Ottův slovník naučný/Crimen

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Crimen
Autor: František Storch
Zdroj: Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. s. 720–721. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Crimen [krý-], lat., mn. č. crimina, má v pramenech římského práva dvojí význam, značíc především obžalobu trestní, potom i sám čin trestný v obžalobě obsažený. Při tom činí se rozdíl mezi crimina publica neboli legitima a crim. extraordinaria. Oněmi rozumějí se taková crimina, o nichž vydána byla zvláštní lex, t. j. usnesení sněmovní, stanovící jednak skutkovou povahu zločinu a vyměřený na něj trest (poena legitima), jednak složení soudu, při kterém skutek má býti souzen (quaestio, judicium publicum), a způsob, jakým řízení má se konati (ordo judiciorum publicorum). Toho druhu jest lex Calpurnia de repetundis (r. 149 př. Kr.) a pak zvláště z posledních dob republiky pocházející leges Corneliae a leges Juliae. Až potud však obor činů trestných byl poměrně nepatrný; teprve v prvých dobách císařství rozšiřuje se tím, že císařská nařízení, snesení senátu nebo sama praxe prohlašují za trestné i jiné činy, které posud buď vůbec se nestíhaly, nebo stíhaly jen jako delicta privata cestou civilní (actio ex delicto). Řízení o těchto nové stanovených činech trestních (cognitio extraordinaria) koná se před císařským úředníkem, jehož uvážení také co do vyměřování trestu dopřáno jest veliké volnosti. Obžaloba trestní, o níž tímto způsobem sluší jednati, a potom i čin tr., k němuž se vztahuje, nazývají se c. extraordinarium. Crimina publica a cr. extraordinaria rozlišují se i potom v dobách pozdějších, kde již ordo judiciorum publicorum úplně zanikl a trestní řízení dálo se o všech činech tr. extra ordinem, rozdíl jeví se však arci jen v těch věcech, které netýkají se složení soudu a způsobu řízení v »lex« předepsaného, tak ve příčině trestu (poena legitima, p. extraordinaria), ve příčině infamie atd. – S processním významem slova c. souvisí také výrazy vztahující se ku přípravné části řízení (causae ordinatio, praejudicium accusationis, solennia accusationum) stanoveného ve starém ordo jud. publ., totiž criminis professio, criminis s. nominis delatio, značící akt, jímžto žalobce, když mu bylo před tím přiřknuto jus postulandi, podává skutečnou obžalobu, a inscriptio criminis, přijetí obžaloby quaesitorem, kterýž zapisuje ji do úředního seznamu a jméno obžalovaného do seznamu obžalovaných (nominis receptio). –rch.