Harc (Melibocus u Římanů, ve středov. Hart = horský les), ostře ohraničené, massivní a nejdále na sev. pošinuté pohoří německé, táhnoucí se obloukovitě mezi Leinou a Sálou v Prusku, Brunšvicku a Anhaltsku, v délce 98 km a šířce 33 km, na 2030 km² plochy, směrem od vjv. k zsz. Skládá se z vlastního H-u a t. zv. předhoří, buď bezprostředně k hlavnímu jádru se připojujících nebo je násypovitě obklopujících. Jádro H-u jeví ráz vysočiny, která rozryta jest sice několika hlubokými údoly říčními, ale celkem má povrch dosti jednotný. Svah jeho směřuje od sz. (600 m) k jv. (asi 220 m). H. spadá do okolních krajů dosti příkře, nejv. na sev. (330 m nad rovinou), nejméně na vých. a jihu, kde jednak přechází v předhoří, jednak dosahuje relat. výše pouze 100 m. H. rozděluje se na H. Horní a Dolní (Oberharz a Unterharz), za jejichž rozhraní pokládá se mohutná skupina Brokenská, patřící k H-u Hornímu. Ten zaujímá vyšší sz. díl pohoří a lze rozeznati na něm tři horské skupiny: planinu Klausthalskou na sz., skupinu Brokenskou na v. a hornatinu Andreasberskou na jz. Planina Klausthalská má stř. výšku asi 600 m, nad niž sev. okraje málo vyčnívají (Schalke 763 m), kdežto na jv. táhne se o něco vyšší hřbet Bruchberg-Ackerbergu s horami Wolfswarte (918 m) na sv. a Hanskühnenburg na jz. (832 m). Z planiny vytékají: Oker na sv., Innerste na s. a Löse na jz. Na j. leží hornatina Andreasberská, na rozdíl od ostatního H-u zbrázděná četnými údoly, nad nimiž pnou se úzké hřbety horské a homolovité vrchy, z nichž vyniká Rehberg (881 m), Sonnenberg (822 m) a Ravensberg (754 m). Na sev. od této hornatiny leží pohoří Brokenské (v. t.). Dolní H. jest vlastně jediné plateau, svažující se od sz. k jv. a rozdělené dosti nepřesně na planinu Elbingerodskou a Harzgerodskou, První táhne se jv. od Brokenu ve stř. výšce 470 m bez význačných vrchů na jv. k žulové skupině Ramberku (Viktorshöhe 537 m) a na jz. k porfyrovému Auerberku (Josephshöhe 570 m). Z pláně vytéká ř. Bode, v jejíž březích jsou proslulé jeskyně (Hermanns-, Baumanns- a Bielshöhle) a která v Ramberku tvoří nejkrásnější partii H-u (Hexentanzplatz, Rosztrappe a j.). Zbytek H-u zaujímá plateau Harzgerodské, jež se snižuje se 400 na 200 m, se střed. výškou 350 m a horami: Stubenberg, Schlossberg a Ziegenberg na s. a Wachberg na j.; odsud vytéká řeka Wipper a Selke s proslulým údolím (Alexisbad, Mägdesprung a j.). Massiv skládá se z větší části z usazených, z menší z vyvřelých hornin. Usazeniny náležejí ve vých. H-u hl. devonu, v záp. zvl. karbonu, v němž se nalézá mnoho žil rudných. Z eruptivních hornin uvádíme diabas v záp. H-u, porfýr a žulu na sev. okraji. Zdá se, že již za karbonu existoval H. jako pohoří. Za triasu, jury a křídy tvořil patrně ostrov v moři, avšak teprve od počátku tercieru lze vývoj jeho považovati za ukončený. Dále na něm pracovala již jen erose a stopy své působnosti zanechala doba ledová, za kteréž byl H kryt ledovci. — Řeky na vých. a jihov. H-u se pramenící (Zorge, Wipper, Eine, Solke, Bode, Holzemme) náležejí k úvodí labskému, na záp. a sz. prýštící pak (Oder, Sieber, Söse, Nette, Innerste, Ocker, Eker, Ilse) k veserskému. — Podnebí H-u vyznačuje se vlhkostí, výstředností a drsností. Óbnášíť roční výška srážek prům. 130 cm, na Brokenu až 170, přibývajíc směrem ku středu, počet dnů deštivých až 188, kdežto stř. teplota roční jest 2,4°, čerce 10,70°, kolísajíc mezi +23° a −21°. — Florou liší se Horní H. od Dolního. Kdežto onen vykazuje převahou druhy sev.-západ. Německa s některými rostlinami alpskými, shledáváme na tomto rostlinstvo úvalu durynského. Zvláštností jsou některé druhy nordické (Betula nana, Salix bicolor), ale jinak má flora ráz baltický. Převládající strom lesní jest smrk (do výše 1030 m) a buk (do 680 m), mimo to jedle, bříza, borovice a j., kdežto kleč schází. H. má bohatou lesní faunu; ze zvěře nacházíme v lesích jeleny, srny, rysy, lišky, divoké kočky a j., zvláštností pak jsou, jako v rostlinstvu, některé druhy nordické. — Obyvatelstvo H-u není husté (50 na 1 km²). Jest to lid čilý a silný, plemene smíšeného, hlavně franckého, durynského a dolnosaského; mluví dolnoněm. na sev., záp. a sev.-vých., ostatně hornoněm. dialekty. Hlav. pramenem výživy jest hornictví, neboť H. co do bohatství rudného stojí jen za Rudohořím. Dobývá se stříbro, měď, železo, olovo, síra, kamenec; mimo to láme se žula, mramor, alabastr, diabas, kdežto sádra daleko se vyváží. Za účelem odvodňování bání založena r. 1851—64 štola Arnošta Augusta, 23 km dl.; celkem zaměstnává hornictví přes 20.000 lidí. Tolikéž čítá i orba a lesnictví, především na Dol. H-u; zvláštním odvětvím jich jest pěstování zpěvného ptactva: pěnkav, hejlů a kanárů (v Andreasberku 35.000 kusů), pak sbírání hub a jahod. Z průmyslu, který zaměstnává 4000 lidí, jest nejdůležitější dřevařský (řezbářství a tesařství) a železářský. Veliký význam má návštěva cizinců, vyhledávajících přírodní krásy a léčebná místa H-u (Harzburg, Thale, Alexisbad a j. v.), což podporuje spolek „Harzclub“. Četné trati železniční probíhají a obklopují H. se všech stran, tak především dráha okružní. — H. byl osídlen již v X. stol. za účelem hornickým, ač jeho vých. část osazena již za stěhování národů; horníci harcští byli většinou z Rudohoří. Politicky patřil Dolní H. různým vrchnostem (Harzgrafen), kdežto Horní H. zaujali Welfové. R. 1634 usnesli se dědici vévody brunšv. Bedřicha užívati lesů a hor na H-u společně, čímž vznikl t. zv. společný H. (Kommunionharz), jehož užívali později společně Hannover (od r. 1866 Prusko) a Brunšvik. — Srv.: Hampe, Flora Hercynica (Halle, 1873); Hoppe, Die Bergwerke etc. im Ober- und Unterharz (Klausthal, 1883); v. Groddeck, Abrisz der Geognosie des H. (t., 1883); Kloos, Entstehung und Bau des Gebirges erläutert am geol. Bau des H. (Brunšvik, 1889); Leicher, Orometrie des H. (Halle, 1886); Kühne, der H. vom hygienisch-klimat. Standpunkte (Brunšvik, 1889); Lossen, Geognostische Übersichstskarte des Harzgeb. (Berl., 1882); Höhenschichtenkarte des Harzgeb. (t., 1882). Tšr.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Harz