Ottův slovník naučný/Dědická daň

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dědická daň
Autor: Čeněk Klier
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 130–131. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Daň dědická, darovací a z převodu nemovitosti

Dědická daň vybírá se z čistého podílu dědického nebo z odkazu. Liší se od poplatků, jež se odvádějí náhradou za úřední jednání při řízení pozůstalostním (na př. poplatek při sdělání soudního pořízení, poplatek za uschování soukromého posledního pořízení a pod.). Náleží dle předmětu k daním ze jmění, dle své povahy však k daním z obchodu, a odůvodňuje se různým způsobem. Za důvod sociálněpolitický uvádí se, že stát jako vyšší článek svazku společenského má právě tak jako rodina zásluhu o rozmnožení jmění zůstavitelova, ježto působí při vzniku jmění i chrání jmění nabyté, a ježto jisté povinnosti, které dříve tížily rodiny, přešly na stát; to uznává prý se ve skutečnosti tím, že právo dědické po zákonu sahá jen do určitého stupně (na př. v Rakousku do 6. stupně), a že pak dědictví připadá státu právě tak, jako když dědicové jsou neznámi. Proti tomuto důvodu právem lze namítati, že státu poskytuje se placením ostatních daní dostatečná náhrada. Se stanoviska finančního odůvodňuje se d. d. tím, že slouží k postižení takových důchodů, jež se vymykají ostatním daním, a tvoří takto nutný doplněk soustavy berní. D. d. může – dle Schäffleho – býti vybírána buď z pozůstalosti, tedy ze jmění, které nebylo vůbec dani podrobeno, nebo podléhalo jí pouze nedostatečně (poplatek z podstaty pozůstalostní, Erbmassengebuhr) anebo dle sumy, kterou každý jednotlivec dědí (poplatek dědický, Erbengebuhr). Konečně uvádí se, že má d. d. za účel vyhověti požadavku spravedlnosti a důchody ze jmění stíhati vyšší sazbou, nežli důchody z osobního výdělku, a že hodí se velmi dobře k účelům finančním, poněvadž nemůže býti přesunuta na jiné osoby, a jest výnosná, stíhajíc předmět v okamžiku, kde se snadno platí, když totiž dědici bez jeho přičinění přirůstá jmění. Námitky proti d-cké d-i jsou hlavně tyto: Úmrtí zůstavitele samo o sobě nemusí míti příznivý účinek pro dědice, zejména když zemře otec rodiny, jenž ne pouze ze jmění, nýbrž i vlastní prací rodinu svou vydržoval; tu jest pro rodinu úmrtí ztrátou. Některým dědicům nelze upříti zásluhu o nabytí nebo rozmnožení jmění zůstavitelova, zejména členům rodiny ve společné domácnosti bydlivším, kteří tím nabývají jaksi nároků na dědictví. Konečně rodiny častým úmrtím stíhané jsou daní touto mnohem více stiženy než rodiny, kde úmrtí jsou řídká. Tyto nesrovnalosti možno odstraniti nebo aspoň zmírniti způsobem ukládání a vyměření d-cké d-ě, při němž jisté menší pozůstalosti vůbec od daně jsou osvobozeny, a dle něhož jest daň vyměřena dle stupňů příbuzenstva, tak že bližší příbuzní platí menší sazbu než příbuzní vzdálenější nebo dědicové cizí. – D. d. vyskytuje se již v dávných dobách. U Římanů byla zavedena zákonem Voconiovým, ale pouze na čas. Teprve za Augusta byla opět přes značný odpor Římanů zavedena jako nová daň zákonem zv. lex vicesima hereditatum et legatorum (viz Bernictví, 848), dle něhož každý Říman z připadlého jemu dědictví či legátu platil 5 %; osvobozeni byli krevní příbuzní a pozůstalosti menší 100 000 sesterciů. Caracalla zvýšil sazbu na 10 % a rozšířil daň i na provincie. Za Justiniána se daň ta již nevyskytuje. – V Rakousku byla d. d. známa již v době sedmileté války. Patentem ze dne 7. čna 1759 byla totiž zavedena za účelem kapitalisování stavovské půjčky a později podržena. Obnášela 10 % čistého jmění pozůstalostního; osvobozena byla dědictví mezi rodiči a dětmi, dědictví ve prospěch dobročinných ústavův a dědictví menší 500 zl., odkazy menší 100 zl. Nynější d. d., zavedená jakožto poplatek percentuální patentem z 9. února 1850 č. 50. ř. z. (zákonem poplatkovým), vybírá se v různých sazbách dle poměru zůstavitele k dědici: 1. mezi nerozloučenými manžely, mezi rodiči a jejich dětmi manželskými i nemanželskými, mezi zvolitelem nebo zvolitelkou a zvolencem, a mezi zůstavitelem a osobami, které se nalézají k němu v poměru služebném, činí sazba 1 %, s 25 % přirážkou 1¼ %; 2. mezi jinými příbuznými až včetně ku bratrancům 4 %, s přirážkou 5 %; 3. ve všech ostatních případech 8 %, s přirážkou 10 %. Je-li předmětem dědictví nebo odkazu věc nemovitá, musí se platiti mimo tento poplatek ještě poplatek z převodu (tarifní položka 91. B popi. z.). D. d. platí se pouze z čisté pozůstalosti, která zbude po srážce všech dluhů na ní váznoucích a nákladů na nemoc a pohřeb; odkazy nesmí si dědic sraziti z pozůstalosti. Povinným ku placení jest každý dědic nebo odkazovník; osvobození menších pozůstalostí není, ani ústavy dobročinné nejsou osvobozeny, pouze jisté nadace, najmě takové, jež jsou založeny k oslavě památky vladařovy. Viz Aequivalent poplatkový. – Ve Velké Britannii jest čtverá d. d.: 1. Probate duty, která byla původně ustanovena pouze na dědictví na základě posledního pořízení, kde dle angl. práva nastává nutnost úředního stvrzení závěti formulí »probatum est« (odtud jméno daně), později byla však rozšířena i na dědictví zákonná. Dědictví až do výše 100 £ (po odečtení dluhů) nepodléhají dani; při dědictvích od 100–500 £ z každých 50 £: 1 £ = 2 %, při dědictvích od 500–1000 £: 3 £ z každých 50 £. 2. Account duty (od r. 1881) k doplnění probate duty pro některé případy, zejména darování pro případ smrti a při substituci. Jméno pochází od povinnosti složiti počet (account) u příslušného berního úřadu. Sazba táž jako shora. 3. Legacy duty vybíraná pouze z movitého jmění, a sice z dědičných a odkazních podílů při rozdělení na obdařené osoby v různých sazbách od 1–10 % dle poměru příbuzenstva. 4. Succession duty zavedena v r. 1853 z nemovitého jmění dle stejných sazeb. – Ve Francii platí se d. d. z veškerého jmění movitého i nemovitého, i z cenných papírů, a jest rozšířena na veškery stupně příbuzenstva i v linii přímé. Sazba jest různá dle poměru příbuzenstva. Nápadná jest nepoměrně vysoká sazba 3 % při dědictvích mezi manžely proti sazbě 1 % při příbuzných v linii přímé a ½ % v nejbližší linii postranní. Dluhy se nesrážejí. – V Německu, ač v jednotlivých státech něm. platí různé zásady, nevyměřuje se zde nikdy d. d. vícekráte, nýbrž pouze jednou a odvádí so onomu státu, v jehož obvodu zůstavitel měl poslední bydliště; zemskými zákony pak ustanoveno, že jmění, jež v cizině d-i d-cké bylo podrobeno, jest od domácí daně osvobozeno. Pouze d. d. z nemovitostí platí se vždy v zemi, kde se nemovitosti nacházejí. Osvobozeni jsou od ní všichni descendenti i ascendenti a pozůstalý manžel; platí tudíž d. d-ckou pouze příbuzní postranní (kollaterálové) a osoby se zůstavitelem nespřízněné, a proto d. d. nazývá se dávkou kollaterální (Collateralabgabe). Mimo to bývají jednotlivými zákony zemskými osvobozeny osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti, stát, ústavy chudinské a dobročinné. Výše daně řídí se dle částky, s kterou se stal dědic bohatším, a roste progressivně, čím vzdálenější je stupeň příbuznosti dědice od zůstavitele. – Srv. v Scheel., Die Erbschaftssteuer und Erbrechtsreformen (2 vyd. 1877); Leser, Brittische Erbschaftssteuer (Tübinger Zeitschrift, 1881, 331); Trevor, Tazes on succession (1881); Vignes, Traité des impôts de France (4 vyd., 1880 sv. I.). Klier.