Ottův slovník naučný/Klatba

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Klatba
Autor: neznámý
Zdroj: Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. S. 316–317. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Interdikt

Klatba jest těžký trest, jehož se užívalo kdysi nejen v právu církevním (kde dosud nebyl zrušen), nýbrž i v právu světském. K. církevní (excommunicatio, anathema) spočívá v úplném nebo částečném pozbavení účasti v životě církevním. (Viz Anathéma 2.)

Podobně užívalo se kdysi v právu světském k-by jakožto těžkého trestu, který vylučoval zločince z právní společnosti a zbavoval ho právní ochrany. Osoba daná do k-by pozbývala ochrany bohů i lidí. Nikdo ji nesměl poskytnouti přístřeší, pokrmu a nápoje ani jiné pomoci. Takové povahy byla již římská aquae et ignii interdictio (viz Aquae…). Člověk zbavený vody a ohně nucen byl opustiti své bydliště a vyhledati si novou vlast, kam účinky vyloučení ze společnosti nesáhaly. Tato forma nuceného vyhnanství zaměněna byla v Římě později vyhnanstvím dobrovolným, exilem (v. t.), a v době císařské relegací.

Podobnou k-bu, jako byla římská aquae et ignis interdictio, znalo staré právo germanské. K. nazývala se tam acht, verbannung. Člověk daný do k-by byl vyloučen z rodiny, příbuzenstva i obce a mohl jako nepřítel od každého býti pronásledován i zabit. Žena jeho stávala se vdovou, jeho děti sirotky. Chtěl-li se zachrániti, musil utéci a zdržovati se v lesích, pročež se nazýval vlkem, vargus. Majetek člověka daného do k-by pozbýval svého pána a připadal králi neb obci. Mnohdy spalován byl vinníkovi též dům. K. vynášena byla podle nejstaršího německého práva nejen proti zločincům, nýbrž i proti těm, kdož se zpěčovali státi k soudu. V prvém případě byla k. skutečným trestem, ve druhém však jen donucovacím processním prostředkem, užívání k-by jakožto trestu bylo v pozdějších dobách v Německu velmi obmezeno. Do k-by dáváni byli jen zločinci, kteří porušili veřejný mír. Zato tím více vešla v užívání k. jako donucovací soudní prostředek. Saské zrcadlo činí rozdíl mezi prostou (soudní) k-bou, verfestung, a těžkou (říšskou) k-bou, acht. Do prosté k-by dával soud, do achtu jen král. Prostá k., jež se vztahovala pouze na soudní obvod a netýkala se majetku vinníkova, pomíjela v tom případě, když se vinník dostavil k soudu. Nepostarala-li se osoba daná do soudní k-by, aby do roka a do dne byla s ní k. sňata, byla nad ní k návrhu žalobce vynesena k. stupňovaná, aberacht, oberacht, která spočívala v úplném zbavení právní ochrany. Účinky k-by říšské (bannum imperii) a oberachtu, jež obě vynášel král, resp. císař, vztahovaly se na celou říši. Do říšské k-by dávána byla mocná knížata říšská z příčin politických. Uvádíme na př. k-bu vévody bavor. Jindřicha z r. 976, Jindřicha Lva z r. 1180, falckrabí Otty Wittelsbašského z r. 1208, Luthera z r. 1521, kurfiršta Bedřicha Falckého z r. 1621. Poslední k. vynesena byla v Německu r. 1706 nad kurfirštem bavorském a jeho bratrem kurfirštem kolínským pro jejich spolek s Francií. Během času mohl nejen císař vynášeti k-bu, nýbrž i nejvyšší soudy, a to říšský dvorský soud a později říšská dvorní rada a říšský komorní soud. Ve volební kapitulací z r. 1711 musil se Karel VI. zavázati, že ku každé říšské k-bě vymůže si dříve svolení stavů. Od té doby však žádná říšská k. již vynesena nebyla. Úmysl dáti r. 1758 do k-by Bedřicha Velkého zmařen byl odporem říšských stavů.

Krátký čas existoval ústav k-by v Anglii. Tam spojen byl s církevním právem útočiště. Vinník, který utekl do kostela, mohl vykonati přísahu, že opustí navždy vlast, načež mu bylo dovoleno tak učiniti. Když církevní právo asylu bylo zrušeno, vyvinul se ústav nuceného vyhnanství (banishment), který však zanikl, když vydána byla veliká charta.

Ve formě vyhnanství udržel se ústav k-by velmi dlouho též ve Francii. Dočasné vyhnanství (od 5 do 10 let) za jisté politické trestné skutky zná ještě Code pénal (čl. 32. a 33.).

Co se týče práva ruského, jest mezi spisovateli spor, existovalo-li ve starém Rusku nucené vyhnanství. Někteří spisovatelé mají za to, že staroruský potok nebyl ničím jiným než nuceným vyhnanstvím spojeným s konfiskací majetku (potok i razgrablenije), kdežto jiní se domnívají, že potok byl souhrn několika trestů, jako smrti, vyhnání z volosti, uvěznění atd. Srovnáme-li „potok“ s českými slovy útok a útěk a přihlédneme-li ke spojení „potok i razgrablenije“, přisvědčíme spíše náhledu prvému. Příbuzný smysl měla v Rusku opala (upadnutí do panovníkovy nemilosti), jejíž veškeren dosah není dosud ještě náležitě objasněn.