Ottův slovník naučný/Gaius

Ottův slovník naučný
Gaius (praenomen)	Gaius	Gaiwitz

Údaje o textu
Titulek:	Gaius
Autor:	Leopold Heyrovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. s. 826–827. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Gaius

Gaius, pravoznalec římský, který žil již za vlády císaře Hadriána (117–138 po Kr.) a psal ještě r. 178 nebo i později. Záhadno jest, že ani jeho vrstevníci ani pozdější římští právníci se jeho nedovolávají a poprvé se o něm zmiňuje teprve zákon z r. 426 zv. citační, který zároveň první dosvědčuje velikou vážnost, které G. požíval tenkráte i později. Záhadu onu vysvětluje za souhlasu jedněch, ale též za odporu jiných, Th. Mommsen domněnkou, že G. žil a učil v provincii a to, jak Mommsen podrobněji usuzuje, v maloasijské provincii řečené Asia. To alespoň zdá se nepochybné, že G. neměl ius respondendi a nebyl vůbec činný jako praktický právník, nýbrž jen jako učitel a spisovatel. Pro svou prostotu a jasnost a ušlechtilý sloh byly výklady Gaiovy ještě v V. a VI. stol. velmi oblíbeny jak na východě tak i na západě římském. Z rozmanitých spisů jeho, odnášejích se veskrze k právu soukromému, bylo do Justiniánových Pandekt přejato 521 uryvků (Lenel, Palingenesia I, str. 181–266). Z děl těchto zjednala Gaiovi největší slávu jeho učebnice pro začátečníky o 4 knihách: Institutionum commentarii. Až do Justiniána udílelo se v římských školách právnických první vyučování právům podle Institucí Gaiových a jsou i samy Justiniánovy Instituce sdělány na jejích základě. Pro moderní pravovědu romanistickou jsou pak Gaiovy Instituce předůležity hlavně proto, že jsou jediný spis z římské klassické literatury právnické, který se nás dochoval téměř úplný a nám podavá stručný, ale všestranný přehled o celém římském právu soukromém a civilním processu a jeho dějinách. Až do počátku našeho století byl obsah Galových Institucí znám ještě nedokonale, dílem z úryvků zachovaných ve právních sbírkách Justiniánových, dílem z výtahu o 2 knihách na sklonku IV. stol. zhotoveného a do Breviarium Alaricianum (v. t.) přijatého (Epitome Gaii neboli Visigotský G.). Ale r. 1816 odkryl Niebuhr úplné a nezměněné Instituce Gaiovy v palimpsestu veronské knihovny kapitolní, na němž byly napsány spisy církevního otce Jeronýma. Rukopis veronský prozkoumali poprvé Goeschen, později Bluhme, konečné s velikým úspěchem V. Studemund, který vydal pak r. 1874 věrný obraz jeho a s Krügerem pořídil výtečné vydání Gaiových Institucí v Collectio librorum iuris anteiustiniani sv. I. (1877, 3. vyd. 1891). Srv. Mommsen v Jahrb. d. gem. Rechtes, vyd. Bekker a Muther III, I (1859); Dernburg, Die Institutionen des G., ein Kollegienheft aus dem J. 161 n. Chr. (1869); Karlowa, Röm. Rechtsgesch. I 720 a 758; P. Krüger, Gesch. d. Quellen d. röm. R. str. 183 a 243. Hý.