Ottův slovník naučný/Kalendář

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kalendář
Autor: Gustav Fredrich, Gustav Gruss, František Vladimír Vykoukal, Čeněk Klier
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 777–783. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kalendář

Kalendář (z lat. calendarium, jak Římané nazývali knihu, do níž bývala zapisována jména věřitelů a výše vypůjčených peněz) jest seznam dnů jednoho roku spořádaných dle týdnů a měsíců, při čemž poznamenány bývají svátky a rozličné jiné památné dny, někdy též hvězdářská pozorování a j. Jest tedy k. zužitkování theoretických pravidel astronomické chronologie k potřebám praktického života. Vznik k-e vůbec souvisí s poměry náboženskými jsa vlastně splněním požadavku bohoslužby, aby oběti a jisté náboženské slavnosti připadaly na určitý čas roční, a tak důsledně zůstal k. součástí kultu náboženského i pak, když se s rozvojem vzdělanosti stal nezbytnou pomůckou pro všecky výkony života veřejného i soukromého. Ovšem dle rozličných poměrů kulturních vyvinuly se u různých národů různé k-e, ale základem jich všech jest přirozené měření času dle pravidelného pohybu těles nebeských na dny, měsíce a roky. Hlavní úloha, o jejíž rozřešení se k-e různých národů pokoušely a pokoušejí, spočívá právě v hledání a nalezení způsobu, jak by se mohly mezi sebou srovnati tři tak nesouměřitelné veličiny, jako jsou základní jednotky časové: den, měsíc a rok. Jediné možnými způsoby rozřešení úlohy té jsou tři rozličné formy roku: aprostý rok měsíční, bprostý rok sluneční, crok lunisolární. Možno tudíž všecky známé k-e rozličných národů rozděliti na tři skupiny podle toho, na které z uvedených tří forem roku jsou založeny. Nejnedokonalejší formou roku jest prostý rok měsíční, protože již ve 34 letech proběhne začátek jeho všemi počasími ročními. Z té příčiny u národů starověkých v době pokročilejšího jejich vývoje nikdy ho nebylo užíváno k účelům kalendářním. (Pokus Grätzův [Gesch, d. Juden I., str. 476] připisovati jeho užívání starým Židům jest pochybený; srv. Rühl v »Deutsche Zeitschr. f. Geschichtswiss.«, XII. str. 75.) System prostého roku slunečního, jak jej od dob Caesarových nalézáme u nejvzdělanějších národů, jest pro naše poměry nejlepší, ale pro potřeby starších národů starověkých hodil se lépe rok lunisolární; jedinou výjimku v té příčině činili staří Egypťané, jejichž k. založen byl na pohyblivém roku slunečním (viz níže k. egyptský).

Ze všech k-ů starověkých nejdůležitější jest k. juliánský, nazvaný tak dle původce svého C. Julia Caesara, z něhož odvozen byl k. křesťanských národů středověkých. Starší k. římský a jeho vývoj není posud úplně bezpečně znám a je stále předmětem vědeckých sporů. Založen byl na roku lunisolárním. Časem však uveden byl ve zmatek (a sice nikoli z nevědomosti, nýbrž z důvodů politických a sakrálních) tou měrou, že oprava a nové jeho uspořádání stalo se potřebou obecně cítěnou. Opravu tu učinil konečně diktátor C. Julius Caesar v roce svého třetího konsulátu (46 př. Kr. ). Pro další vývoj ve středověku nejdůležitější části reformy Caesarovy jsou následující: ustanovil délku roku tropického na 3651/4 dne a konstruoval čtyřletý cyklus o 1461 dnech, jež rozdělil na jednotlivá léta tak, že vždy první rok cyklu měl býti rokem přestupným o 366 dnech, po němž měly následovati tři roky obyčejné po 365 dnech. Po uplynutí takového čtyřletého cyklu měl následovati nový začínající zase rokem přestupným. K vůli umožnění přechodu od staršího římského k-e k novému ustanovil Caesar diktátorským ediktem, jímž opravu svoji prohlásil, že běžící rok C. Julio Caesare III. M. Aemilio Lepido cos. (708 od zal. Říma dle letopisu Varronova) má mimořádným vsunutím 67 dní míti celkem 445 dní. Dle našeho způsobu počítání trval tento rok, annus confusionis ultimus (rok zmatku poslední) zvaný, od 13. října r. 47 do 31. pros. 46 př. Kr. Prvním měsícem učiněn byl od Caesara januarius, protože římští konsulové již od r. 153 nastupovali 1. januaria svůj úřad. Počet dní celého roku rozdělil Caesar mezi jednotlivé měsíce takto: Januarius 31, Februarius 28, Martius 31, Aprilis 30, Maius 31, Junius 30, Quintilis 31, Sextilis 31, September 30, October 31, November 30 a December 31 dní. Co se týče vnitřního rozdělení měsíců, podržel Caesar nepohodlný systém starořímský, dle něhož v každém měsíci mají tři dni určité jméno. První den v měsíci sluje vždy Kalendae. Další dva určitě označené dny jsou NonaeIdus; postavení jejich je dvojí; některé měsíce (januarius, februarius, aprilis, junius, sextilis [pozdější augustus], september, november, december) mají Nony 5. dne a Idy 13, kdežto v ostatních měsících připadají Nony na 7 a Idy na 15. Ostatní dny počítají se od těchto určitě jmenovaných nazpět, a sice dle římského způsobu tak, že den, od něhož se počítá, počítán je spolu, tak na př. 9. leden označuje se jako pátý den před Idami (V. Idus Januarias). Den přestupný (dies intercalaris), vracející se vždy po čtyřech letech, umístil Caesar v měsíci februariu, vykázav mu místo mezi terminalie (připadající a. d. VII. kal. Martias) a mezi regifugium (připadající a. d. VI. kal. Martias); aby označení ostatních dnů před dnem přestupným mohlo býti ponecháno beze změny jako v letech obyčejných, dáno dni přestupnému zvláštní jméno, nejdříve říkáno mu asi prostě dies intercalaris, později dies bisextus (viz Bisextum). Den přestupný souhlasí s naším 24. únorem. Církev římská, abychom se otázky té dotkli již v této souvislosti, převzala také toto vnitřní rozdělení měsíců a zachovala též zvláštní postavení; v letech přestupných jest světci, jehož den připadá v obyčejném roce na 24. únor, zasvěcen 25. únor atd.

Již za živobytí Caesarova učiněna byla v zařízení jeho k-e malá změna, že r. 44 př. Kr. k návrhu M. Antonia bylo usneseno, by měsíc quintilis příště ku poctě diktátorově nesl jméno Julius. Brzy po smrti Caesarově uveden k. znovu ve zmatek tím, že dny přestupné vsouvány byly předčasně (v 36 letech vsunuto bylo 12 dní přestupných místo 9). Chybu tu odstranil pak Augustus r. 8 př. Kr. (746 od zal. Říma) nařídiv, že nejbližší den přestupný má nastati teprve r. 8 po Kr. (761 od zal. Říma). Po prohlášení této opravy dáno bylo usnesením senátu měsíci dosud zvanému Sextilis jméno Augustus, takže jména obou reformátorů k-e žijí v díle jejich dále. Od těch dob nenastala v k-i juliánském žádná podstatnější změna. Také křesťanští národové středověcí podrželi k. juliánský ve všech jeho podstatných kusích. Tak zejména podrželi též juliánské rozdělení roku na měsíce. Měsíc rozdělen byl po způsobu židovském na týdny po sedmi dnech, jež u rozličných národů měly rozličná jména odvozená namnoze z jmen pohanských bohů a bohyň. Církevní označení týdne bylo: Dies dominicus nebo dominica (neděle), ostatní dni až do pátku nazývány pak feria secunda atd. až sexta, sobota slula sabbatum nebo feria sabbati. Den před svátkem slul vigilia, den před vigilií praevigilia; označení toho však užíváno jen při svátcích zvláště významných. Největší svátky byly: vánoce, velikonoce, svatodušní svátky (letnice) a všech svatých, jimž dohromady říkáno též quatuor natalia. Sedmý den po svátku slul octava. Všecky svátky jsou buď stálé nebo pohyblivé. Z pohyblivých jsou nejdůležitější velikonoce, na nichž závisí většina ostatních svátků pohyblivých a celé uspořádání k-e. Poněvadž pak velkonoce mohou připadnouti na 35 různých dní, může míti k. křesťanský 35 různých forem. K vypočítání velikonoc sloužila celá řada technickochronologických zařízení (v. Chronologie str. 124[red 1]), z nichž nejdůležitější je kruh měsíční (viz Cyklus).

Chronologie středověká vůbec měla dvě vady. Předně byla délka tropického roku Caesarem nesprávně určena na 3651/4 dne, t. j. asi o 11m 14s více než je ve skutečnosti. Za druhé t. zv. Metonův cyklus (v. Cyklus) o 235 synodických měsících, jehož užíváno bylo ve středověku k cyklickému určování novoluní, nerovnal se přesně 19 rokům juliánským, nýbrž byl asi o 1h 29m 1·5s kratší. Nastupovaly tudíž skutečné rovnodennosti a nové měsíce v juliánském k-i vždy o něco dříve vzdalujíce se od míst v cyklu jim vytčených, a sice vzrostl tento rozdíl při rovnodennosti za 128 let a při nových měsících za 308 let na plný 1 den. Následkem toho musily se dny kalendářní vždy více vzdalovati od původního svého postavení k rovnodennosti a novoluní nadcházelo v době, kdy dle cyklického výpočtu stáří měsíce bylo o něco větší. Tím se stalo, že zvláště výpočty týkající se velkonoc nebyly v souhlase se zjevy nebeskými, dle nichž se měly říditi.

Tento rozdíl mezi skutečnými fasemi měsíce a cyklickým jejich určením musil se časem státi patrným. První, kdo pravou příčinu tohoto zjevu objevil, byl jakýsi mistr Chonradus r. 1200. Ve XIII. stol. obírali se pak touto otázkou důkladněji zvláště Jan de Sacrobosco (John of Holywood), Robert Grosseteste a Roger Baco, a poslední z nich dospěl dokonce již k určitému návrhu na opravu k-e, aniž však dodělal se úspěchu. Později zajímala věc ta samého papeže Klimenta VI., jenž r. 1345 vyzval dva pařížské mathematiky, Jana Muris a Firmina de Bellavalle, a mnicha Jana de Thermis, aby vypracovali o této otázce pamětní spis. Papež však zemřel dříve, než vyžádané práce byly ukončeny, a věc upadla v zapomenutí. Skoro současně vyskytla se též u Řeků snaha po opravě k-e. Nikéforos Gregoras učinil v té příčině císaři Andronikovi Palaeologu r. 1325 zvláštní návrh, který však byl odmítnut, protože se císař obával, že nedojde souhlasu u ostatních národů. Konečně začalo se o nutnosti opravy k-e jednati také na koncilech; v Kostnici ujal se otázky té Pierre d’Ailly (Petrus Alliacus), v Basileji Mikuláš z Kusy (Nicolaus Cusanus), ale oba bez úspěchu. Proti všem opravným návrhům, jež posud byly učiněny, mohlo se arci právem mnoho namítati. Proto papež Sixtus IV. r. 1476 povolav předního astronoma současného Jana Müllera z Královce do Říma, uložil mu, aby vypracoval nový návrh; ale Müller umřel dříve, než mohl práci svoji dokončiti. Úplně bezvýsledně zabýval se otázkou opravy k-e koncil Lateránský r. 1516, ačkoliv papež Lev X. i císař Maximilián I. opravě přáli. Také koncil Tridentský nedostal se k projednání této důležité otázky, pročež v posledním svém sezení uložil provedení opravy papeži; aspoň v tomto smyslu rozuměli v Římě vyzvání koncilu k reformě breviáře.

Oprava provedena byla teprve za dvacet let po koncilu Tridentském, a sice provedl ji papež Řehoř XIII., po němž bývá nový k. nazýván k-em gregoriánským. Papež Řehoř svolal r. 1576 mezinárodní kommissi k prozkoumání opravného návrhu, jejž byl učinil Aloigi Giglio (Aloisius Lilius); kromě toho bylo vyžádáno dobrozdání některých katolických universit a konečně byl původní návrh Liliův přijat s nepatrnými změnami. Papež schváliv práci kommisse dal zásady, dle nichž oprava se měla státi, uveřejniti v pamětním spise Canones in Calendarium Gregorianum perpetuum a bullou Inter gravissimas z 24. ún. 1581 dle počtu florentinského (24. ún. 1582 dle našeho počítání) prohlásil dlouho očekávanou opravu. Úloha, jež měla býti novou reformou rozřešena, byla dvojí. Nejdříve musila rovnodennost jarní býti zase přivedena na 21. březen jako za času koncilu Nikaiského. Za tím účelem papež nařídil, aby r. 1582 v říjnu bylo 10 dní vynecháno a to tak, aby se po 4. říjnu psalo hned 15. Tím změnila se litera nedělní tohoto roku, jež byla G, od 15. října na C. Aby se chyba nemohla opakovati, ustanoveno, že na příště v každých 400 letech mají býti vynechány tři dni přestupné dle násl. pravidla: roky saekulární mohou býti jen tehdy přestupnými, jsou-li po vynechání null čtyřmi dělitelny. Následkem toho v l. 1700 a 1800 byl rok obyčejný a r. 1900 bude zase obyčejným. Rozdíl mezi k-em juliánským a gregoriánským, jenž obnášel od 5. října 1582 do 1. března 1700 deset dní, vzrůstá ovšem po každém roku saekulárním, v němž přestupný den byl vynechán, o jeden den (je tedy od 1. bř. 1700 rozdíl 11 dní, od 1. bř. 1800 rozdíl 12 dní a od 1 bř. 1900 do 28. ún. 2100 bude 13 dní). Tím dosaženo, že se 21. březen, t. j. kalendářní termin počátku jara, nemohl trvale vzdáliti od skutečného začátku jara. Po každém vynechání dne přestupného musí ovšem nastati změna i v pořádku liter nedělních: poměr jejich k literám nedělním juliánského k-e je tento:

Litery nedělní
Juliánské Gregoriánské
1582–1700 1700–1800 1800–1900 1900–2100
A D E F G
B E F G A
C F G A B
D G A B C
E A B C D
F B C D E
G C D E F

Obtížnější bylo rozřešení druhé části úlohy, jak by totiž cyklus Metonův měl býti opraven a jak by skutečné fase měsíční měly býti uvedeny v souhlas s kalendářním, cyklicky vypočteným stářím měsíce. K tomu účelu byl konstruován nový cyklus epakt, jenž podle svého původce má jméno epakt Liliových (čili gregoriánských), ačkoli definitivní jeho podoba v několika podrobnostech odchyluje se od původního návrhu Liliova. Epaktou jistého roku rozumí se v k-i gregoriánském stáří měsíce 1. ledna. Připadne-li v jistém roce úplněk na nový rok, můžeme jej pokládati za první den měsíce lunárního a dáti mu epaktu I, ale můžeme též říci stáří měsíce = 0 a dáti mu epaktu 0; v k-i gregoriánském klade se však místo nully hvězdička. Je-li tedy jistého roku epakta *, musí příštího roku (protože rok lunární je asi o 11 dní kratší než rok sluneční) býti epakta XI, třetího roku XXII atd. Cyklus epakt je také v k-i gregoriánském 19letý a t. zv. »saltus lunae« nastává po 19. roce. Jinak nemají Liliovy epakty se staršími nic společného, účelem jejich jest pouze označovati dni v k-i, i na něž v určitém roce připadá novoluní. V k-i juliánském připadá v 1. roce cyklu měsíčního novoluní na 23. ledna. Vynecháním 10 dnů r. 1582 přešlo toto novoluní na 2. únor, bylo by tedy první novoluní v roce připadlo na 3. ledna. Lilius je však přeložil na 31. pros. roku předcházejícího. Tak dostal pro první rok cyklu měsíčního epaktu I, a poněvadž každého dalšího roku epakta stoupá o 11, jest lehko konstruovati řadu epakt pro celý cyklus měsíční. Ale vynechá-li se jistého roku v k-i rok přestupný, musí se epakty přirozeně zmenšiti o 1; toto zmenšení epakty o 1 sluje rovnicí sluneční (aequatio solaris). Naopak zase následkem nepřesnosti cyklu Metonova posunuje se vždy asi za 300 let novoluní o 1 den nazpět, pročež epakty musí o 1 den vzrůsti; tento vzrůst epakty o 1 sluje rovnicí měsíční (aequatio lunaris). První rovnice sluneční nastala r. 1700 a následkem toho musil se cyklus epakt změniti (viz připojenou tabulku). R. 1800 nastala první rovnice měsíční; poněvadž na tento rok připadla zároveň také rovnice sluneční, zrušily se účinky jejich navzájem a dosavadní cyklus epakt zůstal v platnosti. Ale r. 1900 nastane zase rovnice sluneční sama a následkem toho vejde v platnost třetí řada epakt, jež zůstane v platnosti až do r. 2199. Takových řad epakt může býti v gregoriánském k-i třicet a všecky vystřídají se až do r. 8200 našeho letopočtu, ale teprve po 300.000 letech budou po sobě následovati v témže pořádku. K vůli pohodlnějšímu vypočtení epakt Liliových byly vypočteny t. zv. epakty juliánské (t. j. epakty, jež v době reformy gregoriánské připadaly na 1. ledna roku juliánského v jednotlivých letech kruhu měsíčního). Epakt těch nebylo však nikdy užíváno k datování, ač neznalostí mnohých chronologů bývají vydávány za epakty středověké. Poměr jejich k epaktám Liliovým znázorňuje nám tabulka na str. 780.

Chceme-li pomocí Liliových epakt vypočísti, kdy budou jistého roku velkonoce, jest především nutno najíti zlatý počet daného roku. (K tomu účelu nutno číslo roku zvětšiti o 1 a součet děliti 19; zbytek je zlatý počet; není-li zbytku, je zlatý počet 19.) Pak najde se v připojené zde tabulce epakta, jež k příslušnému zlatému počtu náleží, a potom hledá se tato epakta ve věčném k-i gregoriánském při dnech mezi 8. bř. až 5. dub. Na den, při kterém se epakta v těchto měsících nachází, připadá velikonoční novoluní; počítáme-li odtud plných 13 dní dále, dojdeme ke dni úplňku velkonočního, k tak zv. terminu či roku velkonočnímu, a neděle nejblíže příští jest neděle velkonoční. Pohodlněji lze velkonoce najíti pomocí předchozí tabulky, na níž jsou terminy velkonoční pro léta 1583—2199 již sestaveny. Tak na př. kdy budou velkonoce r. 1898? Zlatý počet jest 18; termin velkonoční je dle naší tabulky 6. duben, jenž má literu denní E. Litera nedělní tohoto roku je B, je tedy 6. duben r. 1898 středa, nejbližší neděle je 10. dubna, jež je tedy nedělí velikonoční.

Zlatý
počet
Epakty
středověké
(starého
počtu)
t. zv.
Epakty
juliánské
Epakty Liliovy (gregoriánské) Roky velikonoční Zlatý
počet
pro léta 1583—1699 1700—1899 1900—2199
1582—1699 1700—1899 1900—2199 Rok
veliko-
noční ¹)
Litera
denní
Rok
veliko-
noční ¹)
Litera
denní
Rok
veliko-
noční ¹)
Litera
denní
1 0 11 I * XXIX 12 d. D 13 d. E 14 d. F 1
2 XI 22 XII XI X 1 d. G 2 d. A 3 d. B 2
3 XXII 3 XXIII XXII XXI 21 b. C 22 b. D 23 b. E 3
4 III 14 IV III II 9 d. A 10 d. B 11 d. C 4
5 XIV 25 XV XIV XIII 29 b. D 30 b. E 31 b. F 5
6 XXV 6 XXVI XXV XXIV 17 d. B 18 d. C 18 d. D 6
7 VI 17 VII VI V 6 d. E 7 d. F 8 d. G 7
8 XVII 28 XVIII XVII XVI 26 b. A 27 b. B 28 b. C 8
9 XXVIII 9 XXIX XXVIII XXVII 14 d. E 15 d. G 16 d. A 9
10 IX 20 X IX VIII 3 d. B 4 d. C 5 d. D 10
11 XX 1 XXI XX XIX 23 b. E 24 b. F 25 b. G 11
12 I 12 II I * 11 d. C 12 d. D 13 d. E 12
13 XII 23 XIII XII XI 31 b. F 1 d. G 2 d. A 13
14 XXIII 4 XXIV XXIII XXII 18 d. C 21 b. C 22 b. D 14
15 IV 15 V IV III 8 d. G 9 d. A 10 d. B 15
16 XV 20 XVI XV XIV 28 b. C 29 b. D 30 b. E 16
17 XXVI 7 XXVII XXVI (XXV) 16 d. A 17 d. B 17 d. B 17
18 VII 18 VIII VII VI 5 d. D 6 d. E 7 d. F 18
19 XVIII 29 XIX XVIII XVII 25 b. G 26 b. A 27 b. B 19
¹) b. = březen; d. = duben.

K. gregoriánský má sice menší chyby než juliánský, ale není nikterak bezvadný. (O vadách těchto podrobněji jedná Art de vérifier les dates II., č. 1., str. 85 a násl.) Především se reformátorům vždy ještě nepodařilo rok tropický přesně vyrovnati s rokem občanským. Vynechání 3 dnů přestupných ve 400 letech předpokládá totiž, že rok tropický má 365d 5h 49m 12s, kdežto ve skutečnosti byla délka jeho r. 1800 (dle výpočtu Hansenova) asi o 26s kratší. Chyba tato ovšem časem se bude zvětšovati a asi ve 3323 letech vzroste na celý 1 den. Závažnější chybou jest, že skutečné fase měsíční neshodují se s kalendářními. Novoluní v gregoriánském k-i jsou totiž vypočtena dle středního pohybu měsíce a následkem toho odchylují se od astronomických novoluní (vypočtených dle skutečného pohybu měsíce) nezřídka o jeden, dva nebo dokonce 3 dni; přirozeně odchylují se někdy také kalendářní úplňky o jeden den. Následek této vady jest, že tedy velkonoce někde přece se neslaví v den určený koncilem Nikajským, ano že dokonce někdy křesťanské velkonoce připadají v týž den jako židovské. Celkem tedy je kalendářní reforma papeže Řehoře XIII. ceny velmi pochybné. Rozšíření k-e gregoriánského dálo se jen povlovně a ne bez odporu. Ve větší části Italie, ve Španělích, Portugalsku a Polsku přijat byl nový k. přesně dle ustanovení bully papežovy tak, že r. 1582 přešlo se ze 4. říj. hned k 15. Ve Francii a v Lotrinsku přešlo se od 9. prosince 1582 k 20. pros. V katolickém Německu přijat nový k. r. 1583 v rozličných dobách (patentem cís. Rudolfa II. z 1. říj. 1583 nařizovalo se, aby se od 5. říj. přešlo hned k 15., ale jen universita vídeňská se zachovala dle toho). V Čechách a obojích Rakousích přešlo se r. 1584 ze 6. ledna k 17. a ve Slezsku t. r. z 13. na 22. ledna. V Uhrách přešli r. 1587 z 21. říj. na 1. list. V knížectví Pruském přijat byl k. gregoriánský po dlouhých sporech s Polskem teprve r. 1610 tak, že se přeskočilo z 22. srp. na 2. září. R. 1682 zavedli jej Francouzi v částech Elsas. V Anglii přešlo se teprve r. 1752 k novému k-i a sice vynecháno po 2. září deset dní, a teprve násl. roku přijali jej též ve Švédsku přeskočivše z 17. ún. na 1. březen. Papež Řehoř XIII. pokusil se sice několikrát, pohnouti též církev řeckou, aby přijala jeho k., ale marně. V dobách přechodů bývá často udáváno, dle kterého k-e jest určité datum počítáno; při tom bývá datum dle juliánského k-e opatřeno přídavkem stilo veter (antiquo), secundum antiquum calendarium, dle starého počtu; datum dle k-e gregoriánského označuje se přídavkem stilo novo (reformato, correcto), more Gregoriano, dle nového počtu a pod. Často vyskytují se též data dvojitá ve způsobě zlomku, při čemž jmenovatel značí datum dle k-e gregoriánského, na př. 1./11. května 1599.

Literatura. O k-i juliánském viz zejména W. Soltau, Römische Chronologie (1889). O k-i gregoriánském: Clavius, Romani calendarii a Gregorio XIII P. M. restituti explicatio (1603); Kaltenbrunner, Beiträge zur Gesch. der Gregorianischen Kalenderreform (Sitz.-Ber. der Wiener Akad., ph.-hist. Cl. sv. 97. str. 7); týž, Die Polemik über die Gregor. Kalenderreform (t., sv. 87, str. 489); Schmid, Zur Gesch. der Gregor. Kal.-ref. (Hist. Jahrb. der Görresgesellschaft 1882 str. 388 a 1884 str. 52). Ostatek podávají obšírné zprávy též různé rukověti uvedené při čl. Chronologie.

K. armenský založen jest na pohyblivém roku slunečním o 365 dnech rozdělených na 12 měsíců po 30 dnech, po nichž na konci roku následuje 5 dní doplňovacích (aveleaths). Jména měsíců jsou následující: Navasardi, hori, sahmi, trē, khalots, araths, mehekani (meheki), areg, ahekani, mareri, margaths, hrotiths. Dni v měsíci počítají se od 1. do 30. Již v dobách pohanských převzali Armenové od Židů týden; jména dnů (kromě pátku zvaného urpath a soboty šapath) utvořena spojením číslovek se slovem šapath. Perioda 1461 armenských let nazývá se velká aera; užívání její zavedeno r. 552 po Kr. Epochou velké aery, podle níž armenští historikové počítali až do XVII. stol. našeho letopočtu a jež podnes nevymizela úplně, jest 11. čnc 553 po Kr. Pro stanovení pohyblivých svátků křesťanských se ovšem pohyblivý rok sluneční dobře nehodil, proto Armeni přijali pro účely církevní dosti záhy k. juliánský; armenisovaná jména jejich juliánského k-e jsou: Innwar, Phebrvarios, Mart, April, Majis, Junis, Julis, Augostos nebo Ogostos, September, Hoktember, Nojember, Dektember. Poučení o podrobnostech k-e armenského podává E. Dulaurier, Recherches sur la chronologie armenienne (Paříž, 1859); převáděcí tabulka též u Mas Latrie, Trésor de chron. (t., 1889, str. 537). GFch.

K. attický, k. starých Řeků. V něm zakládaly se roky na pohybu měsíce a slunce, obyčejné o 354 a 355, přestupné o 383 (někdy i 384) dnech; čtyři roky tvořily olympiádu. Epocha attického letočtu, t. j. první den první olympiády, přísluší 1,438.178 dní periody juliánské. Do zavedení 19letého cyklu Metonova bylo vkládání dnů v přestupných rocích nejisté, nelze proto do té doby, t. j. do 1. roku 87. olympiády, datum přesně určiti na celý měsíc. Metonem r. 433 př. Kr. zavedený cyklus čítal 19 slunečních roků rovných 235 měsícům nebo 6940 dnům. Obyč. rok dělil se na 12 měsíců o 29 nebo 30 dnech, měsíc na tři dekády. V roce přestupném vkládal se celý měsíc (poseideón II.) o 29 neb 30 dnech. Přestupným rokem byl každý 3., 5., 8., 11., 13., 16. a 19. rok cyklu. Po uplynutí cyklu byla odchylka od skutečných period nebeských, totiž od 19 roků slunečných, 9h 35m a od 235 měsíců 7h 29m. K odstranění této chyby byl v 3. roce 112. olympiády na místě cyklu Metonova zaveden 76letý cyklus Kalippův, objímající 4 cykly Metonovy (76 roků), při čemž však při každé 4. periodě Metonově jeden den se vynechával a první měsíc prvního roku měl pouze 29 (místo 30) dnů. K. ten zaveden netoliko v Řecku, nýbrž i v Makedonii a Malé Asii. K. Židů úplně se shoduje s k-em tímto, kromě že 3., 6., 8., 11., 14., 17. a 19. rok cyklu jest přestupným, při čemž po 6. měsíci (adaru) se vkládá měsíc veadar. Srv. Ideler C. L., Lehrbuch der Chronologie (Berlin, 1831) a Handbuch der mathem. u. techn. Chronol. (t., 1825, 26); Schram R., Tafeln d. Chronol. (Vídeň, 1883). Gs.

K. egyptský. V Egyptě již v dobách prastarých sloužil za základ k-e t. zv. pohyblivý rok sluneční (annusvagus), t. j. rok o 365 dnech, při němž zlomek skoro 1/4 dne, o nějž má tropický rok více, zcela se zanedbává, tak že začátek takto zkonstruovaného roku kalendářního časem proběhne všemi počasími ročními a teprve po 1461leté periodě vrátí se k původnímu svému místu. Rok dělil se u starých Egypťanů na 12 měsíců po 30 dnech a za posledním z těchto měsíců následovalo ještě zbývajících 5 dní jakožto měsíc doplňovací (mensis parvulus, έπαγόμεναι). Jména měsíců egyptských, jak je známe z pramenů řeckých, jsou: thóth, faófi, athyr, choiak, tybi, mechir, famenóth, farmuthi, pachón, payni, epifi, mesóri. Roku 26 př. Kr. zavedl Augustus v Alexandrii pevný rok sluneční. Po třech letech obyčejných, z nichž každé má 365 dní, následuje rok přestupný o 366 dnech. Každý rok dělí se na 12 měsíců po 30 dnech, konec roku tvoří 5 dní doplňovacích, po nichž každého čtvrtého roku následuje ještě den přestupný. Prvním dnem 4letého cyklu byl 30. srpen, na nějž pohyblivý 1. thóth připadl r. 26 př. Kr. Poněvadž však v ún. r. 25 př. Kr. vložen byl den přestupný, přesunul se 1. thóth v tomto roce juliánském na 29. srp. a zůstal při tomto dni také ve 3. a 4. roce cyklu. Na konci cyklu přišel zase den přestupný a tak přeskočil 1. thóth zase na 30. srp.; tudíž nový rok v k-i alexandrinském shoduje se v letech obecných s 29. srpnem k-e juliánského, v letech přestupných s 30. srpnem. Úmysl Augustův, aby se pevný rok sluneční rozšířil z Alexandrie po celém Egyptě, uskutečnil se poměrně velmi pozdě, neboť teprve Epiphanios (kol. r. 375 po Kr.) uvádí, že v Egyptě užívá se pouze pevného roku alexandrijského, což posud jest v užívání u Koptů a Habešanů. Poměr začátků měsíců tohoto k-e k datům k-e juliánského v obyčejném roce předvádí nám násl. tabulka:

Jména měsíců v kalendáři
juliánském koptickém habešském
29. srpna thóth mascaram
28. září faôfi tekemt
28. října athyr hedar
27. listopadu choiak tachsas
27. prosince tybi ter
26. ledna mechir jacatit
25. února famenóth magabit
27. března farmuthi mijazia
26. dubna pachón gingbot
26. května payni sene
25. června epifi hamle
25. července mesôri nahase
24.—28. srpna 5 pi abot
  enkagi
5 pagomaen
29. srpna den přestupný

V prvním roce cyklu musí se následkem předchozího dne přestupného juliánské datum v době od 1. thóthu do 4. famenóthu (incl.) zvýšiti o 1. Tedy začátek thóthu = 30. srpna; 1. faôfi = 29. září; 1. athyru = 29. října atd.; 4. famenóth = 29. ún.; 5. famenóth = 1. března. GFch.

K-e v české literatuře. Jako jinde, také u nás tvoří k-e nejpodstatnější čásť literatury lidové. Prvními k-i našimi byly cisiojany, z nichž nejstarší pochází asi z pol. XIII. stol. V cisiojanech XV. stol. již nalézáme mimo veršíky datování se týkající také jiné udaje, na př. o nedělní liteře, zlatém počtu, literách měsíce, stupních slunce v znameních nebeských atd. Tak se cisiojan pozvolna měnil v k. a poněvadž měl na zřeteli hlavně výklad znamení nebeských č. planet, nazýval se planetářem. Do planetářů bývala hojně kladena také naučení zdravotnická, neboť tehdejší lékařství zhusta se opíralo o astrologii. Rozmnožujíce se přepisováním nemohly se k-e tehdy značněji rozšířiti, za to bývaly ozdobovány pěknými obrázky asi tak, jako bývají záhlaví měsíců v k-ích nynějších. Rozkvětu k-ů českých znamenitě pomohlo založení university v Praze. Zkvetloť na ní záhy hvězdářství, jímž se mimo jiné proslavili M. Havel, Jan Šindel, Křišťan z Prachatic. Tito mistři skládali prognostiky č. pranostiky hvězdářské, rovné pozdějším k-ům, z nichž na př. prognostiky Havlovy měly chvalnou pověst i mimo Čechy. Na universitě byl koncem XV. st. zaveden úřad universitního astronoma (astronomus publicus), jehož povinností bylo vydávati k-e »z učení pražského«, jako podobně vydávaly university krakovská a vídeňská.

K rozšíření k-ů nejvíce přispělo knihtiskařství. Již r. 1489 tištěn první k. český, a to v Plzni od Mikuláše Štětiny, bakaláře university krakovské a knihtiskaře plzeňského; počínal rok prosincem, tedy po způsobu církevním. Na poč. XVI. stol. (poprvé r. 1506) vydával M. Václav Žatecký k. nástěnný, jenž jest u nás nejstarším předchůdcem k-ů takových. Týž mistr od r. 1513, kdy byl po smrti M. Václ. z Pacova ustanoven »hvězdářem veřejným«, vydával k-e č. ephemeridy knihové. Úřad univ. astronoma zastávali v tom století dále mistři Pavel z Příbramě († 1520), Jan Zahrádka († 1557), Šimon Proxen ze Sudetu († 1575), Petr Kodycil z Tulechova († 1589) a Martin Bacháček z Neuměřic († 1612). Vedle nich vydával v 1. pol. XVI. věku dlouhou řadu let k-e č. minuce M. Šúd ze Semanína, jemuž se od Ferdinanda I. dostalo na k-e privilegia, což však nebránilo knihtiskařům, zvláště moravským, aby si jeho k-ů o své vůli nepřetiskovali a neprodávali. Dále sem náleží Petr z Proboštovic, Václ. Zelotýn z Krásné Hory, Bavor Rodovský z Hustiřan, Jan Kodycil z Tulechova, Jan Stráněnský a zejména proslulý Tad. Hájek z Hájku. K-e těchto mistrů většinou byly původní, některé však, na př. Zahrádkovy, opírají se o práce cizí, dílem německé, dílem polské. Z polských (krakovských) byly tehdy v čes. spracování rozšířeny hlavně k-e Tom. Petrkovského, St. Jak. Kuřelovského, Gabr. Janicia a j. R. 1539 objevuje se již i překlad k-e, a to z něm. k-e Jana Vögeleina z Vídně.

Vedle k-ů zhusta se vyskytají minuce. Rozdíl mezi nimi však mizel již v XVI. stol. a zmizel úplně poč. stol. XVII., ač i potom udržuje se název »minuce« vedle novějšího almanach, kterým označovány knihy tohoto druhu. Poměrně záhy, již r. 1544, vyskytají se v k-ích počátky illustrací, jimiž zejména ozdobován titulní list. V XVI. stol. již také vkládán do k-ů prázdný papír na poznámky a zápisy. Pokud lze zjistiti, první to vytýká V. Zelotýn, vydávaje na r. 1575 »k. hvězdářský k psaní«. Obsah k-ů z té doby zpravidla tvoří obšírná dedikace a předmluva, »summovní poznamenání běhu aneb hnutí planétův«, výklad »charakterů«, t. j. znamének u jednotlivých dní vzhledem k tomu, jak jsou k čemu příhodny nebo nepříhodny, výklad znamení hvězdářských a pak tabulky jednotlivých měsíců i s rýmovanými pravidly zdravotnickými a s veršíky astrologickými. K tomu se zhusta druží různé předpovědi o válkách, hladu, moru, povodních a t. d. (předpovědi o počasí jsou přidány porůznu k jednotlivým dnům), ano i o příbězích politických, jež tajemnými formulkami předpovídal zvláště brandeburský lékař Thurneiser, jehož k-e také do češtiny byly překládány. V k-i Tom. Petrkovského z r. 1562 nalézáme seznam trhů č. jarmarků v království Českém, novotu, jež se udržela až na naše časy, v k-i pak J. Kodycila z r. 1577 jsou uvedeny prvně dnové a doby soudní. — R. 1578 vydal D. Adam z Veleslavína k. historický, obsáhlé dílo, vykládající dle dní celého roku příběhy z dějin obecných, r. 1584 pak Pr. Lupáč z Hlavačova »Rerum bohemicarum ephemeris«, podobný pokus o dějinách českých. — Uváděti »historie«, příběhy dějepisné i fantastické smyšlénky, stalo se pak obyčejem k-ů vůbec, ale dálo se to zhusta lakonicky. Ad. Huber položil do svého k-e na r. 1591 též výtah z katechismu, a jeho příkladu bylo hojně následováno v dobách pobělohorských, kdy též jiné rozpravy nábožné tam vkládány. Tyto prosaické stati a ony »historie« jsou základem zábavné části k-ů, dnes hlavní látky jejich.

Když r. 1583 mandátem Rudolfovým byla u nás zavedena Řehořova oprava k-e, bránili se jí někteří kalendářníci a způsobili mnoho zmatků. Nařízeno tedy, aby rukopisy k-ů a minucí byly předkládány k censuře kanceláři arcibiskupské. To asi byla také jedna z příčin, proč Petr Kodycil r. 1585 a po něm Adam Huber vynechali svátek Husův. Censura arcibiskupova však nesrovnalostí nenapravila, ani zejména cizí původci k-ů, jak dokazuje české spracování k-e lužického faráře Albína Mollera, spravovali se v té příčině toliko svou libovůlí. Nařídil tedy Rudolf II. r. 1597 Tad. Hájkovi, »aby všechny v Praze vydávané k-e a bludy v nich obsažené přehlédl a jak by napraveny býti mohly, zprávu o tom podal«. Dobrý záměr ten však byl zmařen úskoky impressorů. Z dalších vydavatelů čes. k-ů jsou známi: Litoměřičan Ond. Mitýsko, Mart. Horký, přírodopisec Ad. Zalužanský ze Zalužan, Plzeňan Kašpar Lad. Stehlík z Čenkova, Slovák Dan. Basilius z Deutschberka a Jan Jiří Žalud č. Aichelman z Mostu, jehož k-e však asi byly překládány z němčiny. Ve 2. pol. XVII. stol. vydávali původní k-e české Václ. Černomostský, žák a nástupce Marka Marci, a Jak. J. Dobřenský. V celé době úpadkové ostatně množí se překlady k-ů a horší se jakost jejich obsahu i formy. Překládáno — zvláště na Moravě — z mistrů krakovských, jako byli: Pavel Herc Kuřelovský, Jiří Dachnovský, Jan Oldř. Čermák, M. Orlinský, Zik. Čarnovský, Jan Gostumiovský, Krištof Křikavský. O překlady pečovali tiskaři, na př. Hradecký v Olomúci, Březina a Arnolt v Litomyšli, Bylina, Šípař, Goliáš, vdova Sedlčanská a j. v Praze. Překladem z němčiny zvláště se rozšířily k-e Heřm. de Werwe a J. Kryštofa Daysygnera Mostského. Také v XVIII. stol. zachovávaly k-e v celku stále starý ráz svůj. Svými pranostikami, výklady planet a j. platně působily na některé stránky podání lidového. V polovici min. stol. nalézáme k-e malého formátu špalíčkového, jaké vydával na př. Václ. Chrudimský. R. 1702 obdržel Jiřík Labaun, pražský knihtiskař, privilej na vydávání k-ů, jíž potom požíval i syn jeho Jiří. K-e jim spisoval Joachim Kristian z Chotěšova. Podobné výsady domohl se r. 1720 knihtiskař Fr. K. Rosenmüller, který před tím od r. 1710 vydával šlechtický almanach. Také jiní majetníci tiskáren (Koudelka, Kyrchner, Jeřábek, Höchenberger a j.) vymáhali si dovolení na k-e, jež pak obstarávali podobně jako knihtiskárny nynější. R. 1760 nalézáme již kolek na Kyrchnerově miniaturním k-i, předchůdci našich »k-ů do tobolky«. R. 1799 uložen kolek na všecky k-e, jež měly čásť zábavnou.

K-ů vhodně užili k poučování lidu někteří naši buditelé národní. První je zveleboval Slovák Jan Chrastina, rozhojniv obsahy k-ů, jež od r. 1758 vydával v Prešpurku. Za jeho příkladem šli později Jiří Palkovič, Kašp. Fejerpataky, J. Hýbl, Tomsa a j. Důležity byly zejména k-e toleranční, jež vydával v l. 1787 až 1798 V. M. Kramerius. První k-e pro evangelíky vydával P. Höchenberger r. 1783—85. Oblíbeny byly také stoleté k-e, jaký dle něm. předlohy vydal K. J. Thám. Od r. 1795 vydávala Hospodářská společnost v intencích svých k. hospodářský, který teprve v nové době ustoupil k-ům obsahu svěžejšího. Od prvních desítiletí našeho věku objevují se k-e s různými názvy lákavými, jaké mívají také k-e nynější. Za posledních dob rozmohly se k-e nad míru, zhusta ne na prospěch svého obsahu. S odbornými časopisy téměř současně vznikly též hojné k-e odborné, věnované zájmům různých stavů a disciplin; v nich možno spatřovati nejvyšší bod v rozvoji přehojné literatury kalendářové. — Srv. F. Palacký, O pranostikách a k-ích čes. zvl. v XVI. stol., »Č. Č. Mus.« (1829); J. J. Hanuš, »Čes. písemnictví hvězdoslovné« (t., 1862); F. Dvorský, T. Hájek z Hájku (t., 1891); F. V. Vykoukal, Z historie našich k-ů (»Světozor«, 1892). FVV.

Daňk-ů jest přímá daň spotřební, jež se v Rakousku vybírá z kalendářů, jichž se má užiti v mocnářství Rakouském, bez rozdílu, ať si tvoří pro sebe celek anebo čásť jiné věci, nechť jsou vyrobeny zde nebo v cizině. Sazba, 6 kr. z každého k-e, odvádí se buď známkou kolkovou nebo vtisknutým kolkem buď na přední straně (je-li jen 1 list) anebo na prvním listu (je-li jich více). Nebyly-li k-e prodány do konce září toho roku, na který zní, má majitel nebo nakladatel nárok na vrácení kolků již zapravených, což děje se tím způsobem, že za k-e neprodané odkolkuje se stejný počet k-e nového. (Zákon ze dne 6. září 1850 č. 345 říš. zák.) Klier.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Zřejmě překlep, odkaz má pravděpodobně směrovat na stranu 412 (XII. dílu Ottova slovníku naučného).