Ottův slovník naučný/Justinián

Ottův slovník naučný
Justin	Justinián	Justiniánovy instituce

Údaje o textu
Titulek:	Justinián
Autor:	neznámý
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 703. Dostupné online.
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Justinián I.

Justinián (Justinianus): 1) J. I., císař byzantský (* ok. 483 – † 14. list. 565), sestřenec císaře Justina I., pocházel jako on z Tauresia. Záhy přišel za strýcem svým do Cařihradu, kde nabyl značného vzdělání, hlavně v oboru právnictví a theologie. Za vlády Justinovy stal se magistrem equitum a r. 521 konsulem, nedlouho před svou smrtí jmenoval jej císař svým spoluvládcem, ačkoli J. již dříve s kvestorem Proklem řídil záležitosti státní. Po smrti Justinově (527) stal se J. I. bez překážky císařem. Byl to muž povahy sice vrtkavé, despotické a podezíravé, ale velmi čilý a podnikavý. Vláda jeho na venek byla velmi skvělá. Velkolepý úmysl císařův, obnoviti impérium římské v celém někdejším jeho rozsahu a zničiti státy germánské na půdě západního císařství založené, zdařil se mu aspoň částečně jednak zásluhou jeho znamenitých vojevůdců, zejména Belisara a Narsa, jednak obratným využitkováním nespokojenosti katolického původního obyvatelstva oněch zemí s panstvím ariánských cizinců a rozbrojů ve státech germánských. V l. 533–534 vyvrátil Belisar říši Vandalskou v sev. Africe, a podobně po hrozné 20leté válce (535–555) zničili Belisar a Narses říši Ostrogotů v Italii. Naproti tomu podařilo se na poloostrově Pyrenejském odníti Visigotům jen některé krajiny na jihu, které pak Byzantinci drželi až do VII. stol. Méně přálo štěstí J-ovi na východě a na poloostrově Balkánském. Proti Peršanům, jichž panovníkem byl tehdy slavný Chosru Núširván, vedeny 3 války (529–533, 540–545, 549–562) s výsledkem nevalným; r. 540 zpustošili Peršané dokonce i Antiochii a v míru r. 562 zavázal se císař Peršanům k ročnímu poplatku. Poloostrov Balkánský trpěl každoročními téměř vpády Slovanů, osídlených v Zadunají, a Avarů, a málo pomohlo, že císař podél břehu dunajského dal 80 tvrzí jednak založiti, jednak obnoviti.

Uvnitř dodal J. I. své vládě znamenitého lesku četnými stavbami chrámů, z nichž nejznamenitější jest chrám Boží Moudrosti (Aja Sofia) v Cařihradě, i stavbami opevňovacími; trvalou paměť pojistil svému jménu péčí o kodifikaci římského práva (viz Codex iuris civilis). Ale všechen lesk vlády J-ovy byl jen povrchní, vnitřní poměry říše byly jako dříve a potom velmi neutěšené. Lid byl přetížen ohromnými daněmi a trpěl nátisky úřednictva. R. 532 došlo v Cařihradě k nebezpečné bouři Nika zvané (od volání povstalců νίκα = vítěziž!), jež vzešla z třenic stran Modrých a Zelených, na které se dělilo obyvatelstvo cařihradské. Zpupností Modrých, kteří těšili se přízni císařově, Zelení byli dohnáni k povstání; Modří přidali se k nim a provolali proti J-ovi císařem Hypatia. Císař již pomýšlel na útěk a jen domluvou manželky své Theodory, ženy nízkého původu a nekalé minulosti, ale rázné a statečné, vzmužil se k odporu. Vojevůdcové Belisar a Mundus pak udusili povstání, při čemž na 30.000 lidí přišlo o život a polovice města lehla popelem. Ke všem bědám přidružil se r. 542 také ještě hrozný mor. Ve věcech náboženských byl J. přívržencem orthodoxie a pronásledoval přísně kacířství i poslední zbytky pohanství. Proto r. 529 zavřel akademii athénskou, kdež dosud pěstovala se filosofie Platónova, a poslední pěstitele pohanské filosofie přinutil hledati útočiště v říši Perské. – Srv. Isambert. Histoire de Justinien (Paříž, 1856, 2 sv.).

2) J. II. (Rhinotmétos, t. j. beznosý), císař byzantský (* 669 – † 711), syn Konstantina IV. Na počátku své vlády válčil s Bulhary a Slovany v okolí Solunu, potom svévolně způsobil válku s Araby, která vedena byla nešťastně. Byzantinci byli poraženi u Caesaree (692) a zbytky panství řeckého v sev. Africe padly do rukou Arabů (697). Ukrutnost císařova způsobila proti němu povstání, jehož vůdce Leontios prohlásil se císařem a J-a poslal do vyhnanství do Chersonu (695), dav mu uříznouti nos (odtud přijmí jeho). Ale po 10 letech J. pomocí bulharského knížete Tervela znova zmocnil se panství a vykonával pak hroznou pomstu na svých protivnících. Konečně povstali proti němu Chersonští a provolali Filippika Bardana císařem, v povstání tom J. byl zabit.