Ottův slovník naučný/Delikt

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Delikt
Autor: František Storch, Josef Doubrava
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 207–208. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Delikt

Delikt, lat. delictum, přečin, poklesek. – V právu římském d. ve vlastním smyslu (delictum privatum) znamená ty činy trestné, které stíhaly se toliko žalobou civilní, jížto žalující domáhal se toho, aby mu žalovaný zaplatil určitou pokutu peněžitou (z pravidla duplum nebo quadruplum). Sem náležejí hlavně iniuria, damnum iniuria datum, furtum, jichžto některé případy však v době císařské bylo lze zároveň stíhati extra ordinem (viz Crimen). V širším smyslu výraz ten zahrnuje činy trestné vůbec, t. j. kromě delicta privata i delicta neboli crimina publica. K tomuto širšímu významu vztahuje se také rozdělení na delicta juris gentium a delicta juris civilis.

V literatuře práva trestního d. znamená vůbec čin trestný, u některých však každý čin bezprávný (Binding: »die schuldhafte normwidrige Handlung«). Důležitější roztřídění d-ů (ve smyslu činů trestn.) jest: 1. na delicta communia (d-y obecné) a propria (d-y zvláštní) dle toho, může-li jejich subjektem býti vůbec každý příčetný člověk, nebo jen určité třídy osob (na př. vojíni, úředníci, živnostníci atd); 2. na dolosní a kulposní; 3. na kommissivní, jež záleží v positivné činnosti, a ommissivní, jež záleží v opominutí, t. j. nesplnění povinnosti k určitému positivnému jednání, při čemž zase buď již opominutí samo o sobě jest činem trestným (pravý d. ommissivní), anebo vyhledává se ještě, aby takovým opominutím způsoben byl nějaký vnější výsledek (nepravý d. om.); 4. na d. kriminální a policejní; oněmi působí se poškození neb alespoň nebezpečenství pro nějaký právní statek, při těchto trestá se již sama neposlušnost, t. j. přestoupení právního příkazu nebo zákazu, jakkoli z přestoupení toho ani skutečná škoda nebo nebezpečenství nevzešlo; 5. na d-y politické, směřující proti právním statkům povahy politické a nepolitické neboli prosté; 6. na d-y officiálné, které sluší stíhati z úřední povinnosti, a soukromé (správněji soukromožalobné), které stíhají se jen k žádosti soukromého žalobce, t. j. toho, komu jimi bylo ublíženo; mezi oněmi zase zvláštní jest skupina těch, jichžto úřední stíhání smí se díti jen po předchozím návrhu nebo se svolením určité osoby soukromé nebo některého veřejného orgánu. – Mimo to vyskytují se různá označení d-ů buď dle jejich zvláštních právně důležitých vlastností, jako zejména: d-y trvací, pokračovací, kollektivné (k těmto náležejí d-y ze zvyku, d-y po živnostensku nebo po obchodnicku provozované), d-y obecně nebezpečné; nebo dle právních statků, jichžto se dotýkají, na př. d-y majetkové. rch.

D. v právu círk. zove se přečin, ohrožující společenský řád církve; podstatnou podmínkou d-u jest, aby zlá vůle příčila se řádu právnímu zevnějším projevem. D. příčí se buď jediné právu církevnímu, t. zv. delictum fori ecclesiastici, anebo zasahá zároveň v právo světské, t. zv. delictum fori mixti, a patří vedle toho k soudu církevnímu, nebo patří k tomuto i světskému po zásadě praevence. Novějším právem d. smíšený z pravidla jen k soudu světskému se odkazuje. Zlo, jímž církev stíhá d., aby zadost učiněno bylo uražené vážnosti právní a pachatel k nápravě byl pobídnut, je trest církevní. Da.

D. v právu franc. viz Délit.