Ottův slovník naučný/Dánsko

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dánsko
Autor: Vladimír Pech, Jan Palacký, František Augustin, Kristian Petrlík, Ferdinand Havrda, Jaroslav Haasz, Arnošt Vilém Kraus, Bohumil Matějka
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 1–33. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Dánsko

Dánsko (dán. Danmark), království evropské, nejmenší sice, ale poměrně nejlidnatější ze tří království nordických, obsahuje mimo vlastní království Dánské ještě vedlejší země Farské ostrovy (Faröer), Island, Grónsko a Západoindické kolonie. D. v užším smyslu mezuje na jihu s pruským Šlesvikem, ostatně pak veskrze obklopeno jest mořem (Sever. m., Skagerrackem, Kategatem a Baltickým m.), obsahuje poloostrov Jutsko, velký počet (na 150) ostrovů mezi Jutskem a jižními končinámi skandinávskými, dělící moře Baltické od Severního, ostrov Bornholm v moři Baltickém a rozkládá se mezi 54° 33' 32" — 57° 45' s. š. a 8° 4' — 15° 10' v. d.; nejjižnějším bodem jest Gjedserodde na ostrově Falsteru, nejsevernějším mys Skagen v Jutsku, nejvýchodnějším břeh Bornholmu na 15° 10' 4 v. d. (avšak nejvýchodnější bod vlastního souostroví dánského Saltholm v Öresundu dosahuje toliko ke 12° 47' v. d.), nejzápadnější Blaavandshuk při Sever. moři. Největší délka od Gjedserodde ke Skagenu obnáší 360 km (délka Jutska od Kongeay ke Skagenu 280 km), šířka mezi Blaavandshukem a Saltholmem 300 km. Farské ostrovy leží mezi 61° 26' — 62° 25' s. š. a 6° 19' — 7° 40' z. d., Island mezi 63° 23' — 66° 33' s. š. a 13° 31' až 24° 29' z. d., kolonie západoindické (Ste Croix, St. Thomas a St. John) rozkládají se mezi 17° 40' — 18° 25' s. š. a 64° 32' — 65° 5' z. d. Rozloha veškeré říše Dánské obsahuje 232.896,7 km², z čehož připadá na vlastní D. 38.318,8 km², na Farské ostrovy 1333 km², na Island 104.785 km² (z toho však pouze 42.068 km² jest obydleno), na Gronsko 88.100 km² (počítáno toliko území ledovců prosté) a na osady v Záp.Indii 358,9 km². Ve vlastním D-sku větší část rozlohy přísluší pevnině (Jutsku) se 25.242 km², kdežto ostrovy zabírají 13.037 km²; největší z ostrovů jsou: Själland s Amagerem (6990 km²), Fyn (3420 km²), Laaland (1189 km²), Falster (474 km²), Bornholm (584 km²), Langeland (288 km²), Moën (211,6 km²), Aerö (84,5 km²), Taasinge (69 km²).

Rozvoj a členitost pobřeží dánského jsou velmi příznivy; mimo hranici šlesvickou v délce 90 km stýká se D. všady s mořem a délka pobřeží, která v hrubých obrysech na 4000 km se udává, zvyšuje se ještě značně hojnými a poměrně velkými zářezy, jež moře v poddajné pevnině vytvořilo, a pro něž obecně názvu »fjord« se užívá (vedle toho pro širší zálivy též »Vig«, »Bugt«). Naproti tomu jsou pobřeží valnou částí nízká a písčitá, tak že mají málo dobrých přístavů a jenom hluboké fjordy tento nedostatek nahrazují; mimo to jest moře při pobřeží namnoze mělké s četnými písčinami, které obyčejně daleko do moře zasahují, k tomu pak druží se i obtížné proudy, tak že plavba ve vodách dánských není pohodlná a na některých místech možná toliko za pomoci lodivodů s místními poměry zvláště obeznámených. Z výhodného rozčlenění výše zmíněného činí výjimku záp. pobřeží Jutska. Od Blaavandshuku na jihozáp. poloostrova až k nejsev. bodu, mysu Skagenu, tvoří pobřeží v délce 375 km téměř souvislou křivku, která jenom na několika místech v široké záhyby se prohýbá. Jest to pobřeží nehostinné, nemající přístavu, tak že se mu dostalo názvu »Jernkyst« (železné pobřeží). Silný proud podél pobřeží odplavuje bez přestání části pevniny, tak že na ochranu její nutno jest stavěti hráze, na místech však skládajících se z hornin tvrdších vznikly mysy do moře vybíhající, z nichž vynikají Blaavandshuk, Hanstholmen čili Roshage, Bolsbjerg s vápencovým útesem zvaným Skarreklit, a Hirshals neboli Naesset a Skagens Rev nebo Grenen. Na místech, kde písek se nahromadil v duny, zvané v Jutsku »Klitter«, vytvořily se límany, jež úzkými průlivy souvisí s mořem, avšak pro mělkost svou neposkytují lodím útulku; nejdůležitější z nich jsou Ringkjöbingfjord s úžinou Nymindegab a Nissum fjord s úžinou Thorsminde. Dále na sev. vniká do pevniny úžina Aggerminde, nyní z velké části opět pískem zanesená, a průliv Thyborönský, jež oba vznikly na poč. XIX. st. a spojily Limfjord s mořem Severním, a na sev. pobřeží rozkládají se široké, ale nehluboké zálivy Visgö Bugt, Jammer Bugt a Tannis Bugt. Pobřeží Severního moře jest postrachem plavců, ntbof před ním táhnou se rovnoběžně s pevninou dvě veliké písčiny (od Skagenu po Hanstholmen a odtud po Blaavandshuk), nad nimiž moře nedosahuje 6 m hloubky (pravidelně 2 – 4 m). Severových. pobřeží Jutska omývá Kategat (Sinus Codanus), který pro silné a nepravidelné větry i proudy je taktéž plavbě dosti nebezpečen. Pobřeží od Skagenu po Limfjord jest téhož rázu jako záp. pobřeží Jutska, ploché a písčité, mající toliko dva široké zálivy: Aalbecký a Aalborský, kdežto dále k jihu nachází se již dosti přístavův a hlubších fjordů. Uprostřed tohoto pobřeží vybíhá do moře poloostrov Djursland, který na jižní straně je mocně rozčleněn a má tam zálivy Aebeltoft-Vig a Kalvö-Vig. Severně od Djurslandu vysílá Kategat do pevniny Randersfjord, Mariagerfjord a Limfjord; tento byl dříve jen fjordem, ale nabyv skrze proliv Thyboronský spojení s mořem Severním, stal se sundem a táhna se v délce 160 km skrze celé Jutsko (zde šiří se v několik pobočných fjordů a prostranných pánví, z nichž největší jsou Lögstör Bredning a Nisum Bredning), odděluje nejsevernější díl Jutska jako zvláštní ostrov od pevniny. Jižně od Djurslandu rozkládá se záliv Aarhusský a Horsensfjord. Podobného rázu jako jihových. pobřeží Jutska jest pobřeží největších dvou ostrova Själlandu a Fynu; do Fynu vniká Odensefjord, jejž na vých. omezuje poloostrov Hindsholmen, do Sjállandu Isefjord, rozvětvený v několik ramen, z nichž nejdelší jsou na vých. Roskildefjord, na záp. Lammefjord. Záp. od Isefjordu vybíhá do moře poloostrov Själlandsodde a na sev. záp. cípu ostrova Rösnaes a Asnaes, kteréž dělí Kallundborgfjord. Spojení mezi Kategatem a Baltickým mořem udržují průlivy Malý Belt, Velký Belt a Öresund. Malý Belt mezi Jutskem a Fynem zužuje se mezi Snoghöjem a Middelfartem na 300 m a vysílá do pevniny Vejlefjord, Haderslevfjord a Aabenraafjord na straně jutské, Gamborgfjord na straně fynské; k plavbě užívá se ho málo, poněvadž má silné proudy a mnoho mělčin. Velký Belt mezi Fynem a Själlandem má také nepravidelné koryto, ale jest nejhlubší (přes 60 m) a nejširší (18 — 30 km) z uvedených tří průlivů, nicméně lodi také málo jej vyhledávají. Ze zálivů jeho vynikají Kjaertemindefjord a Nyborgfjord na Fynu a Kallundborský fjord na Själlandě, na jihu pak, kde táhlým ostrovem Langelandem rozdělen jest ve dva průlivy, šíří se mezi Själlandem, Falsterem a Laalandem v záliv Smaalandský nebo Vordingborský. Nejpohodlnější cestou z Kategatu do moře Baltického jest Öresund, obyčejně jen »Sund« zvaný, mezi Själlandem a švédskou krajinou Skaane, toliko 75 km dl. Pobřeží Baltického m. jest rovněž silně rozčleněno; na Själlandě tvoří zálivy Kjögeský a Faxöjský nebo Praestojský a prodírá se četnými úžinami mezi ostrovy; nejdůležitější z těchto úžin jsou Ulfsund mezi Själlandem a Möenem, Grönsund mezi Möenem a Falsterem, Guldborgsund mezi Falsterem a Laalandem. Pobřeží Baltického m. jsou veskrze nízká a často bývají postižena zátopami; proto na některých místech chrání se hrázemi. p.

Geologie a horopis. Nehledíc k Farským ostrovům, Gronsku a k Islandu, skládá se D. ze tři částí: Bornholma, ostrovů mezi poloostrovem Jutským a Skandinavským a poloostrova Jutského. Bornholm, 584 km² veliký, náleží útvarem svým k jižnímu Švédsku a skládá se na severu ze žulové a rulové pecky, k níž na západě připojuje se útvar kamenouhelný, křídový, jurský a miocénní. Ostatní části jsou původu mladšího; v době ledové starší vrstvy asi hluboko se potopily; neboť nacházíme pod ledovcovým pískem a hlínou jen křídu a miocén. Na ostrovech, až na severozápadní čásť Sjállandu, kde miocén se vyskytá, převládá křída, tak že celá vrchní vrstva křídy nazývá se danien; ale i ledový útvar jest na povrchu dosti mocný, i leží u Skagelse na Själlandu 126 m vysoko; jinak jsou ostrovy nízkými planinami, na kterých se nízké kopce střídají s rovinami, s četnými jezery a s rozsáhlými močály. Jediná malebná hora Aborre 141 m strmí na vých. pobřeží Möenu a jest nejvyšším bodem na ostrovech vůbec, neboť Själland má 105 m až 110 m u Rönnede, Fyn 128 — 131 m (hora Trebjärk) a Falster jen 37 m. Poloostrov Jutský složen horopisně ze dvou částí: z kopčiny na východě a z nížiny na západě; východní část útvaru křídového porostlá jest lesem a také pokryta poli, nemá však žádného souvislého pohoří, neb hory tvoří osamělé skupiny. Nejvyšší hora jest Ejer-Bavne-höj 173 m, Himmelbjärg 153 m, Mollebjärg 138 m; na jihu Skamling 113 m, na severu Lysnet 131 m. K západu a k jihu, kde jest miocén, a k severu, kde jest jen diluvium, výška klesá a kopčina přechází v nížinu plnou močálů, dun a písčin, velmi neúrodnou a proto také málo zalidněnou. Pý.

Vodopis. Následkem vlhkého podnebí a hojných srážek má D. značné množství tekoucích vod, avšak pro malou rozsáhlost země a nepravidelné poměry horopisné nemohly se tu vyvinouti velké řeky; největší z nich má toliko 150 km délky a všecky řeky mají skromný název »Aa«. Pro dopravu a plavbu nemají významu, mimo Gudenau, největší řeku Jutska a D-ska vůbec, která však teprve musila pro plavbu býti upravena. Do Sev. moře vlévají se: Ribeaa, vznikajíc stokem Fladsay a Gjelsay, Kongeaa (65 km), jež v délce 30 km tvoří již. hranici říše, Snedumaa, Vaardeaa (100 km, vlévající se do zál. Hjertinžského), na horním toku též Grinstedaa zvaná a vnímající v pravo Holmau, Skjerneaa nebo Lonborgaa (90 km, 2400 km² úvodí), kteráž ústí do Ringkjöbingfjordu a vnímá v pravo Rindau a Vorgodoau, v levo Karstoftau a Ommeau, Storaa (105 km, ústí v Nissumfjordu), Valbroaa, Uggerbyaa. Do Limfjordu vpadají od jihu Skireaa (60 km), Jordbroaa, Skalsaa, Simestedaa, Lerkenfeldaa, Lindenborgaa, od sev. pak Ryaa. K oblasti Kategatu náležejí v Jutsku Vorsaa, Gudenaa (158 km dl., 2800 km² úvodí), vnímající v levo Norreau a vlévající se do Randersfjordu; do Malého Beltu pak vylévají vody své Grenaa a Vejleaa. Na Fynu vynikají Odenseaa (54 km) s přítokem Stavedsaa, dále Storeaa, Brendeaa, Vindingeaa. Na Själlandě nejdůležitější jsou Susaa, Tudeaa, Hallebyaa. Jezera jsou po celém království velmi hojna, zvláště v Jutsku, ale jsou veskrze jen malá a největší z nich dosahuje sotva 40 km² rozlohy. Důležitější jsou v Jutsku Mosské, Skanderborské, Saltenlanžské. Julské, Haldské, Stubbeské a Filské, na Fynu Arreskovské jez., na Själlandě Tisské, Arreské, Esromské, Fureské, Tuelské, Bavelseské, na Laalandě Maribské jezero. Průplavy mají toliko lokální význam; v Jutsku vynikají Silkeborský průplav při Gudenae a Frederiks Vll.-Skivekanal, zřízený ke kanalisaci Limfjordu, na Själlandě Danneskjoldský, Esromský a Frederiksvärkský, jímž má se zabrániti záplavám jezera Arresského a opatřiti vodní síla pro továrny, na Fynu posléze Odensský. Mnoho jest dosud bažin a rašelinišť, nejvíce v Jutsku, jež zaujímají přes 3 % rozlohy; největší z nich jsou Store Vildmose (69 km²) sev. od Limfjordu a Lilie Vildmose (55 km²) jižně od Limfjordu při pobřeží zálivu Aalbeckého. p.

Podnebí. D. náleží do okeánického západoevropského oboru podnebního; teplota, vlhkost vzduchu, tlak barometrický a směry větru podmíněny jsou Atlant. okeánem. Následkem své přímořské polohy má D. teplotu značně vyšší zvláště v zimě (v lednu až o 10°), než jest teplota příslušná dle zeměpisné šířky. V lednu nachází se mezi isothermou -1.0° až 0°, v červenci mezi 15° až 17° a celoroční isothermou 7 — 8 °C, ačkoliv jest D. o 5° dále k severu než Čechy. Vlhkost vzduchu jest stále velká, srážky vodní bývají dosti hojné, ačkoliv země nemá vyšších hor; spadáváť na záp. straně D-ska do roka 80 cm, na vých. straně 60 cm vody. Deště padají nejčastěji a nejhojněji na podzim a v zimě; nejsušší dobou roční bývá jaro. Oblohu pokrývají velmi zhusta oblaky, atmosféra nachází se následkem silných rozdílů tlakoměrných a rovného terrainu celkem ve velmi silném, v zimě ve velmi bouřlivém pohybu. Větry převládají mořské od jihozáp. a od záp., zvláště na podzim a v zimě. V této době ustanoven jest směr větru barom. minimem na západní a jižní straně D-ska a barom. max. na jihozáp. a na vých. Evropy, letní dobou vyskytují se barometrická minima v sev. a vých. Evropě, barom. maxima převahou nad Atlantským okeánem. Ag.

Květena dánská jest v celku chudá (zahrnuje v sobě 1034 druhů rostlin jevnosnubných, Kodaň má 1019 druhů) a podobná květeně severoněmecké roviny. Oersted dělil ji na 5 pásem: 1. jih, 2. východ, 3. západ (Jutsko), 4 sever (Själland) a 5. střed (Själland a Fyn). 1. Jih (již. Själland, Fyn, pak Möen, Falster, Laaland, Langeland) značí převaha dubových lesů a jižnějších bylin (Physalis, Dipsacus, Crepis, Gagea, Scandix). Na Möenu a Falsteru jsou keřiny Hippophoe rhamnoides. Na Själlandu přibývá dubům ½ cm ročně, ale i zde vítězí nad nimi buky; jen na Langelandu třešně (Cerasus avium) přerůstá i buky. Západněji jest více javorů, malé ostrůvky jsou bezlesé. Borovice vyhynula až na kraj jezera Maribského. — 2. Východní Jutsko a vých. Fyn nemá javorův, za to má chvojky, tis a Ilex aquifolium (anglická podoba). Buk šíří se na újmu dubů, které zakrňují a šednou, chvojka dusí mladé doubí. U Vejle je nejhezčí les (tis, chvojka, ilex do 7 m), v severu u Limfjordu daří se olše a bříza (Betula verrucosa) . Na vřesech, kde dříve byly borovice, jsou nyní chvojky, genisty a eriky; zde významny jsou Arum maculatum, Centaurea phrygia, Arnica. — 3. Západní Jutsko jest bezlesé jsouc písčinou neb močálem. Vyhynutím lesů tvoří se zpodní písek železitý (ahl). Křoviny na dunách tvoří 4—8stopé duboví, spolu i Arnica, orličník (Pteris aquilina, Jasione). Vřes sám (Calluna vulgaris) má mezi sebou jen lišej (Cladonia rangiferina), kde jest vlhčeji, rostou vaccinie, Erica tetralix, Andromeda polifolia, v močálech Myrica Gale. Sázeny jsou zde cizí borovice (Pinus montana, P. austriaca) i smrky, mezi nimiž roste mateřídouška, vrba, traviny (Festuca, Psamma arenaria), růže a lišeje. V močálech přímořských pohřbeny jsou borovice až 100' pod hladinou. Příliv a odliv (8' výše) zanáší močály ty pomalu (přibývá 1' za 6 až 50 let, dle místnosti). Význačnou rostlinou jest řasa (Microcoleus chthonoplastes), pak jsou tu soiimilné byliny (Salicornia herbacea, Kochia, Sagina maritima, Lepigonum marinum, Chenopodium maritimum) a posléze Statice, Armeria, Triglochin, Artemisia, Plantago maritima, konečně luka. — 4. Sever (Själlandu) je písek erratický, plný jezer a rašelin, v nichž rostou olše, břízy, chvojky, Lobelia dortmanna, Thesium bracteatum, Primula farinosa, mateřídouška, Rubus chamaemorus. I zde hubí buk zbytky dubů (u Jaegersprisu stojí strom mající 12 m v objemu). — 5. Střed (Själlandu a Fynu) nemá nic zvláštního, jeví se zde přechod ze severu k jihu, jen na křídě roste množství orchideí (Ofrys myodes, Cefalanthera, Anacamptis). Pý.

Zvířena je identická se zvířenou střední Evropy, zejména Německa, Hollandska. Viz Evropa.

Obyvatelstvo vlastního D-ska podle předběžných výsledků sčítání ze dne 1. ún. 1890 čítalo 2,172.205 duší, z čehož na ostrovy připadalo 1,129.844, na Jutsko 942.361 duší. Farské ostrovy mají 12.954 obyv., Island (1888) 69.224, Gronsko (t. r.) 10.221 a osady západoindické (1880) 33.763 obyv., tak že celá říše čítá 2.298.367 obyv. Na 1 km² připadá v království průměrně 57 duší, avšak ostrovy jsou hustěji zalidněny (70 d. na 1 km²) než Jutsko (37 d. na 1 km²). Nejlidnatější jest Själland, kdež však hlavní město svým obyvatelstvem rozhoduje; nehledíme-li ke Kodani, náleží prvé místo Fynu se 75,65 duší na 1 km² (amt svendborský 73,4, odensský 77,9 duší), po něm následuje Själland a Falster se 73,1 na 1 km² (amt kodaňský 126,4, frederiksborský 62,5, holbaecký 56, soröjský 60,4, praestojský 6o,2), Bornholm se 66,4 a Jutsko se 37 dušemi, zde však opět vých. krajiny vyrovnají se ostrovům (amt aarhusský se 63,5 dušemi na 1 km²), střední a severní však již klesají (vejleský amt 48, randersský 45,3, aalborský 36,2, viborský 33,2, thistedský 40,9, hjorrinžský 39,2) a na jihozápadě posléze neúrodná vřesoviště a písčité končiny vykazují velmi řídké obyvatelstvo, tak že amt ribský má toliko 25,8 duší na 1 km², amt ringkjobinžský 21,7 duší. Proti r. 1880, kdy D. čítalo 1,969.039 duší, vzrostlo obyvatelstvo o 10-32%, takže dlužno D. počítati k zemím s nejsilnějším vzrůstem obyv., neboť také pro l. 1850—80 udává Alwin Oppel (Peterm. Mitth. 1886, 134) roční vzrůst na 1,328 %. Z uvedeného počtu r. 1890 bydlilo 663.121 duší ve městech, 1,509.084 na venkově. Obyvatelstvo městské bez přestání rychle vzrůstá, kdežto obyvatelstvo venkovské klesá.

Žiloť z 1000 obyvatelů

r.1840 r. 1860 r. 1880
v Kodani ..... 94 .. 104 .. 139
v provinc. městech ..... 111 .. 133 .. 147
na venkově ..... 793 .. 763 .. 714

Přes tento rychlý vzrůst nemá D. velikých měst. Mimo Kodaň a její předměstí měla r. 1890 toliko 2 města přes 30.000 obyv., totiž Aarhus (33.308) a Odense (30.277); 5 měst od 10—20.000 obyv. (Aalborg 19.503, Horsens 17.290, Randers 16.617, Helsingör 11.082, Fredericia 10.044 obyv.), 5 měst od 8-10.000, 47 mezi 5 — 7000. Domů obydlených počítalo se 317.570. Dle pohlaví bylo 1,059.222 mužů, 1,112.983 žen, dle věku z 1000 duší jest 338 dítek do 15 let, 90 mezi 15—20. rokem, 285 v nejlepším věku mezi 20—40. rokem, 191 mezi 40—60. a 96 přes 60 let. Co se pohybu obyvatelstva týče, obnášel počet

roku sňatků porodů úmrtí přebytek
1885 ..... 15.645 .. 69.517 .. 39.053 .. 30.464
1886 ..... 14.834 .. 70.030 .. 40.044 .. 29.986
1887 ..... 14.726 .. 69.417 .. 40.645 .. 28.772
1888 ..... 15.091 .. 69.220 .. 43.661 .. 25.559
1889 ..... 15.233 .. 69.237 .. 41.856 .. 27.381
1890 ..... 14.975 .. 68.111 .. 43.112 .. 24.999

Z narozených dítek jest průměrně 3,5 % mrtvých, nemanželských dětí jest 11 %, číslo proti jiným státům evropským velmi vysoké (nejvíce na Fynu 13,5 %); rovněž počet sebevražd přesahuje daleko ostatní země obnášeje 255 případů na 1 million duší. Ruch vystěhovalecký je značný: v l. 1869—81 vystěhovalo se na 61.000 Dánů, 1881—90 celkem 91.615 duší, r. 1891: 10.382 duše. Skoro všickni vystěhovalci dánští ubírají se do Spoj. Obcí sev.-amer. Naproti tomu r. 1880 bylo v D-sku 64.289 osob, jež v cizině se narodily, a to: 535 na Islandě, 212 v Gronsku, 225 na Farských ostrovech, 334 v dánských osadách záp.indických, 24.118 ve Švédsku, 2823 v Norvéžsku, 22.007 ve Šlesviku, 11.145 v ostatním Německu, 454 v Anglii, 384 v Rusku, 182 v Rakousku, 138 ve Francii, 328 v ostatních zemích evropských, 512 v zemích mimoevropských. Nábožensky hlásí se (r. 1890) velká většina, totiž 2,149.153 duší ke státní církvi evangelické vyznání lutherského, vedle toho pak napočteno 1252 reformovaných evangelíků, 3647 římských katolíků, 4559 baptistů. 2301 methodista, 2609 Irvingiánů, 125 anglikánů, 117 kvakerů, 941 mormonů, 4080 židů, 1074 bez určitého vyznání a 384 duší náboženství neznámého.

V národnostních poměrech těší se D. vzácné jednotnosti, neboť mimo nepatrný počet cizinců jest veškero obyvatelstvo dánské, ačkoli i fysické i dialektické rozdíly (jako na Själlandě, Fynu, v Jutsku) jsou dosti znatelný. Obyvatelstvo Själlandu, Moënu a Falsteru jest malé postavy, má modré oči. ale tmavé vlasy, jest hovorné a oddáno ještě mnohým pověrám, avšak vyniká obratnosti a neohrožeností; cit jest u něho mocnější než rozum. Naproti tomu zdlouhavý, flegmatický Laalanďan nemá pro jiné smyslu, leč pro svou půdu a její vzděivání, jest velmi snášelivý a shovívavý k chybám jiných a projevuje velikou nechuť ke sporům a k válce; v řeči podobá se nejvíce sousedním Fyňanům, avšak nemá jejich živosti, duševní probudilosti a pilnosti. Dánové fynští pokládají se za jádro národa dánského, jsou mírní, přívětiví, velmi nábožní, při tom probudilí a učeliví, naproti tomu mravnost nespočívá u nich na pevných základech. Obyvatelé Bornholmu mluví zvláštním zpěvavým přízvukem a s neobyčejnými vazbami i obraty; na severu shledáváme obyvatelstvo vysoké postavy, silné s modrýma očima, plavými vlasy a silným basovým hlasem, jižní Bornholmané jsou menší, živější s hnědýma očima a tmavými vlasy, všickni pak vynikají pracovitostí, při níž i jistou zchytralost projevují, neobyčejnou ctižádostí, mnohdy však též svévolí a vzdorovitostí i pověrčivostí. Dánové v Jutsku jsou lid věrný, poctivý a rozumný, zdlouhavý sice, ale ne lenivý a cituplný. Zeměpisec Malte Brun, původem Dán, charakterisoval lid dánský následovně: »Možno, že vlhké podnebí, hojné pokrmy masité, zvláště ryby učinily národ těžkopádným, trpělivým a málo přístupným. V dřívějších dobách nenasytný ve svých výbojích, nyní udatný, ale mírumilovný, málo podnikavý, ale pracovitý a vytrvalý; skromný a hrdý, pohostinský, ale ne úslužný, veselý a otevřený ve styku se svými soukmenovci, ale naproti cizinci poněkud chladný a obřadný; milující své pohodlí více než okázalé vystupování; spíše spořivý než vynalézavý, napodobovatel jiných národů, bystrý pozorovatel, hluboký, ale zdlouhavý a pedantický myslitel s dosti bohatou obrazností; věrný, romantický, nepřítel všeho, co náklonnostem jeho překáží, schopný sice úchvatného nadšení, ale zřídka kdy podléhající náhlému vzplanutí, jež rázem vítězství zjednává nebo obdiv vzbuzuje; pevnými svazky k rodné půdě a k zájmům vlasti připoutaný, ale poněkud málo pečlivý o národní česť; uvyklý na klidné poměry, kterých mu poskytuje monarchie, ale nepřítel otroctví a libovůle: toť obraz Dána.« Staré národní kroje mizejí znenáhla po celém D-sku a vyskytují se hlavně jen na odlehlých ostrovech, zejména u ženského pohlaví. Cizích živlů jest v obyvatelstvu dánském velmi málo. Obyvatelé ostrova Amageru jsou potomci Hollanďanů, kteří za Kristiána II. byli povoláni do D-ska k provozování zahradnictví; zvláštním však zjevem jsou kočovníci jutských vřesovišť, tak zvaní Tatrové nebo Kjaeltringové, zvaní též Natmaendsfolk (noční lidé), kteří po zemi se potuluji a kótlářstvím i žebrotou se živí. Často byli nazýváni dánskými cikány a možno, že jsou smíšenci tohoto národa s potulnými živly domácími; řeč jejich jest smíšenina zvláštní dánštiny s podivnými koncovkami a němčiny.

Co do zaměstnání skládalo se obyvatelstvo dánské r. 1880 z následujících tříd: Státní a obecní úředníci, učenci, umělci a jiní jim podobní 131.684, pensisté, kapitalisté a pod. 44.347, rolníci 925.152, námořníci a rybáři 53.905, průmyslníci 451.219, kupci 134.272, dělníci 174.471, vrátní, poslové, služebníci beze stálého zaměstnání a pod. 21.000, v chudobincích žijící, trestanci, žebráci a p. 32.989 Z toho zjevno, že asi polovice lidí (47 %) živí se orbou a skoro čtvrtina (23 %) řemesly a průmyslem, ku kterým náleží též 9 % dělníků; 7 % živí se obchodem, 7 % duševní prací, 3 % námořnictvím a rybářstvím, 5 % žije z kapitálu nebo ze státního zaopatření. Na venkově tvoří většinu obyvatelstvo rolnické, ve městech řemeslníci, průmyslníci a dělníci. Plavců a rybářů jest nejvíce ve městech provinciálních.

Nejdůležitějším pramenem výživy jest orba, která zaměstnává polovici obyvatelstva a poskytuje nejdůležitější zboží vývozní. Rozvoj její pochází z doby poměrně nové, neboť do konce stol XVIII. nemohla zdárně prospívati, poněvadž sedlák spoután byl nevolnictvím (Vornedskab), robotami, desátky a společenstvím půdy. Vornedskab byl sice od Bedřicha IV. odstraněn, ale místo něho zaveden Stavnsbaand, kterým sedlák byl nucen do jistého věku setrvati na statku pánově, aby tento mohl řádně stavěti k vojsku předepsaný počet branců. Teprve zrušením Stavnsbaandu r. 1788, odstraněním společného majetku r. 1781 a upravením poměrů robotních r. 1799 počala se orba utěšeně vzmáhati. Zároveň počaly se pořizovati nové knihy pozemkové, kterážto práce v pol. XIX. stol. dokonána; za základ vzata nejlepší půda země (mající v hloubce 47 cm 4/12 černé prsti, 3/12 hlíny, 5/12 písku a něco vápna), nalezená u vsi Karlslunde v amtu kodaňském, stanovena v sazbě číslem 24 a podle výnosu jejího ustanoveno, aby 2,83 ha této půdy brány byly za 1 tunu tvrdého zrna (Hartkorn); v celém D-sku připadá průměrně na 1 tunu 9,6 ha, na ostrovech 5,5 ha, v Jutsku 14,5 ha. Zákon z 27. čna 1850 zrušil rozdíl mezi privilegovanými a neprivilegovanými statky a od tě doby není mezi nimi rozdílu, leč co do velikosti a svobodnějšího neb obmezenějšiho držení. Větší statky jsou většinou buď lenní, svěřenské, majorátní nebo jsou majetkem nadací, a jenom velmi málo jest jich v držení soukromém; zřizovati další léna nebo fideikommissy jest zakázáno, a drobení velkostatků pokračuje dosti rychle; přes to však má šlechta v držení svém ještě 1/7 půdy, z čehož největší díl připadá na 80 fideikommissů (zřízených před r. 1849). Převážná většina statků skládá se z prostředních statků selských (1—12 tun tvrd. zrna) a domků (Katen, méně než 1 tuna); většina sedláků (Gaardmaend) jsou svobodnými držiteli statků, kdežto domkáři (Husmaend, Katner) žijí namnoze v podruží; vedle toho trvá v D-sku dědičný nájem. Vtělovati selský statek do velkostatku jest zakázáno, rovněž pak při parcellaci statku musí zůstati aspoň 2 tuny nedotknuty. Počet statků v samostatném držení vzrostl od r. 1849 velmi, hlavně přičiněním společnosti přátel rolnictva, zároveň pak stát na svých statcích poskytl nájemcům velmi výhodné podmínky k nabytí svobodného držení statku (zák. ze dne 8. dub. 1851), zároveň pak zavedl nucené pronajímání, dle něhož majitel musil pozemky, kterých sám nevzdělává, propůjčiti v nájem (doživotní). Následkem toho klesl počet statků, na nichž nucené pronajímání spočívá, s 8904 (1869) na 4901 (1884). Mimo stát získaly si velké zásluhy o povznesení orby hospodářské společnosti (76), zvláště královská společnost hospodářská a společnost pro vzdělaní vřesovišť. Ze vší rozlohy zemské jest 80 % půdy plodné, vřesoviště zaujímají 12,56 %, blata a bažiny 3,1 %, duny a písčiny 1,33 %, kamenité území a jiná půda neplodná 0,7%, staveniště a nádvoří 0,66 %, cesty, ohrady, vodstvo 1,61 % a půda neznámého upotřebení 0,07 %. Z plodné půdy připadá 30,36 % na role, 38,27 % na lučiny a 4,66 5 na lesy. Nejúrodnější krajinou království jest ostrov Falster, po němž následují Laaland, Langeland i některé části Själlandu a vých. Jutska, pokud totiž sahají hlíny ledovcové, kdežto jihozáp. Jutsko, pokryté pověstným ahlem (olovnaté i železité písky se štěrkem smíšené) a dunami, má na orbě účastenství nepatrné. Nejvíce pěstuje se oves a ječmen, potom žito, v úrodných končinách i pšenice; hojná jsou též zemčata, pohanka a luskoviny; r. 1889 obnášela sklizeň 1,760.000 hl pšenice, 5,857.000 hl žita, 7,785.000 hl ječmene, 11,094.000 hl ovsa, 2,522.000 hl pohanky a směsky, 10,100.000 hl zemčat; průměrný výnos půdy je značný a obnášel v l. 1885—89 z obyčejné tuny půdy (0,55 ha) při pšenici 1779 hl, při žitě 12,08 hl, při ječmeni 13,9 hl, u ovsa 15,29 hl. Ačkoli výnos orby stále se vzmáhá, přece cena její při laciném obilí klesá; r. 1880 obnášela cena sklizeného obilí 286,900.000 korun, r. 1885 jen 210,500.000 a r. 1888: 201,500.000 k., a toliko r. 1889 stoupla na 211,100.000 korun. Průměrný výtěžek z tuny půdy činí 81 korun, a to v Jutsku 61 kor., na ostrovech 107 kor., z nichž zase Falster a Langeland se 125 kor. největší výnos vykazují. Vzrůstající výnos uhrazuje nyní jen s těží spotřebu země, kdežto dříve D. pravidelně více obilí vyváželo (mimo pohanku a kukuřici) než dováželo, udržel se v l. 1884—88 toliko vývoz ječmene a mouky, kdežto spotřebu pšenice, žita a ječmene nutno již uhrazovati z ciziny.

Lesy dánské byly v posledním století velice zhubeny, nyní však věnuje se jim svědomitá péče, tak že rozloha jejich vzrůstá zvláště v Jutsku a na Bornholmě. Náležít D. k nejchudším zemím na lesy, jež zabírají toliko 4,66 rozlohy, tak že velké množství stavebního dříví se musí dovážeti; lépe jsou na tom ostrovy s 9 % lesů než Ýutsko se 2,5 %. Nejkrásnější hvozdy nalézají se v okolí Silkeborgu v Jutsku a v sev.-vých. končinách Själlandu. Nejrozšířenějším stromem dánských lesů jest buk (70 %), vedle něho však vysazují se nyní namnoze lesy jehličnaté, zvláště borové.

Chov dobytka hlavně v neúrodných krajinách Jutska živí obyvatelstvo a vývoz jeho stále stoupá. Dánští koně požívají ode dávna dobré pověsti zvláště jako koně tažní, hodící se výborně k účelům vojenským, a jsou důležitým předmětem vývozu. Na 100 obyv. připadá 18 koní, počet to, který toliko za Ruskem zůstává. Neméně rozsáhlý jest chov dobytka hovězího, ve kterém nad D. (75 kusů na 100 ob.) toliko Irsko předčí, a spojené s ním mlékařství, výroba másla a sýra. Vedle toho vynikající jest chov dobytka vepřového a ovec (obojí rovněž se vyváží). Při posledním sčítání dobytka r. 1888 napočteno 375.533 koní, 1,459.527 kusů hovězího dobytka, 1,225.196 ovec, 13.405 koz a 770.785 prasat; r. 1890 vyvezeno 16.217 koní, 139.522 kusů hov. dobytka (vedle toho vyváží se ročně prům. za 18,500.000 korun másla), 72.171 ovcí a koz a 111.018 prasat (vedle toho 5 mill. kg slaniny). — Včelařství kvete na Fynu a v Jutsku a r. 1881 počítáno 132.883 včelních úlů. Rybářství živí asi 1 % obyv., ačkoli se nemůže měřiti s rybářstvím norským a skotským. Nejdůležitější loviště dánská jsou při sev. cípu Jutska v obou Beltech a při severových. pobřeží Själlandu, nejnověji pak vzmáhá se též na záp. pobřeží jutském. Nejvíce loví se tresky, zejména treska baltická (Gadus calarias), platejs bradavičnatý (Pleuronectes flessus) i obecný (Pl. platessa), makrely, úhoři, lososi, sledi, pstruzi, tuňáci, jehlice rohozobá (Belone vulg.), kambala veliká (Rhombus maximus), maran (Raja) a mořští raci; důležitý jest také lov sviňuch (Delphinus phocaena) u Middelfartu a v Isefjordu, jenž do roka poskytuje na 1000 kusů těchto mořských ssavců a z nich množství rybího tuku; mořští raci loví se hlavně na pobřeží Severního moře. Lov ústřic provozuje se v Limfjordu, u Frederikshavnu a Ribe; umělá násada ústřic ve Velkém Beltě podnikaná vzala za své pro nepatrnou solnatost tamější vody. Přes tento rozsáhlý rybolov jest dovoz ryb větší než vývoz jejich.

Nerostné bohatství D-ska jest skrovné a následkem toho také hornictví nemá významu. Dobývání železné rudy na vřesovištích jutských pro nedostatek paliva a skrovný výnos úplně zaniklo, nyní pak v tomto odvětví těží se toliko neveliké množství jantaru na záp. pobřeží jutském, křídy, vápna, porculánové hlíny, cementu, zelené skalice, sanytru a špatného mramoru. Největší lomy vápencové jsou u Faxö na Själlandě, kdež z mocné vrstvy korálového vápna již ode 200 let se těží; naděje skládané v uhelná ložiska na Bornholmu nesplnily se, naproti tomu však má sev. pobřeží tohoto ostrova velké lomy žulové a u Rönne ložiska porculánové hlíny (roční výtěžek 160—180.000 q), která nejvíce do Německa se vyváží. Konečně zmínky zasluhují krásné čisté krystally z Bornholmu, tak zv. Bornholmské démanty.

Průmysl dánský má v poměru k orbě význam jen podřízený, ačkoli skoro čtvrtina obyvatelstva jest zaměstnána v závodech průmyslových a při řemeslech. Velký průmysl nemá v D-sku pro rozvoj podmínek příznivých, neboť země nemá stavebního dříví, železa, uhlí, nemá splavných řek ani velkého kapitálu ani rozsáhlého území pro odbyt svých výrobků. V posledních desítiletích některá odvětví průmyslová sice značně se vzmohla, zvláště taková, jež souvisí se zemědělstvím (cukrovarství, pivovarství, lihovarství, mlynářství, výroba tabáku), vedle nich pak průmysl textilní a strojnictví činí utěšené pokroky. Cukrovary dánské vyrobily r. 1874 jen 1,283.441 kg řepového cukru, avšak r. 1885 již 16,949.000 kg a r. 1886 11,768.000 kg; přes to však trvá přece ještě silný dovoz; lihovary vykazovaly roku 1880 420.000 hl výroby, ale r. 1886 jen 309.612 hl. Ačkoli výroba líhu rok od roku značně klesá, není to zjevem politování hodným, poněvadž největší čásť výroby v zemi se spotřebovala, tak že D. náleželo k zemím, kdež nejvíce kořalky požíváno. Veliký podíl na tomto úpadku má asi pivovarství, jež opět rychle rozkvétá; r. 1885 uvařeno 1,140.000 hl, r. 1889: 2,251.580 hl (téhož r. bylo v činnosti 382 závodů), r. 1891 2,185.600hl, tak že D. již více piva vyváží než dováží (r. 1890 vývoz 16.989 hl, dovoz 2123 hl). Fabrikací tabáku zabývá se 80 továren, přece však dovážela země v l. 1885—89 průměrně 3,572.500 kg tabáku. Středem průmyslu jest Kodaň a mimo ni nacházejí se závody průmyslové toliko na několika místech země; vynikají tu továrny na stroje a slévárny v Kodani a ve Frederiksvaerku, několik továren na porculán a fayenci v Kodani, továrny na sukno a rukavice ve městech východojutských a na Fynu zvláště v Randersu, Horsensu a Odense, papírny u Kodaně a Silkeborpu, dále loděnice, olejny, koželužny, sklárny, cihelny atd. Poněvadž není průmyslové statistiky pro celou zemi, nýbrž toliko pro Kodaň, nelze udati přesné rozsáhlosti průmyslu dánského ani množství výroby jeho. R. 1880 udán jest počet závodů, jež užívají síly parní nebo plynové, na 720 s 20.000 koňských sil a 21.000 dělníků; r. 1884 počítáno nehybných parních kotlů 2776 o 29.815 koňsk. sil. Ve zprávách dozorců nad továrnami, ve kterých děti pracují, uvedeno r. 1887: 755 závodů, s 25.300 dělníky, z nichž bylo 2400 dětí od 10—14 let, 2600 od 14—18 let. Řemesla dánská těší se dobré pověsti. Také domácí průmysl jest pozoruhoden a vyniká tu předení vlny zejména v jutských vřesovištích (v okolí Silkeborgu), výroba plátna, punčoch, houní na koně, dřevěnek, hrncův a krajkářství v Ribe. Zákonem ze 29. pros. 1857 byla všecka řemesla prohlášena za živnosti svobodné a zrušeny cechy. Zvláštních zákonů dělnických v D-sku není, toliko stran továren a velkých závodů, ve kterých jsou děti zaměstnány, ustanovuje zákon z 23. kv. 1873, že děti do 10 let nesmějí býti do práce přijímány, od 10—14 let mohou pracovati toliko půl dne, a to nejvýše 6 hodin, od 14—18 let nejvýše 10 hodin, při čemž noční práce jest vyloučena. Zákon o zaopatřeni ve stáří podaný vládou na počátku let osmdesátých byl sněmovnou zamítnut, za to však upraveny nemocenské pokladny a r. 1889 přijat zákon o pojišťování dělnictva proti úrazům.

Obchod spočívá na zásadách svobodné tržby. Celním zákonem z 1. ún. 1797 odstraněna mnohá vysoká cla i různé zákazy dovozu a vývozu a novým zákonem ze 4. čce 1863, který dosud jest v platnosti, odstraněna veškera cla vývozná, sazby zjednodušeny a cla dovozná celkem snížena. Avšak zákon tento uvaluje zároveň clo na suroviny, kterých země k výrobě své nutně potřebuje a jichž doma nemá (stavební dříví, železo, uhlí), na důležité potraviny (sul, rýži) a j., tak že se vzmáhá hnutí požadující opravu celní a ochranu některých odvětví průmyslových, která v D-sku samém prospívají. Obchod soustřeďuje se skoro veskrze v Kodani a vzmáhá se stále, zejména obchod zahraniční, který v posledních čtyřiceti létech se zčtvernásobil. Cena obchodu dánského byla následující (v tisících korun):

roku dovoz vývoz úhrnem
1886 ..... 211.614 .. 166.747 .. 378.461
1887 ..... 250.698 .. 187.844 .. 438.542
1888 ..... 278.364 .. 195.225 .. 473.589
1889 ..... 310.328 .. 213.819 .. 524.147
1890 ..... 307.031 .. 233.838 .. 540.869

Nejdůležitější zboží dovozné jest koloniální zboží, nápoje, kovy, dříví, uhlí, rýže a j., za to poskytuje D. cizině krmný dobytek, máslo, sýr, kůže a kožišiny, tuk, zvl. rybí, vlnu, obilí, pivo a j. R. 1890 byla cena důležitějšího zboží dovozného:

Obilí ..... 31,135.000 korun
Kovové zboží ..... 26,788.000 »
Kamenné uhlí ..... 22,511.000 »
Máslo čerstvé i převařované ..... 19,194.000 »
Vlněné látky ..... 19,111.000 »
Dříví ..... 15,525.000 »
Bavlněné látky ..... 14,846.000 »
Káva ..... 12,996.000 »
Semena ..... 8,644.000 »
Olejné pokrutiny ..... 6,980.000 »
Kámen ..... 6,388.000 »
Ryby ..... 6,084.000 »
Cukr ..... 5,535.000 »
Olej ..... 5,526.000 »
Dobytek ..... 5,356.000 »
Kožené zboží ..... 4,958.000 »
Hedvábné látky ..... 4,527.000 »
Tabák ..... 4,053.000 »
Maso ..... 3,640.000 »

Cena vývozného zboží téhož roku byla:

Máslo ..... 77,641.000 korun
Dobytek ..... 44,168 000 »
Slanina a uzené kýty ..... 25,629.000 »
Obilí ..... 14,538.000 »
Kůže ..... 8,991.000 »
Vejce ..... 6,753.000 »
Ryby ..... 6,237.000 »
Kovové zboží ..... 4,295.000 »
Káva ..... 3,580.000 »
Vlněné látky ..... 3,059.000 »
Dřevěné zboží ..... 2,733.000 »

Nejčilejší obchod provozuje se s Anglií, v níž D. má důležitého odběratele svých výrobkův, a s Německem, z něhož opět nejvíce dováží; obchod s Anglií vzmohl se neobyčejnou měrou po válce německodánské r. 1864 na újmu Německa a teprve v nejnovější době obchodní spojeni s Německem opět vzrůstá. Účastenství jednotlivých států na obchodu dánském r. 1890 bylo následující (v korunách):

v dovozu ve vývozu
Velká Britannie ..... 67,561.000 .. 129.477.000
Německo ..... 99.509.000 .. 58.590.000
Rusko ..... 27,116.000 .. 2,853.000
Švédsko ..... 42,842.000 .. 22,313.000
Norsko ..... 5,692.000 .. 6,925.000
Nizozemí ..... 7,139.000 .. 932.000
Belgie ..... 8,498.000 .. 1,116.000
Francie ..... 6.950.000 .. 2,137.000
Island ..... 2,363.000 .. 2,804.000
Grónsko a Farské ostrovy ..... 989.000 .. 987.000
Spojené Obce severoamerické ..... 21,346.000 .. 2,176.000
Dánské osady v Záp. Indii ..... 534.000 .. 169.000
Jiné země ..... 16,492.000 .. 3,359.000

Nejdůležitější obchodní města jsou: Kodaň, Aarhuus, Aalborg, Korsor, Helsingör, Frederikshavn, Esbjerg, Randers, Odense, Nakskov a Svendborg. Zásady svobodného obchodu, na nichž zahraniční obchod spočívá, ovládají také veškeren obchod vnitrozemský, neboť zákonem z 29. pros. 1857 byly všecky živnosti až na nepatrné výjimky prohlášeny svobodnými a netřeba ku provozování jich zvláštního průkazu způsobilosti. — Plavba ve vodách dánských jest velmi čilá, ačkoli musí zápasiti s velkými obtížemi. Nejnebezpečnějším plavbě jest záp. pobřeží Jutska, jak už svrchu uvedeno, avšak také Kategat, oba Belty a vůbec moře v okolí ostrovů pro mělčiny, skaliska a husté mlhy činí plavbu velmi nepohodlnou; proto také vláda vydržuje na všech nebezpečných místech majáky a světlárny, celkem 73, pak ochranné stanice a v přístavních městech zkušené lodivody.

Clo, které D. vybíralo ze všech lodí plujících skrze oba Belty a Öresund a jež pode jménem sundského cla jest známo, náleželo někdy k nejdůležitějším státním příjmům, avšak 14. bř. 1857 bylo dohodnutím námořních mocností za náhradu 60,952.650 korun odstraněno a D-sku uložena povinnost vydržovati na svých pobřežích potřebné majáky a světlárny. - Obchodní loďstvo dánské jest v poměru k velikosti země dosti značné a vzrůstá znenáhla sice, ale stále. R. 18S9 bylo všech lodí 3344 o 270.941 tunách, r. 1890 3407 o 289.217 t., r. 1891 3543 o 302.194 t., z nichž bylo 330 parníkův o 112.788 t. a 3213 lodí plachetních o 189.406 t. a 1892: 3607 lodí o 310.952 tunách, z nichž bylo 353 parníků o 117.054 tun. a 3254 lodi plachetních o 193.898 tunách. Z počtu toho náleží 94,95 % vlastnímu D-sku, 0,87 % Farským ostrovům, 2,92 % Islandu, 1,26% osadám záp.-indickým. Mimo to má D. ještě 11.323 lodí, jež plavbou pobřežní se zabývají a jejichž nosnost nepřesahuje 4 tuny. Největší počet lodí náleží přístavu kodaňskému (99 % lodí plachetních, 52,8 % parníků), potom následují Svendborg, Marstal a Fanö. Ruch plavební ve vodách dánských r. 1891 byl následující: Připlulo lodí mořsk. úhrnem 28.752 o 2,089.037 t. (14.801 lodí plachetních, 13.951 parníků), lodí pobřežních jest úhrnem 29.764 o 540.566 t. (15.719 lodí plachetních, 14.045 parníků); naproti tomu vyplulo lodí mořských úhrnem 28.748 o 555.269 t. (14.571 lodí plachetních, 14.177 parníků) a lodí pobřežních 30.991 t. (16.700 lodí plachetních a 14.219 parníků).

Důležitou podporou obchodu jsou banky a ústavy peněžní, v jejichž čele stojí národní banka (druhdy říšská banka) v Kodani s akciovým kapitálem 27 mill. korun a četnými filiálkami; mimo to má D. ještě 33 jiné banky akciové (mezi nimi 1 hypotheční a 1 směnečnou banku) a 12 spolkův úvěrních. Počet spořitelen na počátku r. 1881 obnášel 446 se 254,150.412 korunami vkladů; mimo to měly spořitelny 13,311.959 korun jmění.

Mincovnictví bylo úmluvou se Švédskem z 18. prosince 1872 a 8 Norskem ze 16. října 1875 upraveno pro všecky tři státy jednotně a zavedena zlatá měna, při čemž peníze jednoho státu mají stejnou hodnotu ve státech ostatních. Základní jednotkou jest koruna (= 56,25 kr. rak. čís.), dělící se na 100 oerů. Zlaté mince razí se po 5, 10 a 20 korunách, stříbrné po 1 a 2 korunách, po 10, 25 a 50 oerech, bronzové po 1, 2 a 5 oerech. Z 1 kg čistého zlata razí se 248 dvacetikorun. — Míry a váhy zavedeny byly v nejnovější době metrické, avšak užívá se dosud starých dánských; délkové míry jsou: míle = 7532,48 m, stopa (fod) dělící se na 12 palců a 144 čárek = 0,314 m, dvě stopy tvoří loket (alen) = 0,6277 m, 6 stop provazec; plošná míra jest čtvereční prut = 100 čtver. stopám = 9,85 m², polní měrou jest tuna = 560 čtver. prutů = 0,55 ha, Z vah obnáší cent (100 lib.) 50 kg, 1 lodní libra = 160 kg, lodní tuna 1000 kg, 1 pot = 40 kg. Island užívá vah norských. Obilí měří se na lasty à 22 tun à 1,3912 hl, tuna soli obsahuje 1,70037 hl, tuna piva 1,3139 hl, tuna másla 112 kg, tuna uhlí 120 kg. p.

Kommunikace jsou veskrze dobré i ve vnitrozemí, ačkoli většina měst leží na pobřeží nebo při fjordech a obchod i do vnitrozemí nejvíce po vodních cestách se béře. Mimo několik již uvedených průplavů má D. 6588 km silnic (hlavní z nich mají 9—13 m šířky), z nichž 993 km na ostrovy a 3595 km na Jutsko připadá. p. — Nejstarší železnice dánské jsou nyní na půdě německé, jako trať z Altony do Kielu (od r. 1844), z Elmshorna do Glückstadtu (od r. 1845) a j., tak že, jak nyní jdou hranice dánské, jest nejstarší železnice dánská z Kodaně do Roskildu dlouhá asi 31 km, užívaná od r. 1847. Větší díl dánských železnic pochází z let šedesátých a stavěn byl společnostmi soukromými, jež, jak přirozeno, vybraly si krajiny nejúrodnější a nejlidnatější, kdežto železnicím státním, jejichž vznik připadá na r. 1880, zůstaly krajiny chudší a méně lidnaté. Přes to musila správa státní dopláceti na železnice soukromé, což sestátňování jich usnadňovalo tou měrou, že jest nyní železnic soukromých toliko asi pětina. Dánské železnice měly koncem r. 1890 celkové délky 1986 km a jsou soukromé (Danske Privatbaner), o délce asi 404 km, a státní (Danske Statsbaner). Tyto tvoří dvě skupiny: själlandskou a jutsko-fynskou. Dánské železnice vykazují celkem velmi veliké koefficienty provozovací (státní přes 80 %, soukromé až i 117,5 %) a vynášejí tedy málo (státní r. 1888/9 jen 1,6 %). Síť železniční spojují namnoze lodi k dopravě vozů železničních (trajekty), jimž proto připadá úkol důležitý a jež jsou buď o jedněch kolejích na 8 vozů nebo o dvojích kolejích na 16 vozů; lodi takové plují zejména přes Velký a Malý Belt, přes úžinu (Sund) Masnedskou a Oddeskou. Plk.

R. 1891 bylo v D-sku 238 poštovních úřadů, s 1145 zřízenci. Dopraveno bylo 105,736.632 zásilek listovních; na 100 obyv. připadlo 2284 psaní a 2341 novin. Výtěžek pošty činil 2 957.300 zl. a výdaje 2,937.213 zl. — Telegraf čítal 166 státních a 207 soukromých stanic, 4497 km tratí s 12.224 km drátů a 391 apparátů. Telegrammů zasláno 1,502.965. Příjem obnášel 427.750 zl. a výdaje 538 868 zl. Hda.

Ústava. D. jest ústavní monarchie dědičná v král. rodě šlesvicko-holštýnsko-sonderbursko-glücksburském podle posloupnosti agnatické s vyloučením potomstva ženského (zákon o posloupnosti z 31. čce 1853), a státní zřízení jeho spočívá na základním zákoně z 5. čce 1849, jenž 28. čce 1866 byl revidován. Ústava tato uznává rovnost všech státních občanů, odstraňuje výsady plynoucí ze šlechtictví, titulů nebo hodností úředních, propůjčuje plnou svobodu vyznání náboženského, pokud toto není na újmu veřejnému pořádku, plnou svobodu tiskovou, spolčovací a shromažďovací; toliko shromáždění pod šírým nebem, která by vážně ohrožovala veřejný pokoj a bezpečnost, mohou býti zakázána. Král, jenž dovršeným 18. rokem stává se plnoletým (totéž platí i o mužských členech rodu král.), musí býti vyznání evangelicko-lutheránského, jest nezodpovědný, osoba jeho jest posvátná a nedotknutelná; avšak před nastoupením vlády musí státní radě odevzdati písemně přísežné ujištění, že všecka ustanovení základního zákona svědomitě bude zachovávati. Právem jeho jest jmenovati a propouštěti ministry, osazovati úřady, vypovídati válku a uzavírati mír i smlouvy obchodní, avšak beze svolení říšského sněmu nesmí žádnou část království odstoupiti nebo prodati, anebo vejíti v závazky, které by měnily platné poměry státoprávní; dále svolává říšský sněm k zasedáním řádným i mimořádným, může jej odročiti, rozpustiti nebo sídlo jeho přeložiti, schvaluje zákony a nařizuje jejich prohlášení, v mimořádných případech může i o své újmě vydávati zákony, které však nesmí býti v odporu se základním zákonem a musí potom říšskému sněmu býti předloženy ke schválení, uděluje milost i zmírňuje tresty a dává raziti peníze. Za královy nezletilosti, nemoci nebo nepřítomnosti vládne státní rada, dokud říšský sněm zákonem způsob vlády neupraví. Král má titul: král D-ska, Slovanů a Gotik, vévoda šlesvický, holštýnský, stormarnský, dithmarsský, lauenburský a oldenburský.

Zákonodárná moc přísluší králi a říšskému sněmu, který se skládá z folkethingu a landsthingu. Folkething obsahuje nyní 102 poslance, ale počet jejich má býti upraven tak, aby na 16.000 obyvatelů vždy 1 poslanec připadal. Aktivní právo volební má každý samostatný, bezúhonný občan, který dovršil 30. rok svého věku, nežije v podruží, nepožívá podpory z fondů chudinských, není pod kuratelou a má aspoň rok před volbou stálé bydliště ve svém volebním okresu, passivní pak právo volební má každý bezúhonný občan aspoň 25letý, jenž vyhovuje podmínkám výše uvedeným. Doba mandátu trvá 3 léta, volba jest přímá. Landsthing čítá 66 členů, z nichž 12 jmenuje král doživotně z osob, které již byly volenými členy říšského sněmu, 7 volí hlavní město Kodaň, 1 Bornholm, 1 lagthing Farských ostrovů a 45 ostatní části království v rozsáhlejších okresech volebních než pro folkething. Volba jest nepřímá (1 volitel na 120 voličů), avšak na největší poplatníky (v Kodani 4000 korun ročních příjmů zdaněných, ve venkovských městech 2000 korun nebo daň obnášející nejméně 150 korun) připadá poměrně větší počet volitelů; passivní právo volební jest totéž jako pro folkething, doba mandátu trvá 8 let, avšak po 4 létech polovice členů z landsthingu vystupuje. Poslanci obou thingů dostávají denní plat a úředníci za poslance zvolení nepotřebují zvláštní dovolené. Říšský sněm tvoří folkething a landsthing, když se spojí v jediný sbor. Každý thing i říšský sněm volí si předsednictvo ze sebe, a k platnému usnášení jest potřebí přítomnosti nadpoloviční většiny. Folkething i landsthing mohou zákony navrhovati i přijímati, ustanovovati kommisse k vyšetření obecně důležitých záležitostí i požadovati vysvětlení od orgánů vládních a podávati adressy králi; rozpočet však a zákony potřebující dodatečného schválení předkládají se nejprve folkethingu. Návrh zákona, třikráte projednaný a přijatý, předkládá se druhému thingu ke schválení a dozná-li změny, musí býti vrácen thingu, z něhož vyšel; nelze-li dosíci dohodnuti, předloží se návrh smíšenému výboru obou thingů, jenž pak učiní příslušné návrhy. Ke změně základního zákona státního jest třeba mimo souhlas říšského sněmu zasedajícího ještě schválení říšského sněmu nově zvoleného a sankce královy. Král má absolutní veto naproti všem zákonům nově přijatým. Říšský sněm jest nedotknutelný; kdo na bezpečnost a svobodu jeho sahá, proviňuje se velezrádou. Island má zvláštní sbor zákonodárný sbor (althing) a nevysílá do parlamentu dánského vyslancův, Farské ostrovy mají pro své zvláštní záležitosti poradní sbor (lagthing), v západoindických pak osadách jsou dvě koloniální rady, jedna pro ostrov Santa Cruz, druhá pro Sv. Tomáš a St. John.

Moc výkonná přísluší králi, který ji vykonává prostřednictvím ministerstva; toto za předsednictví králova tvoří státní radu, na jejíž poradách také následník trůnu, je-li plnoletý, béře účastenství. Ministerstvo skládá se z osmi odborů: zahraničních záležitosti, války, námořnictva, financí, spravedlnosti, vnitra, kultu a vyučování a pro Island (toto spojeno jest nyní s ministerstvem spravedlnosti); orba, průmysl, obchod, pošty a telegrafy, kommunikace podřízeny jsou ministerstvu vnitra. Ministři jsou zodpovědní králi a říšskému sněmu a mohou býti obžalováni před říšským soudem. Tento skládá se z členů nejvyššího soudu a stejného počtu soudců, volených landsthingem z jeho členů na 4 léta. Mimo ministerstvo mohou býti králem po svolení folkethingu před tento soud pohnány též jiné osoby, obviněné z velezrády nebo zločinů státu nebezpečných.

Pro administrativní správu rozděleno jest D. v 18 amtů (9 v Jutsku, 9 na ostrovech), a to:

Amt Rozloha Obyv . r. 1890
Kodaň ..... 1.208,7 .. 152.711
Frederiksborg ..... 1.353,7 .. 84.689
Holbaek ..... 1.680,7 .. 94.226
Sorö ..... 1.472,4 .. 89.042
Praestö ..... 1.673 .. 100.647
Bornholm ..... 583,4 .. 38.765
Maribo ..... 1.668,2 .. 100.550
Svendborg ..... 1.645,1 .. 120.707
Odense ..... 1.771,3 .. 136.120
Vejle ..... 2.331,5 .. 111.904
Aarhuus ..... 2.477,4 .. 157.204
Randers ..... 2.434 .. 110.453
Aalborg ..... 2.896,4 .. 104.801
Hjörring ..... 2.815,7 .. 110.603
Thisted ..... 1.693,3 .. 69.407
Viborg ..... 3.032,6 .. 100.783
Ringkjöbing ..... 4.528,7 .. 98.595
Ribe ..... 3.032,6 .. 78.611

Hlavní město Kodaň tvoří zvláštní správní obvod zaujímající 20,1 km² se 312.387 obyv. Amty dělí se ve 126 herredů nebo birků (soudních okresů, 44 na ostrovech, 82 v Jutsku) a tyto opět v obce (sogne), počtem asi 1070 (počet není stálý). V čele amtu stojí amtmann (v sídlech biskupských sluje stiftsamtmann a má poněkud širší pravomoc v záležitostech církevních), herredy spravují herredští fojtové (Herredsfoged) nebo birkoví soudcové (Birkedommer). Kodaň jest vyňata z politické správy amtů a má svůj magistrát, skládající se z vrchního předsedy, jmenovaného od krále, 4 purkmistrů a 4 radů, kteří voleni jsou zastupitelstvem obecním; toto čítá 36 členů volených občanstvem za podobných asi podmínek, jakých vyžadují volby do folkethingu, jenom že při volbách obecních zaveden jest mírný census. Magistrát a obecní zastupitelstvo mají dohromady právo usnášecí, nad nímž jako vládní orgán bdí vrchní předseda, který přímo jest podřízen ministerstvu vnitra; také zvláštní policejní ředitelství má Kodaň. Venkovská města mají sice také samosprávu s vlastním soudnictvím (nižším), a magistráty i purkmistři jejich též moc policejní, avšak jsou podřízeni amtmannu. p.

Právo a soudnictví. Nejstaršími prameny dánského práva jsou okresní práva obyčejová, sepsaná většinou osobami soukromými. Povstala dle samostatných okresů majících vlastní thingy, jež hlavně přispěly ke tvoření práva. Nejstarší je právo okresu skaanského (Skaanelagen), jenž pojímal i skandinávské krajiny Halland a Bleking a ostrov Bornholm. Dánský i latinský text (tento spracován arcibiskupem lundským Ondř. Sunesenem r. 1201 až 1222) zakládají se na starší redakci, k níž přidány novější zákony a ustanovení; tvoří přechod mezi právem dánským a švédským. Právo själlandské (Själlandske Lov) zachováno ve dvojím zpracování z prvé polovice XIII. stol. (Kong Valdemar's a Kong Erik's S. L.). Právo jutské (Jydske Lov) je zákon vydaný králem Valdemarem II. na sněmě říšském ve Vordinborgu r. 1241, platilo také pro Fyn, Šlesvik, Als a j. kraje; působilo na ně právo skanské a církevní. K němu pojí se soukromá práce Thord Degns Artikler, články je doplňující, pak glossy z XV. stol. Práva ta jsou rozdělena na knihy a hlavy. Vedle toho nalézáme církevní práva (Kirkeret): skanské arcibiskupa Eskilla (1137—78) a själlandské biskupa Absalona; obě upravují poměry selské na základě práva kanonického. — Práva městská dělí se na skupinu šlesvickou, k nimž náleží právo města Šlesvika (1200 až 1202), tvořící také základ práva flensburského, přepracovaného několikráte koncem XIII. stol. Samostatnější byla práva měst Apenrade a Haderslebenu z téže doby. Práva ta potvrzována vévody a králi. Ve skupině jutské vyniká latinské právo města Ribe (1269), dané králem Erikem Glippingem klonící se k právu německému a spracované později dánsky jako všeobecné právo městské (1269), jež však platilo jen v úzkém obvodu, pak právo města Nyborgu (1271 či 1272). Kromě toho ještě některá méně důležitá práva. Ve skupině själlandské obdržela Kodaň, podřízená biskupství roskildeskému, první právo r. 1254 od biskupa Jakuba Erlandsena a r. 1294 druhé právo od biskupa Jana Kraga, k nimž pak přistoupila některá práva a výsady dané od králův. Podobně bylo se samostatným právem města Roskilde, jež sdělováno pak i jiným městům. Společné právo městské (Bierkeret) měla skupina skanská a ostrov Bornholm. Vzniklo koncem XIII. stol. v Lundu a rozmnoženo ve XIV. až XVI. stol. privilegiemi královskými. Všeobecná práva městská platila pouze podpůrně, jsou však vzata z práv jednotlivých měst a povstala většinou prací soukromou.

Z práv dvorských je Withirlaxret krále Knuta Velikého (z let 1018-36) nejstarší právní památkou dánskou: zachovalo se v redakci arcibiskupa Absalona (1178—1201) a platilo pro zámky královské i šlechtické jako později i právo dvorské krále Bedřicha II (1562).

Zákonodárství říšské obmezovalo se z prvu na některá nařízení platná buď jen pro některé kraie nebo pro celou říši, zvláště v oboru práva trestního (jako krále Knuda Valdemarssona r. 1200 a Valdemara II). Zákony královskými upraveno právo námořské; tak dal Kristián III. spracovati právo visbyjské a Bedřich II. upravil dle něho celé právo námořské. Práva veřejného týkaly se zvláště kapitulace královské, jež králové vydávali stavům při volbách od začátku XIV. stol. Právo církevní a manželské za reformace změněno různými zákony Kristiána III. a Bedřicha II. Soukromé právo domu královského uzákoněno r. 1665. Po různých pokusech Kristiána III. a IV., pak Bedřicha III. vydal Kristián V. všeobecný zákonník pro celou říší r. 1683 (Kong Christian den Femtes Danske Lov) který jest základem práva nynějšího a jedná v 6 knihách rozdělených na hlavy a články o soudu, náboženství, duchovenstvu, měšťanstvu, právu námořském, soukromém a trestním. Celkem zachovalo si dánské právo ráz národní a nepodlehlo příliš vlivu ani práva římského, ani církevního, ani německého.

Dodatečnými zákony a praxí vyvinul se nynější řád soudní, jenž vyhovuje poměrům tak, že posud nedošlo ku reformě jeho ve smyslu zásad ústnosti a veřejnosti, slíbené základním zákonem z r. 1849. Pouze jednotlivé části upraveny znova, jako řízení úpadkové zákonem z 25. března 1872, dělení pozůstalosti a rozloučení společného majetku manželů (zák. ze dne 30. listop 1874). Pro námořský a obchodní soud v Kodani platí řízení z pravidla ústní (zák. z 19. února 1861) a pro říšský soud, soudící ministry, zvláštní řízení (zák. z 3 března 1852). Jinak platí řízení písemné a odvolací (v Kodani 2 instance, jinde 3). Na venkově rozhoduje z pravidla jeden soudce sám, jak ve věcech soukromých tak i trestních. V městech provinciálních jsou soudy městské pro určitý obvod. Okresy venkovské rozděleny jsou na obvody soudní (herred nebo birk) se soudy okresními. Pro věci policejní jsou tam soudy policejní. Dvorský a městský soud v Kodani je sborovým soudem 1. stolice, podobně také trestní a policejní soud, v jednotlivých sekcích rozhoduje však někdy jediný soudce. Soud námořský a obchodní má předsedu právníka jmenovaného králem a přísedící z kruhův obchodnických a námořnických. Vrchní soudy zemské sborové jsou ve Viborgu pro Jutsko, v Kodani pro ostrovy, v Reykjavíku pro Island; pro soudy osad západoindických (Sv. Tomáš, St. John, Christiansstadt, Frederiksstadt) jest jediný vrchní soudce. Nejvyšší soud (höjeste Ret) v Kodani skládá se z 12 soudců řádných a z členů mimořádných (bezplatných) a je pro soudy kodaňské 2. instancí. — Soudcové jsou nesesaditelní, mohou však býti dáni na odpočinek po 65. roku; jmenuje je král; musí býti zletilí, bezúhonní, státní občané, vykázati se zkouškou (u nejvyššího soudu ještě druhou zvláštní zkouškou) a skládají přísahu soudcovskou.

V soudním řádu civilním provedena důsledně zásada projednací kromě zvláštních řízení, jež soudce instruuje. Zástupcům stran jest se podrobiti zkoušce za podobných podmínek jako soudcům; strany mohou se však zastupovati samy nebo jednati poručníkem, příbuznými a zřízenci.

Řízení trestní ovládá zásada officiálnosti; při žalobách soukromých jedná se dle pravidel řízení civilního a řízení je z pravidla vyšetřovací; ve věcech řeč. justičních nastává po předběžném vyšetřování t. zv. aktio, při níž vystupuje aktor a defensor (žalobce a obhájce); ve věcech policejních rozhoduje soudce hned po skončeném vyšetřování. Tresty vykonávají úřady správní. Trestní zákon ze dne 10. února 1866 připouští jen výjimkou trest smrti, jenž vykonává se stětím, rozhodl-li nejvyšší soud a schválil-li jej král zvláštní resolucí. Při věcech hrdelních přibírá soudce přísežné. Poroty slíbené základním zákonem dosud neprovedeny. Trest nucené práce vykonává se v káznici (2-16 let nebo doživotně), nebo v polepšovně (8 měs. až 2 roky). Ústavy takové jsou pro muže ve Vridslöselille blíže Kodaně a v Horsensu, pro ženy v Christianshavenu. Vězení o chlebu a vodě, vězení s obyčejnou stravou vězeňskou a vězení prosté vykonávají se v místních věznicích okresních, vydržovaných obcemi. Pro zločince státní je zvláštní vězení státní.

Směnečný zákon skandinavský ze dne 7. května 1880 pro Dánsko, Švédsko a Norsko, jenž nastoupil místo zákona ze dne 18. května 1825, zakládajícího se na právu Kristiána V. a na franc. Code de commerce, srovnává se většinou s ostatními moderními řády směnečnými hlavně s německo-rakouským, přijal zásady kongressu společnosti pro reformu a kodifikaci práva soukromého, rozhodl mnohé otázky dříve sporné a pro uznáni, jehož se mu dostalo v praxi i vědě, stal se podkladem ruské osnovy řádu směnečného; má 98 článků. — Srv. Hanel, Říšské i právní dějiny něm. 237, 247; Maurer, Geschichte der nordgerm. Rechtsquellen (Holtzendorff, Encycl. 321, 349); Goos-Hansen, Das Staatsrecht des Königr. Dänemark (v. Marquardsen, Handbuch des öffentlichen Rechts IV. II. 3., str. 71. 128-134, 158, 164). Pavlíček, Směnka a check 5, 21. Hsz.

Církevní záležitosti státní církve evangelicko lutheránské podřízeny jsou králi jakožto nejvyšší duchovní hlavě země; tento přenáší ji na biskupy. Království rozděleno jest v 7 biskupství neboli stiftů (pro Själland, Amager, Möen, Bornholm a několik menších ostrovů, pro Laaland a Falster, pro Fyn, Langeland, Taasinge a Aerö, potom stifty aalborský, viborský, aarhuský a ribský), jimž podřízeno jest 72 proboštství a 1720 farností. Biskup själlandský pokládá se za primasa a pod jeho správu příslušejí též Farské ostrovy, Gronsko a osady západoindické, kdežto Island má biskupa zvláštního. Biskupové a dva professoři bohosloví z university kodaňské tvoři církevní radu pro království, kdežto v jednotlivých stiftech duchovní vrchností jest biskup se stiftsamtmannem, oba pak s probošty stiftu tvoří duchovní soud (Landemodet), rozhodující o proviněních kněží. Ostatní vyznání požívají plné svobody, členové jejich mohou se bez překážky sdružovati v obce a jsou osvobozeni od dávek na náboženské účely jiných církví. Katolíci v D-sku mají 9 missií spojených v apoštolskou praefekturu, jejímž správcem jest biskup osnabrücký.

Školství dánské jest dobře opatřeno a vzdělání lidu stojí na vysokém stupni, tak že dospělé osoby, neumějící čísti a psáti, jsou vzácným zjevem. Nucená návštěva školy zavedena již r. 1814 a trvá od 7.-14. roku. Skoro všecky dítky školou povinné (na 300.000) vyučují se buď ve školách, buď soukromě; počet obecných škol v království obnáší 2940, počet učitelů a učitelek přes 3000, k jejichž vzdělání zřízeno 5 ústavů veřejných a několik soukromých. Střední školy čítají 13 gymnasií, 10 reálních gymnasií, 17 reálek a několik vyšších škol dívčích; v Kodani jest značný počet středních škol soukromých, které mají návštěvu skoro četnější než ústavy veřejné. Universita kodaňská (založ. r. 1479), stojící v čele školství dánského, má 5 fakult (bohosloveckou, právnickou, lékařskou, filosofickou a mathematicko-přírodovědeckou) a v r. 1890 až 1891 čítala 104 professory i docenty a 1820 posluchačů (od r. 1875 připuštěny jsou též ženy ke studiu universitnímu). K universitě připojena jest od r. 1829 polytechnika, mající 3 hlavní skupiny: pro užité vědy přírodní, mechaniku a inženýrství se stavitelstvím. Mimo tyto ústavy poskytují vyšší vzdělání bohoslovecký ústav a chirurgická akademie v Kodani, pak akademie v Sorö a Herlufsholmě. Odborné školství zastoupeno jest ústavem pro zvěrolékařství, vyšší akademií hospodářskou (v Kodani a Odense), obchodní akademií, vyšší školou průmyslovou, zvěrolékařskou školou, školami lodnickými a plaveckými a nižšími školami rolnickými, průmyslovými i obchodními po venkovských městech, z nichž některé (zvláště obchodní) také pro ženy jsou zřízeny. Velký význam pro obyvatelstvo venkovské mají pokračovací školy (Höjskoler), kterých v posledních desetiletích po celé zemi zřízeno bylo na 60. Zajímavo jest, že na všech školách veřejných jest již od dob Bedřicha VI. († 1839) tělocvik a někde i plování předmětem povinným. Vzdělání v uměních poskytuje umělecká akademie v Kodani. Z ústavů vědeckých a uměleckých vynikají královská (národní) knihovna čítající přes 500.000 svazků a na 20.000 rukopisů, universitní knihovna s více než 250.000 sv. a 5000 ruk., král. archiv, nordické a národopisné museum, zoologické museum, král. obrazárna, v níž hlavně dánští mistři jsou zastoupeni, a světoznámé museum Thorwaldsenovo. Z vědeckých společností zvláštní zmínky zasluhují král. dánská společnost věd, společnost pro pěstováni nordických starožitností, společnost pro dánské dějiny, jazyk a literaturu, a zeměpisná společnost. R. 1882 vycházelo v D-sku 389 časopisů, z nichž bylo 178 politických, a téhož roku vytištěno 2371 svazků knih a brošur.

Finance jsou ve stavu dosti dobrém, ačkoli od r. 1886 státní rozpočet i účetní závěrka pravidelně končí schodkem čím dále tím více vzrůstajícím, kdežto do té doby pravidelný přebytek zůstával ve státní pokladně. Ještě r. 1885—86 byl přebytek 3,632.333 korun, naproti tomu vykazovala účetní závěrka na

příjmů vydání
r. 1887—88 ..... 54,333.290 korun, 59,868.223 korun
r. 1888—89 ..... 55,934.903 » 60,162.412 »
r. 1889—90 ..... 57,456.170 » 62,329.181 »
r. 1890—91 ..... 56,976.375 » 66,287.089 »
r. 1891—92
(rozpočet)
..... 54,500.000 » 59,000.000 »
r. 1892—93
(rozpočet)
..... 54,000.000 » 58,500.000 »

Částečně jest schodek následkem menšího výnosu státních drah a nepřímých daní, avšak hlavní podíl mají na něm položky ministerstva války (na opevňování Kodaně) a námořnictva. Jinak jest v zemi blahobyt dosti značný, ačkoli se nemůže rovnati k poměrům v létech padesátých. Národní jmění páčilo se r. 1884 na 6—7 milliard korun; z daní státních na jednotlivce připadá průměrně 20, i s přirážkami obecními asi 30 korun. Největším příjmem státním (45,1 %) jsou cla, potom (10,5 %) výnos státních statků a podniků (železnice, pošty a pod.). Podle účetního závěru na rok 1890—91 jevily se finance dánské následovně:

Příjmy:
Státní statky ..... 570.104 korun
Státní lesy ..... 268.854 »
Státní podniky (železnice, pošty, telegraf) ..... 4,368.064 »
Přímé daně ..... 9,659.772 »
Nepřímé daně ..... 37,126.055 »
Přebytek z loterie ..... 862.573 »
Příjmy ostrovů Farských ..... 62.707 »
Různé příjmy ..... 2,466.452 »
Splacené zálohy a pod. ..... 1,591.794 »
Úhrnem ..... 56,976.375 korun
Vydání:
Civilní listina ..... 1,000.000 korun
Apanáže ..... 223.240 »
Říšský sněm ..... 370.000 »
Státní rada ..... 106.616 »
Státní dluh ..... 8,831.321 »
Řádné pense ..... 2,241.597 »
Vojenské pense ..... 996.369 »
Ministerstvo zahran. záležitostí ..... 412.182 »
Ministerstvo kultu a vyučování ..... 2,983.950 »
Ministerstvo spravedlnosti ..... 3,653.571 »
» vnitra ..... 3,288.032 »
» války ..... 10,719.928 »
» námořnictva ..... 6,560.521 »
» financí ..... 3,285.094 »
» pro Island ..... 94.664 »
Mimořádná vydání ..... 13,752.927 »
Veřejné práce ..... 6,510.097 »
Zálohy a pod. ..... 1,026.980 »
Úhrnem ..... 66,287.089 korun

Státní dluh dne 31. března 1891 obnášel úhrnem 186,610.922 korun, a to dluhu vnitřního 176,316.672 kor. a zahraničního 10,294.250 kor. Naproti tomu má stát aktivního jmění 68,826.059 kor.

Vojenství upraveno jest zákony ze 6. čce 1867 a 25. čce 1880. Armáda doplňuje se řádným odvodem, ustanoveným na základě všeobecné branné povinnosti. Služba vojenská, počínajíc 22. rokem, trvá z 6 let, a to 8 let ve vojsku řadovém (1. výzvě), 8 let v záloze (2. výzvě), ale činná služba u praporu trvá u pěchoty toliko 6 měsíců, u jízdy 9 měsíců; část mužstva, jehož je potřebí k výcviku za poddůstojníky a ke službám garnisonním, zůstává poněkud déle ve službě, ale nikdy déle než 12 měsícův; později povolává se mužstvo každého druhého roku na třicetidenní cvičení. Druhá výzva kodaňská tvoří zvláštní oddíl pode jménem občanské gardy a také Bornholm má zvláštní zemskou obranu. Roční odvod obnáší průměrně 11.000 branců. V míru rozdělena jest armáda na 2 armádní sbory, kodaňský (pro země vých. od Velkého Beltu) o 2 brigádách a aarhusský (pro Jutsko a ostrovy záp. od Velkého Beltu) o 3 brigádách.

Síla dánského vojska v míru r. 1892 byla:

Generální štáb ..... 25 důst. 16 podddůst.
10 pluků pěchoty = 30 praporů a 1 prapor tělesné stráže ..... 801 » 33.192 mužů
5 pluků jízdy — 16 škadron ..... 139 » 2.420 »
2 pluky polního dělostřelectva = 12 řadových batterií a 2 prap. pevnostního dělostřelectva = 6 setnin ..... 175 » 4.755 »
1 pluk zákopn. = 6 setnin ..... 61 » 1.366 »
Úhrnem ..... 1201 důst. 41.749 mužů

K tomu druží se ve válce 11 záložních praporů se 245 důst. a 15.525 muži a 4 záložní batterie polní se 5 setninami pevnostního dělostřelstva, tak že branná moc D-ska ve válce obnáší 1495 důstojníků a 58.067 mužův. Brigáda obsahuje 2 pluky pěchoty, 1 pluk jízdy a příslušný počet dělostřelstva. Pěchota vyzbrojena jest zadovkami soustavy Krag-Jörgensenovy kal. 8 mm a pluk její má tři řadové prapory po 4 setninách a kádr pro záložní prapor, který za mobilisace z mužstva druhé výzvy se utvoří. Jezdecké pluky čítají po 3 škadronách a 1 škad. školní, která v mobilisaci má býti jádrem pro jízdu záložní. Dělostřelstvo (2 pluky po 6 batteriích) vyzbrojeno jest ocelovými taženými děly zádovými kal. 9 cm; batterie čítá 8 děl. Ve válce má prapor pěchoty čítati 1000 mužů, škadrona jízdy 120, polní batterie 163 a setnina pevn. dělostřelstva 400 mužů. Loďstvo t. r. čítalo 60 lodí o 43.430 tunách se 407 děly a 1137 mužů posádky, a to: 5 obrněnců se 102 děly, 3 pancéřové batterie s 24 d, 3 křižáky 1. a 2. tř. se 69 d., 5 křižáků 3. tř. 8 46 d., 8 dělových člunů se 34 d., 3 školní lodi s 52 d., 6 mířičských lodí a 18 d., 10 torpédových člunů 1. tř. se 40 d., 10 torpédových člunů 2. tř. se 14 d., 7 strážních člunů s 8 děly. Mimo to má D. 1 loď pro službu královskou, 3 starší parníky, 4 kasární lodi, 1 dozorčí loď, 16 dopravních lodí, 2 minonosky a j. Ve stavbě nacházejí se 2 křižáky 3. třídy a 1 torpédový člun 1 tř. Námořní pěchota čítá na 6000 mužů a stejný počet mužstva záložního. Opevněná místa jsou Kronborg ( u Helsingöru), Fredericia, Korsör, Frederikshavn a Hals, avšak jako pevnost 1. řádu má význam toliko Kodaň (v. t.); ona jest také nejdůležitější zbrojnicí D-ska i válečným přístavem. Ku vzdělání důstojnictva pro řadové vojsko slouží škola v zámku Frederiksborském, mimo to má D. ústav ku vzdělání poddůstojníků dělostřeleckých a zákopnických, školu ku vzdělání námořních důstojníků, školy pro stavbu lodí a lodní strojnictví, školu jezdeckou a tělocvičnou v Kodani, pak střeleckou školu v Christianshavnu.

Královský státní znak Dánska

Znak dánský (viz vyobr. č. 1055.)[red 1] jest štít rozčtvrcený červeným, bíle lemovaným křižem danebrožským a má štít střední a štítek. Štítek jest rozpoltěn shora dolů a má v právo dvě červená břevna ve zlatém poli (za Oldenburg), v levo zlatý kříž v modrém poli (za Delmenhorst). Střední štít skládá se ze čtyř červených poli: v nich nachází se nahoře v pravo bílý list kopřivový na tré rozeklaný (za Holštýn), v levo stříbrná labuť (za Stormarn), dole v pravo stříbrný obrněný jezdec (za Dithmarsy), v levo zlatá koňská hlava (za Lauenburk). Hlavni štít má nahoře v pravo tři modré korunované, nad sebou kráčející lvy mezi devíti srdci červenými ve zlatém poli (za Dánsko), v levo dva modré korunované lvy nad sebou taktéž v poli zlatím (za Šlesvik); dolní pravé pole skládá se ze tří částí: nahoře nacházejí se tři zlaté koruny v modrém poli (za Švédsko), dole v pravo rozeklaná stříbrná treska v červeném poli (za Island), v levo pak bílý kozelec hnědě skvrnitý v modrém poli (za Farské ostrovy) a pod ním vztyčený bílý medvěd taktéž v poli modrém (za Gronsko); konečně dolní levé pole hlavního štítu jest rozpůleno a má nahoře na zlaté půdě modrého lva kráčejícího po devíti červených srdcích (za Jutsko), dole pak zlatého korunovaného jestěra v červeném poli (za krajiny někdy slovanské). Nad štítem, jehož strážci jsou dva diví mužové kyji ozbrojení, umístěna koruna královská, pod ní na zlatém řetězu visi Sloni rád. Vlajka (Danebrog) jest červená s bílým křížem a počátečním písmenem jména králova uprostřed, válečná vlajka nemá plamene a je na okraji do cípů vystřižena. Národní barvy jsou červená a bílá. Z řádů a čestných odznaků má D. Sloní řád, Danebrožský řád a záslužní medailli zlatou a stříbrnou. p.

Jazyk náleží k jazykům germánským, a to ke skupině východogerminské, obsahující mimo gótský ještě jazyky nordické, jichž nyní rozeznáváme čtvero, každý s četnými podřečími. Avšak tyto jednotlivé jazyky nejsou zvláště staré, naopak svědčí runské nápisy ze stol. V.— X. v D-sku nalezené, přirovnáme-li je k nejstarším nápisům a jiným památkám ostatního severu, že až do X. stol. byl po celém severu jazyk jediný, řeč. staronordický. Teprve kolem r. 1000 rozštěpil se jazyk ten, a sice tím, že v dánštině a švédštině změnily se staré dvojhlásky ai v e, au a ey v ö, a tak vznikly skupiny švédskodánská a norskoislandská. V následujících třech stoletích, z nichž není téměř žádných zachovaných dánských památek jazykových, oddělila se dánština také od švédštiny. Její další vývoj lze naznačiti těmito čtyřmi obdobími.

Doba 1., starší (aeldre dansk), až do polovice XIV. stol. Kolem r. 1300 napsány důležité sbírky zákonů jednotlivých území dialektem, z nichž nejstarobylejší jest skanská, po ní själlandská a konečně jutská. Již v této době ztrácí jazyk mnohé tvary, rozdíl mezi nominativem a akkusativem, nordickou přehlásku působenou hláskou u, částečně i přehlásku působenou i; h před l, n, r se odsulo.

Doba 2., stará (gammel dansk), od polovice XIV. do pol. XVI. atol. Jest to doba plná důležitých přechodů, k, t, p přeměňuje se po samohláskách v g, d, b; gh v j nebo v th před samohláskami v d anebo t, ld splývá s ll, nd s nn, zároveň podobně jako v němčině seslabují se koncovky, tak že všechny přecházejí v polohlasné e (ae). Pravopis je zcela nepravidelný a pestrý. Neméně rázné jsou změny v zásobě slov. Následkem hojných styků s Německem, zvláště s mocnými obchodními městy severoněmecké Hansy, byla dánština zaplavena slovy dolnoněmeckými; nejen přejata celá slova, zvláště četná složená, i původní dánská přizpůsobila se příbuzným německým, přijala na př. německou odvozovací slabiku (Retvished, právnictvi, místo Retvise) nebo vznikly tvary smíšené (vaegt za staré vaet, dle dolnoněm. wicht, váha) a dánské tvary nahrazeny německými (del za deld, díl). Tak změněna téměř celá zásoba slov, a ač mnohý z těchto vetřelců později byl zase odstraněn, přece stopy něm. vlivu od té doby jsou nevyhladitelny. Naproti tomu jeví se snaha po sjednocení různých nářečí jediným jazykem spisovným; v písemných památkách jest pozorovati jakýsi zápas o tuto přednost mezi dialektem jutským a själlandským, až reformaci rozhodnuto ve prospěch tohoto a on od té doby stal se spisovným jazykem nejen v D-sku, ale také v Norsku, které tehda bylo s D-skem politicky spojeno. V době Kalmarské unie činěny pokusy, utvořiti společný jazyk švédskonorskodánský, které však zůstaly bez vlivu na dánský jazyk.

Doba 3., novější (nyere dansk), od polovice XVI. do pol. XVIII. stol. Překlad Lutherovy bible z r. 1550 (bible Kristiána III.) vyznamenává se upraveným pravopisem a čistým, plynným jazykem. Ač jest tu ještě mnoho archaismů, přece co do hláskosloví a tvarosloví jest od té doby jazyk dánský na témž stupni. Změny jazykové týkaly se hlavně zásoby slov; podobně jako v Německu v XVII. st. znešvařen jazyk množstvím cizích slov a zároveň odvyklo se tou měrou psáti dánsky, že horlivý grammatik Peder Syv ve své mluvnici někde pro lepší porozumění píše celou větu po latinsku. V tomto zuboženém stavu na poč. XVIII. stol. shledal Holberg jazyk a jal se jím vyjadřovati všecko bohatství nových ideí, které hýbaly Evropou. Povedlo se mu to, od něho počíná nová literatura dánská a jen množstvím cizích slov (francouzských a latinských) liší se jeho jazyk od nynějšího.

Doba 4., nejnovější (nyeste dansk) od pol. XVIII. stol. do nynějška. R. 1747 vydal F. C. Eilschow dílo Cogitationes de scientiis vernacula lingua docendis (Myšlénky o pěstování věd jazykem mateřským) a zahájil tím boj za očištění jazyka od cizích slov; sám dle vzoru německého (Wolffova) utvořil řadu slov složených, která se po mnohých bojích se zastaralým zvykem konečně ujala. Sneedorf pokračoval v létech šedesátých v této snaze, a boj tak zajímal všecku veřejnost, že horlivý tento brusič r. 1765 byl uveden i na jeviště. Vzorem při tvoření slov byla němčina, málo jen bylo vzato z mluvy lidu a ještě méně z ostatních jazyků nordických. Přes všechen posměch mohl r. 1799 horlivý purista Baden napsati, že valná čásť cizích slov jest nahrazena dobrými dánskými. Na zač XIX. stol. dovedli filologové, jako Rask, vážiti již slova ze staronordického jazyka, a romantičtí básníci dodávali jazyku nebývalého vzletu.

Již ve 3. období byla oblast jazyka dánského značně zúžena; mírem roskildským (1658) ztraceny všechny země jižní Skandinavie, které se pak pošvédštily. V Norsku pak národní hnutí vedlo k tomu, že jazyk nabýval stále osobitějšího rázu norského, tak že nyní již spisovný jazyk v obou zemích zásobou slov se značně liší a bude se asi lišiti vždy více. — Dosud lze rozeznati tatáž tři nářečí dánská jako v době prvé a poznati je dle toho, jak zachovávají koncovky: 1. východní na Bornholmu (baera), 2. ostrovní na Själlandu, Fynu a j. (baere) a 3. jutské na pevnině (baer). Nejstarší mluvnice dánská jest Pontoppidanova Grammatica danica (1668); důležita jsou novější filologická díla Lökkeho (1855) a Knudsena (1856). Dánské spisy pro širší obecenstvo tisknou se dosud švabachem; dle německého způsobu píší se podstatná jména velkými začátečními písmeny; jinak pravopis není posud jednotný. O dějinách jazyka dánského jest velmi poučný Článek L. Wimmera v »Nordisk Conversationslexicon«. Slovník dánský vydává akad. kodaňská od r. 1793; příručný slovník vydal Molbech (1833, 1859). Ks.

Literatura. Doba I. Nejstarší písemné památky D-ska (runské nápisy) náležejí ještě literatuře staronordické; literatura dánská v užším smyslu začíná teprve koncem XIII. st., neboť v tomto ještě bylo psáno výhradně latinsky. Cenu pro národní literaturu má z této latinské literatury historie dánská, kterou na zač. téhož stol. napsal Saxo Grammaticus, a která od stol. XVI. v překladech se stala oblíbenou četbou lidu. Ke konci XIII. stol. sepsány sbírky zákonů. Ze XIV. stol zaznamenati sluší rýmovanou kroniku, výtah to ze Saxa, a několik podobných děl prosaických. Peder Laale ke konci století sepsil sbírku přísloví latinských s přiměřenými dánskými, a tím zachovalo se velmi mnoho dánských přísloví až na naše dny. Všechny tyto spisy, jakož i rýmy kněze Michala, který touže dobou napsal tři větší básně nábož., jako o P. Marii a o stvoření světa, a prostonárodní knihy lékařské poskytují nyní látku pouze historii jazyka. Avšak vedle této psané literatury existovala ještě poesie lidová, nepsaná, žijící jen v ústech lidu; jsou to t. ř. kaempeviser (zpěvy hrdinské), jež byly sebrány poprvé v XVI. stol., ale pocházejí bezpečně z doby starší. Zajisté již z XIII. století jsou písně o manželce Valdemara II. »o české Dagmaře«, z nichž také Svat. Čech čerpal osnovu své básně. Silná a zdravá poesie vane z mnohých těchto písní. V další literatuře rozeznati jest čtyři období, která počínají reformací, vystoupením Holbergovým, romantismem a realismem.

Doba II. Zavedení knihtisku na konci XV. stol. a současné založení university působilo příznivě na literaturu knihovou; reformace učinila literaturu theologickou záležitostí celého národa, a tak vzniklo mnoho spisů v jazyku domácím. Bible přeložena ne z originálu, nýbrž z německ. překladu Lutherova hlavně péčí Christierna Pedersena (1480 až 1554), vedle něhož vyniká mezi spolupracovníky Peder Palladius (1503—1560), kteřížto oba se přičinili, aby překlad byl plynný a ryzí. Mimo bibli překládány a vydávány písně a polemické spisy. Také začátky dramatu jeví se ve hře o sv. Kanutovi, mysteriu zajímavém svou národní látkou. Jinak poesie v této době nejeví obrazu utěšeného; jako jinde kvetla hlavně píseň církevní, napodobená většinou dle žalmů. Překlad dolnoněm. »Reineke de Vos« jest nejdůležitější světská báseň stol. XVI. Na zač. stol. XVII. vystoupil A. Arrebo (1587—1637), básník Hexaëmeronu, otec renaissanční poesie v Dánsku, jež zajímala kruhy vznešenější a zvláště učené, ale v lid nikdy nevnikla; jako v jiných zemích zvrhla se v pouhé veršovnictví příležitostné, oslavující i nejbanálnější přibéhy života, svatby, krtiny, pohřby, povýšení, dvorní slavnosti atd. Vynikající místo mezi těmito básníky zaujímá A. Bording (1619—77), vydavatel prvního dánského časopisu, veršovaného měsíčníku Den danske Merkurius, v jehož přečetných básních příležitostních aspoň verš vyniká svou plynností a lehkostí. On a zvláště Th. Kingo (1634-1703) libovali si podobně jako renaissanční básníci v jiných zemích (Euphuisté, Marinisté) v umělůstkách, pro které sloh jejich nazván »den ziirlige Stil«. Přece Kingův církevní zpěvník pro D. a Norsko vzletnými písněmi svými náleží k nejlepším a nejpoetičtějším evangelickým zpěvníkům vůbec. Lid, pro nějž tyto renaissanční básně psány nebyly, liboval si v překladech románů středověkých, jež pomocí knihtisku v té době teprve došly hojného rozšíření.

Pěknější pohled než poesie poskytuje prosa této doby. Vědecká činnost jevila se především v theologii, která ovšem brzo ztratila styk s životem, jaký měla v době reformace, hlavně vinou přísné censury a orthodoxie. Na úzce vymezeném tom poli vynikali bystrostí a systematikou v XVI. století Hemmingsen (1513—1600), v XVII. Brochmand (1585 až 1652), kteří oba mimo spisy učené psali též zbožné knihy pro lid. Mimo theologii užito nově vytvořeného jazyka spisovného v plynném překladě Saxovy kroniky, jejž pořídil A. S. Vedel (1575) a jenž stal se nejoblíbenější četbou lidovou. Týž vydal také poprvé staré zpěvy hrdinské a vzbudil tím lásku k dějinám vlasti. Podobně působil norského kněze Claussona Friisa překlad norských pověstí (Heimskringla), a tak dostala dánská historie již v této době směr k badání v pramenech staronordických, jehož nikdy neopustila. Na zač. XVII. stol. spisy a sbírky lékaře Ole Worma (1588—1654) vzbudily na novo zájem pro dávnou Skandinávii, stará literatura islandská byla téměř odkryta; ještě ku konci této doby napsal Th. Torfaeus (1636—1719) velkou historii Norska, a Peder Syv (1631 až 1702) vynikaje jako grammatik dánský, vydával písně lidové, přísloví a byl horlivým křisitelem jazyka dánského. Vedle filologie národní také klassická byla v době humanismu horlivě pěstována, a i zde vyskytla se řada spisovatelův a básníka, kteří obratně vládli jazykem latinským. Co do ostatních věd sluší jmenovati Tychona de Brahe (1546—1601), slavného astronoma; v anatomii a lékařství vynikal Casper Bartholin (1585 až 1629) a ještě více jeho syn Thomas Bartholin (1616-80); Ole Borch (1626-90) byl znamenitým chemikem; astronom O. Römer (1644—1710) první vypátral, že světlo potřebuje nějakého času, aby se od hvězd dostalo k nám, a vypočítal, ovšem nesprávně, jeho rychlost. Přece jazyk dánský utrpěl velkou škodu. Stol. XVII. bylo politicky i sociálně nešťastné pro D.; mírem roskildským ztratilo jih Švédska, války jeho byly většinou nešťastny. K tomu se přidružilo, že Bedřich III. (1648—70) zlomiv moc šlechty zavedl samovládu, což bylo neštěstím pro literaturu dánskou, neboť stará šlechta dánská pěstovala a podporovala vědy i literaturu, kdežto dvůr byl ke vědám i poesii zcela lhostejný, a tak i vyšší kruhy se lidu a jazyku jeho odcizily. Jazyk měšťanů znešvařen množstvím cizích slov, na divadle střídaly se kusy německé a francouzské s italskými operami; na hry dánské nebylo pomyšlení, i angličtí komedianti hráli po německu.

Doba III. R. 1722 francouzský herec, malíř a mechanik E. Capion vystavěl první stálé divadlo v Kodani, na němž se hrálo střídavě německy a francouzsky. Tu někteří vlastenci pojali myšlénku, aby se na tom divadle hrálo také dánsky, i vyzvali také Ludviga Holberga (1684-1754), universitního professora, který se byl právě proslavil satirami nezvykle pernými, jakož bylo komické epos Peder Paars, aby psal pro ně komedie. Vůdce tohoto hnutí byl Rostgaard, u dvora velmi oblíbený, jenž patřil k největším podporovatelům vědy. Jeden z herců franc. vycvičil dánské začátečníky, s Capionem sjednána smlouva a »dánské jeviště« otevřeno dne 23. září 1722 překladem Molièrova »Lakomce«. Ale již mělo D. svého vlastního Molièra; Holberg napsal svých prvních pět původních komedií, mezi nimiž komedie Den politiske Kandestöber (»konvář-politik«) a Jean de France, skvělá to parodie cizáctví, bujícího v mládeži dánské. Tak na novém jevišti hned mocně se ozývalo dánské vlastenectví. Do konce r. 1723 napsal Holberg dalších deset kusů, které pak byly jádrem repertoiru divadelního. On spojil masky divadla italského s duchem Molièrovým, ale zůstal při tom přece původním, protože čerpal zvláštní sílu z líčení života nižších tříd dánských. Bylo to podivuhodné štěstí, že nové divadlo v kratinké době první své činnosti mohlo se vykázati řadou původních komedií ceny tak značné, že ovládly brzo i jeviště cizí, zvláště německá, a při tom tak národně dánských, že jim žádná současná literatura neměla co podobného postaviti po bok. Holbergova tendence didaktická, která již v komediích se jeví, neopustila ho v básních ostatních, jeho »Proměnách« (Metamorphoses eller Forvandlinger) a jeho četných dílech prosaických, kterými chtěl, jak pravil, vzdělati dánský jazyk a poučiti své krajany. Bohatou činnost svou skončil satirickými epištolami. Neohebným dotud jazykem dánským vyjádřil Holberg množství nových ideí, hýbavších tehda Evropou, a zůstal při tom zastancem všeho dobrého domácího. Avšak osudy dánského divadla přes to, že se mohlo vykázati Holbergem, nebyly utěšené. Capion musil svoji privilej dáti v zástavu, a věřitel jeho střídal hry dánské s produkcemi akrobatů, které jim velmi škodily. Poměry hmotné byly stále horší, a r. 1727 již po druhé bylo jeviště zavřeno »Pohřbem dánské komedie« (Den danske Komedies Ligbegaengelse) od Holberga. Teprve r. 1747 bylo po dalších pokusech otevřeno »Polit. konvářem« stálé jeviště dánské, pro které ještě působil Holberg ubývající silou svou.

Z vrstevníka Holbergových nikdo se mu nevyrovnal. T. Reenberg (1656—1742) psal básně nábožné a morální, pak satiry a písně pijácké a překládal z latiny. Ch. Falster (1690—1752) psal satiry, které byly velmi nadšeně přijaty a mnoho se četly, zvláště proto, že káraly pošetilosti jen vznešených kruhů. Mimo tento směr rationalistický a moralisující stáli J. Sorterup (1662—1723), jenž napodobil staré zpěvy hrdinné básní o Bedřichu IV., A. Stub (1705—1758), vlastní tvůrce světské lyriky v Dánsku, H. Brorson (1694—1764), jenž psal žalmy.

Ku konci XVIII. stol. jest zase pozorovati čilý ruch literární. H. Biehlová (1731-88) první po Holbergovi psala zase originální hry pro jeviště, napodobené dle her francouzských, a přeložila Cervantesa. J. Ewald (1743—81) vynikl v lyrice, v níž byl mistrem jeho Klopstock, ideál celé řady tehdejších mladých básníků, i v dramatě, skládaje pro nově založené jeviště satirické veselohry a dojemné zpěvohry, jako Balders Död (Balderova smrť) a Fiskerne (Rybáři). Ewald byl skutečným básníkem hlubokého citu a ohnivé fantasie; mistrně ovládal jazyk v ódách antických rozměrů, kterým se naučil od Klopstocka, právě tak jako užívání nordické mythologie; toto však bylo u Ewalda oprávněnější než u Klopstocka, jenž nordickou mythologii pokládal za německou. Tuto skvělou dobu dánské literatury zakončuje J. Wessel (1742—85), který brzo po Ewaldovi vystoupil na jeviště svou nevyrovnatelnou parodistickou komedií Kjaerlighed uden Strömper (Láska bez punčoch), kterouž následovalo ještě několik dramat. Wessel právě jako Holberg pocházel z Norska, jež po celou tuto dobu posilovalo dánskou literaturu četnými syny svými, ovšem v Dánsku vzděláni nabyvšími. K těm náleží také J. Brun (1745—1816), norský kazatel a básník, jehož tragédie Zarine, psaná na způsob staroklassické tragédie francouzské, zavdala Wesselovi nejbližší příčinu k jeho parodii. Z básníků podobně menšího významu buďtež ještě uvedeni: J. Tode (1736—1806) »lékař, básník a přítel lidu«, z jehož čelných děl žije jen několik znárodnělých písní; Ch. Pram (1750 až 1821), Nor, který vzbudil obdiv hrdinskou básní Staerkoddr, vydával s K. Rahbekem (1760—1829) měsíčník »Minerva« (1785—90), jenž velmi působil na aesthetický soud obecenstva. Rahbek pak pokračoval v této činnosti a byl z prvních historiků literatury dánské; Ch. Tullin (1728—65), rovněž Nor, přidružil se k básníkům, líčícím přírodu (jako Thomson a Kleist) svou »Vznešeností přírody« (Skabningens Ypperlighed) a »Májovým dnem« (Majdag).

Vědecká činnost byla tou dobou hojně podpórována, od pol. XVIII. stol začala se i přesná věda pěstovati jazykem dánským; touže dobou spojoval se poprvé vkus a vtip s učeností, jež se starou těžkopádností pozbývala snad i poněkud vážnosti a důkladnosti, ale získala tím širšího působiště. Mezi ústavy vzdělávacími zvláště akademie soröjská, která pocházejíc ze XVII. stol., na zač. stol. XVIII. zanikla, avšak r. 1747 štědrostí Holbergovou znovuzřízena, měla řadu učenců mezi svými učiteli. V dějepisu vyniká Holberg sám četnými latinskými a zvláště populárními dánskými spisy, vedle něho K. Gram (1685 až 1748), zakladatel kritického dějepisu v D-sku. K jeho návrhu založena Kodaňská učená společnost (1742), v jejíchž spisech vydal řadu svých prací; J. Lanjgebek (1710—1775) založil společnost pro dánský jazyk a historii, jejíž orgán Danske Magazin vydával; on také založil sbírku Scriptores rerum danicarum medii aevi. E. Pontoppidan (1698—1764) působil jako theolog, historik, geograf a filosof. Populární filosofii osvětářskou pěstovali J. Sneedorff (1724—64), učitel v Sorö, brusič jazyka, vydavatel týdenníku dle vzoru Addisonova Patriotisk Tilskner, pak J. Boye (1756—1830), odpůrce Kantův, a N. Treschov (1751-1833), Nor, nejpopulárnější z nich. J. Baden (1735 až 1804) byl grammatik a brusič. Mezi lékaři vynikal F. Bang (1747—1820), mezi přírodopisci Ol. Müller (1730—1784), jehož studie o nálevnících byly epochální, a M. Vahl (1749—1804), slavný botanik. Počet spisovatelů byl ovšem mnohem větší, a účastenství ve hnutí duševním všeobecné. — Doba následující vlivem poměrů (francouzská revoluce a duch národnostní ji provázející naproti dřívějšímu kosmopolitismu, se strany druhé i idealistická filosofie německá) jest většinou dobou reakce proti směrům doby předešlé.

Doba IV. Směr XVIII. stol. nalezl posledního a nejduchaplnějšího zastance v J. Baggesenovi (1765—1826), jednom z nejduchaplnějších básníků dánských, jenž náleží zároveň literatuře německé, v níž vystoupil jako odpůrce romantiků. Nová doba dánské literatury je zahájena polemikou jeho s četnými spisovateli, kteří se ujali napadeného A. G. Oehlenschlägera (1779-1850), vůdce směru romantického, tvůrce národní poesie skandinavské. Nové hnutí národnostní nejeví se totiž výlučné dánským, nýbrž všeobecně nordickým, podobně jako později u Slovanů. Oehlenschläger náleží též literatuře německé, jeho směr zakládá se na něm. romantice, kdežto jeho dramatům byl Schiller a jeho pathos vzorem. Naproti cizáckému směru, jenž panoval v Německu, poskytly mu poetickou látku minulost vlastního národa, mythologie a pověsti staronordické. Tak vznikly po prvém chladně přijatém pokuse dramatu Aladin národní tragédie Hakon Jarl, Axel og Valborg, Hagbarth og Signe, Palnatoke, Staerkodder, Erik og Abel, k nimž se družily veselohry a zpěvohry Frejas Alter (Frejin oltář), Tordenskjold a Correggio, pak řada epických básní skvělou formou psaných. Mocný vliv měl Oehlenschläger na mladší generaci. Když Baggesen po r. 1813 rozebral a posměšně překroutil jeho zpěvohru Ludlams Hule (Ludlamova jeskyně) a s větší ještě oprávněností parodoval jeho »Cestopis v dopisech domů« (Rejse fortalt i Breve til mit Hjem) svými Breve til Oehlenschläger (Dopisy Oehlenschlägrovi) a r. 1818 ještě krutěji jej persifloval, tu povstalo mnoho mladých spisovatelů na obranu Oehlenschlägerovu, útočíce přímo na celé působení Baggesenovo. Hjort, Boye, Hauch, Poul Möller vydali spisy proti němu a dvanácte studentů kodaňských vyzvalo jej k latinské disputaci o zásadách kritiky, kteréhož vyzvání však nepřijal. Oehlenschläger jest původcem literárního skandinavismu, který až do války r. 1864 směřoval také k politické jednotě, a ač toho cíle nedosáhl, přece mocně působil a aspoň ve vědě a umění utvořil ze Skandinávie celek jednotný. Se švédským básníkem Tegnérem společno je Oehlenschlagerovi pojímání starého severu, který značně přiblížil modernímu citu a sentimentalitě, kdežto Grundtvig, jehož hlavní činnost leží na jiném poli než poetickém, chtěl oživiti sever, jak byl, a proto nestal se populárním. Vedle Oehlenschlägera sluší jmenovati z básníků ještě B. Ingemanna (1789—1862), v jehož románech a básních značí se všecka ta kleslost a sentimentální měkkost, jež zmocnila se D-ska po bombardování Kodaně, ztrátě Norska a finanční krisi. Proti jeho románům vystoupil J. L. Heiberg (1791—1860), syn dramat. básníka P. A. Heiberga, polemickou básní, z čehož hned po sporu Haggesenově vznikl nový spor, protože Grundtvig ujal se Ingemanna a byl za to od Heiberga poctěn »Slabikářem« (Nye A-B-C Bog). Heiberg stal se tvůrcem dánského vaudevillu, jejž dle francouzského vzoru od r. 1825 uvedl na jeviště. Ač pak způsobil ještě dohru sporu Baggesenova kritikou Oehlenschlägra, přece básnil též ve směru romantickém svůj Elverhöj (Vílí vrch) J. Hauch (1790—1872) byl dramatik a polemický zastance romantického směru proti Baggesenovi a Heibergovi, později vrhl se na román, v němž pracoval s větším štěstím. S. Blicher (1782—1848) vylíčil život lidu jydského pěknými novellami, částečně i dialektem psanými, a psal pěkné básně lyrické. K nejoblíbenějším z ostatních četných romanopisců, kteří v této politicky mrtvé době obstarávali nezávadnou stravu duševní, patří také L. Kruse (1778-1839) a paní Th. Gyllembourgová (1773—1856), choť staršího Heiberga. V lyrice vynikali: Poul Möller (1794-1838), jenž důkladně pracoval též v klassické filologii; R. Winther (1796—1876), nevlastní jeho bratr, jenž vylíčil pěkně přírodu na ostrovech dánských a byl zároveň básníkem lásky; Henrik Hertz (1798—1870) spor Heibergův s Oehlenschlaegrem ukončil vítězně svými Gjengangerbreve (Dopisy příšer), ve kterých se s oživením formy a vtipu Baggesenova obrátil proti romantikům formu příliš zanedbávajícím (jako Hauch a Andersen) a napsal velkou řadu vaudevillů, veseloher a znamenitou romantickou tragédii Svend Dyrings Hus, vyrostlou ze studia středověkých písní lidových; z ostatních i za hranicemi je známa Kong Renés Datter (Dcera krále R.). — Z dramatiků budiž ještě uveden Th. Overskou (1798—1873), herec, jenž napodobil Heiberga ve vaudevillu, a J. Hostrup(* 1818), jehož první díla jsou psána pro studenty a byla jimi také prováděna.

Světového jména dobyl si H. Ch. Andersen (1805—75) svými báchorkami obecně známými; z jeho románů nejlepší jsou: O. T. (t. j. znamení Odenseské trestnice, 1836); De to Baronester (Dvě baronky, 1849); mimo to vynikají zvláštním zbarvením báchorkovým jeho cestopisy a spisy autobiografické. — F. Paludan-Müller (1809-76) uvedl do dánské poesie formy byronovské básní Danserinden (Tanečnice), a později mnohými ještě básněmi, z nichž vyniká Amor og Psyche. Životním jeho dílem byla filosofická báseň Adam Homo, v níž líčí cestu životem až k nejvyšším stupňům cti a uznání, pozbývající krok za krokem ideální lidskosti. V tomto náboženskofilosofickém směru setrval pak ještě několika básněmi. — P. Ploug (* 1813) psal písně studentské a frašky ze studentského života, které vystřídal v pozdějších letech písněmi vlasteneckými a politickými. Ch. Molbech (*1821), syn slavného lexikografa, psal básně lyrické a obrazy z cest. H. Kaalundovy (1818 až 1885) básně velmi se zamlouvaly obecenstvu a Et Foraar (Jaro) vyšlo v šesti vydáních. Ch. Richardt (* 1831) přešel od veselých písní studentských ve svém poetickém denníku z cesty do svaté země k básním nábožným.

Jako v poesii, jeví se nový duch i ve vědě; vzbudil-li romantismus všude směr historický, nemohlo býti jinak ani ve Skandinavii, kde ode dávna kvetla záliba ve studiu nordického starověku. Theologie, která velkým počtem bohoslovců mezi básníky měla v D-sku zvláštní vliv také na krásnou literaturu, byla pěstována na začátku doby P. E. Müllerem (1776 až 1834), jenž také upozornil na důležitost islandského jazyka pro studium starožitností nordických, pak F. Münterem (1761-1830), který se více zabýval studiem starožitností orientálních a teprve později přiblížil se k vlastnímu vůdci směru protirationalistického J. P. Mynsterovi (1775-1854), jenž r. 1806 důrazně se opřel opravě bohoslužby ve smyslu rationalistickém, a od těch dob vystupoval jako bojovník za pravdu evangelia nejen pérem, nýbrž mocněji ještě s kazatelny. Mynster vychoval celou školu bojovníků proti rationalismu a náleží k nejdůležitějším mužům nejen pro vědeckou literaturu, ale i vůbec pro kulturní historii D-ska v 1. pol. t. stol. Podobně byl kazatelem a spisovatelem N. Grundtvig (1783 až 1872), který vyšed z rationalismu přes Schellingovu filosofii dospěl k víře křesťanské, ale nebyl přívržencem Mynsterovým; z jeho názoru o základních pravdách křesťanských vyšla mu na jevo nutnost svobody svědomí a mimo to měl otevřený smysl pro národnost a pro minulost její. Mythologie nordická, poesie staronordická a anglosaská, historie domácí a světová nalezly v něm horlivého pracovníka. Sören Kierkegaard (1813—55) velmi prohloubil filosofii Schellingovu. — A. Örsted (1778—1860), nejslavnější právník dánský, jest zakladatel moderního právnictví v D-sku. — Historie byla v této době zvláště horlivě pěstována. Vedle Grundtviga jest tu zmíniti se o Finnu Magnussenovi (1781-1847), Islanďanu, jenž hojnými, ale ne vždy kritickými spisy pracoval o starožitnostech nordických. C. Rafn (1795—1864) studoval horlivě týž obor a popularisoval výsledky svého učeného badání; svými Antiquitates americanae poukázal na objevení Ameriky Normanny a založil r. 1825 nordickou společnost pro vydávání starých spisův (Oldskrifteselskab), která r. 1828 stala se královskou a vydala již přes sto svazků ze starých rukopisová uveřejňuje časopis archaeologický a historický jazykem dánským a francouzským. — N. M. Petersen (1791—1862) vědecky odůvodňoval skandinavismus, jeho historie D-ska v době pohanské a staronordická mythologie jsou psány se zápalem a slohem poetickým. J. Worsaae (1821-85), organisátor museí dánských, uvedl archaeologii do země; on první se znalostí věcí dal vykopávati a vědecky pořádal nálezy. — R. K. Rask (1787-1832) založil dějiny jazyků nordických a patří k nejznamenitějším germanistům a linguistům vůbec. Rask spěchal do krajin podonských, aby tu vyhledal stopy »Asův«, a teprve, když nic takového nenalezl, cestoval dále do Persie a Indie. Vedle prací přesně vědeckých vzdělával zvl. jazyk dánský, jehož pravopis opravil a ustálil. Rozumí se, že i v D-sku takové opravy dály se za hlučných sporů. Ch. Molbech (1783—1857) byl historik politický a literární, vypracoval čásť velkého slovníku dánské společnosti nauk a vydal samostatně řadu znamenitých prací lexikografických. N. Westergaard (1815 až 1878) badal ve filologii indické a íránské, J. N. Madvig (1804—86) byl největší klassický filolog severu, vynikající grammatik a kritik textový. Schellingovu filosofii uvedl do D-ska na zač. století H. Steffens (1773 až 1845) a působil mocně na Oehlenschlägera, Grundtviga, Orsteda a j. F. Sibbern (1785 až 1872) byl jeho žákem a přívržencem. — R. Nielsen (1809—84) vyšel z theologie a jest zastancem dualismu vědy a víry, proti kterému Brandes vystoupil jedním z prvních svých spisů. H. Bröchner (1820—75) snažil se smířiti protivy vědění a věření. — Z pěstitelů věd přírodních zvláště vynikli H. Örsted (1777—1851), znamenitý fysik, nálezce elektromagnetismu, botanik J. Schouw (1789—1852), činný též na poli politickém, zoolog J. Steenstrup (* 1813), jenž se snažil též užiti výsledků vědy přírodní k objasnění historie národní, a chemik H. Thomsen (* 1826), proslulý svými studiemi thermochemickými.

Doba V. Od r. 1870 stojí dánská literatura ve znamení G. Brandesa (* 1842), jenž ve všem jest pravým opakem starší generace dánských spisovatelů, z nichž mnozí vyšli z pastorských rodin a většinou sami oddali se témuž povolání. Naproti nim již svým původem židovským Brandes zastupuje moderní indifferentismus náboženský i jinačí ponětí národnosti a dějin. Po řadě kritických děl vystoupiv r. 1871 se svými epochálními přednáškami, vydanými později pod jménem Hovedströmninger, vzbudil jimi dosti odporu, ale více ještě souhlasu a podnět k nové literatuře. Ukázalť, že dánská literatura vězí dosud v reakci proti rationalismu, kterou ostatní literatury dávno překonaly. Byla to úplná reakce proti skandinavismu jako idei, jejž celá doba předešlá vypěstovala v poesii, theologii, historii a filosofii. A Brandes nejen zlomil vládu směru starého, on po celou téměř dobu od onoho vystoupení zůstal v čele literárního hnutí severského. Nebyloť mezi spisovateli »mladoskandinavskými« nikoho, jenž by aspoň na čas nebyl podlehl kouzlu osobnosti jeho. Všechny impulsy, které literatura nordická dostala v posledních dvaceti létech, vyšly od něho nebo působily jeho prostřednictvím. Ovšem mnozí spisovatelé později se ho zřekli, s jinými však úzké osobní spojení jeho nebylo nikdy přerušeno, na př. s Jacobsenem. V nejnovější době Brandes, který zahájil filosofickou svou dráhu překladem Millova »Poddanství žen« a uvedením Millova utilitarismu, hlásal na severu filosofii Nietscheovu s ohromným úspěchem. Z básníků mnozí byli osobně probuzeni Brandesem, zvl. geniální H. Drachmann (* 1846), nejplodnější básník D-ska, který po desíti létech se ho zřekl ostentativně a zároveň i realismu, kterému ve směru revolučním byl dosud náležel. V poslední době ovšem r. 1892 rovněž ostentativně oznámil svůj návrat ku Brandesovi i ke směru jeho. J. Jacobsen (1847—85), záhy zemřelý básník, jevil se jedním z největších umělců mezi spisovateli nordickými. Vyšed z přírodních věd jako překladatel Darwina, po přednáškách Brandesových vystoupil se svou jemnou psychologickou novellou Mogens; jeho Niels Lyhne je znám též v českém překladě. Edv. Brandes (* 1847), bratr Jiřího, vynikal v dramatě provedením psychologických a společenských problémů, jako v »Návštěvě« (Et Besög), která i na německém jevišti působila hlubokým dojmem. Román a drama pěstuje H. Bang (* 1858). Ze starších básníků S. Schandorph (* 1836), jenž napsal v létech šedesátých řadu básní romantických, přešel od r. 1876 do tábora realistického a dostoupil tím teprve vrcholu svého tvoření.

Jinak jest v D-sku jako všude v literaturách současných mnoho jmen, mnoho talentů, mnoho spisův, o nichž však teprve budoucnost vyřkne svůj konečný soud. Nejinak jest ve vědě hojně podporované, která i v této době může se vykázati mnohými pracemi významu většího než domácího. Celkem krásná literatura dánská jest v této nejnovější době zastíněna norskou, ke které v posledních dvou obdobích jsme již nebrali zřetel, ač mnohá její díla jsou psána spisovnou dánštinou a ve mnohých rozdíl není aspoň větší než mezi spisy anglickými a americkými. Rozhodně kryje produkce norská také potřebu dánskou, ba v našich dnech povstal dokonce dosti neutěšený spor. Když totiž dánský kiitik Scram vytýkal svým krajanům přednost norských kollegů, vypukla hlasitě nevole spisovatelů dánských nad favorisováním autorů norských se strany divadel a nakladatelů kodaňských, kterou Brandes a jiní snažili se utišiti. Bohatší D. jest znamenitou zemí receptivní pro písemnictví norské, ale i produkce dánská jest na slušné výši, zvláště u přirovnání k národům podobně malým.

Dobrý přehled dánské literatury poskytuje P. Hansen, Illustreret dansk Litteraturhistorie (1886). Pěknou anthologií jest: Sigurd Müller, Haandbog i den danske Litteratur. Ks.

Výtvarné umění. Když pravěká kultura, vynikající svými uměleckoprůmyslovými výrobky, ustoupila křesťanské, povstaly nejprve četné dřevěné kostely, jež však již ve XII. stol. nahrazeny byly kamennými (Ribe, Lund a Viborg). Od konce XII. stol. užíváno ku stavbám cihel, jako při románském chrámu v Roskilde (s četnými královskými hroby) a při gotických kostelích v Aarhusu (čásť ještě románská, viz vyobr. při hesle Aarhus), v Odense, Šlesvíku a Maribu. Jako tyto stavby byla i malířská a sochařská výzdoba v nich četně se vyskytující z veliké části zhotovována přivolanými cizinci, jako oltářní síň v Odense od Clausa Berga z Lubeka ze zač. XVI. stol.

Také v renaissáhční době zůstává umění dánské závislé na cizině, neboť zámky Kronborg, Frederiksborg, Rosenborg a krásná bursa kodaňská, vesměs stavby z červených cihel s okrasami z pískovce, podléhají vlivům severoněmeckým a hollandským. Totéž pozorovati jest v malířství, o čemž svědčí velká činnost Hollanďanů K. van Mandera, Abr. Wuchtersa a ryjce Haelwegha. Ve 2. polovici XVII. století francouzské umění, jako všude jinde, vládne i v D-sku (Charlottenborg v Kodani od L. van Havena), kdežto na začátku XVIII. stol. také italské vlivy se hlásí (Frederiksborg u Kodaně od Platena), až konečně německé rokoko (Amalienborg od Eigtvedta, Hirschholm od Thury a Christiansborg od Haussera) nabývá vrchu. — Jako ve stavitelství tak i v malířství a sochařství střídají se postupem nizozemské, francouzské, italské a německé vlivy, jelikož z těchto zemí četní umělci do země povoláváni byli. Vedle franc. malířů J. d'Agara a Ben. Coffrea, něm. mědiryjce Preislera, nizozem. sochaře Quellina, franc. sochaře Lamoureuxa a franc. stavitele Jardina vynikli brzy domácí malíři, jako Kroghk a P. Als.

Koncem XVIII. stol. počíná vlastní škola dánského umění, neboť rození Dánové vstupují do řad světových umělcův. Akademie umění, r. 1754 založená, jejíž prvním ředitelem byl franc. sochař Saly, stala se střediskem, v němž působili jako učitelé sochaři Wiedewelt a Weidenhaupt, malíři Jens Juel (podob.) a Abildgaard (hist.), stavitel Harsdorff a j., kdežto ze žáků vynikli malíři Carstens, Lund, Eckersberg, Kratzenstein-Stub, Pauelsen, ryjec Clemens, architekt C. F. Hausen a zvláště sochař Thorwaldsen. — C. W. Eckersberg, žák Abildgaardův a později L. Davidův v Paříži, založil svým jednoduchým realistickým směrem velkou školu, z níž téměř všichni dánští malíři v polovici XIX. stol. vyšli, jako Marstrand, Küchler, Konst. Hansen a Roed. Jiný národně nadšený směr, ovšem též od Eckersberga odvislý, zastupují umělecký historik Hoyen, krajinář Skovgaard, Lundbye, Melbye, Soerensen, Éxner a Vermehren.

V sochařství přirozeným způsobem Thorwaldsen, jehož význam svého času byl světový, působil dlouho na dánské sochaře (Thorwaldsenovo museum v Kodani) a zvláště dva jeho žáci H. E. Freund a H. V. Bissen se vyznamenali, kdežto Jerichau přivedl ku platnosti zdravý směr realistický. Jak čestné místo dánští umělci zaujímají v naší době, dokazují jména umělců, zvláště stavitelů, z nichž bratři Christ. a Theoph. Hansenové svou rozsáhlou činností v Athénách, ve Vídni a v Kodani zvláště se proslavili; kromě těchto sluší jmenovati Hetsche, Bindesbolla, Nebelonga, Meldahla, Dahlerupa, O. a W. Petersena, Fengera a Holma. — Malíři Bloch, Bache, Christensen, La Cour a Kroeyer a konečně sochaři Peters, Stein, Saabye, Evens, Chr. Freund a V. Bissen mladší jsou jen nejdůležitější z dlouhé řady dánských umělců. Mja.

Dějiny, pokud věrohodnými zprávami hist. jsou zaručeny, sahají asi do V. stol. po Kr. O dobách dřívějších a o obyvatelstvu země svědčí hojnost nástrojů kamenných, rohových a kostěných zejména z doby řeč. neolithické a některé zmínky u starověkých spisovatelů (Pytheas z Massilie). Z poloostrova Jutského pocházeli snad germánští Kimbrové (odtud název Kimberského poloostrova), kteří s Teutony koncem II. stol. př. Kr. říši Římskou do velké tísně uvedli. Také Anglové a Sasové, kteří v pol. V. stol. Anglii osadili, pocházeli z velké části z nynějšího D-ska a sídla jejich zaujali potom Dánové, kteří dotud na Själlandě a ve švédské Skanii přebývali. Staré pověsti heroické, které v XI. a XII. stol. na Islandě byly sebrány a kterých užil také kronikář Saxo Grammaticus (kol. 1200), vypravují nám o odvážných výpravách Wikingů a nájezdech jejich na cizí pobřeží, ale historické jádro jejich jest bájemi příliš obestřeno. Tolik však zdá se býti jisto, že obyvatelstvo D-ska v sociálních poměrech nelišilo se hrubě od ostatních kmenů gótských. Národ dělil se na muže svobodné a otroky, správa pak byla úplně patriarchální, neboť otec byl hlavou celé rodiny a také kmenové měli své náčelníky. Následkem toho dělilo se D. ve množství malých říší majících v čele krále, kteří však mimo vliv podmíněný osobními vlastnostmi měli jen moc nepatrnou, neboť všickni svobodní mužové scházeli se k veřejným shromážděním (thingům) a tam rozhodovali o všech veřejných záležitostech. Poněvadž pak vždy toliko nejstarší syn dědil otcovskou moc, byli mladší synové odkázáni na loupežné nájezdy a výboj, a neúrodnost země nutila vždy dostatečný počet mužův účastniti se těchto výprav. Z malých království dánských nejznamenitější jest to, jehož středem byla Ledra nebo Lejre na Själlandě, kvetší v V. a VI. stol. a jejíž králové (zvl. Frode, Roar, Helge, Rolf Krake) vládli nad několika podřízenými králi kmenovými, v Jutsku pak nejslavnějším sídlem královským bylo Jellinge, a nejznamenitější jeho panovník Vermund Moudrý. Mezi nejstaršími králi dánskými připomíná se mimo to Harald Hildetand, který r. 695 padl v bitvě bråvallské proti švédskému králi Sigurdu Ringoví, načež vítězův vnuk Sigurd Hadí oko vlády nad Dánskou říší se ujal. Avšak potomci jeho vypuzeni jsou od Ynglingů z Norska přišedších, kteří podporujíce Sasy proti Karlu Vel., dostali se ve styk se říší Franckou, zejména Siegfrid, který r.777 přijal Widukinda a jiné náčelníky saské před Karlem uprchlé, a Godfred, který se Slovany tuhé boje vedl a před vypuknutím války s Franky byl zavražděn, načež nástupce jeho Hemming uzavřel s Karlem mír tak, aby Ejdora byla hranici mezi jejich říšemi. Brzo na to proniklo do země křesťanství, když jutský král Harald Klak hledaje proti jiným nápadníkům trůnu pomoci u Ludvíka Pobožného, zavázal se r. 813, že připustí do říše své věrozvěsty křesťanské, a sám r. 816 v Mohuči křest přijal; odcházeje pak z říše Francké odvedl s sebou mnicha Ansgara († 865), »apoštola severu«, který stav se později biskupem hamburským a brémským, usilovně hleděl křesťanství šířiti, ale dodělal se výsledků jen nepatrných. Dánové pokračovali v námořním loupežnictví jako dříve, r. 881 objevili se až na Mosele a ačkoli Karel Tlustý od nich mír vykoupil, pronikli r. 885 přece skoro až k Paříži, teprve pak r. 891 král Arnulf zničiv hlavní moc jejich v bitvě u Levny, zkrotil poněkud bezuzdnost jejich. Kol. r. 900 sjednotil Gorm den Gamle (Gorm Starý († 940) Jutsko, ostrovy a jižní kraje nynějšího Švédska v jedinou říši, avšak byl rozhodným odpůrcem křesťanství, ačkoli manželka jeho Thyra Danebod, která spravujíc se synem Haraldem za osleplého manžela říši, pečlivou vládou a zbudováním hradby Danevirke k obraně již. hranic říše neobmezenou lásku lidu si získala, byla horlivou křesťankou; teprve r. 934 donucen Gorm výpravou Jindřicha I. připustiti křesťanství do země a zavázati se k ročnímu poplatku. Syn jeho Harald Blaatand hleděl se zbaviti vrchní moci německé, avšak přemožen jest od Otty I. a brzo potom od Otty II., který pronikl až k Limfjordu a donutil Haralda r. 976 přijati křest. Od té doby zapouštělo křesťanství pevné kořeny mezi Dány a Harald dovolil zříditi 3 biskupství, avšak za to r. 986 vypuzen jest od svého syna Svenda, který se křesťanství zřekl, a brzo na to ve Švédsku byl zavražděn. Zmatků těch užil švédský král Erik Vítězný, zapudil r. 987 Svenda ze země a podržel D. v moci své až do smrti (kol. 1000). Svend mezitím na loupežných výpravách do Anglie vynutil na králi Ethelredu II. ohromné poplatky, oženil se po smrti Erichově s jeho vdovou a byv uznán od syna jejího Olafa, vyvrátil ve spolku se Švédy norskou říši Olafa Tryggwasona, svého bývalého spojence, avšak brzo odevzdal největší díl její synům Hakona Jarla. Povraždění Dánů v Anglii (13. list. 1002) pohnulo Svenda k nové výpravě, na níž do r. 1013 dobyl největší části ostrova, zůstaviv dokončení bojů svým synům, z nichž Harald III. obdržel D a Knud (1014—1035) Anglii. Avšak již r. 1018 po smrti bratrově zdědil Knud též D., nabyl od cís. Konrada II. marky šlesvické až po Ejdoru a zapudiv r. 1028 Olafa Svatého s trůnu, spojil i Norsko s říší svou, tak že za panování jeho bylo D. velmocí, a králi právem přikládá se příjmení »Veliký«. Pohanství za vlády jeho úplně potlačeno, a křesťanství všemožně podporováno; mimo to zavedena do D-ska zřízení feudální po způsobu anglickém a zřízena osobní stráž královská (Huskarle), dvorské to rytířstvo, se zvláštními výsadami a vlastním soudnictvím, k němuž záhy připojili se četní členové rodu královského a mocnější rodové v zemi a tím položen základ ke zvláštnímu stavu šlechty. Velmocenské postavení D-ska netrvalo dlouho. Synem Knudovým Hardeknudem (1036—1042) vymřel po meči rod Skjoldungů, načež Anglie zvolením domácího krále na vždy přetrhla svazky s D-skem, a v D-sku na základě dědické smlouvy Hardeknudem uzavřené nastoupil norský král Magnus, který však r. 1047 dosadil tam Svenda, syna Ulfa a Estridy, sestry Knudovy.

Svend Estridsen (1047—1076), zakladatel dynastie Ulfovců neoo Estridovců, znám jest hlavně svou náklonností k církvi a duchovenstvu, jemuž zjednal vynikající postavení v zemi; též upravil církevní záležitosti, zřídiv několik nových biskupství. Z pěti jeho synů, kteří po něm v panování následovali (Harald IV. Hein 1076—1080, Knud III. Svatý 1080—86, Olaf III. 1086—95, Erik Ejegod 1095—1103, Niels nebo Mikuláš 1105—1132), vynikají toliko Knud a Erik Ejegod. Prvý byl rovněž velikým přítelem církve jako otec jeho, později stal se též patronem D-ska, ostatně však byl panovník svárlivý a málo oblíbený, tak že konečně svým nadržováním duchovenstvu způsobil bouři a byl v Odense odcAsbjörna Tolda zavražděn. Erik Ejegod vymohl na papeži Paschalovi II. zřízení arcibiskupství v Lundu a zemř. r. 1103 putuje do Palestiny na Cypru. Za vlády jeho vedeny také vítězné boje s polabskými Slovany, kteří pobřeží dánská plenili týmž způsobem jako dříve Dánové činívali. Za slabé vlády krále Nielsa pokračoval v těchto bojích s velkým úspěchem Erikův syn Knud Lavard, tak že od cís. Lothara korunován za krále Slovanů, avšak r. 1131 od Nielsova syna Magna ze žárlivosti byl zavražděn. Národ roztrpčený tímto úskokem a novým vítězným postupem Slovanů, svrhl krále a povolal na trůn Erika II. (IV.), bratra zavražděného Knuda Lavarda; Niels sice vybojoval si panství opět, ale již r. 1132 jest ve Šlesviku úkladně zavražděn. Také Erik II. vzbudil ukrutností svou takovou nenávist proti sobě, že r. 1137 na shromáždění stavů byl zabit. V občanských válkách na to následujících mezi nápadníky trůnu Svendem Gradem, Knudem a Valdemarem uchýlil se Svend r. 1152 do Němec a přijal D. v Meziboru od cís. Bedřicha I. v léno, avšak šlechta na shromáždění v Roskilde zvolila králem Valdemara, syna Knuda Lavarda, který došel obecného uznání, ačkoli se r. 1162 musil podrobiti lennímu závazku k Německu.

Valdemarem I. (1157—82) počíná pro D. nová, slavná doba. V zemi obnoven pokoj a pořádek, se Slovany bojováno šťastně, při čemž loďstvo dánské bez přestání podnikalo nájezdy na území slovanská, a ostrov Rujana se slavným městem Arkonou r. 1169 dobyt. Syn a nástupce jeho Knud VI. (1182—1202), zeť Jindřicha Lva, odepřel císaři slib vasallský a pokračoval ve výbojích otcových s nemenším úspěchem; donutiv pomořanského knížete Bogislava k uznání vrchní moci dánské, podrobil panství svému i Bodrce v Meklenbursku a zmocnil se r. 1201 i Holštýnska a Hamburka, takže se nazýval králem dánským a pánem Slovanů. Důvěrným rádcem jeho byl lundský arcibiskup Absalon, který již na otce jeho působil vlivem neobmezeným. Za vlády Knudovy nastává též ve vnitřních poměrech dánských převrat. Obchodními styky s cizími národy uveden do země cizí mrav, hlavně francouzský a německý, k nimž šlechta přilnula, ale následkem toho upadal též starý mrav patriarchální. Na shromážděních lidu nabyla znenáhla šlechta rozhodujícího slova, kdežto stav selský pozbyl politického významu. Valdemar II. Vítězný (1202—1241) připojil Lauenburk ku své říši, r. 1215 obdržel v léno od Bedřicha II. všecky říšské země německé po Labe a Eldu, r. 1219 podnikl křižáckou výpravu proti pohanům v Estonsku a zvítězil nad nimi u Revelu (z této bitvy pochází dánská vlajka Danebrog), poněvadž pak zároveň Hamburk i Lubek vrchní moc jeho uznávaly a Stralsund r. 1209 založený byl bezpečnou oporou panství nad Rujánou i Pomořanskem a silnou hrází proti Německu, zaujímalo panství Valdemarovo skoro celé pobřeží Baltického moře od Travny až k zálivu Čuchonskému a D. bylo nejmocnější říší v severní Evropě. Avšak pyšná tato budova sřítila se rázem, když hrabě Jindřich Zvěřínský r. 1223 na ostrově Lyö již. od Fynu na honbě krále zajal; tu podrobené země uživše příležitosti oné z moci dánské se vymanily, a císař od stoupených zemí říšských opět se zmocnil; jediné Estonsko a Rujana zůstaly D-sku. Propuštěn byv po dvouletém zajetí na svobodu, Valdemar pokusil se r. 1227 opět dobyti ztracených zemí, ale hned na první výpravě do Holštýnska byl u Bornhövdu úplně poražen, načež vzdav se všech ctižádostivých záměrů věnoval se zcela vnitřnímu povznesení říše, zejména upravení zákonodárství, kterážto činnost zjednala mu v dějinách neméně slavné jméno než jeho války výbojné. Kdežto otec jeho šlechtě a duchovenstvu všady nadržoval, hleděl Valdemar sesíliti moc královskou na újmu šlechty, polehčoval břemena obecného lidu a vydal r. 1241 zákonník Jydske Low (jutský zákon), počínající proslulými slovy »Zákony jsou základem spořádaného státu«. Od pol. XIII. stol. klesala moc královská vždy víc a více v boji se šlechtou a duchovenstvem, někdy nejmocnější oporou králů, nyní však nejzarytějšími jejich nepřátely; ve sporech o nástupnictví mezi členy rodu královského domáhali se vyšší stavové stále větších výsad a statku i osvobození od daní, kdežto stav selský klesal v kruté nevolnictví, obchod pak a průmysl dostávaly se úplně v podruží německé Hansy. Již syn a nástupce Valdemarův Erik IV. (VI.) Plovpennig (1241 až 1250) musil si trůn vybojovati proti svým bratřím Ábelovi a Krištofovi, mezi tím však Lubečané zmocnili se pevného Stralsundu, r. 1249 dobyli i Kodaně a zničili námořní moc dánskou. Abel (1250—52), jenž se dostal ku vládě zavražděním Erika, uvalil na sebe, ukládaje veliké daně, nenávist lidu a způsobil povstání Severních Frísů, při němž byl r. 1252 zabit. Krištof I. (1252—59) mimo razné zápletky zahraničně počal zjevný boj s duchovenstvem, v jehož čele stál Jakob Erlandsen, arcibiskup lundský, a zápas ten stal se tím nebezpečnějším, že přidružily se k němu ještě spory o Jižní Jutsko (Šlesvik), který se dostal v úděl potomstvu Ábelovu a takto poprvé byl od D-ska odloučen. Současně skoro propukly sváry se šlechtou, jejichž obětí stal se r. 1286 ve Flinderupu u Viborgu mladý nástupce Krištofův Erik V. (VII.) Glipping (1259 až 1286), jenž vládl s počátku pod poručnictvím své matky Markéty, ale r. 1261 od rujanského knížete Jaromíra a hrabat holštýnských ve Šlesviku byl poražen i zajat a toliko na zakročení svého strýce Albrechta Brunšvického r. 1262 na svobodu propuštěn. Syn a nástupce jeho Erik VI. (VIII.) Menved (1286—1319) pokračoval v zápasu se šlechtou (»vrahy královými«, jak tehdy nazývána) a s duchovenstvem, v jehož čele stál násilný arcibiskup Jens Grand. Král dal sice arcibiskupa obžalovati z účastenství na vraždě svého otce a uvrci do vězení, avšak papež vyhlásil na D. interdikt, na krále pak klatbu, a konec tohoto boje o investituru byl týž jako v jiných zemích, totiž vítězství církve; Erik Menved musil r. 1303 uznati papeže Bonifacia VIII. za soudce v tomto sporu a takřka podříditi se moci duchovní. Stejně nešťastny byly pokusy královy obnoviti dřívější moc dánskou nad Šlesvikem, Holštýnskem a Meklenburskem; koruna upadla při tom jen do obrovských dluhů, tak že veliká čásť statků královských byla při smrti Erikově pozastavována německým knížatům a jiným jeho spojencům. Vrcholu dosáhl neblahý stav říše za neschopného Krištofa II. (1320—32), jenž musil si korunu vykoupiti toliko volební kapitulací ve Viborgu (10. led. 1320), která stanovíc práva a povinnosti všech čtyř stavů (duchovenstva, šlechty, měšťanstva, stavu selského) omezovala značně moc královskou a propůjčovala rozsáhlé výsady velmožům říše; kapitulací touto vázáni byli všickni následující králové, až moc šlechty v XVII. stol. zavedením absolutismu byla zlomena. Ze statků korunních byly r. 1330 toliko Laaland a několik malých ostrovů v držení králově, a následkem toho nemohl král v podnicích svých rozvinouti náležité moci. Pokus spojiti Šlesvik opět s D-skem skončil úplnou porážkou Krištofovou u Gottorpa, a následkem toho vypuklo po celé říši povstání, jímž král donucen k útěku do Němec, a na trůn povýšen Valdemar III. (1326—30), který však již po čtyřech létech koruny se vzdal. Krištof zmocnil se sice r. 1329 pomocí Lubeka, Holštýnska a některých velmožů opět vlády, ale při smrti jeho bylo D. na pokraji záhuby. Plných osm let panovalo bezvládí, šlechta činila, co chtěla, města hynula pod přemocí Hansy a stav selský úpěl pod útisky šlechtickými.

Teprve Valdemar IV. (1340—1375), syn Krištofa II., dostav se k vládě potvrzením kallundborské kapitulace, obnovil vážnost moci královské a brzo mocí, brzo lstí sjednotil znenáhla zase všecky země dánské pod svým žezlem, tak že obnoveny staré hranice říšské: na sev. Skagerrak a Gotaelf, na jihu Ejdora. Za zásluhy své nazýván Atterdag (opět den), ačkoli současníci jeho, kteří často zakoušeli jeho přísnosti a bezohlednosti, dali mu příjmení »Zlý«. Ale Valdemar nespokojil se nabytými úspěchy; prodav r. 1346 dánské Estonsko za 19.000 hřiven stř. řádu Německých rytířů, dobyl na Švédsku ostrovů Ölandu a Gotlandu a přijal název krále Gotů. Tím však popudil na sebe nejen Švédy, ale i německou Hansu, která Wisby na Gotlandě počítala mezi svá nejdůležitější tržiště, a záhy stihla ho její pomsta. Ve spolku se Švédy a jutskou šlechtou vyplenili Hanseaté dvakráte Kodaň a velkou čásť země, dobyli 1369 Helsingöru a Nikjöbingu, donutili krále k útěku do Němec a uzavřeli r. 1370 se stavy mír, kterým vliv a výsady její značně byly rozšířeny, král pak po návratu svém r. 1372 musil smlouvu tuto schváliti. V Kodani měli Hanseaté veškeren obchod ve svých rukou, tak že do XV. stol. nepřipomíná se tam domácí obchodník; mimo to však zřídili si rozsáhlé faktorie v Helsingöru a Roskilde na Själlandě, ve Svendborgu na Fynu a ve Flensburce. Valdemarem IV. vymřel r. 1375 po meči rod Ulfovců a panství přešlo na jedinou dceru jeho Markétu, manželku norského krále Hakona. Markéta (1375 až 1412), jež náleží k nejvznešenějším postavám dějin nordických vůbec, vládla s počátku jako poručnice svého nedospělého syna Olafa, po brzké smrti jeho (1387) samostatně a dosáhla po smrti manželově r. 1380 též panství v Norsku. Takto spojeny D. s Norskem, kterýžto svazek déle 400 let potrval. Markéta přivtělila k nim také třetí nordickou říši, Švédsko, rozhodným vítězstvím u Falköpingu r. 1389 a dobytím Štokholma r. 1395 i vypuzením krále Albrechta Meklenburského. Aby spojení všech tří říší bylo zabezpečeno, svolala stavy všech zemí do Kalmaru, kdež stalo se r. 1397 předběžné dorozumění (Kalmarská unie) o příštích společ. volbách králů, před tím pak dala r. 1396 zvoliti za nástupce v panování Erika Pomořanského, vnuka své sestry Ingeborgy, nejprve v D-sku, potom v Norsku a Švédsku. Skutečné, zákonné sjednocení tu neprovedeno, a připojení Švédska nebylo než dánským výbojem. Vzácné schopnosti vladařské, jimiž Markéta vynikala, dovedly sice udržeti jednotu, tak že r. 1404 i král Albrecht svých nároků se vzdal, avšak nespokojenost propukala stále zvláště mezi švédskou šlechtou (Norsko bylo občanskými válkami a boji o trůn tak vysíleno, že nemohlo pomýšleti na odpor), a záhy počaly se základy nové jednoty povážlivě viklati. Hansa, která ve spojení tří nordických království viděla veliké nebezpečenství pro sebe, šířila i podporovala zejména ve Švédsku nenávist a nedůvěru ke králům dánským a jejich náměstkům, a jenom vzájemná žárlivost švédských velmožů, z nichž jeden druhému nechtěl dopřáti koruny královské, zabránila, že unie hned po smrti Markétině se nerozpadla. Vedle toho moc královská v D-sku byla od šlechty omezena takovou měrou, že králové byli spíše předsedy říšských stavů než panovníky, a proto nová velmoc nordická nemajíc po smrti Markétině ani schopných vladařů, neměla trvání o mnoho delší než říše Knuda Velikého nebo Valdemara Vítězného. Hned nástupce Markétin Erik VII. (IX. 1412—39) musil zápasiti s nepokoji ve Šlesviku i ve Švédsku. Šlesvik hleděla již Markéta těsněji připoutati k D-sku upravením jeho lenních závazků, avšak hrabě Adolf VIII. ve spolku s městy hanseatskými vzdoroval Dánům tak šťastně, že mu příměřím v Koldingu r. 1411 a posléze mírem ve Vordingborce r. 1435 musil býti Šlesvik ponechán jako dědičné léno, ve Švédsku pak vypuklo povstání Dalekarlů vedením Engelbrekta Engelbrektssona a skončilo tím, že od Švédů zvolen domácí správce říše Karel Knutsson Bonde. O nic lépe nedařilo se králi v D-sku, kdež mezi velmoži způsobil takovou nevoli, že r. 1439 na shromáždění v Korsöru byl sesazen; odešed pak na ostrov Gotland, provozoval odtud loupežné nájezdy až do své smrti r. 1459. Nástupce jeho Krištof III. Bavorský (1439—48), poslední člen rodu Ulfovců, jenž sídlo královské přeložil z Roskilde do Kodaně, stal se sice králem v celé unii, ale nikoli tím způsobem, jak bylo smluveno v Kalmaru, aby totiž byl býval zvolen společně od vyslanců všech tří království, nýbrž přijat jest za panovníka v každém o sobě. Nový král hleděl sice obnoviti v zemi pokoj a blahobyt a zanášel se záměrem podvrátiti úplně moc Hansy, avšak nedočkal se toho, zemřev bezdětek r. 1448. Smrtí jeho bylo veta po unii Kalmarské, neboť Švédsko zvolilo si za krále říšského maršálka Karla Knutssona a dánská rada říšská zvolila králem Kristiána hraběte Oldenburského, jehož rod přes 400 let seděl na trůně dánském.

Před nastoupením musil Kristián I. (1448 až 1481) šlechtě ve volební kapitulaci zaručiti svobodnou volbu krále a slíbiti, že bez jejího svolení nebude ukládati daní. R. 1450 došel uznání též v Norsku, ale pokládal za svou povinnost obnoviti unii, i podařilo se mu zapuzením Karla Knutssona r. 1457 opanovati Švédsko. Brzo na to po smrti svého ujce Adolfa Holštýnského nabyl nejen Šlesvika, dánského to léna, nýbrž i Holštýnska (smlouvou v Ribe 1460), tak že náležel k nejmocnějším evropským panovníkům své doby, avšak musil oběma vévodstvím vydati zemská privilegia, v nichž výslovně bylo vytčeno, že země ty nikdy nemají býti spojeny s D-skem, nýbrž »na věčné časy« nedílně souviseti. Roku 1474 obdržel od cis. Bedřicha III. v léno Dithmarsy a založil universitu v Kodani. Svazek se Švédskem netrval dlouho; šlechta i duchovenstvo ve Švédsku byly nespokojeny s marnotratnou vládou dánskou a král marně se pokoušel zajetím arcibiskupa upsalského nespokojence zastrašiti, Karel Knutsson navrátil se do země a po delší válce občanské připravil Sten Sture starší, nástupce Knutssonův v říšské správě švédské, velkým vítězstvím u Brunkebergu nedaleko Štokholma Kristiána o naději, udržeti unii státu nordických. Konečným dohodnutím ponechána Sten Sturovi vláda v zemi, kdežto král dánský podržel toliko právo užívati titulu a znaku krále švédského. Stejně dařilo se synu a nástupci jeho Janovi (1481 až 1513). Dosáhnuv r. 1483 uznání v Norsku a Kalmarským recessem i ve Švédsku, urovnal spor s bratrem svým Bedřichem o země šlesvicko-holštýnské a vytáhl potom s 30.000 mužů proti selské republice Dithmarsů, jejíž území byl již Kristián I. od říše Německé v léno obdržel, která však uznávala nad sebou toliko panství arcibiskupství bremského; avšak u Hemmingstedtu byli Dánové od Dithmarsů na hlavu poraženi, a porážka tato povzbudila k odboji i Švédy, kteří opět povolali v čelo státu Sten Stura s podmínkou, aby D-sku válku vyhlásil, zároveň pak propukly nepokoje v Norsku a boje s Hansou. S touto uzavřen mír 1512, ale konce války švédské král Jan se nedočkal. Syn a nástupce jeho Kristián II. (1513—1523) jest posledním králem unie. Jako předchůdcové jeho nastoupil v panství toliko v D-sku a Norsku; Švédsko spravoval Sten Sture mladší, až konečně u Bogesundu 1520 byl přemožen a smrtelně poraněn a Štokholm otevřel králi brány; avšak Kristián ukrutností zmařil dobyté úspěchy. Pověstné »stokholmské krveprolití« dne 8. list. 1520, při němž král dal 94 předních šlechticů a duchovních hodnostářů na tržišti veřejně popraviti, bylo podnětem k obecnému povstání, a r. 1523 zvolilo si Švédsko domácího krále Gustava Vasu. Tím bylo navždy přerušeno spojení D-ska a Švédska a zaseto mezi oba národy símě nenávisti, jejíž ovocem byly krvavé války opětující se potom po několik století. Při D-sku zůstalo toliko Norsko, které později při zavedení reformace sníženo se samostatné a rovnoprávné říše na pouhou provincii D-ska, a v postavení tom setrvalo po 300 let. I v samém D-sku nebylo panování Kristiána II. hrubě šťastno. Ačkoli král vynikal značnými schopnostmi a bystrozrakem, jak svědčí mnohé jeho zákony na prospěch obecného lidu vydané, tož odpor jeho proti šlechtě a prudká povaha, přecházející mnohdy až v šílenou ukrutnost, přivodily konečně jeho pád. Ve snaze po neobmezené moci královské pustil se v zápas s aristokracií, s obchodním panstvím německé Hansy i s mocným duchovenstvem a hledal proti nim oporu ve stavech měšťanském a selském. V těchto snahách utvrzovala ho milostnice jeho Hollanďanka Dyveke Bijlmsova a matka její Sigbrit, které král konečně odevzdal i správu cel, zejména cla sundského. Nicméně konec panství dánského ve Švédsku povzbudil i aristokracii dánskou k odporu proti králi a jutská šlechta nabídnuvši korunu královskou gottorpskému vévodovi Bedřichu, spojila se s městy hanseatskými, jejichž vojsko a loďstvo plenilo dánská pobřeží. Kristián prchl se svými věrnými do Německa, kdež u svého švakra císaře Karla V. pomoci hledal.

Bedřich I. (1523-33) přijat shromážděním šlechty ve Viborgu za krále, musil jí však (24. března 1523) potvrditi stará privilegia a ponechati vládu i moc zákonodárnou říšské radě složené ze 23 velmožů, kteří nové členy sami navrhovali králi k potvrzení. Tím stalo se D. říší volební. S Gustavem Vasou uzavřel Bedřich r. 1524 mír v Malmö, jímž Bleking i Ronneby ponechány Dánům a také o ostrov Gotland učiněno narovnání. Pomocí Lubečanů připraven i Själland k poslušenství krále a r. 1525 vzdala se i Kodaň. Mezitím však Kristián II. se svolením Karla V. najal si v Nizozemí vojsko, objevil se r. 1531 v Onslu (dnešní Kristianii) v Norsku, které se pro něho skoro celé prohlásilo, a chtěl se odtud pokusiti o dobytí D-ska, ale byl poražen i zajat, musil se úmluvou v Agershuusu 1532 vzdáti svých práv ke trůnu a držán potom v zajetí v Sönderborgu na Alsenu a v Kallundborgu († 1559). Bedřichem I. počíná v D-sku doba reformace. Mužové z lidu, jako Hans Tausen (»dánský Luther«), šířili nové učení a král podporoval je, ačkoli ve volební kapitulaci zavázal se duchovenstvu, že bude chrániti církev katolickou; vida však náklonnost lidu k učení evangelickému a získav pro reformaci šlechtu, které měla připadnouti část duchovenských statků, provedl na říšském sněmu v Odense (1527), že oběma vyznáním přiznána plná rovnoprávnost, dovoleny sňatky kněží a volba biskupů učiněna nezávislou na kurii římské. Avšak král osadil záhy všecka biskupství přívrženci nového učení. Po náhlé smrti Bedřichově strhly se mezi oběma náboženskými stranami urputné boje o volbu nového krále; sněm nemohl se o ničem dohodnouti, a mezitím, co Šlesvik a Holštýnsko na sněmu v Kielu zvolily si za vévodu Bedřichova syna Kristiána, spravovala D. po celý rok říšská rada, při čemž říšský hofmistr byl správcem říše, kancléř nejvyšším sudím a říšský maršálek vrchním velitelem vojska. Zmatků těchto užili Lubečané (Mejer a Wullenweber), aby moc D-ska ještě více omezili a Baltické moře úplně uzavřeli obchodu hollandskému. Proto hodlali na trůn dosaditi vypuzeného Kristiána II. a ve spolku s purkmistry kodaňským i malöjským a hrabaty Krištofem Oldenburským a Janem z Hoye způsobili tak zv. »hraběcí válku« (Grevens Fejde), mezitím co současně v zemi zuřila občanská válka mezi šlechtou a duchovenstvem, městy a sedláky, katolíky a protestanty. R. 1534 vtáhl Krištof Oldenburský do Kodaně jako náměstek Kristiána II., ale v tomto nebezpečenství dohodla se šlechta s biskupy jutskými a volbou jejich povolán za krále Kristián šlesvicko-holštýnský jako Kristián III. (1534—1559), který pomocí Gustava Vasy zvítězil nad Lubečany (mír hamburský 1536) a r. 1536 do Kodaně vešel. Za něho, horlivého lutherána, provedena v zemi reformace úplně, statky církevní konfiskovány, na říšském sněmě v Kodani r. 1536 prohlášeno vyznání lutherské za náboženství státní, a Bugenhagen od r. 1537 vypracoval nové zřízení církevní, které sice podrželo hodnost biskupů, ale ve všem bylo úplně odvislé od vlády. S reformací nastal též převrat sociální. Hraběcí válka, ačkoli zdánlivě jest zápasem o moc královskou, ve skutečnosti jest toliko posledním pokusem nižších stavů vzepříti se brannou moci aristokracii, a z boje tohoto vyšla šlechta jako vítěz. Moc její, která značnou částí statků duchovních ještě byla rozmnožena, od té doby stále se vzmáhá, tak že králové jsou spíše jen vykonavateli šlechtické rady říšské než vládci svobodného království, stav selský na místě očekávané svobody ocitl se v nejtužším nevolnictví a města s duchovenstvem neměla nijakého politického významu, neboť zavedením reformace váha církve zničena. Blahodárným následkem reformace bylo povznesení vzdělanosti, poněvadž zabráním církevních statků nabyla vláda dosti prostředků k vydržování a zakládání hojných ústavů vyučovacích. Král vydal také nový, kratší zákonník, tak zv. »Koldinžský recess«. O Šlesvik a Holštýn musil se Kristián III. rozděliti s mladšími bratry Janem a Adolfem, při čemž mu připadl díl segeberský, spor pak se Švédskem o Gotland a dánský znak byl urovnán mírem v Brömsebro, jakož vůbec Gustav Vasa a Kristián zachovávali vespolek poměry přátelské. Avšak za mladých, popudlivých synů jejich dánského Bedřicha II. (1559—88) a švédského Erika XIV. poměry zcela se změnily. Po podrobení Dithmarsů r. 1559, které konečně ve spolku s vévodami holštýnskými provedeno a jež králi zjednalo velikou vážnost v říši Německé, vypukla r. 1563 sedmiletá válka se Švédskem, jejíž výsledkem bylo toliko vzájemné zpustošení zemí a jež ukončena r. 1570 mírem štětínským. Jinak byla vláda Bedřichova blahodárná, důchody královské rozmnoženy, vědy a umění, zemědělství, průmysl i obchod podporovány a ku povznesení jich povoláno do země mnoho pracovitých a zámožných Hollanďanů vypuzených z vlasti. Syn jeho Kristián IV. (1588 — 1648) zvolený již za otcova živobytí r. 1586 za jeho nástupce, vládl do r. 1596 pod poručnictvím 4 rádců (ve vévodstvích německých jen do 1593). Válka se Švédskem, řečená kalmarská (1611—13), skončena mírem knörödským beze ztráty pro D., za to však nešťastné bylo účastenství Kristiánovo na válce třicetileté v Němcích, kdež protestantům dolnoněmeckým přispěl ku pomoci. Po porážce u Luttera (1626) zaplaveny Holštýn, Šlesvik a Jutsko drancujícími zástupy Valdšteinovými a bylo ještě velikým štěstím pro D. že mohlo loďstvem svým zabrániti vojům císařským přechod na ostrovy. Mír lubecký (1629) zůstavil sice D. v původní jeho rozsáhlosti, avšak vážnost říše utrpěla výsledkem války těžkou ránu. Král snažil se sice povznesením průmyslu a obchodu rozmnožiti blahobyt země, založil Tranquebar v Indii, vydržoval si k udržení pořádku v zemi stálé vojsko 5000 mužů, a hleděl přísným prohledáváním lodí zvýšiti výnos cla sundského, avšak toto zařízení způsobilo roztržky se Švédskem, jehož pokroky v Němcích Kristián IV. žárlivě sledoval. Ve válce odtud vzniklé vítězili sice Dánové na moři, zvláště ve slavné bitvě u ostrova Fembry (1644), avšak na suché zemi porážel švédský vojevůdce Torstenson všechen odpor napořád a král nemohl ani postaviti dostatečné moci do pole, poněvadž mu šlechta a říšský sněm odepřely mimořádnou daň na zaplacení německých žoldnéřů. Následkem toho musilo D. mírem v Brömsebro r. 1645 postoupiti Švédsku Jemtland, Herjedalen, ostrovy Gotland a Oesel, a povoliti výrobkům švédským úplné osvobození od cla v Öresundu a obou Beltech; mimo to musil se syn Kristiánův Bedřich vzdáti všelikých nároků na Brémy a Verdy. Skončila tedy vláda Kristiánova pro D. nešťastně, avšak přes to jest on nejpopulárnějším a nejoblíbenějším ze všech králů rodu oldenburského. Také vinu z pohrom, jež říši postihly, nelze mu přičítati, tato lpí na panovačné, zpupné šlechtě, jejíž vypínavost, sobeckost a bezohlednost vzrůstala v téže míře, jako zdatnost její klesala; a nenávisť naproti ní vzrůstala a propukala konečně zjevně i mezi občanstvem a duchovenstvem.

Za těchto poměrů nastoupil vládu chytrý a opatrný Bedřich III. (1648—70), druhý syn Kristiánův, který hned od počátku pomýšlel na to, využitkovati nevole lidu k sesílení moci královské na úkor šlechty, a v záměrech těch byl podněcován nadanou manželkou svou Žofií Amalií. Také poměry v ostatní Evropě, v níž za příkladem Ludvíka XIV. rozhostoval se absolutismus, byly převratu příznivý. Ale král musil úmysly své skrývati k době příhodné, ba musil podepsati nejtěžší volební kapitulaci, jaká kdy na králích dánských byla vynucena. Brzo na to podařilo se mu svrhnouti nejsmělejšího předáka strany šlechtické Corfitze Ulfeldta, avšak úplný pád šlechty přivodily teprve nešťastné války se Švédskem. R. 1657 vypukla prvá válka; švédský král Karel X. Gustav vtrhl rychle z Polska do Šlesviku a Jutska, přešel odtud přes zamrzlé Belty na Fyn i na Sjalland a stál na poč. r. 1658 před Kodaní. Mírem roskildským (1658) musilo se D. vzdáti krajin na vých. straně Oeresundu (Skanie, Halland, Bleking, Bohus), mimo to Trondhjemu, Bornholma, povoliti Švédsku úplnou svobodu celní a vzdáti se nároků na Rujanu. Přes to Karel X. nebyl s dobytými úspěchy spokojen a zamýšleje sjednotiti všecky země nordické pod svým panstvím, obnovil po několika městcích válku. Šlechta dánská radila králi k povolnosti, avšak občanstvo vzchopilo se k odporu, útoky švédského vojska před Kodaní byly odraženy (1659), Hollandsko vypravilo pomocné loďstvo, a Švédové pro současné nepřátelství s Polskem, Braniborskem i císařem nemohli válčiti s náležitým důrazem. Mír kodaňský r. 1660 vrátil D-sku toliko Bornholm a Trondhjem, avšak když r. 1660 shromáždil se říšský sněm k pdradám, kterak pomoci zubožené říši, byla moc šlechty již zlomena. Stav městský, jehož sebevědomí udatným hájením Kodaně znamenitě se povzneslo, a jenž v kodaňském purkmistrovi Hansu Nansenovi měl znamenitého náčelníka, a stav duchovní, jehož vůdcem byl själlandský biskup Svane, provedli přes odpor šlechty usnesení, aby D. stalo se říší dědičnou. Král pak, kterému uloženo, aby na místě dosavadní volební kapitulace propůjčil zemi novou ústavu, a od něhož očekáváno, že stavům ponechá účastenství na správě říšské, strhl aktou o suverenitě r. 1661 veškeru moc na sebe. D. proměněno tím v absolutní monarchii a »královský zákon« (Kongelov), který r. 1665 byl vypracován, ale teprve r. 1709 prohlášen, byl odtud po dvě století základním zákonem říše. Dřívější říšská rada byla zrušena a jednotlivé obory správní přikázány kollegiím (ministerstvům), kteráž nadále řídila se jedině vůlí královou.

Absolutismus v D-sku potrval do r. 1848. Samovláda královská zamezujíc částečně duchovní i hmotný rozvoj říše, uspávajíc znenáhla lid a odvracujíc jej od účastenství v záležitostech veřejných, zdržovala sice v mnohém směru pokrok země, přece však bylo lépe pro D., než kdyby bylo zůstalo hříčkou sobecké šlechty. Jakkoli základní zákon propůjčoval králi moc tak neobmezenou, jaké tehdy neměl skoro žádný panovník v Evropě, přece králové při své dobromyslnosti, poctivosti a nevelkém nadání zřídka užívali moci sobě svěřené u větším rozsahu, a vláda jejich bývala prospěšná, jen když měli poctivé a nadané rádce. Nejhůře ovšem převrat poměrů postihl šlechtu; poměry celého stavu změnily se po r. 1660 úplně; ačkoli podržela sociální výsady, přece musila se podrobiti dani z hlavy a od r. 1671 přednosti své sdíleti s novou dvorskou šlechtou (barony a hrabaty), která většinou se skládala z cizinců, najmě Němců. Stará dánská šlechta nevrle vzdalovala se ode dvora, jejž dříve úplně ovládala. Počátek absolutismu za Bedřicha III. a nástupce jeho Kristiána V. (1670-90) byl celkem dobrý, neboť králové vedle snahy, upevniti neobmezenou vládu vydržováním silného stálého vojska (24.000 mužů) a loďstva, užívali moci své k důležitým opravám v zákonodárství, a r. 1683 vydán společný zákonník pro celou říši pode jménem »dánskcý zákonník Kristiána V.«, r. 1687 norský zákonník. Rádcem obou králů byl jeden z největších státníků dánských Peder Schumacher, později na hraběte Griffenfeldta povýšený, který vedle své horlivé činnosti zákonodárné i zahraniční politiku řídil obratně (Oldenburg a Delmenhorst připadly r. 1667 králi a vévodovi gottorpskému, o kteréžto země delší spor vznikl, a r. 1688 dostal se jim Butjatingerland v léno od Lüneburska), avšak nemohl zameziti účastenství D-ska ve válce francouzsko-hollandské, v níž Švédsko bylo spojencem Francie, a ještě před koncem války jest svržen. Ve válce té, řečené »skanské«, připadl D-sku opět zápas se Švédskem a veden byl tentokráte s velkým úspěchem (vítězství Nielsa Juelsa v zálive Kjögeském), avšak Francie držela ochrannou ruku nad Švédskem a D. přese všecky slavné skutky musilo úmluvou ve Fontainebleau (1679) přiznati vévodě holštýnsko-gottorpskému všecka jeho práva a mírem lundským (26. září 1679) navrátiti Švédsku veškery výboje. R. 1682 vtrhl Kristián opět do Holštýnska, tu však hrozili válkou nejen Švédové, nýbrž i vévodové brunšvičtí, Anglie i Holland, tak že smlouvou altonskou r. 1689 musilo D. navrátiti dobytý Šlesvik i ostrov Fembru vévodovi holštýnskemu. Nový pokus o zabrání Šlesviku i o dobytí dřívějších držav na půdě skandinávské učinil Kristiánův syn Bedřich IV. (1699—1730) účastně se války nordické. Dánské vojsko napadlo Šlesvik a Holštýn, avšak rychlý útok Karla XII. na Själland, kdež oblehl Kodaň, zastrašil Bedřicha IV. tak, že v míru travendalském r. 1700 uznal úplnou rovnost vévody holštýnsko-gottorpského a zaplatil 260.000 tolarů náhrady. Když však Karel XII. byl od Rusů u Poltavy poražen, obnovilo D. válku; u Helsingöru byli sice Dánové poraženi (1710), avšak na moři pod Pedrem Tordenskjoldem osvědčili opět svou převahu, dobyli Brém a Verdů a také ve Šlesviku vítězili. Mír frederiksborský r. 1720 nezjednal D-sku zvláštních prospěchů, avšak urovnal prozatím otázku šlesvickou tím způsobem, že vévodství toto spojeno s říši Dánskou jako léno na ni spadlé; vévoda gottorpský marně proti tomu protestoval, poněvadž Francie a Anglie držení země té D-sku zaručily. Mimo to získal Bedřich IV. v Záp. Indii k ostrovu sv. Tomáše ostrov St. John, a zabral Gronsko založením osad na tamějším pobřeží. Jinak byla vláda Bedřichova pečlivá a spořivá, tak že král umíraje zůstavil v pokladně král. několik millionů. Válka nordická byla poslední větší válečnou událostí, do níž D. v XVIII. stol bylo zapleteno, a od té doby do konce století požívala země míru, tak že vláda bez překážky mohla se věnovati povznesení blahobytu. I provedeny rozsáhlé opravy ve školství i v zákonodárství za Bedřicha IV. a nástupců jeho Kristiána VI. (1730—46) a Bedřicha V. (1746—66): především podporovány obchod a průmysl, a to nejvíce prostředky v tehdejší době obvyklými, totiž ochrannými cly a monopoly, kdežto pro nejdůležitější zdroj národního blahobytu, pro orbu, nekonáno ničeho. Stav selský nacházel se duševně i hmotně v nejtužší porobě, zejména na ostrovech. Nevolnictví (Vornedskab) bylo sice r. 1702 zrušeno, avšak již za pobožnůstkářského Kristiána VI. nahrazeno zřízením novým, kterým stav sedláků stal se právě tak neblahým jako dříve, totiž připoutáním k hroudě (Stavnsbaandet); tím sedlák byl nucen do určitého roku svého věku setrvati na rodném statku, aby pán mohl pro zemskou milici právě zřízenou stavěti dostatek mužstva; zákon ten zaveden po celé říši, kdežto nevolnictví panovalo toliko na ostrovech. Za rozmařilého Bedřicha V. útisky stavu selského ještě se zvýšily a toliko několik prozíravých mužů, jako J. H. Bernstorff, uznávalo zhoubnost tohoto zřízení a i potřebu oprav ve všech oborech. I finanční poměry říše byly rozervány, k jejichž neblahému stavu přispěly hlavně stavby královny Žofie Magdaleny (christianborský zámek) a vydržování četného vojska za branné neutrality. V zahraničních záležitostech vyhnulo se D. v tomto období velkým zápletkám evropským, zejména sedmileté válce (zásluhou ministra Bernstorffa), ačkoli zuřila na samých hranicích říše. Současné rozřešil Bernstorff též otázku šlesvickou, která zůstávala stále nebezpečnou pro mír říše, pokud rod holštýnsko-gottorpský na svých nárocích setrvával. Když pak rod tento dostal se na trůn ruský a zároveň Bedřich V. po smrti vévody holštýnsko-plonského Bedřicha Karla (1761) země jeho zabral, hrozila vypuknouti válka s Ruskem a toliko náhlá smrt Petra III. r. 1762 ji zabránila. Na to státnickou obratností Bernstorffovou provedena r. 1765 oldenburská výměna (Mageskifte), kterou carevna Kateřina II. vzdala se za rod holštýnsko-gottorpský nároků na Šlesvik i podílu svého na Holštýně a obdržela za to Oldenburg a Delmenhorst.

Nejzajímavější doba ve vnitřních dějinách dánských v XVIII. stol., doba to velkých oprav, spadá do poslední jeho třetiny. Slaboduchý syn Bedřicha V. Kristián VII. (1766-1808) ponechal s počátku vládu Bernstorffovi, avšak r. 1770 postaven v čelo vlády osobní lékař a oblíbenec královny Karoliny Mathildy Johan Frederik Struensee. Muž ten náležeje k onomu druhu státníků, již řídili se zásadami francouzských encyklopedistů, jal se prováděti reformy bez ohledu na současné poměry dánské, a způsobil jimi více škody než prospěchu, ačkoli nutno mnohé z nich uznati za znamenitý pokrok; tak zavedena svoboda tisku, lepší pořádek ve financích i v soudnictví, zejména zřízení soudu dvorského a městského v Kodani, odstraněno právo útrpné a provedeno spravedlivější osazování míst úřednických, naproti tomu však opovrhování vším, což mělo ráz dánský (Struensee sám byl něm. původu), zrušení magistrátu kodaňského, bezohlednost, s níž opravy prováděny a konečně poměr jeho ke královně Karolíně Mathildě způsobily v lidu odpor proti ministru. Nevole této užili nepřátelé nového povýšence, v jejichž čele stáli ovdovělá královna Juliana Marie, korunní princ Bedřich a vychovatel jeho Ove Högh Guldberg, a r. 1772 byl Struensee i s královnou z vynuceného rozkazu královského zatčen a s pomocníkem svým Brandtem r. 1773 popraven; královna, jež byla od manžela rozvedena, jest toliko na zakročení svého bratra anglického krále Jiřího III., z vazby propuštěna. Dvouletá reakce, jež potom následovala pod správou Guldbergovou, pokládala za svou povinnost, rušiti vše, cokoli z doby Struenseeovy pocházelo, opravy záslužné i méně dobré, a toliko jediná vlastnost její jest chvalitebná, totiž směr rozhodně dánský; tento jeví se hlavně v zákoně indigenátním, kterým odstraněno dosazování cizinců v úřady. Od r. 1774, kdy korunní princ Bedřich prohlášen byv za plnoletého ujal setrlády jako spoluvladař svého nemocného otce, nastala doba rozumných oprav a umírněného pokroku. Obklopen vynikajícími rádci, jakými byli O. P. Bernstorff, Kr. D. Reventlov a Kr. Colbjörnsen, ujal se poctivý Bedřich práce a přijal do programu svého i mnohé z dřívějších oprav Struenseeových, na př. opravu soudnictví a zavedení svobody tisku. Rovněž vážně zabýval se rozřešením otázky selské a 1788 zbaven stav selský Stavnsbaandetu, čímž učiněn počátek ku provedení rovnosti všech poddaných říše. Z ostatních zákonů, jež svědčí o humanitních zásadách prince-vladaře i jeho rádců, vynikají zrušení obchodu s černošskými otroky v dánských koloniích a emancipace židů. Zahraniční záležitosti spravoval O. P. Bernstorff neméně obratně než dříve jeho strýc. Za války Obcí severoamer. za svobodu uchránil obchod dánský pohrom válečných, účastnil se ve spolku se Švédskem a Ruskem branné neutrality proti přehmatům anglickým; také později dovedl se vyhnouti všem následkům franc. revoluce, a bylo neštěstím pro D., že Bernstorff zemřel právě v době (1797), kdy ho říše nejvíce potřebovala, neboť hned po jeho smrti stržena do víru bojů evropských.

Století XVIII. končilo šťastně pro D., blahobyt jeho se vzmáhal a obchod vzkvétal mezitím co většina ostatních států evropských krvácela v koaličních válkách s Francií, avšak stoletím XIX. nastávali krušní dnové. Spory s Anglií stran prohledávání lodí vedly opět ke branné neutralitě mezi D-skem, Ruskem, Švédskem a Pruskem, načež Anglie na lodi oněch států ihned uvalila embargo a silné loďstvo anglické (54 lodí) pod Parkerem a Nelsonem objevilo se v Öresundu před Kodaní. Nerozhodná bitva pod admirálem Fischerem na rejdě kodaňské skončila se sice čestně pro zbraně dánské, ale úspěchu neměla; když pak po smrti cara Pavla branná neutralita se rozpadla, povolilo D. smlouvou petrohradskou všem požadavkům anglickým, začež zrušeno embargo a vráceny dánské kolonie. Avšak od r. 1807 bylo D. úplně strženo do víru válečného hlavně vinou kolísavé politiky vlády, která kloníc se sympathiemi k Francii a vidouc prospěch svůj ve spojenství s Anglii, chovala se k oběma obojetně. Když pak po míru tylžském měly menší státy podle dohodnutí mezi Alexandrem I. a Napoleonem I. donuceny býti ke kontinentální soustavě a zejména D. mělo vydati své loďstvo, aby se ho užilo proti Anglii, vypravila Anglie r. 1807 rychle ke Kodani loďstvo pod Gambierem a Cathcartem, žádat vydání loďstva v zástavu. Po odepření požadavku toho zmocnili se Angličané po třídenním bombardování hlav. města, zničili veškera skladiště lodní a odvezli loďstvo jako kořisfť. Následkem toho spojilo se D. zjevně s Francií, ale sedmiletá válka s Anglií, k níž později přidružila se též válka se Švédskem o Norsko, zničila obchod dánský a přivedla finance jeho na mizinu. Mírem kielským r. 1814 postoupil král Bedřich VI. (1808—39), který po smrti svého otce Kristiána r. 1808 nastoupil, Švédsku Norska za Švédské Pomořany a Rujanu, které však musil vyměniti Prusku za Lauenburk a 1 million tolarů; s Holštýnskem a Lauenburkem přistoupil k Německému spolku. Z války vyšlo D. jako stát malý a zchudlý; k uhrazení nákladu na vojsko vydávala vláda bez přestání nekryté peníze papírové a následkem toho musila r. 1813 prohlásiti státní bankrot, což vedlo ke zřízení říšské banky, která po pěti létech proměněna v národní banku od vlády neodvislou. V potomní době míru vracel se znenáhla blahobyt, podporovány obchod i průmysl a zlepšeny politická správa i školství. Zároveň však vzmáhaly se idee svobodomyslné i touha po účastenství lidu na životě veřejném. S počátku však liberální strana chovala se zdrželivě z úcty ke starému, oblíbenému králi Bedřichu VI., který žárlivě bděl nad svými právy panovnickými, přece však D. nezůstalo nedotčeno hnutím, jež po Evropě způsobila červencová revoluce pařížská. Vláda povolila částečně lidu svolavši nařízeními z r. 1831 a 1834 provinciální stavy pro ostrovy (se sídlem v Roskilde, 70 poslanců), pro Jutsko (ve Viborgu, 55 posl.) a pro Šlesvik a Holštýn, zároveň pak uveřejnila rozpočet na r. 1835 a 1836; ačkoli členové těchto shromáždění stavovských pocházeli výhradně z vyšších vrstev společnosti a moc jejich byla velmi obmezena, přece byl účinek těchto shromáždění dobrý, poněvadž v lidu probouzela zájem pro záležitosti státní a žurnalistika nabyla záhy velikého vlivu na veřejné mínění. Teprve po smrti Bedřicha VI. za vlády Kristiána VIII. (1839—48) vystoupila strana liberální zjevně se svými požadavky a skládala v nového panovníka veliké naděje, poněvadž tento jsa místodržitelem v Norvéžsku zastával se vždy zásad liberálních, zvolen byl r. 1814 za konstitučního krále norvéžského a vzdal se důstojnosti své teprve, když král švédský potvrdil ústavu, kterou si lid norvéžský byl vypracoval. Tím větší bylo sklamání, když král Kristián nyní nejevil ochoty vzdáti se částečně své moci; nespokojenost lidu z toho vzniklá nedala se utlumiti dobrými zákony správními a strana liberální nabývala silné opory v národním hnutí dánském, jež bylo probuzeno otázkou šlesvickou. Obtíže v záležitosti této nebyly odstraněny ani r. 1721, když Šlesvik jako spadlé léno spojen byl s D-skem, ani výměnou oldenburskou. Vláda sama místo aby byla v zemi této podporovala živel dánský, činila pravý opak toho nadržujíc germanisaci, tak že polovice Šlesviku byla německá, když separatistické snahy počaly se tam rozmáhati. Již Bedřich VI. odmítl ostře požadavky šlesvicko-holštýnského rytířstva, ale nařízení jeho z r. 1810 a 1829 k povznesení živlu dánského neměly účinku. Po revoluci červencové žádán přímo samostatný Šlesvik-Holštýn, který by toliko personální unií byl spojen s D-skem, při čem dovoláváno se hlavně smlouvy ribské z r. 1460, v níž bylo slíbeno, že Šlesvik a Holštýn »zůstanou věčně pohromadě nerozděleny«. Vláda dánská odmítla sice tyto požadavky, avšak zavedením společných stavů provinciálních a zřízením společného nejvyššího soudu, čímž z obou zemí učiněn naproti království jednotný stát, hnutí toto spíše podporovala. Strana Šlesvicko-holštýnská nabyla vrchu ve shromáždění stavů, a když vláda si ji hleděla nakloniti ústupky, pokročila v požadavcích svých tak daleko, že nechtěla ani dánského jazyka trpěti ve sněmovním jednání. Konečně odhodlala se vláda k rázným prostředkům a král prohlásil v otevřeném listě z 8. čce 1846, že nástupnictví v Šlesviku, Lauenburce, i v království jest stejné a přechází i na ženské potomstvo; avšak bylo již pozdě, nebot obě vévodství, agnáti král. rodu a Německý spolek zjevně proti tomu protestovali a nacházeli opory ve veřejném mínění v Německu. Vláda odpověděla na protest sesazením prince Bedřicha z Noeru, bratra praetendenta Kristiána Augustenburského, 8 místodržitelství, a svěřila správu obou vévodství energickému hraběti Moltkovi. Poslední léta vlády Kristiána VIII. uplynula takto v nepokoji a napjetí; násilná roztržka se Šlesvikem a Holštýnem byla neodvratná a také v království požadoval lid se vši rozhodností svobodnou ústavu.

Dne 20. ledna 1848 zemřel Kristián VIII. a nastoupil jeho syn Bedřich VII. (1848-1863), jenž 28. ledna 1848 zvláštním reskriptem přislíbil ústavu společnou pro království i pro vévodství; poněvadž však obě strany měly býti v nové sněmovně zastoupeny stejným počtem poslanců, neuspokojilo prohlášení toto nikoho, nebot národní strana žádala pro D. podle počtu obyvatelstva větší počet poslanců, kdežto stavové šlesvicko-holštýnští nechtěli vůbec slyšeti o společné sněmovně s D-skem. Tu zvěst o únorové revoluci pařížské přivedla věci náhle k rozřešeni; ve vévodstvích pokládali dobu tuto za vhodnou k násilnému provedení separatistických záměrů, a na shromáždění v Rendsburce 18. března usneseno, vypraviti do Kodaně deputaci, jež by žádala za zřízení samostatného státu šlesvicko-holštýnského a vtělení Šlesviku do Německého spolku; v D-sku pak na zprávu o tom po bouřlivé schůzi v kodaňském kasině odebralo se několik tisíc občanů s magistrátem a obecním zastupitelstvem kodaňským v čele na zámek christianborský ke králi žádat ho, aby Šlesvik byl říši zachován a společnou, svobodnou ústavou těsně s ní spojen. Několik dní na to povoláno k vládě tak zv. »březnové ministerstvo«, v jehož čele stál hrabě A. W. Moltke a v němž zasedali přední vůdcové dřívější opposice, setník Tscherning pro válku, pastor Monrad pro kultus a vyučování, advokát Orla Lehmann a Hvidt. Ministerstvo to zrušilo hned přísné zákony tiskové a odpovědělo rendsburské deputaci, že král nemá ani práva ani ochoty přistoupiti též za Šlesvik k Něm. spolku, nýbrž že zamýšlí spojení jeho s ostatním D-skem utužiti, Holštýnsku však jakožto spolkovému státu Německé říše že zamýšlí uděliti samostatnou svobodnou ústavu. Mezitím vypuklo ve Šlesviku-Holštýnsku povstání dříve, než došla odpověď vlády na deputaci holštýnskou, a 23. března sestoupila se v Kielu prozatímná vláda, jež dala osaditi pevnost Rendsburg; v ní zasedal též vévoda Kristián Augustenburský, který si byl v Berlíně zajistil pomoc Pruska. Dánské vládě nezbývalo, než potlačiti povstání mocí, a 9. dubna 1848 zvítězil generál Hedemann nad vojskem povstalců u Bovu nedaleko Flensburka a osadil Šlesvik. Tu však pruské vojsko s jinými sbory spolkovými (asi 20.000 m.) vtrhlo do Šlesviku a spojilo se s povstalci, jejichž moc tím vzrostla na 39.000 mužů. Dánové byli u Šlesviku poraženi a Prusové pod Wranglem vtrhli již do jižního Jutska. Ale vítězství dánská u Nybelu a Dybbelu, hrozivé vystoupení Švédska, jež nechtělo připustiti německý útok na Jutsko a postavilo proto vojsko ve Skanii i na Fynu, a konečně blokáda pruských přístavů dánským loďstvem přiměly Prusko k příměří v Malimö (srp. 1848). Ale již v dubnu 1849 obnoven boj, pruský generál Prittwitz zahnal Dány opět za Kongeau i na Als a po krvavém boji u Koldingu byla hlavní moc dánská pod generálem Bulowem obležena ve Fredericii; o něco dříve utrpělo též loďstvo dánské porážku u Eckernforde. Dánové však vpravili po moři značné posily do Fredericie, tak že Bülow 6. čce zvítězil nad obléhajícími Prusy, a několik dní na to uzavřeno druhé příměří, dle něhož v již. Šlesviku zůstalo vojsko pruské, severní krajiny osadil oddíl švédského vojska, kdežto správa země svěřena kommissi, v níž zasedalo po jednom Prusovi, Dánovi a Angličanu. V čci r. 1850 uzavřen konečně mír berlínský, kterým obnoven stav věcí před válkou, avšak strana šlesvicko-holštýnská, podporována i nadále Pruskem, strojila se k novému odporu. Rozhodná bitva u Istedu a menši boje u Mysunde i Frederiksstadu povalily i tento odpor. Správa ve Šlesviku svěřena dánskému členu smíšené kommisse Tillischovi, který poctivě hleděl uvésti v pořádek zmatené poměry a zváště rozřešiti otázku jazykovou; to učinil tím způsobem, aby v severních dánských končinách byla dánština jazykem obvyklým ve školách a kostelích, v německých krajinách na jihu němčina, ve středu pak v končinách smíšených aby oba jazyky vedle sebe byly rovnoprávny.

Mezi tím pracovalo ministerstvo o nové ústavě a předložilo návrh její ústavodárnému sněmu, který na základě všeobecných voleb sešel se koncem října 1848 v Kodani. Nové ministerstvo, v němž zasedali Madvig a Clausen (březnové ministerstvo musilo odstoupiti pro neshody s králem, poněvadž bylo ochotno k rozdělení Šlesviku na základě národnostní hranice), provedlo základní zákon, jenž proměnil D. v konstituční dědičnou monarchii, přiznal výkonnou moc králi a zákonodárnou králi a říšskému sněmu, a dne 5. čna 1849 byl od krále podepsán.

Podle míru berlínského měl Něm. spolek pečovati o obnovení pořádku v Holštýně, a úlohy té podjalo se Rakousko přes nevoli a žárlivost Pruska. Prozatímní vláda rozpuštěna, a správa země vznesena na rakouského, pruského a dánského kommissaře, ale rakouské vojsko přece zůstalo v zemi vyčkávajíc, kterak vláda dánská naproti Šlesviku a Holštýnsku se zachová. Na dánské straně panovalo mínění, že základní zákon má se vztahovati i na Šlesvik, kdežto spojení s Holštýnskem, jakožto státem spolkovým, mělo býti mnohem volnější. Toho však nechtělo Rakousko a Prusko uznati, žádajíce ústavu, která by platila pro celou říši, t. j. nechtěly dopustiti, aby Šlesvik byl těsněji k D-sku připoután. V jednání o tom musilo D., nemajíc podpory ani Francie ani Anglie, stále povolovati, a konečně ministr zahraničních záležitostí Bluhme dohodl se s oběma mocnostmi v ten smysl, aby Šlesvik a Holštýn měly pro své zvláštní záležitosti každý své vlastní shromáždění stavovské, kdežto D. podrželo říšský sněm; dohodnutí to prohlášeno bylo novým ministerstvem Bluhmovým 28. led. 1852. Zároveň slíbila vláda předložiti novou společnou ústavu pro veškery části říše. Jedinou výhodou tohoto dohodnutí bylo, že dřívější spojení Šlesviku a Holštýna bylo přerušeno a společná správa i společné soudnictví (trvající od r. 1834) odstraněny. Německý spolek byl s tím srozuměn a rakouské vojsko opustilo Holštýn.

Současně upravena důležitá otázka následnictví. Bedřich VII. byl bezdětek i poslední člen panující větve rodu královského a proto vyjednáváno s mocnostmi evropskými o upravení této otázky tak, aby celistvost říše při tom nevzala újmy. Největší část říše byla by přešla na ženské potomstvo panujícího rodu, kdežto v některých částech Holštýnska připadlo by nástupnictví rodu hoištýnsko-gottorpskému, jehož nejstarší větví byl carský rod ruský. Londýnským protokolem z 2. srp. 1850 a smlouvou varšavskou mezi D-skem a Ruskem přeneseno nástupnictví v celé říši Dánské na novou dynastii; dohodnuti členů královského rodu, v němž princ Bedřich hesský, nejbližší příbuzný králův, vzdal se svých práv ve prospěch své sestry Luisy, zasnoubené s princem Kristiánem Glucksburským, schváleno traktátem londýnským v květnu 1852 ode všech velmocí a od vlády švédsko-norvéžské, načež Kristián Glucksburský prohlášen nástupcem trůnu. Vévoda Kristián August Augustenburský vzdal se prohlášením z 30. pros. 1852 svých práv za sebe i své potomstvo a postoupil augustenburské statky za peněžitou náhradu koruně dánské. Naproti tomu ve sněmovně dánské setkala se změna tato se značným odporem, tak že zákon o následnictví přijat teprve v čnu 1853. Ještě tužší opposice objevila se při jednáni o novou společnou ústavu, která prohlášením 28. ledna 1852 byla slíbena. Říšský sněm byl sice ochoten k nutným změnám základního zákona na prospěch společné ústavy, ale nechtěl přivoliti ke změnám omezujícím svobody základním zákonem zaručené; a v této příčině šlo ministerstvo Örstedovo mnohem dále, než bylo třeba. Sněm odhlasoval ministerstvu votum nedůvěry a vláda odpověděla na to sesazováním členů opposice s úřadů i stíháním časopisu opposičních. Když pak v čnu 1854 prohlášen návrh společné ústavy, dle níž říšská rada (určená pro společné záležitosti) měla býti namnoze jen orgánem poradním, strhla se v říjnu 1854 v říšském sněmu bouře a usneseno, aby ministerstvo bylo dáno v obžalobu před říšským soudem pro porušení ústavy, a zároveň podána adressa králi. Folkething rozpuštěn, avšak po volbách vrátila se opposice ve stejné sile, i povoláno nové ministerstvo, v němž mimo jiné zasedali Hall a Andrae a jež záhy s říšským sněmem se dohodlo. Dne 2. října 1855 prohlášena společná ústava, jež mnohem více zachovávala zásady základního zákona z r. 1849; také volby do říšské rady vykonány v Holštýnsku beze všech překážek. Avšak brzo po sestoupení říšské rady v březnu 1856 podalo 11 poslanců šlesvicko-holštýnských adressu králi, v níž žádali, aby nová společná ústava a volební řád byly předloženy stavovským shromážděním v Holštýně a Šlesviku i rytířstvu v Lauenburce. Říšská rada zamítla sice tento požadavek, ale strana šlesvicko-holštýnská nedala se zastrašiti, vědouc dobře, že má silnou oporu v Německu, a skutečně v krátkém čase došly noty z Berlína i Vídně, jež zastávaly stanovisko oněch 11 poslanců a hrozily zakročením Německého spolku. Od té doby výměna not nepřestala až do násilného rozřešení celé otázky, a v tomto diplomatickém boji musilo D., nedocházejíc nikde pomoci, stále povolovati. Když pak chování Německa stávalo se vždy hrozivějším, nabídla vláda dánská, v jejímž čele od r. 1857 stál Hall, holštýnským stavům návrh ústavy pro zvláštní záležitosti vévodství, ale stavové nechtěli o ní jednati, dokud společná ústava z r. 1855 dle jejich přání nebude revidována, při čemž výslovně žádali, aby jednotlivé části monarchie samostatně byly v ústavě repraesentovány. Současně vyzvalo Rakousko a Prusko spolkové shromáždění německé, aby poměr Holštýnska k D-sku vzalo v úvahu; spolkové shromáždění vyslovilo se ovšem proti společné ústavě, poněvadž prý odporuje právům Holštýnska a Lauenburka, a krátce na to vyzvalo dánskou vládu, aby v obou vévodstvích nezaváděla zákonů, kteréž by byly v odporu s právy těchto zemí. Ačkoli pak vláda stále činila ústupky, chystali se němečtí členové říšské rady dohnati spor ke krajnostem; Německo nenechalo jich na holičkách a spolkové shromáždění žádalo v květnu r. 1858 od dánské vlády určité prohlášení, kterak zamýšlí upraviti záležitosti holštýnské a lauenburské, hrozíc jinak energickými prostředky. Ačkoli vláda vyslovila, že společnou ústavu, pokud se týče Holštýnska a Lauenburka, pokládá toliko za prozatimnou, pohrozil Německý spolek branným zakročením a Hall povolil. Dne 6. list. 1858 vydán manifest, kterým společná ústava z r. 1855 pro Holštýn a Lauenburk byla zrušena, a současně svoláni stavové holštýnští, aby se vyslovili o otázce ústavní. Stavové měli ujištění od pruského prince-vladaře, pozdějšího krále Viléma I., že bude podporovati jejich nároky, zároveň pak princ Bedřich Augustenburský, syn vévody Kristiána, protestoval proti zákonu o nástupnictví z r. 1853, ačkoli jeho otec slavně se byl zavázal, že mu nebude činiti překážek. Za těchto poměrů netajili se stavové holštýnští požadavkem, aby společná správa i soudnictví pro Šlesvik-Holštýn byla obnovena, a navrhli konečně zřízení čtyř zákonodárných sborů, jeden pro království a po jednom pro každé vévodství; konečně požadovali zrušení společného indigenátu pro celou monarchii. K takovým žádostem vláda svoliti nemohla, což roku 1859 vyslovila v otevřeném listě, a navrhla spolkovému shromáždění něm. aby spor rozřešen byl výborem, v němž by zasedlo 8 členů říšské rady dánsko-šlesvické a 8 členů stavovského shromážděni holštýnského. Německý spolek sice v březnu r. 1860 přistoupil na navržený výbor, ale vyhrazoval si, aby byl složen z delegátů říšského sněmu dánského a stavů šlesvických i holštýnských, čímž opět Šlesvik zatažen do sporů těchto. D. protestovalo proti vměšování se do záležitostí šlesvických, jakožto vnitřních záležitostí dánských, ale Prusko trvalo rozhodně na právu Něm. spolku zasahovati do správy Šlesviku, a prostřednictví anglické D-sku nejen neprospělo, nýbrž pohnulo je toliko k novým ústupkům. Počátkem r. 1861 pohrozeno z Německa opět branným zakročením, tak že válka zdála se býti nevyhnutelná a vláda dánská chystala se k ní ze všech sil. Poslední pokus, jejž D. v březnu 1861 učinilo, předloživši stavům holštýnským návrh ústavy společné a ústavy zvláštní, byl právě tak marný jako všecky předešlé. Tehdy však válka ještě nevypukla, a bylo by jistě lépe bývalo, kdyby rozhodnutí bylo se stalo již tehdy za živobytí Bedřicha VII.; ostatní velmoci byly by se snad D-ska spíše ujaly, a výsledek války byl by asi jinak dopadl. Po nových a značných ústupcích D-ska, způsobených opět prostřednictvím Anglie, upustil Něm. spolek na ten čas od branné exekuce, ale nové vyjednávání vedlo zase ke starým sporům, neboť Prusko i Rakousko vměšovaly se do vnitřních záležitostí dánských. Brzo na to připojilo se k oběma mocnostem spolkové shromáždění německé, a nekonečná výměna not nastala znova. V království však nabývalo vrchu mínění, že nutno vzdáti se Holštýnska a toliko Šlesvik těsněji k D-sku připoutati; kdežto umírněná strana chtěla zachovati společnou ústavu z r. 1855, žádala liberální strana přátel rolnictva návrat k základnímu zákonu z r. 1849, který by měl míti platnost po Ejdoru. V srpnu 1862 vytasilo se Rakousko s Pruskem s požadavkem, aby společná ústava z r. 1855 byla zrušena, každá čásť říše aby dostala zvláštní zákonodárné shromáždění se stejným počtem poslanců bez ohledu na počet obyvatelstva, aby jazykové poměry ve Šlesviku byly upraveny jako před r. 1848 atd.; také anglický ministr zahr. záležitostí lord John Russel postavil se po bok strany šlesvickoholštýnské. Tu pak již nebylo pochyby, že veškera ochota naproti Něm. spolku nic neprospívá a že jde hlavně o spojeni Šlesviku s Holštýnskem, i odhodlala se vláda odloučiti Holštýn od říše a vydala 30. bř. 1863 prohlášení o ústavních poměrech Holštýna a Lauenburka, jímž mnohé ze dřívějších záležitostí společných ponechány k samostatné správě, zejména samostatné vojsko. Ačkoli pak tímto prohlášením dostalo se oběma vévodstvím velikých svobod, strhl se proto přece po celém Německu ohromný hluk, Rakousko a Prusko protestovaly proti prohlášení, spolkové shromáždění německé prohlásilo je za neplatné a vyzvalo dánskou vládu, aby v šesti nedělích předložila návrh nové společné ústavy, dle níž by Holštýn a Lauenburk se Šlesvikem byly ostatní říši na roven postaveny. Dánské vládě nezbývalo než na počaté dráze bráti se dále, neboť podle dosavadní ústavy byla vláda nemožná, zvláště když němečtí členové stavovského shromáždění šlesvického r. 1863 složivše mandáty rozbili shromáždění a nové volby do říšské rady učinili nemožnými. Následkem toho předložila vláda v září 1863 říšské radě »návrh základního zákona pro království dánské a vévodství šlesvické«, který po prudkých debattách 13. listop. byl přijat. Byla to známá ústava listopadová, jež měla později dalekosáhlé následky. Zásada společného státu tu opuštěna, do ústavy pojato toliko D. po Ejdoru, Šlesvik však nevtělen do království, neboť práva stavovského shromáždění tamějšího zůstala neumenšena; říšská rada měla podobné složeni jako říšský sněm dánský, ale dostala mnohem rozsáhlejší pravomoc konstituční. Válka byla nezbytná, neboť na vyzvání spolkového shromáždění, aby do tří neděl prohlášení z 30. března bylo odvoláno, odpověděla vláda, že sice přistupuje na diskussi o jednotlivostech, od celku však že neustoupí. V tom dne 15. list. 1863 zemřel král Bedřich VII., a jím vymřel rod oldenburský. Vnitřní správa Bedřicha VII. byla celkem blahodárná, ačkoli rozvoj D-ska nekonečným sporem s Německem bez přestání byl zdržován. Za něho zavedena svoboda tisku, provedeny úplná svoboda náboženství a emancipace židů a ustanoven občanský sňatek; školství zlepšeno, zvláště školství obecné, v Kodani zřízen námořní a obchodní soud, vypracován nový trestní zákonnik, přijata v zásadě všeobecná branná povinnost a stavu selskému propůjčena táž práva jako ostatním státním občanům. Pro hmotné povznesení země vykonáno velmi mnoho stavbou drah, zřizováním telegrafů a zavedením obecné svobody v živnostech. Velikou péči věnoval říšský sněm orbě, odstraniv roboty a usnadniv nabývání najatých pozemků ve svobodný majetek. Sundské clo, zřízení již zastaralé, zrušeno po dohodnutí s ostatními státy námořskými. Nejzřetelnějším svědectvím vzrůstajícího blahobytu bylo ubývání státního dluhu, jenž ze 250 mill. (po válce r. 1849) klesl na 208 mill. (1863).

Po Bedřichovi VII. následoval na základě smlouvy londýnské princ Kristián Glüksburský pode jménem Kristiána IX. (od 1863). Hned následujícího dne vzdal se Kristián Augustenburský svých práv ve prospěch svého syna Bedřicha, který jako Bedřich VIII. vystoupil s nároky na německá vévodství. V těchto vypuklo povstání a spolkové shromáždění německé, které londýnské úmluvy o nástupnictví nebylo uznalo, přidalo se na stranu praetendentovu; naproti tomu Prusko a Rakousko, jež uvedenou smlouvu bylo podepsalo, nenamítalo ničeho proti posloupnosti, avšak vměšováním se do vnitřních záležitostí dánských hledělo příměti spolkové shromáždění ku branné exekuci proti D-sku. Rusko, Anglie a Francie vyzvaly D., aby odvolalo ústavu, kterou Kristián IX. dne 18. list. byl podepsal, a 23. pros. vtrhlo spolkové vojsko do Holštýna, kdež Bedřich Augustenburský všude byl provolán za vévodu a 30. pros. zvolil sídlo své v Kielu. Nátlak Ruska a Anglie vynutil odstoupení ministerstva Hallova, avšak nové ministerstvo Monradovo neustoupilo od listopadové ústavy, jež 1. led. 1864 nabyla platnosti. Nyní následovaly události rychle po sobě. Rakousko a Prusko vyzvalo 11. led. spolkové shromáždění něm., aby D. bylo vyzváno k odvolání nové ústavy, jinak že rakouské a pruské vojsko osadí Šlesvik, a přes odpor spolkového shromáždění zaslaly obě mocnosti vládě dánské ultimatum. Ačkoli pak D. jevilo ochotu k povolnosti a žádalo jen prodloužení lhůty ke svolání říšského sněmu, nebylo mu vyhověno a válka byla nezbytná. Dne 21. led. 1864 vtrhlo pruskorakouské vojsko pod maršálkem Wranglem do Holštýnska, a když dánské vojsko, jež mělo obsazeny hradby dannevircké, na vyzvání nepřátelské jich neopustilo, překročili spojenci 1. ún. Ejdoru. Po menších bojích u Mysunde, Jagelu a Övreselku opustilo dánské vojsko Dannevirke, poněvadž skrovný počet jeho nedostačoval k uhájení hradby té, a hlavní moc jeho soustředila se na poloostrově Sundevedu naproti ostrovu Alsu v proslulých zákopech dybbelských, kdežto menší oddíl pod gener. Hegermannem-Lindencronem ustoupil do Jutska. Rakouské vojsko zvítězivši u Vejle, osadilo znenáhla celé Jutsko až po Limfjord, kdežto Prusové oblehnuvše Dybbel, dobyli ho 18. dub. a zapudili odtud Dány na ostrov Als; avšak loďstvo dánské pod kapit. Suenssonem zvítězilo nad několika rakouskými loďmi pod Tegethoffem u Helgolandu. Několik dní před tím sjednala Anglie konferenci v Londýně, jež docílila měsíčního příměří; Prusko s Rakouskem žádalo úplnou samostatnost Holštýnska a Šlesviku a společnou ústavu pro ně, a spolkové shromáždění něm. trvalo na úplném odloučení vévodství pod panstvím Bedřicha Augustenburského. Poněvadž D. nemohlo na tyto podmínky přistoupiti, navrhla Anglie za podpory Ruska a Francie, aby sporné území bylo rozděleno, avšak tu zase nebylo možno dohodnouti se o hranici, neboť Anglie navrhovala čáru schleisko-dannevirckou, kdežto německé velmoci požadovaly čáru aabenraasko-tönderskou. Následkem toho vypuklo nepřátelství znova, a Dánové nechavše se na ostrově Alsu od pruské armády překvapiti, zahnáni jsou na Fyn. Tím byla moc dánská zlomena, ministerstvo Monradovo, jež chtělo v odporu pokračovati až do krajnosti, musilo ustoupiti ministerstvu Bluhmovu, a to uzavřelo 1. srp. ve Vídni předběžný mír, jenž 30. říj. potvrzen; D. odstoupilo jím Šlesvik, Holštýn a Lauenburk Prusku i Rakousku a podrželo toliko Tibský okres, ostrov Aerö a dva malé ostrovy frisské. V míru pražském r. 1866 (§ 5.) vyhradilo si sice Rakousko, aby severní končiny Šlesvika byly vráceny D-sku, kdyby se obyvatelstvo hlasováním vyslovilo pro spojení toto, avšak při vyjednávání o to kladlo Prusko podmínky nepřijatelné, a konečně v říjnu 1878 vymohlo si Prusko na Rakousku zrušení dotčeného odstavce.

Po nešťastném výsledku války, z níž D. vyšlo zmenšeno a ochuzeno, byla především žádoucna revise ústavy, neboť po ztrátě Šlesviku nebylo již třeba dvou ústav pro záležitosti společné a zvláštní. V říšském sněmu r. 1864 požadovala strana přátel rolnictva, aby společná ústava listopadová z r. 1863 byla zrušena a plná moc zákonodárná přenesena na říš. sněm, t. j. aby základní zákon z r. 1849 opět nabyl platnosti. Vláda však předložila návrh ústavy, který byl smíšeninou základního zákona z r. 1849 a ústavy listopadové. Tento návrh setkal se ve folkethingu s tuhým odporem. Vláda sice rozpustila jej r. 1865, avšak volby na složení jeho nezměnily ničeho, ministerstvo Bluhmovo musilo odstoupiti a nový návrh přijat teprve v list. 1865 za ministerstva Frijsova po dlouhém jednání, jež se týkalo hlavně složení landsthingu. Dne 28. čce 1866 potvrzen pak králem »revidovaný základní zákon dánský z 5. června 1849«, jenž v podstatě jest totožný se základním zákonem z r. 1849, ale liší se od něho ve složení landsthingu. Hmotně povznášela se země rychle, orba všemožně podporována, blahobyt vzmáhal se a v říšském sněme vzaty v jednání práce zákonodárné, jež za sporův ústavních a za války odpočívaly. Vydány tu zákony obchodní, uzavřeny s cizinou smlouvy obchodní i poštovní, upraveny záležitosti vojenské i branná povinnost, avšak záhy ukázalo se, že boj za základní zákon státní nebyl ještě skončen, a poměry v říšském sněmu nabyly za nedlouho opět hrozivé tvářnosti. Strana národně liberální, která před válkou měla postavení rozhodující, pozbyla dřívější vážnosti úplně, kdežto opposice, skládající se hlavně ze strany selské, vzmáhala se, až na podzim r. 1872 nabyla ve folkethingu většiny. Jádrem sporu bylo, zdali většina folkethingu jakožto sněmovny národem volené má míti vliv na složení vlády, kdežto strana vládní, opírajíc se o většinu landsthingu, míněni toto rozhodně popírala. Podnět ke zjevnému boji zavdal způsob, jakým byla upravena obrana země; opposice zdráhala se povolovati větší výdaje pro vojsko i loďstvo a vzpírala se nejvíce rozsáhlým opevňovacím pracím kolem Kodaně, naproti tomu žádala, aby také bylo pečováno o obranu ostatních krajin, najmě Jutska. Spor obrátil se znenáhla proti celému rozpočtu. Ministerstvo Holsteinovo, jež v květnu 1870 vystřídalo vládu Frijsovu, nemohlo ničeho poříditi proti opposici, která tehdy se zorganisovala ve »spojenou levici« a nabyvši r. 1872 většiny, zamítla rozpočet pro r. 1873. Folkething byl sice rozpuštěn, avšak nové volby zjednaly mu opět většinu; nové ministerstvo Fonnesbechovo, jež bylo dosti ochotno k ústupkům, musilo po 10 měsících odstoupiti, a v čnu 1875 nastoupilo ministerstvo Estrupovo, kabinet to velkostatkářský, jenž podnes řídí správu D-ska. Od té doby zuří neustále boj mezi vládou, opírající se o landsthing, a folkethingem, boj, který práce zákonodárné zdržuje, ba mnohdy úplně zastavuje, do něhož znenáhla zavlečen celý národ a v němž všecky strany pokročily mnohem dále, než původně zamýšlely.

Vláda zahájila boj hned na podzim předlohou mimořádných požadavků na obranu země; folkething byv pro odmítavé stanovisko naproti předloze v březnu 1876 rozpuštěn a dosáhnuv novými volbami tří čtvrtin hlasův opposičních, byl ochoten povoliti 30 millionů korun na obranu země, ale toliko za tou podmínkou, když bude upuštěno od opevnění Kodaně a věnována větší péče obraně pobřeží själlandského i zjednána dobrá opora strategická v Jutsku, konečně pak, jestliže potřebný náklad bude uhrazen novou daní z přijmův a ze jmění, avšak vláda na tyto výhrady přistoupiti nechtěla. V nejbližším zasedání způsobil spor tento vážnou srážku, kterou přivodila vláda vloživši do rozpočtu na r. 1877—78 požadavky na obranu země. Folkething škrtl tyto položky, landsthing opět je přijal, a společný výbor z obou sněmoven zvolený nemohl docíliti dorozumění. Následkem toho, když doba zasedání sněmovního uplynula, vydala vláda, odvolávajíc se na § 25. zákl. zák., prozatímní zákon finanční (12. dub. 1877), do něhož však pojala toliko položky, jež oběma thingy byly přijaty. Následkem toho nabyl rozkol mezi opposicí, jež odporem svým chtěla krále donutiti k sestavování vlády parlamentární vyhovující většině sněmovny, a vládou i landsthingem rázu nesmiřitelného. Zároveň však rozštěpila se opposice následkem sporův o způsob boje proti vládě ve dvě frakce: umírněnou levici a radikály. Prozatímní zákon finanční byl sice folkethingem zamítnut, avšak zároveň povolila sněmovna vládě rozpočet, který se zamítnutým zákonem byl skoro totožný, a rozpočet na r. 1878—79 vyřízen zákonnou cestou parlamentární ovšem jen proto, že vláda nepojala do něho položek na obranu země. Rozkol ve straně opposiční pohnul vládu v pros. 1878 k rozpuštění folkethingu, načež novými volbami vládní strana poněkud se sesílila, tak že napjetí v říšském sněme se zmírnilo a r. 1880 dokonce přijaty dva důležité zákony týkající se vojska i námořnictva. Avšak tento klid trval jen na krátce, nebot r. 1881 propukl spor s nemenší prudkostí. Dvojí rozpuštění folkethingu v r. 1881 opposici jenom sesílilo a obnovilo její jednotu, načež vláda vzdala se již naděje na většinu ve folkethingu a opírala se jako dříve výhradně jen o většinu landsthingu. Přese všecko nepřetržité a tvrdošíjné jednání v obou sněmovnách nebyl rozpočet na r. 1881 — 82 povolen; r. 1882—84 rozpočet sice schválen, ale za to zaujal folkething rozhodně odmítavé stanovisko v otázce opevňování Kodaně, která od r. 1882 opět vážně vzata v úvahu. Když pak nové volby do říšského sněmu zjednaly opposici ve folkethingu většinu více než čtyř pětin hlasův (83 ze 102), usnesla se tato na politice protestní, t. j. odmítala veškery návrhy zákonů vládních na tak dlouho, dokud by ministerstvo neodstoupilo; téhož prostředku užíval zase landsthing naproti návrhům ve folkethingu přijatým. Vláda však odpověděla podobným způsobem. Vloživši do rozpočtu nové velké položky na vojsko a loďstvo, předložila jej folkethingu, a když tento vůbec odepřel o předloze vládní jednati, kdežto landsthing zase vládu co nejhorlivěji podporoval, vydala podruhé 1. dub. 1885 prozatímní zákon finanční. Tento však měl mnohem větší důležitost než r. 1877, poněvadž vláda pojala do něho nejen položky oběma sněmovnami schválené, nýbrž též takové, jež byly přijaty toliko landsthingem, zejména náklad na přípravné práce pro opevnění kodaňská. Když pak folkething v prudkých debattách protestoval proti tomuto porušení základního zákona, a zároveň rozčilení v lidu rozmohlo se takovou měrou, že na předsedu ministerstva Estrupa učiněn attentát (na kterém však opposice neměla účastenství), užila toho vláda za záminku k odročení sněmu a k vydání jiných prozatímních zákonů, jako zákona policejního, zákona o zavedení četnictva, zákona proti přečinům tiskovým i zákona, kterým zapověděn do země dovoz zbraní. Zároveň zahájeno několik politických processů, do nichž zapleten i předseda folkethingu Berg a odsouzen nejvyšším soudem na 6 měsíců do vězení. Ba věci dospěly tak daleko, že r. 1886 po zamítnutí prozatímního zákona finančního nemělo již ministerstvo času do konce říšského sněmu předložiti nový zákon a král musil resolucí ze 26. dub. 1886 zmocniti vládu k vybírání daní a vyplácení běžných výdajů. Na r. 1886—87, 1887—88, 1888—89, 1889—90 a 1890-91 pomáhala si vláda stále prozatímním zákonem finančním a provádí při tom přes protesty folkethingu opevnění Kodaně, které se strany mořské jest úplně, na straně suchozemské jen z části hotovo.

V této snaze byla vláda úsilně podporována svou stranou, která mimo položky rozpočtové opatřuje od r. 1885 prostředky k opevnění »dobrovolnou daní na obranu vlasti«, t. j. zakládáním tvrzí z příspěvků soukromých. R. 1887 při nových volbách učinila vládní strana některé pokroky, jež však proti zdrcující většině opposice byly bez praktického významu, za to po rozpuštění folkethingu r. 1889 utrpěla ve volebním zápase úplnou porážku, tak že udržela toliko 24 mandáty; také při volbách do landsthingu r. 1890 doznala vláda jen ztráty. Ústavní spor trval dále v nezmenšené urputnosti, ačkoli většina folkethingu upustila od protestní politiky jakožto bezúčelné a nepraktické a schválila některé předlohy vládní fzvýšení daně z piva, zrušení cla na uhlí, kávu a rýži). Zároveň však nabyl rozkol ve straně opposiční velkých rozměrů, tak že od poč. r. 1891 rozpadá se folkething dánský na tři skupiny: pravici (25 poslanců), umírněnou levici (37 posl.) a radikální »evropskou« levici (35 posl.), jejíž vůdcové byli Berg a Horup. Rozkol ten vynikl zvláště nápadně na počátku zasedání sněmovního v říjnu 1891, kdy radikálové byli vyloučeni z předsednictví folkethingu (dosud byl jím Berg) a také za předsedu výboru finančního zvolen člen umírněné levice. Smrtí Bergovou (28. list. 1891) utrpěli radikálové krutou ránu, kdežto pravice s umírněnou levicí poněkud se zblížily; následky toho ukázaly se také při nových volbách do folkethingu koncem dubna 1892, neboť pravici dostalo se 30, umírněné levici 43, radikálům, jejichž vůdce Hörup podlehl, jen 28 mandátů. p.

Literatura: Bergsoe, Den Danske Stats Statistik (Kodaň, 1844—53, 4 sv.); Erslew, Geographische Beschreibung des dänischen Staats (Šlesvik, 1853); Den Danske Stat en geographisk Skildring for Folket (Kodaň, 1855 až 1857); Berghaus, Schweden, Norwegen und Dänemark (Berlín, 1857); Baggesen, Den Danske Stat (2 vyd., Kodaň, 1860, 2 sv.); Gad, Udtog of Konperiget Danmarks Statistik (t., 1867); Trap, Statistik-topographisk Beskrivelse af Kongeriget Danmark (2 vyd., t., 1872—79, 2 sv.); Falbe-Hansen a Scharling, Danmarks Statistik (t., 1878—85); Grove, Danmark, Illustreret Rejsehaandbog (3 vyd., t., 1879, 3 sv.); Jonas, Schweden, Norwegen und-Dänemark (7 vyd., Berlín, 1886); Ötte, Denmark and Iceland (Londýn, 1881); Both, Kongeriget Danmark, en historisk-topografisk Beskrivelse (2 vyd., Kodaň, 1878-85); Jansen, Poleographie der cimbrischen Halbinsel (Štutgart, 1886); Weitemeycr, Geografisk Handbog (Kodaň, 1886); Dänemark (t., 1889); Goos a Hansen, Das Staatsrccht des Konigr. Dänemark (v Marquardsenově »Handb. des öffentlichen Rechts«, Freiburk v Br., 1889). Mimo to zprávy statistické kanceláře dánské, zejména Det statistik Tabelvaerk (od r. 1835). — Dějiny: Langebeck, Suhm a j., Scriptores rerum Danicarum (Kodaň, 1772—1878, 9 sv.); Monumenta hist. danicae; Rordam, Historiske Kildeskrifter og Bearbeidelser af dansk Historie (t. 1871—84); Reedtz, Répertoire hist. et chronol. des traités conclus par la couronne de Danemark jusqu'à 1800 (t., 1826); Regesta diplomatica historiae danicae (t., 1847-85); Danske Tractater 1751 til 1879 (t., 1874—85, 4 sv.); Holberg, Danmarks Historie (t., 1732—35, n. vyd. 1856); Meursius, Historia danica (t., 1746); Suhm, Historie af Danmark (t., 1782—1828, 14 sv.); Baden, Danmarks Riges Historie (t., 1829 až 1832, 5 sv.): Molbech, Fortällinger af den danske Historie (t. 1837 — 38, 2 sv.); Molbech, Den danske Rumkronike (t., 1825); Dahlmann, Geschichte von Dänemark (do r. 1853: Hamburk a Gotha 1840—43, 3 sv.); Kjellgren, Danmarks Historie (Štokholm, 1862); Lundblad, Histoire de Danemark et de Norvège (Tours, 1863); Barfod, Forträllinger af Fädrelandets Historie (4 vyd., Kodaň, 1872—74, 2 sv.) ; Barfod, Kong Christian IX. (t., 1888); Barfod, Danmarks Historie fra 1319—1670 (t., 1885—92, 3 sv.): Müller L. C, Danmarks Historie (2. vyd., t., 1876); Müller L. C, Danmarks Sagnhistorie (2 vyd., t., 1874); Allen, Haandbog i Fädrelandets Historie (8 vyd., t., 1881): Müller a Velschow, Saxonis Grammatici historia danica (t. 1839-58, 3 sv.), Miiller P. E., Sagabibliothek (t., 1817—20, 3 sv.); Worsaae, Danmarks Oldtid (t., 1843); Petersen Danmarks Historie i Hedenold (2 vyd, t., 1854, 3 sv.); Oettinger, Gesch. des dän. Hofes von Christian II. bis Friedrich VII. (Hamburk, 1857—59, 8 sv.); Allen, De tre nordiske Rigers Historie 1497 til 1536 (Kodaň, 1864—72, 2 sv.); Paludan-Müller, De förste Konger af den oldenborgske Slägt (t., 1874); Thorsöe, Den danske Stats Historie fra 1814 til 1878 (tamt., 1874—78); Sörensen, Den anden slesvigske Krig (t., 1875); Der deutsch-dänische Krieg 1864 vyd. gener. štábem německým (Berlín, 1886); Holm, Danmarks-Norges indre Historie 1660— 1720 (Kodaň, 1885—86, 2sv.); Thrige, Danmarks Historie i vort Aarhundrede (t., 1889. 2 sv.); Thorsö, Den danske Stats politiske Historie 1800—64 (t. 1873 — 89, 4 sv.); Fabricius, Illustreret Dan marka Historie for Folket (t, 1890, 2 sv.); Den dansktyske Krig 1864 vydáno general. štábem dánským (t., 1890—92, 2 sv.). Z historických časopisů důležity jsou: Danske Magazin til Historiens Oplysning (t., od 1797); Danske Samlinger for Historie (t., od 1865); Aarboger for nordisk Oldkyndighed og Historie (t, od 1870); Historisk Tidsskrift (t., od 1870). Obsáhlou bibliografii dějin dánských obsahuje Allen, Haandbog i Faedrelandetes Historie a výroční seznamy při »Hist. Tidsskrift« — Mapy: Generalstabens topografiske Kaart over Kongeriget Danmark med Hertugdom Slesvig, v měř. 1 : 80.000 (Kodaň od r. 1845); Kaart over Jydland, v měř. 1 : 40.000 (t., od r. 1870); Maaleborde (měřické listy), v měř. 1:20.000 (dosud hotovo 838 listů); Generalkaart over Själland, Moeen, Laaland og Falster, v měř. 1 : 160.000 (t., 1869); Fyen, Langeland og Aeroe, v měř. 1 : 160.000 (t., 1878); Generalkaart over Jydland, v měř. 1 : 160.000 (t., od r. 1880); Generalstabens Kaart over Danmark, v měř. 1 : 100.000 (t, 1889); Fysisk-geografisk Kaart over Danmark med tilhörende Bilande 1 : 480.000 (t., 1890); Geognosisk Oversigtskort over de oeldre Dannelser i Danmark og Skaane, bez měř. s textem. p.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Reprodukce v dostupné kopii Ottova slovníku je černobílá a nekvalitní, proto ji zde neuvádíme. Místo ní je k ilustraci hesla použit soubor z Wikimedia Commons.