Ottův slovník naučný/Edictum

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Edictum
Autor: Leopold Heyrovský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Osmý díl. Praha : J. Otto, 1894. s. 378–379. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Edictum zvala se u Římanů veřejná vyhláška nařízení magistrátského. Nařízení bývalo vyhlašováno předem ústně před občanstvem k vyslechnutí jeho povolaným; kromě toho začasté též písemně. Ius edicendi příslušelo vrchním magistrátům, výjimkou též jiným magistrátům. Jmenovitě je měli magistrátové, kterým byla udělena civilní pravomoc soudní. Výkonem jeho vzešlo zvláštní zákonodárství magistrátní, které pro vývoj římského soukromého práva a processu bylo velice důležitým. Staloť se již záhy za republiky obvyklým, že magistrátové spravující soud civilní, jmenovitě praetorové, při nastoupení na úřad e-ty svými s obecenstvem sdělovali, jakými normami krom zákonných hodlají se konajíce spravedlnost říditi. Vyhlášky takové sluly e-ta perpetua, na rozdíl od ediktů mezi rokem úředním vydaných (e-ta repentina). E-ta byla napsána na bílých deskách (album v. J, 742 č. 2) a veřejně vyvěšena. I znamená pak e. předem jednotlivé vyhlášené nařízení, dále soujem všech v albu obsažených nařízení, druhdy dokonce veškeren obsah magistrátního alba, t. j. nejen všechna nařízeni, nýbrž i vedle těchto vyhlášené formuláře pro processné prostředky, pro actiones, exceptiones, praetoriae stipulationes. E. perpetuum pro magistráta, který je byl vydal, bylo závazným pouze po zvyklosti. Teprve lex Cornelia (67 př. Kr.) předepsala, ut praetores ex edictis suis perpetuis ius dicerent. Též mohl magistrát ve svém e-tu pouze prohlásiti, jakých pravidel on sám bude šetřiti ve svém úřadováni. Jeho nástupce v úřadě takovým prohlášením vázán nebyl. Ale ve skutečnosti bývala ustanovení, která se byla v praxi osvědčila, přijímána též od nástupců prvního edicenta, tak že osvědčená e-ta přecházela od magistráta na magistráta (e-ta tralaticia), ale mohla vždycky, kdykoli toho bylo třeba, novými ustanoveními (e-ta nova) býti změněna nebo doplněna. I stalo se e., jakkoli platilo formálně pouze jeden rok, přece fakticky stálým, jen rok od roku přehlíženým zákonníkem. Takové e. vydával každý k civilní jurisdikci povolaný magistrát a vyskytovalo se tedy v Římě: e. praetoris urbani, e. praetoris peregrini a e. aedilium curulium, mimo Řím jednotlivá e-ta provincialia. Právo v těchto ediktech obsažené slove pak ius praetorium nebo všeobecněji ius honorarium.

Ius edicendi bylo od soudních magistrátů vykonáváno sice ještě za principátu, ale na starých ediktech bylo od nich měněno nebo k nim dodatky přičiněny již jen, když k tomu dal podnět senát nebo císař. Zároveň byla e-ta různých magistrátů víc a více obsahem sobě sblížena. Tento vývoj skoncoval císař Hadrián, dav od právníka Salvia Juliána veškerá e-ta přehlédnouti a v jediný celek spořádati a senatuskonsultem naříditi všem soudním magistrátům, aby příště ve svém albu vyhlašovali pouze Juliánovo uspořádání ediktů. Odtud platilo pro celou říši a trvale jediné e., Hadriánovo e. perpetuum, Z tohoto dochovaly se na nás četné zlomky ve spisech právnických, které byly přijaty do Justiniánových Pandekt. Nejnověji podnikl restituci ediktu Hadriánova s velikým úspěchem O. Lenel (Das e. perpetuum. Ein Versuch zu dessen Herstellung, 1883. – Srov. Krüger, Gesch. d. Quellen des röm. Rechts (1888), str. 30 a 84. Hý.