Ottův slovník naučný/Kancléř

Ottův slovník naučný
Kancionál	Kancléř	Kančeu

Údaje o textu
Titulek:	Kancléř
Autor:	Karel Cumpfe, neuveden, Zikmund Winter
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 910. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kancléř

Kancléř (z lat. cancellarius). Slovo to znamenalo u Římanů v době císařské důstojníka, který před stanem anebo před ložnicí císařovou stál na stráži. Přístup k císaři chráněn byl mříží neb šraňky (cancelli), a odtud jméno cancellarius. Vedle toho přikládáno jméno to přednostovi přísedících soudního tribunálu. Místo, kde přísedící tito a soudcové úřadovali, bylo ohrazeno želez. mříží nebo zábradlím, a odtud vzniklo jméno kancelář. Cfe.

Ve středověku nazýval se k-em úředník, který zastupoval panovníka ve všech záležitostech, kdy bylo potřebí řízení písemného. Bývaly to obyčejně osoby stavu duchovního, v Čechách na př. proboštové vyšehradští. Viz Kancelář.

K. dvorský, správce kanceláře dvorské, viz Čechy str. 500, 501, 503, 527, 528, 529 a Kancelář.

K. pokladu ve Velké Britannii viz Chancellor.

K. říšský byl v říši Německé původné ředitelem říšské kanceláře. Nyní jest pomocníkem císařovým, jediným zodpovědným říšským ministrem, výkonném orgánem říšské moci, přednostou všech říšských úřadů. Bývá jmenován od císaře a předsedá spolkové radé. Říšský k. spolupodpisuje zákony a výnosy císařovy, bera tím na sebe zodpovědnost vůči říšské radě. Jeho zástupcem jest říšský vicekancléř.

K. vrchní Velké Britanie viz Chancellor.

K. university býval na starých universitách vysoký hodnosta církevní. Jemuž slušelo právo povolovati zkoušky akademickému gradu misterskému, vyzkoušené bakaláře promovovati neboli determinovati za licenciáty a konečně za mistry a mimo to dávati dovolení k čtení čili k přednáškám. V pražské škole vysoké ustanoven k-em bullí papeže Klimenta VI. z r. 1346 arcibiskup český, zajisté po žádosti Karla krále. Po smrti husitského arcibiskupa Konráda r. 1431 připadlo kancléřské právo rektorovi universitnímu a zůstávalo rektorům až do konce samostatnosti Karlovy akademie (r. 1622). Vyprosilať si universita vlastně jiŽ r. 1405 od papeže Innocentia VIL, aby sede vacante arcibiskupství pražského směl rektor býti k-em. To pak r. 1431 v husitských bouřích nastalo. Když arcibiskupství v XVI. věku obnoveno, protestantská universita pražská nedala se pod katolického arcibiskupa. Činnost k-ova byla patrná při zkouškách misterských. O zkouškách bakalářských, mají-li se konati ten rok či ne, rozhodovala fakulta; stran zkoušky misterské, jež byla nejvyšší, fakulta své posly vysílati byla povinna ke k-i (nebo i k místokancléři, jímž býval některý kanovník, po r. 1431 prorektor). Dovolení k-ovo zvalo se »otevření kanceláře« (apertura cancellanae, apertura examinum). Rektorovi jakožto k-i poslové při tom podávali dukát. Kandidáti chodívali ke k-i s pozváním k promoci. On prohlašoval je za mistry a doktory slavnostně. Také jesuité v Klementině, aby podobna byla jich škola ve všem universitě, ustanovovali od r. 1585 jednoho ze sebe, obyčejně rektora kollejního, za k-e. U nich k. intervenoval již při zkouškách bakalářských, ale jen theologických. Po spojení university Karlovy s akademií jesuitskou (Carolo-Ferdinandea) jesuité s arcibiskupem hádali se o kancléřství. R. 1653 rozhodnuto, aby k-em zůstával arcibiskup, což potrvalo až do reorganisace universit v Rakousku. ter.