Ottův slovník naučný/Jihoslované/Chorvaté a Srbové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Chorvaté a Srbové
Autor: Jiří Polívka
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třináctý díl. Praha : J. Otto, 1898. S. 372–383. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: [[w:*Chorvati

Chorvaté a Srbové zaujímají v říši Rakousko-Uherské větší čásť Istrie, Dalmacii, ostrovy Kvarnerské i dalmatské, Chorvatsko i Slavonii, jižní stolice v Uhrách a četné osady v západní části Uherska, konečně několik osad v Dolních Rakousích i na Moravě; na poloostrově Balkánském pak zaujímají král. Srbské skoro celé, Bosnu, Hercegovinu, Starou Srbii a Černou Horu, konečně několik osad v Macedonii. Hraničí pak národ srbskochorvatský na záp. a sev.záp. se Slovinci, na záp. s Italiány, na jihu s Albánci, na jihových. a vých. s Bulhary, na sev.-vých. a sev. s Rumuny a Maďary. V krajích pomezních promíšen hojně živly cizími, italskými, albanskými, rumunskými, maďarskými a v již. Uhersku německými.

Srbů i Chorvatů jest: v Chorvatsku a Slavonii 1,922.000, v Rjece 8000 (r. 1885), v Istrii 140.700, v Dalmacii 501.300, v Uhrách a) v stolicích západ. 141.500, b) v stolicích již. 488.000, c) po ostatní zemi roztroušeno 2500 (úhrnem v Uhrách 632.000, dle Kariće 650.000), na Černé Hoře 160.000, v království Srbském 1,957.000, v Bosně a Hercegovině 1,500.000, v Starém Srbsku 255.000 (dle Kariće), v Bulharsku 2000, úhrnem 7,078.000. Srbů v Macedonii čítá Karić 540.000, jiní, jako M. Veselinović, popírají vůbec existenci Bulharů v střed. a záp. Macedonii; Teplov počítá jen 41.000 Srbů v Bulharsku, Thracii a Macedonii. Bulhaři naopak poukazují na to, že dialekty nesrbské, než shodné s macedonskými, přestupují politické hranice král. Srbského.

Náboženstvím rozdělen jest národ srbskochorvatský ve tři části: římsko-katolickou, pravoslavnou a muhammedánskou, a přiznává se a) k církvi římsko-katolické v Chorvatsku a Slavonii 1,342.000, v Rjece 7960, v Istrii 140.555, v Dalmacii 414.300, v Uhrách 268.670, na Černé Hoře 5000, v král. Srbském 11.500, v Bosně a Hercegovině 334.000, úhrnem 2,523.985; b) k církvi pravoslavné: v Chorvatsku a Slavonii 567.450, v Rjece 40, v Istrii 145, v Dalmacii 87.000, v Uhrách 363.330, na Černé Hoře 140.000, v Srbsku 1,935.500, v Bosně a Hercegovině 673.250, úhrnem tedy: 3,766.665; c) muhammedánů jest na Černé Hoře 15.000, v Bosně a Hercegovině 492,750, úhrnem 517.750; d) k řecké církvi sjednocené přiznává se větší počet jen v Chorvatsku a Slavonii, 12.367. Poměr vyznání náboženských, t. j. vlastně pravoslavného a muhammedánského, ve Starém Srbsku není určen.

Ze zemí jihoslovanských mají mimo Černou Horu nejčistší ráz Bosna s Hercegovinou, Dalmacie a Srbsko, v nichž tvoří národnost srb.-chorv. 90% všeho obyv., v Chorvatsku sestupuje počet na 88%, v Istrii téměř pod 60%; země tato nejvíce jest prosáklá cizonárodním živlem, neboť jest v ní přes 38% Italiánů. V Chorvatsku z cizích národnosti nejčetněji jsou zastoupeni Němci (5,37%) a Maďaři (3,14%), v Srbsku vynikají Rumuni, tvoříce mezi přítoky Dunaje Timokem a Mlavou až 90% všeho obyv. a 6,64% všeho obyv. král. Srbského, a Cikáni (1,74%).

V Srbsku pozorován v l. 1884–1890 přírůst domácího živlu, počet Srbů se rozmnožil o 13,4%, kdežto Rumunů poněkud se zmenšil sklesnuv s 7,87% na 6,64%. V zemích říše Rakousko-uher. zvýšil se počet všech národností mimo italskou, ale přírůstek Chorvatů i Srbů jest proti ostatním národnostem v těchto zemích pom. nejmenší, obnášeje totiž jen 12,7%; postoupil v srb.-chorv. zemích z 68,2% r. 1880 na 68,8% r. 1890, kdežto počet Němců, Maďarů, Čechoslovanů postoupil (prvých z 3,7% na 4,2%, druhých z 1,3% na 1,9% a třetích z 0,8% na 1,2%, počet nechorvatských živlů vůbec z 5,88% na 7,4%) a počet domácího živlu o něco málo sklesl. Počet Vlachů v Istrii v l. 1880–1890 poněkud vzrostl (z 38,07% na 40,22%), ale v Dalmacii značně sklesl s 5,79% na 3,07%. Živlu německého přibylo nepatrně v Istrii (z 1,68% na 1,91%), velmi značně v Chorvatsku; zde vzrostl z 83.139 na 117,493, t. j. o 41,3% čili z 4,4% na 5,37%, Čechů a Slováků přibylo v Chorvatsku hojně, vzrostl jich počet z 28.198 na 41.135, t. j. o 45,8% a tvoří nyní 1,88%. Nejvíce však přibylo v Chorvatsku Maďarů; vzrostl jich počet z 41.417 na 68.794, t. j. o 66,1% a tvoří nyní 3,14%. Národnosti srb.-chorv. přibylo i ve všech zemích mimo Chorvatsko; v Dalmacii vzrostl její počet z 93,38% na 96,27% t. j. o 2,89%, v Istrii z 42,89% na 45,39% t. j. o 2,51%, naopak v Chorvatsku sklesl s 92,54% na 88,84% t. j. o 3,70%. Toto sklesnutí neznamená ovšem, že srb.–chorv. národa v Chorvatsku ubylo, než že cizí živlové národnostní rychleji a více se množí než živel domácí; oni vzrostli o 52,3%, tento jen o 12,2%.

Duševní a fysický život Srbů i Chorvatů. Všeobecný jednotný obraz fysického života srbsko-chorvatského národa nemůžeme vylíčiti; nejsou vykonány dosud předběžné všestranné studie. Politická a ještě více kulturní rozdrobenost národa způsobila nestejný jeho vývoj. To pak, že národ jest rozdělen do několika různých státních útvarů, má za další následek i to, že velmi nestejně byl dosud prozkoumán; jmenovitě co se týká života fysického se strany anthropologické a demografické bylo dosud vykonáno velmi málo a musíme obmeziti se na výpis zcela všeobecný. Co se týče srbského lidu v království Srbském, poznamenáno, že lidé nejvyšší postavy nalézají se v jihozápadní části této země. Nejčastěji jest lid pleti bílé s hnědými neb černými vlasy a očima; řídčeji jest lid pleti tmavé, vlasů a očí černých; ještě řídčeji naskytují se lidé pleti červené, s očima obyčejně modrýma neb šedýma a vlasy měkkými, hedvábnými barvy různé až přižloutlé. Zrzaví jsou velmi řídcí. Uherští Srbové jsou rovněž vysoce vzrostlí a snědí, častěji mají snědou pleť, modré oči a černé vlasy; světlé plavé vlasy jsou řídké, hlava spíše okrouhlá než podélná vyznačena jest orlím nosem. Přímořský Chorvat má postavu menší, zavalitou, pleť rovněž snědou, oči černé a černé vlasy kučeravé. V hornatých krajinách chorvatského Přímoří, jmenovitě pak v Lice, jest lid vysoký krásně urostlý. V někdejší Vojenské hranici jest lid štokavsky mluvící postavy někdy vyšší, někdy menší, má vlnité černé vlasy a černé pronikavé oči. Dalmatinci vynikají nade všecky kmeny rakouské krásnou svou ramenatou postavou, vysokou, jako jedle urostlou, dosahují nezřídka výše až přes 1,70 m; obyvatelé ostrovů jsou postavy menší a pleti celkem světlejší. Typ světlý pleti bílé, modrých očí a plavých vlasů nejhojněji se naskytuje v okrese zaderském, makarském, metkovićském a kurčolském. Světlý typ (plavé vlasy) hojný jest i v Bosně, kdežto v Hercegovině na jih blíže k Černé Hoře výhradní téměř jest typ snědý. Tvar lebky jest v okr. zaderském, šibenickém a spljetském po výtce brachykefalní (66,5%, 23% mesokefalní a jen 10,5 dolichokefalní). Srbsko-chorvatské obyvatelstvo jest postavy slabší a většinou plavovlasé se světlýma očima; tvar lebky je téměř týž jako v Dalmacii. Kajkavci v Chorvatsku, v stolici záhřebské, križevské a varaždinské, mají postavu prostřední, spíše menší, většinou světlé oči a plavé vlasy.

Pohyb obyvatelstva. Země jihoslovanské velmi se různí počtem i hustotou svého obyvatelstva. V Černé Hoře přijde na km² pouze 18 obyv., v Bosně a Hercegovině 26, v Dalmacii 41, v Srbsku 44, v Chorvatsku a Slavonii 52 obyv. jihoslovanské země spolu s ostatními zeměmi balkánskymi liší se od ostatní Evropy tím, že v nich jest pohlaví mužské daleko četnější než pohlaví ženské; na 1000 mužů připadá 963 žen, v Evropě vůbec na 1000 mužů 1034 žen. Liší se v tom jednotlivé země ovšem značně i mezi sebou; připadá totiž na 1000 mužů v Černé Hoře 882 žen, v Bosně a Hercegovině 893, v Istrii 923, v Srbsku 947, v Dalmacii 992, v Chorvatsku 995 žen. Tento zvláštní zjev souvisí s tím, že se nejen mnohem více rodí mužských dětí než ženských, ale i že neumírá tolik mužských dětí jako v zemích západoevropských. Následkem pak sociálních poměrů u jihoslovanských kmenů dosud vládnoucích, následkem podřízeného postavení ženy jest úmrtnost ženských mnohem větší. Do roku 15. připadá na 1000 mužů 963 ž., v době od 21–60 r. na 1000 mužů 989 žen, přes 60 let již jen 945 žen (v Evropě po r. 60. na 1000 muž. obyč. 1200 i více žen). Pro charakteristiku sociálního i morálního života jest velice významno, že záhy a mnohem hojněji než u jiných evropských národů, též západoslovanských, uzavírají se sňatky manželské. Celkem žije obyvatelstva dorostlého (přes 15 let) mimo svazek manželský sotva čtvrtina, najmě jest z mužů neoženěno jen 28,68% a z žen neprovdáno jen 20,68%. Jsou ovšem mezi jihoslov. kmeny značné rozdíly: čím dále na východ, tím jest počet sňatků manželských větší a počet svobodných menší: v Srbsku jest neženatých 26,7%, neprovdaných 16,52%, v Chorvatsku a Slavonii nežen. 28,67%, neprovd. 20,47%, ale v Dalmacii a Istrii jest poměr celkem týž jako ve střední a záp. Evropě, v Dalmacii jest nežen. 39,26%, neprovd. 28,30% a v Istrii 42,03% nežen. a 29,50% neprovd. Sňatky manželské uzavírají se velmi hojně, na 1000 obyv. přes 15 let starých připadá průměrně na rok sňatků v Srbsku 17,27, v Chorvatsku a Dalmacii 15,67, v Dalmacii 12,88, v Istrii 11,37; v záp. krajích jest touha po sňatku téměř táž jako v střední a záp. Evropě. Sňatků rozvedených jest celkem nevelký počet, v některých zemích, jmenovitě západních, nepatrný, poněkud větší jest v Chorvatsku a Slavonsku (obnáší u muž. 0,07%, u žen 0,09%), ale za to jest neobyčejně veliký v Srbsku, které v tom nezůstává ani za nejpokročilejšími zeměmi západoevropskými: u 10.000 obyv. starších přes 15 let napočteno u mužů 25, u žen 27 zákonitě rozvedených. S naprostou přesností nelze ovšem z toho souditi na mravnost jednotlivých kmenů srb.-chorvatských; jednak jsou statistické udaje nestejné hodnoty, neboť z jedné strany počítány jen osoby, jichž sňatek soudně byl zrušen, na druhé pak ještě osoby, které samy o své vůli zrušily svůj svazek manželský; dále třeba vzíti v úvahu různé zákony platné v zemích jihoslovanských a různé zákony a předpisy církevní.

Co do plodnosti sňatků manželských v zemích jihoslovanských platí celkem totéž jako v Evropě; průměrně připadají na jeden sňatek čtyři děti, ale jsou tu velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi; západní kraje vynikají zvláštní plodností, ale Srbsko naopak přísluší k zemím, kde průměrná plodnost padá pod 4 děti. To nejspíše souvisí především s tím, že se sňatky uzavírají v létech velmi mladých; z nevěst přes tři sedminy nepřekročilo 20. r. a z ženichů sotva polovice jest starší než 24 let. Jsou zajisté i tu velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi: kdežto v Srbsku jest nevěst mladších 20 let 53,6% a ženichů mladších 20 let dobrá třetina (35,67%), jest v Chorvatsku nevěst mladších 20 let dobrá polovice (51,71%) a ženichů mladších 24 let rovněž tolik (52,38%). V Dalmacii a v Istrii se uzavírají sňatky v létech zralejších, zde totiž jest jen něco přes 18% nevěst mladších 20 l. a 22–24% ženichů mladších 24 let. Proto jest také počet druhých sňatků (ovdovělých) větší celkem než v jiných zemích, v Srbsku obnáší 20,41%, tedy přes 1/5, a v Chorvatsku téměř čtvrtinu (23,38%) všech sňatků; a z těch pak jest sňatků takových, kde oba snoubenci jsou ovdovělí, v Srbsku 11,35%, v Chorvatsku 9,91%, kde se vdovec oženil se svobodnou, v Istrii 11,5%, a kde svobodný se oženil s vdovou v Dalmacii 5,13%, v Istrii 4 55%. I tu pozoruje se veliký rozdíl od zemí evropských, neboť tu jest nejvíc takových druhých sňatků vdovce se svobodnou dívkou a nejméně sňatků mezi vdovci a vdovou. Z ženichů jest průměrně ročně 83,19% těch, kteří se poprvé žení, v ostatní Evropě mnohem více (mimo Rusko), a nevěst poprvé se vdávajících v Chorvatsku i Srbsku mezi 85,26% a 87,07%, v západních krajích až přes 91%. Sňatky uzavírají se, jako se téměř rozumí samo sebou u obyvatelstva po výtce zemědělského, v měsících, kdy polní práce jsou skončeny, žně dokonány a nastřádány prostředky k oslavení sňatku, hlavně v říjnu a listopadu. v lednu a únoru, mimo to ještě v květnu, v letních měsících mnohem méně. Plodnost jest v oněch krajinách, kde nejvíce sňatků se uzavírá, právě nejmenší, v Srbsku připadá na 1000 vdaných žen 15–50letých jen 215 dětí živě zrozených, v Chorvatsku a Slavonii 249, méně tedy než v střední Evropě, naopak v Dalmacii již 257, v Istrii 273. V celku ovšem rodí se v Srbsku a Chorvatsku nejvíce dětí (44,45%, 44,18%), ale mnohem méně v Dalmacií (38,39%) a v Istrii (37,43%), to však závisí právě jen na velkém počtu ženatých i provdaných. Poměr nemanželských porodů k manželským jest na východě velmi přízniv, v Srbsku činí jen 0,93%; něco větší jest dále na západě, v Istrii 3,07%, v Dalmacii 3,24%, v Chorvatsku 5,74%, ale i tu jest ještě velmi přízniv proti daleké většině států evropských, jen v Nízozemsku, Anglii a Švýcarsku jest menší.

Naprosto přesné úsudky na pohlavní mravnost kmenů srbskochorvatských nelze ovšem činiti, již proto, že číslice tyto jsou průměrně z několika málo let vypočteny. Nemohou také číslice býti samy pro sebe měřítkem pro posouzení pohlavní mravnosti; třeba tu vzíti v úvahu ještě řadu jiných faktorů, vymykajících se dosud statistickému studiu. Příznivý počet nemanželských porodů souvisí zajisté s počtem sňatků, proto jest na př. v Srbsku tak nepatrný (0,93%), z 100 ž. přes 15 let jest neprovdaných 28,67%, ale v Chorvatsku jest poměr daleko nepříznivější než v Dalmacii a Istrii, ač v zemi té jest méně žen přes 15 let starých svobodných (jen 33,79%, v Dalmacii 43,54%, v Istrii 41,53%). Příčiny toho nejsou vyšetřeny; bylo by také třeba stanoviti to v různých krajích země, u jednotlivých vyznání atd. Počet dětí mrtvě narozených jest velmi malý, v Dalmacii 0,84%, v Chorvatsku 1,28%, v Srbsku 1,31%, v Istrii 1,97%,; ve větší části evropských zemí obnáší 3–4%, ba v západních zemích ještě více. Se stanoviska sociálního a zdravotního byla by to data velmi důležitá, kdybychom se směli na ně zcela spoléhati a nevěděli, že se matriky nevedou všude správně. Není ovšem pochyby, že procento mrtvě zrozených dětí jest v těchto výhradně zemědělských zemích mnohem menší než v průmyslných zemích západoevropských.

Úmrtnost obyvatelstva v srbsko-chorv. zemích jest dosti značná, v Chorvatsku i Slavonii 30,24% (v Uhrách 33,0%, v Rakousku 29,0%), v Istrii 27,79% (v Italii 27,3%), v Srbsku 25,67% (v Hollandsku 25,9%, v Německu 25,1%), v Dalmacii 24,52% (ve Francii 22,0%, v ostatních zemích evropských mnohem méně). Vútlém věku dětském jest úmrtnost největší, ale přece ne tak značná jako v daleké většině států evropských; ze všech dětí zrozených nepřežije prvního roku v Chorvatsku i Slavonii 21,24% (v Sasku 20,01%, v Prusku 21,25%), v Istrii 20,16%, v Srbsku 16,31% (ve Francii 16,62%, v Anglii 15,25%), v Dalmacii 15,47%. Dle toho možno souditi, že v jihoslov. zemích jest úmrtnost ve středním a vyšším věku značná, větší než v evropských zemích, kde jest úmrtnost dětí větší nebo stejně veliká. Co pak se týče věku, jest obyvatelstva mladšího 15 let v Srbsku 43,49%, v Bosně 41,98%, v Chorvatsku i Slavonii 38,39%, v Dalmacii 36,38%, v Istrii 34,29%, obyv. ve věku 15–60 let v Srbsku 51,76%, v Bosně 50,97%, v Chorvatsku 55,53%, v Dalmacii 54,25%, v Istrii 56,09%, obyvatelstva přes 60 let starého v Srbsku 4,75%, v Bosně 7,05%, v Chorvatsku 6,08°%, v Dalmacii 9,37%, v Istrii 9,62%. Od zemí evropských se tu země srb.-chorvatské značně liší; v těchto jest obyvatelstva od 15–60 l., obyvatelstva produkujícího, vzdělávajícího, poměrně více, jen Chorvatsko a Istrie poněkud jich dostihují (v Anglii 55,9%, v Německu 56,4%, ve všech ostatních zemích ještě více); v ostatních zemích evropských jest i počet lidí přes 60 let starých větší, jen Istrie i Dalmacie vynikají a přestihují tu mnohé země evropské (Belgie 9,8%, Francie 12,1%, všecky ostatní mají méně), též Chorvatsko přestihuje aspoň Rakousko-Uhersko (6,3%); v Srbsku jest poměr nejnepříznivější. Čím dále na východ, tím větší počet lidí mladých, výdělku neschopných, a Srbsko, Bosna jakož i Bulharsko vynikají tak malým procentem obyvatelstva výdělku schopného, produktivního, jako žádná jiná země evropská. V západních krajích jihoslovanských jsou poměry poněkud příznivější. Jest to zjev vysoce významný v ohledu sociálním i hospodářském: jednak výsledek stávajících poměrů hospodářských, jednak i příčina různých jiných zjevů radostných i zarmucujících, ale budí též naděje, že velký počet neproduktivního obyvatelstva bude zárodkem budoucího bujného vývoje národního života, jmenovitě kulturního. (Srv. pojednání Frant. Vrbaniće, »Demografske prilike u južnih Slavena« v Radu jugoslav. akad. sv. 129, 1896.)

Zdravotní poměry nejsou všude stejně důkladně vyšetřeny. V království Srbském jsou velmi nepříznivé, ba povolaní znalci, náčelníci sanitní, mluví o degeneraci selského obyvatelstva. Lid hubí mnohé nemoci, jmenovitě zimnice, nemoc to endemická v celém Srbsku, nejen v rovinách a bažinatých nížinách, ale i v krajích hornatých; někdy prý, zvláště v měsících letních, postiženo jí přes polovici všeho obyvatelstva; seslabuje velice organism lidský a připravuje oběti pro jiné těžké nemoci. Mimo to hubí lid dvě nemoci, ústrojů dýchacích v zimě a zažívacích v létě. Zánět plic požaduje mnohem více obětí než která jiná nemoc, a kdo nemoc tu i přečkal, dostává následkem špatného ošetřování obyčejně tuberkule. Tato nemoc rozšířena jest nejvíce v Bělehradě a pak v okresích šabackém, valjevském, kruševackém a krajinském, stejně v městech jako ve vsích, v okr. užickém ještě větší měrou po vesnicích než po městech, nejspíše následkem nedostatečného obleku lidu selského. Všechny tyto nemoci jsou následkem zcela nehygienického způsobu života lidu srbského. Dost řídká je skrofulosa, ale v některých krajích jest silně rozšířena, jmenovitě u dětí, a sice nejhojněji v městech, ale i po vesnicích v okr. šabackém, kruševackém a užickém; má pak původ svůj ve špatném obydlí, vlhkém i tmavém, a v nedostatečné stravě. Konečně ve mnohých krajinách srbských (více méně ve 14 okresích) jest množství lidu obecného zachváceno endemickou příjici. Z kožních nemocí jest pravou národní nemocí svrab, v mnohých krajinách všichni jsou strupatí. V krajinách konečně hornatých, v úzkých jich údolích, lid jest namnoze stižen volatostí. Proti nemocem těmto a jiným jest zápas tím obtížnější, čím jest lid méně vzdělán, oddán pověrám, proniknut jakýmsi fatalismem, a čím méně jest lékařů, ku kterým by se lid o pomoc utíkati mohl; připadáť dle Kariće sotva jeden lékař na 12.270 duší. V Dalmacii jsou zdravotní poměry velmi příznivé, jmenovitě na tuberkule umírá nejméně lidí, méně než na př. v Tyrolsku, na sešlost věkem mnohem více, ze 100.000 až 375: v okr. šibenickém až 738, na Hvaru 446, o 100 více než v Tyrolsku. Jednotlivé krajiny dalmatské ovšem velice se různí, nejméně umírá na tuberkule lidí v okr. benkovském a metkovićském, ale za to v těchto okresech jest stiženo obyvatelstvo malarií. V okresech benkovském, kninském a sinjském panuje mezi lidem zvláštní a dědičná nemoc skrljevo, proti níž horlivě a úspěšně se bojuje. Podobné příznivé poměry zdravotní jsou i v Istrii (sešlostí věkem umírá tam až 309 lidí) a ještě lepši na ostrovech, zvláště na Lešinji.

Strava lidu jest při veliké rozmanitosti zemí jihoslovanských nadmíru různá, různá také u různých vyznání náboženských. Jmenovitě na stravu lidu pravoslavného mají předpisy církevní rozhodující vliv; pro dlouhé a časté přísné posty jest lid odkázán po celé dvě třetiny dnů v roce na stravu rostlinnou. Chudý pak lid v hornatých, málo úrodných krajích, zvláště v Srbsku, i mimo půst živí se hlavně stravou rostlinnou a jen zřídka, v neděle a svátky a o různých slavnostních příležitostech, dopřává si masité stravy. Hlavní stravou lidu selského v Srbsku i v jiných krajích jest chléb kukuřičný a pak chléb kvašený i nekvašený z mouky pšeničné, ječné, ovesné i pohankové, chléb pšeničný jen v úrodnějších, méně hornatých krajích, v království Srbském, v okr. šabackém, valjevském a méně hornatých krajích Šumadije. K tomu chlebu se přikusují vařené boby, čočka, brambory s množstvím velmi silné papriky a cibule, mimo to zelí, ředkev i okurky. Tato strava z luštěnin hlavně jest zajisté z nejzdravějších, ale bohužel nelze říci, že by se tak stravoval lid v Srbsku po celý rok, neboť neumí se zásobovati potřebným množstvím plodin polních, a když spotřebuje všecky zásoby, živí se suchým chlebem, kořeněným nanejvýše cibulí a paprikou, a tak se lid valnou měrou v době postní živí velmi bídně. Též v krajích chorvatsko-slavonských zachovává se půst přísně, po celý půst se namnoze vůbec maso nevaří. V neděli mají sýr, máslo a vejce, jinak v tém dni postní polévky, zeleninu, luštěniny, kyselé okurky, sušené ovoce, jahelnou kaši a moučná jídla. Mimo dobu postní jí se nejvíce masa skopového, v zimě pak více vepřové a sice většinou sušené; v některých okresích, a sice čačackém i zvláště užickém, udí se více masa hovězího, skopového neb kozího. Pečeně připravují se na rožni. Před jídlem pije se kořalka, a kde se nedaří víno, tam se pije i mezi jídlem a po něm. Víno se pije jen o slavnostních příležitostech a u bohatších lidí. V Mačvě jmenovitě pije se nejčastěji mošt jablkový. V neúrodných krajinách přímořských jest strava jiná, skládajíc se hlavně z polenty (kaše kukuřičné), z dušených fíků a oliv, a mimo to přicházejí o svátcích na stůl ryby v oleji smažené. V Boce Kotorské jest selský lid po celý rok odkázán na stravu bylinnou, na zeleninu, luštěniny, brambory; masa požívá jen o největších svátcích, pokud ho má ze svých domácích dvou krmníků. Podobně i chudý lid bosenský a hercegovský musí se živiti výhradně téměř pokrmy rostlinnými, a to ještě nevhodně a primitivně připravenými, tak že se málo hodí k vytrvalé těžké práci.

Kroj jest nejen v jednotlivých i podnebím svým tak se lišících zemích různý, než jest přerozmanitý, jinaký nejen v každém okrese, než namnoze i v každé vesnici, jmenovitě kroj ženský. Sedláci nosí v Srbsku košili obyčejně konopnou, řídčeji lněnou, v šabackém a valjevském okr. zejména v Mačvě bavlněnou; košile jest místy dlouhá až po kotníky, místy opět více méně kratší, límec brzy vyšší brzy nižší, stále vyšíván, a dále ještě vyšívány prsa i rukávy. Dlouhé gatě z téže látky se hotoví jako košile, místy (v jižních krajích) se pak vůbec nenosí. Punčochy vlněné liší se délkou, pletivem i barvami; někde jsou zcela bílé, jinde barevné, žluté a jiné. Místy obtáčejí se nohy až do polovice holení, někdy až po kolena vlněnými, bíle i černě protkanými hadříky. Na nohou nosí se opánky kožené tvarem svým místy značně se odlišující. Kalhoty z temně hnědého, bílého, černého sukna zatahuji se vždy pod kolenem; do kolenou odívá se noha zvláštní punčochou bez paty (dokolenice), kalhoty sahají pak buď až po pás, kde se nosí gatě, aneb kde se nenosí, visí na kyčlích. Nad košilí nosí se vesta (bez rukávů) nebo džemadan; vesta se zapíná od krku až po pás, džemadan často s rukávy dlouhými až po pás jest vždy rozevřen do polou prsou. Nad vestou nebo džemadanem a v létě prostě nad košilí nosí se kabátec (zvaný fermen, džoka, guňić, guňće) ze sukna různých barev, bez rukávů až do pásu, v předu na tolik otevřen, že viděti možno jelek nebo džemadan. Za pásem jednobarevným, obyčejně červeným, nosí se pistole a velký nebo malý nůž. V zimě obléká se lid tepleji. V Šumadiji nosí se pláště (guňe), v novější době ujímá se dlouhý kabát (pamaklija) z konopné látky vlnou vyplněný; v okr. šabackém, valjevském a v podrinském nosí majetnější kabáty zimní soukenné temně modré V Posavině a v dolní Moravě, Stigu a Peku nosí se kožich z ovčí chlupaté kůže, dlouhý po pás, v pirotském a vranjském okr. až po kolena, Kožich i pamaklija mají obyčejně rukávy, ale bývají též bez nich (grudnaci). V kňaževském, pirotském a vranjském okr. nosí se dosud dolama z bílého sukna, která před dvěma třemi desítiletími byla rozšířena po celém Srbsku, hlavně mezi majetnějšími lidmi, a byla pak z jemného sukna, ozdobena prýmky hedvábnými neb zlatými. Nyní se dolama zdobí prýmky černými, sáhá po kolena, na prsou se zapíná, opásá se pak pásem. Mimo to nosí se v jmenovaných okresích ještě doramnik, kabátec dlouhý po kolena bez rukávů, dolaktica, kabátec dlouhý s rukávy jen do loktů, a haljina, podobná krojem, rovněž z bílého hrubého sukna. Na hlavě nosil se dříve fes a šubara (čepice z kožešiny), ale v novější době šíří se stále více klobouk. V okr. užickém a sousedních ovíjí se hlava ještě červeným šátkem, v okresu pak kruševském, toplickém, aleksineckém, ćuprijském, nišském a vranjském nosí kolem hlavy lehce obtočené ručníky s jedním krajem se strany spuštěným; v létě nosí to bez fesu. Šubara nosí se v celém východním Srbsku v zimě i v létě. Klobouky slaměné pletou si sedláci místy sami. Na nohou konečně nosí se ve svátek místo obvyklých opanek kožené střevíce nižší neb vyšší a boty.

Kroj uherských Srbů jest rovněž rozmanitý. V létě nosí se většinou jen široké bílé gatě a opásaná košile. Nad košilí se obleče vesta z modrého sukna a podle počasí pak kabátec z tmavě modrého nebo černého sukna (dolama) nebo kožíšek. Hlava se pokrývá čepicí z kožešiny nebo kloboukem. Za obuv slouží opanky nebo vysoké boty. Za vrchní oděv slouží šuba nebo bunda z beránčí kůže, v počasí deštivém a u chudších vůbec pláště z hrubého bílého sukna s čtyřhranným límcem, jenž oblemován suknem červeným nebo modrým. Podobný kroj drží se v celém Chorvatsku a v Slavonii, jen v některých krajích nosí se zcela úzké, přiléhající nohavice z bílého sukna, zdobené modrými i červenými vyšívkami. V bývalé Vojenské hranici a jmenovitě v krajinách přímořských kroj ten vymizel; při neúrodné kamenité půdě přímořského kraje jest obyvatelstvo nuceno oděv kupovati v městech. V sev. Dalmacii nosí se po celý rok, v létě i v zimě, úzké nohavice sahající až po kotníky, v Boce kotorské a na sever až k Neretvě nosí se nohavice široké až ke kolenům, od kolen dolů zvláštní kamaše dokoljenice. V krajině mezi Cetiní a Neretvou nosí se nohavice z dola až ke kolenům úzké, nad koleny pak se šíří Nad košilí lněnou nosí se vesta bez rukávů (posluk) a nad touto kabátec (halja), sáhající v Boce kotorské až ke kolenům; v ostatních krajinách zatlačil jej haljetak či koparan, sáhající až po pás. V Boce nosí se pás nad haljí, v ostatních krajinách pod ní, po případě pod haljetakem, ale vždy nad vestou. Pod pásem pak umístěn ještě kožený řemen na nože a pistole. Oděvní tyto části zhotoveny z různě barvených látek, dlouhá halja jest v Boce bílá, u majetnějších bývá i zelená; v Poljici modrá nebo červená. Haljetak jest taktéž rozmanitě zdoben, černý olemován červenými šňůrami a látkami modrými, červenými či bílými, haljetak modrý, červený neb zelený zdoben pestrými vyšívkami, květinami, ptáčky ap. Vesta okrášlena pestrými šňůrami, též zlatými prýmky nebo stříbrnými a různými kovovými knoflíky. Hlava pokrývá se čepicí obyčejně červenou různé výšky i různě vyšívanou, v jižní Dalmacii jako v Hercegovině a v Černé Hoře černou kapou s červeným svrškem. Ti, kdož nosí široké nebo pološiroké plundry, otáčejí nad čepicí hlavu ještě dlouhým červeným nebo modrým šátkem. Proti zimě chrání se v severní a střední Dalmacii černým dlouhým pláštem, tak střiženým, že široký čtyřhranný límec lze stáhnouti nad hlavou na způsob kapuce; v Přímoří a na ostrovech nosí se kaput brzy delší brzy kratší, t. j. haljina s kapucí. V jižní Dalmacii od Neretvy až do Boky nosí jakýsi plaid (struka) ze silného černého sukna. Kroj týž jako v jižní Dalmacii vládne celkem na Černé Hoře a v Hercegovině.

Kroj ženský jest mnohem rozmanitější. Nejvíce do oka padá přerozmanitý úbor hlavy: a sice nosí se v Srbsku hlavně koňga, šátek na hlavě nejrůznějším způsobem upravený, v celé téměř Šumadiji, v okr. valjevském a šabackém i požarevském; jinde, v okr. podrinském, užickém, čačackém a část. na jihu okr. rudnického a západu okr. kruševského, nosí se červený fes šátkem (šamija) ovázaný; jinde, v okr. kruševském, jagodinském, aleksinském, kňaževském a nišském, upravuje se hlava »ručníkem«, v okr. krajinském, pirotském, nišském a vraujském nosí se zabratka, t. j. bílým šátkem ovazují si hlavu tak, že témě jen málo pokryto. Košile jsou veskrze téměř jako i mužské konopné, řídčeji lněné, v Posavině jmenovitě v Mačvě bavlněné, tu také dlouhé až po kotníky, jinde kratší. Košile se nosí zvláště na prsou a na rukávech rozmanitě a pěkně vyšívané. Gatě nosí selky v Srbsku jen v okr. šabackém. Sukně jest všude vlněná, v podrinském, částečně v užickém a nišském okresu bavlněná, z pravidla bílá. V Mačvě a šabacké Posavině nenosí se sukně vůbec, v okr. krajinském, crnoreckém, kňaževackém, pirotském, nišském a vranjském sahá po kolena, tak že košili viděti je pod ní. Místy není sukně napřed sešita, kolem Bělehradu se kraje mohou i ohrnouti, tak že mezi nimi a zástěrou viděti košili dole pěkně vyšívanou. Jinde, v nišském a vranjském okr., sukně nejsou v zadu sešity a místy skládá se sukně ze dvou polovic, přední i zadní. Na sukni pak nosí se zástěra vlněná a ze všech částí oděvních nejbohatěji vyzdobená. V létě, když se v celém Srbsku sukně nenosí, bývá zástěra napřed i vzadu. Živůtek jest bez rukávů, na prsou vykrojen a sáhá po pás. V zimě nosí se kabátec soukenný s rukávy, v novější době ujímá se víc a více kabátec bavlnou podšitý nebo kožich. V okrese crnoreckém, kňaževském, pirotském a vranjském nosí se haljina z černého hrubého sukna (litak, sukman, mujed), vyzdobená někdy bohatě zlatými prýmky, sáhající až pod kolena a opásaná šerpou. Jiný zimní kabátec jest zubun z bílého hrubého sukna až po kolena, bez rukávů, často bohatě a pěkně vyšívaný. Ve vých. Srbsku nosí ženy ještě dolaktice i ćurdije, kabátce s celými rukávy. Punčochy vlněné sáhají někde do kolenou, někde do polou holení. Nad nimi mají pak jako i mužští nazuvice. Opanky nosí stejné jako mužští, leda ozdobnější, ve svátek pak místo nich obouvají nižší neb vyšší střevíce. Hlavu svou, jak vlasy tak i pokrývku, zdobí nejraději stříbrnými a zlatými mincemi; navlékají je na šňůry kolem krku, dlouhé někdy, až prsa pokryjou. Přišívají se někdy i na živůtky, zvláště v okr. vranjském. Kolem krku i na rukou nosí šňůry různobarevných skleněných perel, nejvíce červených, na rukou náramky. Hlavy konečně krášlí si ještě kvítím přirozeným i umělým. Dívky liší se od žen hlavně úborem hlavy, »koňgu« vůbec nenosí, fes ovíjejí jen copem, v Peku a Mlavě nosí úzké čapky z červeného sukna pestře zdobené; namnoze chodí holohlavé s copem spuštěným po zádech, jako v okr. šabackém, jinde s copem ovinutým kolem hlavy nejrůznějším způsobem. I v městech podržují ženy z velké části svůj srbský kroj, ač vždy více pronikají módy evropské.

Ženský kroj u Srbek uherských skládá se z bílé košile bohatě zlatem vyšívané, z pásu a zástěry třásněmi zdobené; hlavu si krášlí květinami a perlami; mladé ženy nosí ve svátek čepici (ubradač) se zlatými krajkami, ve všední den černý hedvábný šátek, dívky si vlasy češou hladce a vzadu je do uzlu vážou. Šperkem kolem krku jsou zlaté mince a perly. Nádherně šatí se ženy bohatých neb aspoň zámožných Bunjevců: šat jejich, hedvábný živůtek, vyšíván zlatými květinami, sukně nosí z drahých látek, obyčejně z těžkého květnatého hedvábí; hlavu zdobí šperkem, pletenicí, na nohou nosí pantofle nebo střevíce. Nevěsta dostává kabátec ze sukna obyčejně tmavě modrého, podšitý a lemovaný kožichem liščím a zdobený velkými stříbrnými knoflíky a zlatými šňůrami. Ženy kmene Šokců, mnohem chudšího, strojí se mnohem prostěji. Po celý rok nosí lněný oděv a nad tím tkanou zástěru (pregača), v zimě odívají pak ještě kabátec z beránků. Vlasy ukrývají ženy pod čepcem (ubradač). Ve svátek nosí dívky bílou, ženy červenou, modrou nebo zelenou sukni; zástěra i rukávce nabírané zdobeny jsou zlatými tečkami a pestrým lemem; hlavu si krášlí bohatě květinami nebo péry, v rukou nebo za pásem mají barevný šátek krajkový, na nohou červené nebo zelené boty. Chorvatské ženy strojí se jednoduše. Oděvem jejich bývá hlavně dlouhá, bílá, řasnatá sukně, zdobená třemi a čtyřmi červeně vyšívanými obrubami a opásaná pevně šerpou, místy z červeného sukna. V některých krajinách nosí se ještě bílá, jinde barevná bohatě vyšívaná zástěra, kolem krku barevný šátek nebo perle, korále, mince a j., na nohou červené nebo bílé punčochy a opanky. Hlavu ženy pokrývají šátkem rozmanitě vázaným i doma a v zimě nosí jako mužové stejné vlněné kabátce nebo kožichy. Místy ve Slavonsku zahalují si ženy tvář tak, že viděti jen nos a oči.

V severní Dalmacii až do Neretvy nosí všechny ženy nad modrou sukní a pestrou zástěrou dlouhou do horních stehen, do kolenou neb až do polou lýtek sáhající haljinu: místy s rukávy, místy bez nich. Haljiny ty jsou tkány z modré, bílé nebo černé vlny; černé, jež se nosí v Sinji, jsou beze vší ozdoby; modré a bílé jsou napřed a dole zdobeny červenými šňůrami nebo obrubami. Na ostrově Pagu strojí se ženy zcela černě. Uvnitř země jsou bílé lněné košile na prsou i rukávech pestře vyšívané, rovněž šátek na hlavu provdaných žen. V zemích přímořských málo se vyšívají a to jen bíle na bílé látce, tak v Novém gradu u Zadru a zvláště na Pagu. Uvnitř země nosí ženy vdané velký bílý šátek v trojhran upravený, ze kterého visí cíp přes plece až po pás, někdy i dále, oba ostatní cípy se svazují buď napřed pod bradou nebo vzadu. Sinjské ženy nosí pod šátkem ještě jakousi plátěnou helmici, dívky pak všecky červenou čepici. V přímořských krajinách a na ostrovech chodí ženské místy s hlavou nepokrytou, většinou otáčejí různým způsobem hlavu bílým šátkem. Na Stonském Rtu nosí ženy klobouky slaměné okrášlené péry. květinami nebo pestrými stuhami, na ostrově Silbě černé klobouky plstěné s širokou střechou. Dívky uvnitř země nosí pestré punčochy, ženy modré ponožky (čarapy) a nad těmi opanky. Ve špercích si ženy velice libují, bohatší ve špercích zlatých, pravými perlami a drahokamy vykládaných, nosí korálky nebo pestré skleněné perle kolem krku, uvnitř země přišívají si dívky na čapky drobné mince, selky pak šperky, prsteny, náušnice, knoflíky a j., mosazné nebo cínové. Vdané ženy opásají se dlouhým řemenem cínovými knoflíky ozdobeným. Na tom visí po straně klíče a kapesní nůž v střenkách mosazných, též někdy stříbrem vykládaných; v Kastelích visí po straně velký kapesní nůž zcela stříbrný, někdy ciselovaný a pozlacený, na dlouhém trojaž čtyřnásobném řetízku, což vše dohromady váží někdy více než půl kg stříbra. V zimě nosí ženy celkem též zimní plášť jako mužští, v jižní Dalmacii plaid.

Bosenský sedlák ošacen dlouhou košilí, jejíž široké rukávy při práci se vyhrnou a a vzadu svážou, a plundrami poněkud užšími než u Turků pod kolenoma řemínky svázanými: košile padá přes ně a svázána jest šerpou a nad ní jest černý široký pás; k tomu dále náležejí silné, pestře olemované ponožky, červená kazajka bez rukávů zdobená černou posamenterií a fes nebo turban. Hercegovský sedlák nosí šat urobený ze silné hnědé hrubé látky lodenu podobné; z téže látky zhotoven i plášť bez rukávů, který ženy nosí nad košilí a sukní, rozhalený, tak že viděti i těžký pás i šňůry mincí, jimiž si zdobí hrdlo. Košile, sukně, zástěry, šátky na hlavě i jen zřídka bývají bohatě a vkusně vyšívány.

Dům. Za doby turecké byly selské domy v Srbsku jen pouhé boudy prkenné. pokryté kůrou nebo senem; celá bouda tvořila jedinou místnost. Po osvobození začaly se místo nich stavěti domy z lepenice, z proutí hlinou ohozené a obílené, pokryté šindelem. V těchto začaly se oddělovati místnosti, jedna pro ohniště, druhá pro ložnici. Dnes pak vedle těchto stavení jest již dosti domů z míchaného staviva, z cihel pálených i nepálených, zazděných mezi skřižované trámy, a šindele zatlačeny ve všech krajích království Srbského prejsy, někde i taškami; nejsou také řídké již zcela zděné domy selské. Domy se stavějí v různých krajích způsobem různým, pod vlivem zeměpisných poměrů i pod vlivem sousedů, v krajích posávských a podunajských stavějí se stejně jako ve Srěmu a Banátě, v západním Srbsku pod vlivem zedníků bosenských, ve východním pod vlivem zedníků makedonských. V Šumadiji má každý dům s té strany, na které je hlavní vchod, jakousi pavlač poněkud zvýšenou a opřenou o dřevěné sloupy. Vnitřek domů dělí se na dvě hlavní části: prostrannější s ohništěm jmenuje se kuća. druhá pak, ložnice, soba. Majetnější sedláci mají i více pokojů. Kuća obyčejně jest beze stropu, majíc bezprostředně nad sebou střechu, ve které jest otvor, dymník, kterým kouř odchází. Má pak po jedné i druhé straně malé okno, které se zavírá zvláštní deskou. Tu jest ohniště, na kterém se vaří i peče, u kterého v zimě se ohřívají, při jehož světle večer se pracuje. Na jedné straně jest police pro nádobí, pro chléb a na uschování jídla. Kolkolem zaraženy jsou klíny, na které se věší šaty, torby, zbraně a přes zimu slanina, cibule a paprika. Kolem ohniště odbývá se veškerý rodinný, patriarchální život. V »sobě« bydlí, když jest rodina veliká, obyčejně jen stařešina zadrugy. Pro ostatní ženaté členy rodiny vystavěny jsou kolem domu zvláštní komory z trámů, pokryté šindelem nebo prejzy, s jedinou jen místností. V těch se netopí, leda v zimě již tuhé maloučko se zahřívá; v nich nocuje každý ženatý člen rodiny s ženou i dětmi, tu chová i šaty své a j. Nábytku jest v selských domech velmi málo, lavice kolem stěn v kući a několik nízkých třínožek, toť vše; v sobě pak jest nějaká truhla na plátno, lepší sváteční oblek a p., jakož i stav na tkaní. Postel se ustýlá na podlaze, spějí na houni a polštáři vlnou naplněném, houní se i přikrývají. Jedí za nízkým kulatým stolkem (sofra) sedíce na polštářích, stoličkách nebo na kobercích. Jídají všickni z jedné nádob dřevěnými lžicemi, pomáhají si i nožem, ale vidličky jsou ještě řídké. Nádobí jest všecko hliněné, kovové jsou jen kuthan a kotel, nádoby pak na víno dřevěné (čutura, gostara). Dvorec selské zadrugy objímá celou řadu hospodářských stavení, v krajích úrodných, jako v Mačvě, u zámožnějších rodin selských činí takový dvorec dojem malé vesničky. Nalézáme tu zvláštní komoru na mléko a sýr, stodolu na pšenici, ječmen, oves a j., jinou místnost z proutí nebo latí urobenou na kukuřici, boudu na soudky švestkami naplněné, místnost, ve které se pálí slivovice, včelník, místnost ohrazenou plotem pro dobytek a chlév pro svině. Celý ten prostor, hospodářské místnosti i stavení obydelní objímající, ohrazen jest plotem, v Mačvě častěji plotem z latí, jím pak vedou vrata do dvora. Kolem domu jest zelené úhorem ležící pole, tu onde nějaký ořech, hruška nebo jiný strom, obyčejně i zahrádka s kvítím, při čemž se dává přednost květině voňavé. Za plotem nalézá se ovocná zahrada; vedle švestek bývají v ní jabloně, hrušně, ořechy, gdoule, mišpule a j., a dále pak les, pole i pastviny. Tak vypadá dvorec v Šumadiji, kde, jako vůbec v západním hornatém Srbsku, jsou dvorce daleko od sebe a vesnice velice rozstrkané. V úrodných rovinách posávských, podunajských a j., jež vůbec hustěji jsou obydleny, jsou domy a dvorce blízko u sebe; tak jest i v hornatých krajinách východních, kde se nalézají podél potoků, v údolích, na úpatí hor.

Hustě sraženy jsou dvory i domy selské v úrodných rovinách slavonských; nalézají se po obou stranách široké voznice, ohrazené plotem z dubových latí neb i zdí. Podél domů i plotů vede dosti pěkně udržovaný chodník. Ve dvoře travou porostlém jest po levé straně blíže k silnici hlavní obydelní stavení, přízemní, přes 20 m dlouhé. Po pravé straně jsou špýchary a proti vchodu podélné stavení dřevěné s četnými malými dveřmi a okny; v něm jsou oddělené místnosti, ložnice pro ženaté členy rodiny. Za tímto stavením jsou pak různé místnosti hospodářské, chlévy, kurník, kolna a místo pro pálení slivovice. V přední části dvora jest několik ovocných stromů a keřů vinných, blízko u předsíně obydelního stavení dvě stinné lípy. Krytou předsíní vstupuje se do velké prostranné jizby; uprostřed nalézá se dlouhý dubový stůl, bílým ubrusem pokrytý, po obou stranách lavice se zábradlím, podél stěn vedle sebe několik postelí, u oken stavy tkalcovské. V koutě kolem ohromných kamen jsou nízké lavice pro děti a ženy. V jiném koutě umístěna almara na láhve, sklenice, talíře a j. Podlaha jest z hlíny upěchována, strop jest z dubových trámů. Mimo to jest v tomto stavení prostorná kuchyně s velkým, ale nízkým ohništěm, nad nímž visí měděný kotel; jest zde dále almara i police. Vedle kuchyně jest spíže a dále i sklep se všemi zásobami, ke kterým má přístup jen hospodyně.Z chodby na pravo vstupuje se do malého, útulně zařízeného pokojíka hostinského s postelí, prádelníkem, modře natřeným kulatým stolem a několika židlemi; na stěně visí hodiny, puška, pistole, někdy též handžár, a na druhé stěně kříž a zrcadlo. Prostě zařízeny jsou ložnice v prostředním stavení pro ženaté členy rodiny; mimo postel nalézáme v nich stolice, lavici a několik truhel na prádlo a šatstvo. Za dvorem jest zahrada zelinářská, ve které i květiny se pěstují (oblíbeny jsou hlavně růže a šeřík), dále pak zahrada ovocná, hlavně švestková (šljivik).

Domy v hornatých krajích Bosny, Hercegoviny a Dalmacie mají opět dle rázu těchto zemí i pod sousedním vlivem ráz jiný a různí se opět mezi sebou. Ve vnitřních hornatých krajinách dalmatských byly domky zcela prvobytné z kamene kryté dlažkami, slamou ječnou nebo žitnou, roštím a j., mimo to ještě prostší chatrče (koliby): mezi čtyři silné sloupy dřevěné spleteny zde z proutí a zalepeny hlinou nebo lejnem; tato chatrč nemá ani oken ani komínu, kouř vychází dveřmi. Přirozeně má tato chatrč jedinou místnost pro obyvatele, jejich zásoby a někdy i pro svině. Je-li rod rozdělen a jsou v kolibě dvě rodiny, jest rozdělena mezistěnou. V lepších kolibách jsou někdy ještě dvě zvláště oddělené místnosti, ve kterých se uschovávají šaty a potraviny. Vedle koliby bývá humno, kde se mlátí, t. j. vlastně vyšlapuje zrní, a ještě chlév, v němž přezimuje dobytek, uschovává se sláma a seno a někdy se i spí. Vnitřní zařízení takové koliby jest ovšem velice chudičké, hrubě stlučené lešení pro postel, ale spí též na podlaze, v létě pak na humně nebo v chlévě. Jest pak tam hrubě vytesaná kolébka jako koryto nebo necky, dále truhla na šatstvo, nizounký kulatý stolek, nějaká třínožka, bedna nebo koš na obilí, ruční mlýnek, brus, primitivní nástroje hospodářské a ohniště; to jest obyčejně uprostřed nebo po straně za větrem. Netopí-li se, svítí se loučí, neboť jest v kolibě tma. Domácí, kuchyňské nádobí jest velmi prosté. Nyní se stavějí domy ovšem již úpravnější a větší: stavení jsou obyčejně pevně roubená z dubového, bukového nebo též jedlového dříví na základě kamenném, někdy i na kládách dubových; zdi zamazány blátem a plevami pšeničnými a pak obíleny vápnem nebo hlinkou. V hornatých krajích Bosny a Hercegoviny jsou všecky téměř domy kamenné, ale někdy nalézají se chatrče z lepenice z proutí blátem zamazané. Střecha jest pokryta šindelem dubovým neb jedlovým, zřídka bukovým, někdy i podélnými prkny, jak jest krov vysoký, dále ještě slamou žitnou, senem, kapradím, sítím a j., v době novější již také taškami. V Hercegovině kryjí se domy kamennými deskami. V domě jsou komíny nad ohništěm. Malinká okénka ještě dnes zřídka jsou zasklená. Málo kde jsou v selském domě dva pokoje, v Hercegovině zřídka kde jeden, obyčejně jest ve všem jediná místnost. Postelí není, prostírá se na podlaze seno nebo sláma a ta se pokrývá plátnem nebo kobercem; pod hlavou mají polštář jen v krajích posávských. V Bosně jsou v domech obyčejně tři místnosti: kuchyně s ohništěm, pokoj s pecí a komora. Pod střechou blízko u domu jest včelník, více vzdálen jest chlév pro svině, a jen když se přikrmují v zimě krmníci, připravuje se pro ně místnost blízko u domu. V Hercegovině jest chlév pro dobytek též drobný. Mimo to jest vedle domu jmenovitě v posávských krajích Bosny zvláštní domek dřevěný pro lepší oblek a j., též slouží za ložnici dívkám domácím, po případě mladým manželům. Panské domy muhammedánské jsou ovšem daleko lépe a bohatěji vystavěny a zařízeny; jsou o jednom poschodí, v přizemí stáje, v prvním poschodí místnosti obydelné, obyčejně jen 2 pokoje; prostředek nebo křídla tohoto poschodí vyčnívají někdy dosti značně nad přízemek.

Obyčeje a zvyky. Za význačnou slavnost srbskou pokládá se slava. Každý dům srbský má svého patrona, ochránce a zástupce, a den tohoto světce se oslavuje jako krs(t)no ime rodiny. Rodiny oslavující společného patrona pokládají se za příbuzné. V ten den konají se modlitby k Bohu za živé i mrtvé, obětuje se světci, ochránci domu, a zvou se hosté k slavné hostině, trvající místy až tři dni. Nezbytné jsou při tom vosková svíčka, koláč, koljivo t. j. vařená pšenice, kadidlo, olej a víno. Svíčka se zapaluje, když počíná »slava«, a tu i kadidlo se přináší, pak všickni dle řady, hosté i domácí lidé, okusí vína, potom každý si béře několik zrn z koljiva a na konec láme se koláč a přelévá vínem. Koljivo jest posvěceno knězem a při slavě bývá přítomným knězem koláč lámán, ale může jej lámati i hospodář. Kadidlo i olej obětuje se v kostele. V městech jsou hostiny daleko kratší a hosté, okusivše slavnostních těchto pokrmů a kávy, záhy se rozcházejí. Slavnost tu konají hlavně pravoslavní Srbové, ale někdy v Dalmacii a v Boce též katolíci. Rovněž má svého zvláštního patrona každá vesnice. Tato vesnická slavnost, zavjetina, slaví se pod zvláště velkým a krásně urostlým stromem, jenž ozdoben vyřezaným křížem ve kmenu a za posvátný se pokládá. Pod ním koná kněz církevní obřady a odtud vychází processí po celé vsi i po polích, prosíc za úrodný rok. Konečně oslavuje každý kostel svého patrona, konají se místy velkolepé pouti, schází se před kostelem množství lidu z široka daleka pěšky, koňmo i vozmo, někdy na tisíce. – Slavně se konají tyto slavnosti (zavjet, sajam) v Dalmacii, vyhlášeny jsou jmenovitě v den sv. Blažeje (3. února) v Dubrovníce, na Nanebevz. P. Marie (15. srp.) v Sinji, v pondělí před Nanebevzetím Páně na ostrůvku Zečevo u Nina a v den sv. Tryfona (Tripuna) t. j. 3. února v Kotoru, při kterých se konají rozmanité hry a tance, zvláště o slavnosti dubrovnické, a v Sinji pořádá se svérázná hra rytířská alka (v. t.). Jiná hra vojenská koná se o národních slavnostech na Kurčole pode jménem moreška, představující boj dvou vojsk, křesťanského (dle kroje při tom užívaného, vlastně španělského) a muhammedánského, nejspíše maurského, odtud i jméno hry. Konečně konají se na různých místech v Dalmacii ještě duchovní hry dramatické, mysteria, na ostrově Hvaru umučení sv. Vavřince, v Kastelích »Zjevení anděla Ježíši na hoře Olivetské« a »Nářek matky boží« na zelený čtvrtek a velký pátek. I v jiné svátky církevní, vánoční, tříkrálový, velikonoční, představují se podobné dramatisované dialogy.

Oslavují se dále velké svátky církevní a v jich oslavách možná že se zachovalo mnoho starobylého. První jest svátek narození Páně, božić. V den před hodem božím (badnji dan) před východem slunce poseče hospodář v lese doubek a poleno z něho (badnjak) položí do ohně, když se začíná smrákati. Předvečer vánoční jest dobou čar a kouzel a též jitro hodu božího. Po službách božích se všickni zdraví slovy »Kristos se rodi«, »Va istinu se rodi« a líbají se a tak se pozdravují až do Nového roku. Také v Přímoří chorvatském přejí si všickni mír a pokoj boží, líbají se, znepřátelení se udobřují, aby se splnilo slovo boží »et in terra pax hominibus«. Podobně u Chorvatů, katolíků; babička leje dále tři voskové svíčky, které hoří na stole vánočním; badnjak poleje se vínem, pekou se dva vánoční chleby znamenající St. i NZ. Před večeří vánoční zapálí se svíčka první, hospodář s tou svíčkou v ruce pokřižuje se a praví: »Kristus se narodil«, a členové rodiny odpovídají: »Vskutku se narodil«; pak děti s touto svíčkou v rukou třikráte volají k čeledi: »Pochválen buď Ježíš Kristus ! Bůh se zrodil.« Při obědě o hod boží zapálí hospodář druhou svíčku, po skončené modlitbě ji shasí a strčí do hrnku naplněného zrny obilními; podle toho, kolik zrn kterého druhu se přilepí na svíčku, soudí na úrodu. Na Nový rok zapálí se poslední svíčka. V týž den v mnohých krajích mládež převlečená za Adama, Evu, Boha Otce, anděly a čerty představuje vypuzení z ráje, pak tři krále a j. Na květnou neděli (cveti) oslavuje se počátek jara. V předvečer zpívají dívky o vzkříšení Lazara. Ráno pak před východem slunce se opět sejdou, zpívají, koupají se v řece a tančí kolo. Jarní slavnost koná se v den sv. Jiří (Gjurgjev dan). Kolem velkonoce (uskrs) soustředila se dále řada slavností. Věřící se v hod boží velkonoční pozdravují »Kristos voskrese«, »Va istinu voskrese«, obdařují se červenými vejci, tlukou vejci; komu se nerozbilo, bude dlouho živ. V pondělí velkonoční táhnou hoši za průvodu dud a tambury dům od domu, polévajíce dívky; dívky se vykupují, hoši se pohošťují a pak dávají do tance (kolo). Týden potom koná se slavnost na hřbitově, upravují se hroby a mladí lidé se tu scházejí a uzavírají svazek přátelský, bratrství i sesterství (pobratimstvo, posestrimstvo), berouce tím na sebe povinnost všude ve všem na vzájem se podporovati; tento svazek přátelsky pokládá se za posvátný, může se však po roce zrušiti. Na 1. května ve mnohých krajích chor.-slav. staví máje. – O svatodušních svátcích koná se slavnost královniček (kraljice): deset až patnáct vystrojených, kvítím ozdobených a šavlemi ozbrojených děvčat táhne dům od domu. Nejkrásnější jest královnou, okrášlena věncem květinovým a dlouhým bílým závojem. Druhá dívka (král) má na hlavě kvítím ozdobenou čepici a meč v rukou. Třetí dívka je praporečníkem a má na kopí běločervený prapor. Čtvrtá jest jako dvořanka dána královně. Když průvod stane před domem, vyzývají písní domácí, by přinesli domácí stoličku pro královnu. Královna usedne, za ní stojí dvořanka a ostatní v kole kolem ní. Pak začínají tance a písně. U pravoslavných Srbů v Srěmu, Báčce a Banátě byla slavnost duchovenstvem přísně pronásledována. Drží se hlavně v Srbsku, dle Kariće jen u rumun. obyvatelů, a pak ve Slavonii u katolíků, u Bunjevců v Báčce. – Den sv. Jana Křt. pokládá lid za tak veliký svátek, že prý slunce v ten den třikráte ze strachu se zastaví. V předvečer pálí se ohně a pochodně, těmi obcházejí stáje i pole, dívky, někdy i staří lidé přeskakují ohně. V Dalmacii přispívá někdy celá vesnice dřívím k této svatojanské hranici. Jmenuje se to ljetska koleda na rozdíl od vánoční zimní koledy (zimska koleda), neboť oslavují se hranicemi též předvečer sv. Štěpána, Nový rok i den sv. Tří králů. Místo svatojanských ohňů bývají místy ohně v předvečer sv. Víta (15. čna) nebo sv. Petra. Ve mnohých krajích slavonských zvoní hoši neustále po celou noc v kostelních věžích pro duše zemřelých a z jitra sbírají dárky ke společné hostině. Totéž děje se v noci přede dnem dušiček. Ten den oslavuje se v krajinách katolických a bývá také místy zvykem nositi na hřbitov pokrmy a nápoje pro četně shromážděné chudé.

Slavnosti rodinné. Sladké své tajemství žena brzy svěřuje nějakému členu rodiny, neboť by jinak dítě mohlo snad se státi němým. Kmotr nebo kmotra, než vystoupí z domu s novorozencem, musí třikráte nad prahem houpati děcko. Po křtu dostane šestinedělka dárek (povojnica, u Srbův uherských korožma) od kmotra, za který se koupí obyčejně plátno na košilky dětské. Majetnější oslavují křtiny hostinou, host má okoušeti z každého jídla, aby dítko nebylo vybíravé. Různé čáry jsou, když se dítě poprvé koupá, jak šestinedělka se chrání pohledu cizích mužů a j. První neděli po křtinách navštěvují příbuzní šestinedělku (babine). – Na mnohých místech scházejí se jednou do roka, v neděli, nejčastěji o slavnosti růžencové, hoši i děvčata z roztroušených dvorků a osad, aby se tu viděli a poznali. To jest t. ř. jabuka nebo vjeridba. Vše jest ovšem co nejvíce vyšňořeno, jmenovitě děvčata plna šperků, v šatech bohatě vyšívaných, jmenovitě v živůtcích aksamítových zdobených širokými zlatými krajkami. Tančíc pak kolo mládež. blíže se poznává a i rodiče i příbuzní ženichů hledají nevěstu, zvolené pak darují jablko se vstrčenou mincí zlatou nebo stříbrnou. Ženich daruje pak nevěstě své vyšívané pantofle, šátky a j. Po týdnu ženich otficiálně se přihlašuje v domě nevěstině. Leží-li jablko rozkrojené na stole, jest děvče jeho, je-li však jablko celé, vrátí se a ženich jest odmítnut. V některých krajinách srbských (v Boce Kotorské, v Bosně a Hercegovině) zachoval se ještě únos nevěsty (otmica), v Srbsku a Slavonsku byl znám ještě na poč. našeho stol., nebo zachovaly se aspoň mírné jeho stopy. Obyčejně byla dívka srozuměna. Děje se u uher. Srbů hlavně v hospodě, když je mládež k tanci shromážděna, pomocí 5–6 srozuměných přátel, někdy i za souhlasu dívčina. Utekou s divkou do lesa nebo jiného úkrytu na týden, pak se to sdělí rodině nevěstině; dá-li se dodatečně souhlas k sňatku, oddají se snoubenci zcela tiše, jinak se dívka vrátí. Úřady ovšem již dávno zvyk tento zakazovaly i trestaly, tak na poč. t. stol. Černý Jiří a kníže Miloš Obrenović v Srbsku, přes to vše se poměrně silně ještě udržuje. Jinak zachovaly se sledy v obyčejích svatebních. Svatební obyčeje jsou nad míru rozmanité. Nevěstu vyhledávají zhusta rodiče sami; před svatbou vyměňuji se prsteny a nevěsta dostává velké červené jablko s několika zastrčenými zlatými mincemi. Několik dní před svatbou zve čauš (tlampač) či djever (družba). Při sňatku samém mají úřad: svědek (debeli kum nebo kum vjenčaní), stari svat, vojvoda, djever, pomocník svědků, který nese prapor (prikumak), tlampač a dudák. Ostatní členové svatebního průvodu jmenují se pustosvati; k nim se počítají též dívky zpívající při průvodu (djeveruše). V Dalmacii vydává se pro nevěstu průvod skládající se z buklijaše, nesoucí čuturu naplněnou vínem, praporečníka s praporem, předního svata (prvijenac), vrchního svata, kmotra svatebního, ženicha, starého svata »od zastave« (od praporu), hlavního družby (djeverbaša) nebo náčelníka stolu (dolimbaša), z družby (djever) a ostatních hostů. U domu nevěstina líčí se boj o nevěstu mezi svaty ženichovými a svaty nevěstinými. Djever přejímá nevěstu od jejího bratra a ostříhá ji, až se odevzdá manželu. V kostele pravoslavném zaujímají místo před oltářem djever s nevěstou. kum, stari svat i ženich. Tam se vyměňují prsteny snoubenců. Pak odstupují do prostřed kostela, před stolem sváže kněz ruce snoubenců hedvábným šátkem, který koupil djever, a družičky zahalují pak hlavy i ramena snoubenců závojem hedvábným nebo z jiné látky a kněz klade nejdříve ženichovi a pak nevěstě korunu na hlavu a dává jim píti třikráte červeného vína, nejen v upomínku na svatbu kanaanskou, než i proto, by jim připomenul společný kalich radostí i žalostí. Tak u pravoslavných. Rozmanité obyčeje jsou při svatebním veselí v domě nevěstině, při opouštění domu rodinného, při vstoupení a vítání do domu ženichova. Svatba bývá velmi hlučná, trvá někdy celý týden. Týden po svatbě navštěvují se mladomanželé příbuznými a tu opět po tři dni trvají hostiny. – V Dalmacii oslavují se hlučně primice kněžské, místy, jako na Pagu, celé ženské příbuzenstvo primiciantovo ohlašuje osm dní před slavností slavný tento den, nejdříve vystupuje na zvonici kostela farního a za zněni zvonů zazpívá příležitostnou píseň. Po primicích trvá slavnostní veselí, hostiny, zpěvy a tance tři až osm dní. – Nebožtíka oplakávají a oslavují ženy zvláště k tomu účelu najaté (v Kastelích narikača) nebo vlastní příbuzní ve zvláštních žalobných písních. Po pohřbu nesmí scházeti obvyklá hostina (daća, u Bunjevců v Dalmacii místy podušje). Druhý den a v jisté pozdější dni nosí ženy na hrob jídlo i nápoje, obdařují jím žebráky a hrob postřikuje se vínem. Hostina pak na památku mrtvých dává se po 40 dnech (četrdesnica), po půl roku (polu godišńica) i po roce (godišńica). Na důkaz zármutku nosí rodina a nejbližší příbuzenstvo v Dalmacii černý oděv (korut), obyčejně po celý rok. Mužští nosí své čapky a koporany (jakési kazajky), ženské všecky své šaty obrácené. V Bukovici chodí pravoslavní s hlavou nepokrytou. V Boce kotorské dvéře a okna domu, jehož hospodář umřel, černě se natírají a po několik měsíců okna jsou zavřena. Vdova v Boce chodí mnohdy až do smrti své černě, neprovdá-li se opět; ale dnes již se nestává, že by se po celý rok v pokoji uzavírala a po kolik let nechodila do kostela.

Zvyky a obyčeje v životě hospodářském. Důležitý jest zvyk zvaný móba, rozšířený mezi Srby: mládež hlavně nabízí se bezplatně k hospodářským pracím, zvláště v době žní sousedům nemajícím velké rodiny nebo hospodáři onemocnělému na pomoc. Ženci, jmenovitě žnečky, zpívají po celý den písně žňové, večer hrají a veselí se a hospodářem jsou hojně pohosťováni. Někdy sejde se »móba« i k jiným hospodářským pracím, k předení a j. Rozmanité jsou obyčeje o slavnostech žňových, o obžinkách hraje se tu mimo jiné zvláštní hra klasy: jeden ze ženců vezme do ruky tolik klasů, kolik jest ženců a žneček, a kytku klasů drží v prostředku. Každý nyní chytá vyčuhující konce, zpívá se případná píseň a pak se kytka pustí. Párek, který chytil týž klas, smí se líbati. Je-li sucho na jaře nebo v létě, jde deset až patnáct děvčat po vsi zpívajíce písně prosebné o déšť. Jedno z děvčat svleče se až do košile a pokryje se travami, květinami, listím i proutím vrbovým tak, že ani oko není viděti. Děvče tak zakryté jmenuje se dodola. Točí se velmi hbitě na pravo i levo a ostatní ji obskakuji zpívajíce případnou píseň. V Dalmacii pořádají hoši průvody se zpěvy a hrami v době trvalého sucha. Jeden z nich, prpac nebo prperuša v Istrii, na Krku jmenovaný, ovázaný bylinami a květinami nebo kapradím, tančí před každým domem, ostatní v řadě stojící zpívají písně. Hospodyně nebo jiná žena poleje vodou hocha toho, který dále stejně tančí. Hlučné jsou slavnosti při vinobraní. – Na podzim pak počínají přástky (prelo), dávající příležitost k schůzkám mládeže, k různým hrám, zpěvům a všelikým zábavám. – Až do nedávna byl v Dalmacii rozšířen zvyk voliti selského krále nebo vojvodu, t. j. byl někdo z vesničanů k této hodnosti od starších selských ustanoven v den sv. Jana ev. Úkolem jeho bylo hlavně bdíti nad koledou vánoční, t. j. nad ohni pálenými na den sv. Jana ev., Nový rok a na den tříkrálový; jinak byl místnímu starostovi tak podřízen jako lid ostatní.

Všecky slavnosti provázejí se zpěvy při zvucích guslí, dud a jiných nástrojů hudebních. Gusle jsou velmi jednoduchý nástroj smyčcový o jedné struně, zhotovený obyčejně z javorového dřeva, potažený kozí koží. Při průvodu guslí zpívají guslaři hrdinné písně. Mládež libuje si ve flétně (svirala), jednoduché nebo dvojité o dvou píšťalách (dvojnice). V některých krajinách v Bosně a v Srbsku podél Driny rozšířen jest strunový nástroj o dvou strunách (sarkija, v Srěmu a j. gega), dudy (gajde) rozšířeny jsou ve vých. Srbsku, kde se též nazývají karabljice, u Srbův uherských, u Chorvatů a ve středním a západním Srbsku jsou řídké. V západnějších krajinách oblíben jiný strunový nástroj tambura, podobný ital. mandolině. V Dubrovníce a v Boce kotorské oblíbena jest lira neb lijera, jakési housle o třech strunách. Jsou jiné ještě nástroje v Srbsku rozšířené, na něž však hrají výhradně srbští cikáni, smyčcový ćemane, foukací zurle, jakási tamburina daire, buben nebo v jižním Srbsku goč. – Při každé veselosti, slavnosti rodinné i veřejné nezbytné jest kolo, kolový tanec, velmi jednoduchý. Mužové i ženy držíce se v kruhu jdou dle taktu hudby provázející tři kroky na levo a jeden na pravo a zpívají při tom taneční písně. Mezi muže držící se za ruce vstupují ženy opásané bílými šátky. Za vedení kolovodje tvoří tanečníci rej, uzavírající se znenáhla v úplný kruh. Kolo počíná pomalým taktem, stává se pak vždy rychlejším a ohnivějším a končí v divokém tempu, trvajíc někdy dvě až tři hodiny. Jsou pak rozličná kola, dle toho, jak se drží tanečníci, za ruce nebo za pás nebo za ramena. A i tyto tance jsou velmi rozmanité, jmenovité kde se drží za ruce. V nových krajích jihosrbských tančí se při zvucích tamburiny a bubnu neb i pouhého bubnu, ve vých. Srbsku nejvíce při znění dud, v ostatním Srbsku nejčastěji při pískotu sviraly. Zpěv při tanci mizí a namnoze již vymizel. Zvláštní krkolomný druh kola tančí se v okolí dubrovnickém.

Lid srbskochorvatský věří dosud v různé nadpozemské bytosti, ve zlé i dobré duchy oživující lesy, vody i vzduch. Věří ve víly čarodějnice (vještice, coprnice, štrige, vjedogonja, jedogonja, vidogoja a j.), v bytosti ženské ustanovující osud (sudjenice), v můru (mora, polegač) mořící spící, ve vlkodlaka (vukodlak, v Istrii kudlak). Proti tomu jest dle víry lidu isterského dobrý duch krsnik, ochraňující člověka proti útokům vlkodlakovým. Oba se mohou měniti ve všeliká zvířata, nejčastěji v berany, voly nebo koně. Místy jest rozšířena víra v jakési obry, děti unášející (mrak na ostrově Krku), v trpaslíka strašícího a škádlícího lidi (malić na Krku), v psohlavce, v Kugu, ženu jakousi, zosobněný to mor, a j. Lid jest ve všech krajích velmi pověrčivý, zvoní se na mraky nebo střílejí do mraků z ručnice nabité zrny ze svěceného vosku a svěcenými pšeničnými zrny. Kdo stojí vedle kněze u dveří kostelních a šlape knězi pravou nohou na pravou nohu, spatří ďábla, jak v podobě hrozného draka otvírá svou tlamu, vrchní částí její dotýká se mraků a spodní opírá se o zemi. Lid věří v zaříkání a čarování a proti působení zkázonosných bytostí opatřuje se různými talismany a amulety. Také hmyz ze zahrad, vinic zahání se zaříkadly atd.

Srv. M. Milićević, Kneževina Srbija (1876); Kraljevina Srbija (1884); Život Srba seljaka (1894); V. Karić, Srbija, opis zemlje, naroda i države (1887–88); Th. Ritter Stefanović Vilevsky, Die Serben (1884); Ant. Hadžić, Die Serben in Südungarn v díle »Die Österr.ungar. Monarchie in Wort und Bild. Ungarn II.« (1890), téhož díla sv. o Dalmacii a Přímoří (Das Küstenland); Josef Starč, Die Kroaten im Königr. Kroatien und Slavonien (1882); M. Medaković, Život i običaji Crnogoraca (1861); L. V. Berezin, Chorvatija, Slavonija, Dalmacija i Vojennaja Granica I–II (1879, sv. II., str. 361–589: obščaja etnografija vsěch četyrech jugoslav. provincij Avstro-Vengrii); Friedr. S. Krauss, Sitte und Brauch der Südslaven (1885); Zbornik za narodni život i običaje južnih Slavena I. (1896). jpa.