Ottův slovník naučný/Denis (Francouzi)

Ottův slovník naučný
Denis (Němci)	Denis (Francouzi)	Denis d’or

Údaje o textu
Titulek:	Denis
Autor:	Jindřich Vančura
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 298–299. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Ernest Denis
Heslo ve Wikipedii: Ernest Denis

Denis [dení]: 1) D. Jean Ferdinand, franc. cestovatel a spis. (* 1798 v Paříži — † 1890 t.). Scestoval důkladně jižní Ameriku, hlavně Brazilii, rovněž Španělsko a Portugalsko, r. 1838 jmenován bibliothekářem v ministerstvě vyučování, r. 1841 konservátorem a r. 1865 administrátorem knihovny saintegenevièvské. Výsledkem jeho cest jsou studie o zemi, mravech, historii i literatuře poznaných krajin: Le Brésil, histoire, moeurs et coutumes des habitants de ce royaume (s Taunayem 1821—22); Buenos Aires, le Paraguay (1823); La Guyane (1824); Scènes de la nature sous les tropiques et de leur influence sur la poésie (1824); Résumé de l’histoire du Brésil (1825); Résumé de l’histoire litt. du Portugal et l’hist. litt. du Brésil (1826); Camoens et ses contemporains (1841) a j.

2) D. Ernest, dějepisec a slavista franc. (* 3. ledna 1849 v Nimes). Pocházeje z rodiny kalvínské, která souvisí se starými Camisardy cevennskými, za mládí svého slýchal o hrůzách „bílé reakce“, jíž málem by za oběť byli padli prarodiče jeho. R. 1867 přijat byl na pařížskou Ecole normale supérieure, i oddával se studiím historickým. Již tehdáž vynikal smýšlením republikánským a r. 1870, když se ukázalo, k jaké katastrofě císařství dovedlo Francii, vstoupil do 7. praporu mysliveckého, s nímž účastnil se tažení sboru Vinoyova (ústup od Mezières ku Paříži a obrany hlavního města 1870—71). Po válce D. stal se mimoř. učitelem historie (agrégé d’histoire) i poslán do Bastie na Korsiku. Ale touha po vlasti a po práci vědecké již o prázdninách přivedla D-a zpět do Paříže. Právě tehdáž od ministra vyučování zřízena byla stipendia cestovní a příležitost ta umožnila D-ovi studijní cestu do Čech. Sem vedla ho jednak náboženská náklonnost, ježto jako upřímný přítel svobody svědomí chtěl poznati vlasť a národ, z něhož vyšel předchůdce reformace, jednak vědecké snažení mladší generace francouzské, jež cítíc nevědomost svou, přála si učiniti jakousi přehlídku Evropy a zvláště světa slovanského. Zažádal tudíž za stipendium, aby v Praze věnovati se mohl studiu českých dějin, jazyka a písemnictví. Obdržev je, ubíral se do Čech, ač byl připraven k vědecké cestě té co možno nedostatečně. Speciálních studií o dějinách českých posud nekonal; o postavení českého národa v Rakousku četl dosud toliko ve spise Laveleyově a v některých studiích Legerových; z jazyka českého neznal ani slůvka a sotva dovedl pronésti několik vět německých. V Praze strávil D. tři léta (1872—1875) věnuje se studiu jazyků slovanských a badání o dějinách českých. Přijat byv laskavě od Palackého, užíval vzácných rad jeho při studiu doby husitské, přátelsky a s mnohým užitkem obcoval s Konst. Jirečkem, jenž k tisku připravoval své dějiny bulharské; vedením Vrchlického seznamoval se s tajnostmi a těžkostmi českého jazyka, a sotva přemoženy byly první obtíže, čeština byla základem, na němž D. seznamoval se s ostatními jazyky slovanskými. V Praze získal si mnoho upřímných přátel, z nichž na předním místě vděčně vzpomíná na rodinu Pinkasovu. Ký div, že D. dobu pobytu svého v Praze pokládá za nejšťastnější svého života. S uspokojením pravým pohlížeti mohl na výsledek studií svých. Do Francie vracel se mladý slavista, jenž osvojil si dokonale jazyk český, seznámil se důkladně s ruštinou, bez obtíži četl polsky i bulharsky, mimo to přinášel s sebou vědeckou práci o Husovi. Tehdáž Francie ocitla se v tuhém boji proti reakci: strana royalistická usilovala všemožně dosíci vítězství při volbách. D., jenž v říjnu 1875 poslán byl za professora dějepisu na lyceum v Chambéry, záhy vyhlášen za nebezpečného republikána a sproštěn úřadu. Roku 1876 téměř celý byl zabaven boji politickými a nebyl dalek úmyslu ucházeti se o mandát poslanecký. Na štěstí zachován však práci vědecké, když r. 1876 vláda, nyní konečně republikánská, nabídla mu místo na lyceu bordeauxském. Tu dokončil spis svůj o Husovi a válkách husitských i podal jej fakultě pařížské. Na základě jeho povýšen byl za doktora filosofie (docteur-ès-lettres), čímž uděleno mu právo přednášeti na fakultě. Od té doby plyne život D-ův pokojněji. R. 1879 jmenován byl učitelem (maitre de conférence) na fakultě bordeauxské, potom professorem cizích literatur v Grenoblu, odkud r. 1886 vrátil se na fakultu bordeauxskou za professora historie, kde dotud zdárně působí. — Vědecká a publicistická činnost D-ova soustřeďuje se hlavně v historiografii české. Již první veliké dílo: Huss et la guerre des Hussites (Paříž, 1878) ukázalo všecky přednosti vědeckého badání a uměleckého tvoření nadějného historika: bohatou znalost literatury příslušné, zručnost v ovládání pramenů historických, samostatný soud, hlubokou reflexi, ušlechtilou snahu po nestrannosti, živé i názorné líčení a zvlášť úchvatné charakteristiky vynikajících osob v dějích pohnutlivé doby husitské. Zvláště zdařilá jest čásť první o Husovi a době jeho (str. 1—170), ve které D. užil výsledků monumentálního badání Tomkova, tak že znamená veliký pokrok v historické literatuře francouzské naproti starším pracím Lenfantovým a Bonnechosovým. Spis ten vyznamenán cenou 2000 franků od akademie francouzské. (Obšírnější úvahu o něm podal Dr. J. Kalousek v „Osvětě“, 1879.) Spisy: Les origines de l’Unité des Freres Bohémes (Počátky Jednoty bratrské, Angers, 1885) a Georges de Podiébrad. La Bohéme pendant la seconde moitié du XV. siécle (Jiří z Poděbrad. Čechy v druhé pol. XV. stol., Paříž, 1887) jsou duchaplné essaye, studie vykonané k velikému dílu o konci samostatnosti české. V prvé studii výborné jest pojetí a ocenění Jednoty jakožto dědičky opravných snah Husových, v druhé výtečná charakteristika Jiříka Poděbradského, jenž zbaven sice kouzla romantického, jakým stkví se v dějinách Palackého, nicméně nepozbývá ani v D-ově pojetí realistickém významu svého jako vzor národního krále. Ku pracím těmto přiléhá latinské pojednání D-ovo o rádci a diplomatickém jednateli Jiříkově Marinim, rodem Francouzi z Grenoblu: De Antonio Marini. I nejsmělejší naděje u očekávání literárních kruhů českých předstihl D. druhým velikým dílem o dějinách českých: Fin de l’indépendance Bohéme (Konec samostatnosti české, Paříž, 1890). První svazek (str. 433) obsahuje dobu Jiříka Poděbradského a Jagellonců; druhý svazek (str. 563) dobu prvních Habsburků. Na základě všestranné a dokonalé znalosti historické literatury domácí i cizozemské D. podává podrobný sociologický rozbor událostí, jež vedly k záhubě a pádu státu Českého na poč. XVII. stol. V katastrofě bělohorské vidí poslední článek vnitřního úpadu národa českého, jehož jednotlivé fase stíhá a podrobně vyličuje od doby velikého převratu, jaký ve věcech náboženských, politických, sociálních a národních znamená válka husitská. Vyličuje tudíž nejen politické dějiny, ale podává i důkladné dějiny náboženské, dějiny společenského bytu národa českého v době státní samostatnosti, dějiny národnosti, řeči a literatury české za doby XV. až XVII. stol. Užívaje moderní methody srovnávací a širokého rozhledu v politických i kulturních dějinách evropských, dbaje podivuhodné nestrannosti v líčení zápasů náboženských i v oceňování bojův ústavních a jazykových, stkvěje se mistrným uměním stilistickým, zvláště v líčení povahopisném vynikajících osob dějinných, vzbudil obecnou chválu a podiv kritiky české i cizí. (Podrobný rozbor celého díla podán v „Athenaeu“ r. 1891; srv. úvahy „Osvěty“ 1891 a „Časop. Matice Moravské“ 1891.) Nákladem Bursíka a Kohouta dostalo se i obecenstvu českému překladu celého díla spisu D-ova z péra dra J. Vančury (1893). Zatím D. koná přípravy k vylíčení novějších dějin českých, jež učiniti chce ve dvou dílech, tak že v jednom obsažena bude doba nejhlubšího úpadu českého národa od r. 1618—1791, ve druhém doba vzkříšení a nového života duševního a politického od r. 1791—1891. Podaří-li se vykonati tento záměr, dostane se literatuře francouzské velkolepé trilogie historické, kde vzdělaným cizím národům nejpovolanějším a nejpřátelštějším pérem vylíčen bude dějinný význam národa českého v obou pro dějiny evropské nejdůležitějších událostech, v reformaci náboženské a v renaissanci slovanské, i vzbuzeny sympathie, jaké „vším právem příslušejí potomkům prvních vítězných obránců svobody“.

Mimo dějiny české hledí D. rozšířiti ve Francii známost historie i duševního života ostatních národů slovanských. Z té příčiny přeložil výborné kompendium Pypina a Spasoviče o dějinách literatur slovanských, jehož první díl vydán v Paříži r. 1881, druhý zůstává ještě v rukopise. V rukopise chová D. také překlad dějin bulharských od Konst. Jirečka. Četné články kritické uveřejnil D. v „Revue critique“ a v „Revue historique“; v „Annalech fakulty bordeauxské“ pokusil se o jakýsi nástin filosofie dějin východní Evropy, předmět, k jehož zevrubnějšímu přepracování ještě se chystá. Čilé jest účastenství jeho jakožto spolupracovníka různých časopisů politických („Républ. franç.“, „Radical“ a j.). D. s chloubou hlásí se k oné starší generaci („Les Vieilles Barbes“), jež vychována byvši na výsluní poesie Viktora Huga doufá ve vítězství zásad, pravdy a svobody. Nadšením pro tyto idee vysvětlíme si též zápal jeho pro věc kmene slovanského. V řadě slavistů, jimiž honosí se vysoké školy evropské, professor D. vědeckými spisy svými zaujímá již dnes jedno z nejpřednějších míst. V-a.