Ottův slovník naučný/Julianus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Julianus
Autor: Leopold Heyrovský, František Xaver Šalda, Hynek Vysoký
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. s. 658–660. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Julianus: 1) J., úplněji Salvius J., náleží mezi přední právníky římské. Narodil se v africkém Hadrumetě na sklonku I. století po Kr. a žil ještě za císaře Antonína Pia. Byl praetorem, dvakráte konsulem, pak praefectem urbi. K příkazu cís. Hadriána, k jehož konsiliu náležel, zredig. J. Edictum perpetuum (viz Edictum VIII. 379). Mezi právníky své doby zaujímá místo první, požívaje i u vrstevníkův i u pozdějších vážnosti neobyčejné. Spisy jeho, hlavně Digesta v 90 knihách, obsáhlý to systém všeho římského práva, byly nad jiné rozhodnými pro vývoj vědy právní. Značné úryvky z nich přešly do Pandekt Justiniánových. Srv. Buhl, Salvius J. 1. díl (1886). Hý.

2) Didius J., císař římský, viz Didius.

3) J. Flavius Claudius, zvaný Apostata, t. j. Odpadlík (rozuměj od křesťanstva), císař římský, filosof a spisovatel, nar. 17. list. 331 po kr. v Konstantinopoli jako syn Julia Constantia, bratra Konstantina zv. Velkého, a druhé ženy jeho Basiliny. Uniknuv z rodiny Konstantinovy jediný s nevlastním bratrem Galiem, o šest let starším, soustavné vraždivosti synů Konstantinových, byl s Galiem vychováván v Iónii a Bithynii; pak v l. 344–51 na osamělém zámku Macellu v Kappadokii v tuhé kázni klášterní a pod špehy; zde vzniknul v J-novi odpor proti křesťanství a rostl stále. Uvolnilo se mu poněkud teprve r. 351, kdy Gallus obdržel od Constantia II. titul caesara a správu Východu. Ale r. 354, kdy nepovolný Gallus byl zavražděn, visel také nad hlavou J-novou, jenž byl držán v zajetí v Miláně, po sedm měsíců meč. Poměry se zlepšily přičiněním Eusebie, manželky Constantiovy, jež se ujala J-na a poslala ho na studie do Athén (355), kde se stýkal s nejslavnějšími filosofy a umělci doby; 6 list. 355 prohlášen Constantiem za caesara, zasnouben s jeho sestrou Helenou, posledním dítětem Konstantinovým, a poslán do Gallie, jež byla desorganisována vzpourou Sylvánovou a vydána v šanc útokům germánským, ovšem pod dozorem špehů, jimiž ho obklíčil podezíravý Constantius. J. objevil se tu znamenitým vojevůdcem a humánním správcem země; žil neobyčejně prostě, nevyhýbal se nejtěžší námaze, byl spravedlivý k vojsku i obyvatelstvu. Po menších vítězstvích předchozích porazil zejména r. 357 Alamanny pod králem Chnodomarem, asi 35.000 mužů, u Argentorata (Štrasburku), překročil pak Rýn, osvobodil 20.000 římských zajatců a uložil desetiměsíční příměří Alamannům. Vytrhl pak proti Frankům, zahnal Salické u Toxandrie a Chamavy za Rýn (358). Vystavěl sedm měst (Bonn, Bingen, Andernach a j.) k ochraně hranic. Také o vnitřní správu Gallie staral se znamenitě, zlepšiv její soudnictví i finance.

Při všech těchto dílech stál mu k ruce zkušený vojevůdce a administrátor Sallustius, jenž také sdílel jeho názory filosofické. V době této J., jenž mohl konečně volně vyznávati své přesvědčení, počal hlásiti se k starým kultům a filosofii pohanské; většinu prázdně věnoval psaní. Tu náhle v zimě 360–61 došel ho od císaře Constantia, patrně na denunciaci praefekta Florentia, rozkaz, aby nejlepší čásť vojsk svých poslal na Východ do nastalé vojny perské. Vojáci však, kteří většinou vstoupili do vojska pod podmínkou, že nebudou sloužiti za Alpami, vzbouřili se a provolali J-na augustem. J. snažil se zprvu poctivě, aby je přiměl k poslušenství císaře, a později sliboval věrnost císaři, uzná-li ho; ale když císař připravoval proti němu vojnu a žádal naprosté poddání se, nemohl zůstat nečinným. Zanechal v Gallii Sallusta a rozdělil armádu svou na tři sbory, které přes italské Alpy, Rhétii, Černý les a Dunaj s úžasnou rychlostí táhly k Sirmiu. Ale k válce nedošlo, poněvadž Constantius zemřel na pochodu v Kilikii u Mopsukrene (3. list. 361). J. vtáhl 11. pros. 361 radostně pozdravován do Konstantinopole, dal slavně pohřbíti předchůdce svého a ujal se vlády, jež je pamětihodná hlavně reakcí proti křesťanství a pokusem o návrat k pohanství nebo přesněji o zřízení vlády filosofické a liberální. J. byl křesťanem do dvacátého roku, ale studium filosofie řecké, zvláště novoplatónské, k níž ho vedli vychovatel Mardonios a filosof Maximos, a hlavně zločinnost křesťanských císařů, nekonečné a přečasto absurdní spory různých sekt o křesťanskou orthodoxnost, konečně útisk v mládí odvrátily ho od křesťanství. Ku konci roku 361 přestoupil J. veřejně v Konstantinopoli od křesťanství k pohanství a staral se o jeho restauraci.

Pohanství J-novo nebylo nijakou určitou starou theologií, nýbrž synkretismem, jenž formulemi novoplatónské filosofie podával slunečné mythy asijské i starou mythologii hellénskou. J. ustavil novou církev, pro niž sestavil modlitbu k slunci, organisoval kněžstvo s nejvyšším pontifikem v každé provincii, zařizoval u chrámů vyučováni mravnosti a nábožnosti a pomoc nemocným. Vyčistil starý nemravný dvůr konstantinopolský, rozpustil četné služebnictvo, snížil nesmírné daně promarňované zbytečným přepychem. Nepronásledoval nikterak křesťanů krvavě, ale odstranil všecky privileje křesťanské církve, jako dobrovolné soudnictví biskupů, právo přijímati odkazy; zakázal dále četbu klassiků v křesťanských školách i vyloučil křesťany z úřadů veřejných. Nařídil, aby pohanským chrámům vráceny byly statky bezprávně uloupené, kterážto zásada, ač spravedlivá, vedla přece ke zmatkům. Císař sám soukromě podporoval pohanství jednak zřizováním chrámů, jednak polemickými spisy proti křesťanství: J., jehož vládu křesťané z pomsty pomlouvali, byl výtečný vládce, nesmírné činný, spravedlivý, blahodějný a o dobro poddaných všemi silami se starající; také náboženskou svobodu hájil jako málokdo druhý. Chtěl říši povznésti na někdejší stupeň slávy a moci a zasazoval se o restauraci pohanství hlavně také asi z toho důvodu, že doufal jím vrátiti říši někdejší velikost.

Snažil se rozšířiti ji i na venek a proto podnikl na jaře r. 363 válečné tažení na perského krále Sapora, nejnebezpečnějšího té doby nepřítele Římanův, s nímž Constantius bojoval s pochybným zdarem. Zimu 362–63 strávil v Antiochii, kde nemravné obyvatelstvo velmi pochybnými vtipy zasypávalo císaře filosofa, který se mu pomstil pouze satirou Μισοπώγων. J. vedl svou armádu do Karrh, svěřil 16.000 mužů příbuznému svému Prokopovi a sám plul s loďstvem po Eufratu dobývaje postupně pobřežních pevností; přeplul pak průplavem, jenž spojuje Eufrat s Tigridem, před Ktésifon a stoupal proti proudu Tigridu, spáliv prve své lodi; obmýšlel patrně spojiti se s Prokopiem a vrhnouti se na Medii. Zvítěziv v četných bitkách nad vojskem Saporovým zhynul ranou, jíž byl zasažen v šarvátce, do které vrhl se bez pancíře; zemřel klidně jako filosof 26. čna 363.

J. vedl život ctnostný a byl z největších administrátorů a vojevůdců svého věku. Figura J-nova a ještě více kulturní a filosofický problém pohanské renaissance připjatý k jeho jménu byly zvláště v moderní době často vykládány a řešeny předními básníky. Nejmohutněji a nejtypičtěji je problém ten spracován v Ibsenově starším dramatě (1873) »Císař a Galilejský«. Italský dramatik Pietro Cossa snažil se také o vystiženi tohoto typu jako u nás Jar. Vrchlický v dramatě »Julian Apostata«. Také meditativní lyrikové se jím zanášeli, jako Polák Adam Asnyk, Angličan Charles Algernon Swinburne a Čech J. S. Machar, kteří oba vyslovili tu odpor k spiritualisticko-asketickému křesťanství. – Srv. Neander, Ueber den Kaiser Julian und sein Zeitalter (Hamb., 1812; 2. vyd. Gotha, 1867), Strauss, der Romantiker auf dem Thron der Caesaren, oder J. der Abtrünnige (Mannheim, 1847); Semisch, J. der Abtrünnige (Vratislav, 1862); Mücke, Fl. Claudius J. (Gotha, 1867–69, 2 sv.); Sievers, Studien zur Geschichte der römischen Kaiser (Berlín, 1870); Rode, Gesch. der Reaktion d. Kaisers J. gegen die christl. Kirche (Jena, 1877); Reinhardt, Der Tod d. Kaisers J. (Cöthen, 1891); týž, Der Perserkrieg d. Kaisers J. (t., 1892) a j. spisy citované níže. Šld.

Literární činnost J-nova byla značná, ačkoliv povolání vladařské a vojevůdcovské nedopřávalo mu mnoho času a život jeho byl velmi krátký. Historické dílo J-novo o výpravách jeho proti Germanům se nezachovalo, rovněž spis jeho proti křesťanům o třech knihách se nás nedochoval až na některé citáty, jež uvádí z něho biskup Cyrill ve své odpovědi na tento spis J-nův. Též mnohé listy z rozsáhlé korrespondence J-novy se ztratily. V rukopisech zachovalo se 8 epideiktických řečí, totiž tři chvalořeči na Constantia a Basileiu, dvě theosofické deklamace na Hélia a Velkou matku (Kybelu) v duchu filosofie novoplatónské, dva polemické spisy proti přemrštěnostem mladších kyniků a řeč, kterou sám sobě dodával útěchy, louče se s přítelem svým Sallustiem. Ještě zajímavější jsou satirické spisy Συμπόσιον ἢ Κρόνια nebo Καίσαρες a Μισοπώγων; první jest vtipné líčení zbožněných římských císařů, účastnících se hodů o Saturnaliích v nebi vystrojených, druhý spisek jest vlastně vtipnou sebeobžalobou. Titul spisku vysvětluje se tím, že Antiochijští posmívali se J-novi pro dlouhý jeho (»filosofický«) vous (πώγων). Spisek obsahuje mnohé zajímavé údaje ze života J-nova. Nejdůležitější místo zaujímají J-novy listy, z nichŽ nejlépe lze poznati názory J-novy a jeho povahu. Jsou to soukromé listy císařovy, jeho výnosy, proklamace k Athénským atd. Některé z nich jsou podvrženy. Z básni J-nových zachovaly se nepatrné zbytky.

Vydání spisů J-nových: Ed. princeps jest neúplné vyd. pařížské z r. 1583; vyd. Petaviovo (1630), Spanheimovo (Lip., 1696), Hertleinovo (t., 1875–76, 2 d.). Listy J-novy vydal Heyer (Mohuč, 1828). Zlomky spisu proti křesťanům sebral a též do němčiny přeložil Neumann (t., 1880; kritické příspěvky k tomuto vyd. podal Gollwitzer, Acta seminarii Erlangensis, IV., 347). Šest nových listů J-nových, nalezených v klášteře Chalke u Cařihradu, uveřejnil A. Papadopulos-Kerameus v »Rhein. Museum«, 1887, str. 15, nové zlomky z jednoho listu a několik veršů z rukopisů oxfordského, harleianského a pařížského uveřejnil Cumont v »Revue de philologie«, XVI., str. 161. – Srv. Teuffel, Studien und Charakteristiken, 147 nn.; Kellerbauer, »Neue Jahrbücher«, Supplem. IX., 183; Christ, Gesch. d. griech. Literatur, 1. vyd., 597; W. Schwarz, De vita et scriptis Juliani imperatoris (dissertace bonnská, 1888); Keimek, Zur Würdigung der Handschriften u. zur Textkritik Julians (Programm, Hlubčice, 1888); Rendall, The emperor Julian (Londýn, 1879); Centerwall, Julianus affalingen (Stockholm, 1884); F. Dahn, Julian der Abtrünnige (4. vyd. Lipsko, 1894, 3. d.); A. Gardner, Julian, philosopher and emperor and the last struggle of paganism against Christianity (Londýn, 1895); Asmus, J. und Dion Chrysostomos (Progr., Tauberbischofsheim, 1895). Vý.