Ottův slovník naučný/Constitutio principis

Ottův slovník naučný
Constitution of Clarendon	Constitutio principis	Constitutum debiti

Údaje o textu
Titulek:	Constitutio principis
Autor:	Leopold Heyrovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. s. 598. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Constitutio principis [ko-cio], lat., slulo u Římanů všeliké nařízení nebo ustanovení císařské. Vyskytují se čtveré císařské konstituce: edicta, mandata, decreta a rescripta. I. Edicta principis jsou nařízení císařova, která on, vykonávaje ius edicendi, příslušející magistrátům římského státu vůbec, vydává a oznamuje obecenstvu veřejnou vyhláškou. 2. Mandata jsou instrukce, ve kterých císař svým úředníkům a místodržitelům provincií, též senátorských, předpisuje, jakých pravidel ve správě svého úřadu mají šetřiti. 3. Decreta principis jsou rozsudky, učiněné od císaře na základě příslušné jemu nejvyšší soudní pravomoci. 4. Rescripta principis jsou písemná dobrozdání císařova o právních rozepřích. Císař je jakožto odpověď na dotazy úředníků (relatio, consultatio) nebo soukromých stran (preces, libelli) uděloval zvláštním dopisem (epistola) nebo prostě připsáním pod písemní dotaz (subscriptio, adnotatio). Odpovědí touto (rescriptum), ve které princeps stanovil, dle jakých právních pravidel případ se má rozsouditi, byl vázán soudce spor rozsuzující. Právní platnost všech těchto nařízení nebyla původně všude stejná. Nebo dle ústavy Augustovy císař nebyl zákonodárcem v tom smyslu, že by měl moc předepsati všeobecná a pro vždy platná právní pravidla. I platila edicta a mandata principis jen pro dobu vlády císaře, který je vydal; pak pozbyla po právu platnosti. Fakticky obnovoval ovšem obyčejně nástupce edicta a mandata svého předchůdce, tak že velká jich část měla, třebas jen fakticky, trvalou platnost. Co se pak týče dekretův a reskriptův, obsahovaly ony namnoze jen rozhodnutí dle norem již platných a měly pak pouze povahu processného aktu. Začasté ale bylo v nich stanoveno pro jednotlivý případ nové, od posavadního se odchylující právo. K takovým individuálným právním přikázáním byl císař oprávněn mocí vrchní magistratury. Byla-li takovým císařským nařízením dle vůle císařovy udělena právní výhoda jen pro ten jednotlivý případ, neměla tato c. personalis ovšem moci právní pro jiné případy téhož druhu. Byly však též vydávány c-nes generales, t. j. rozhodnutí, která již dle znění svého měla platiti nejen pro jednotlivý případ jimi zvláště rozhodnutý, nýbrž i pro všecky jiné případy stejného druhu. Nejen těmto, nýbrž i jiným rozhodnutím císařovým, která sama všeobecnou platnost výslovně si nepřipisovala, byla přikládána moc a závaznost authentického výkladu, kterým ta neb ona otázka nebyla rozhodnuta pouze pro tento konkrétní případ, nýbrž všeobecně. Časem pak šířil a utvrzoval se názor, že všecky druhy císařských konstitucí, tedy též edicta a mandata, mají legis vicem, t. j. stejně všeobecnou a trvalou právní platnost, jako zákony sněmů národních. Názor ten zastávají obecně právníci z konce II. století po Kr., odvolávajíce se k tak zv. lex imperii, ježto prý tímto sněmovním snesením národ všecku svou moc vznesl na císaře.

V absolutní monarchii založené cís. Diokletiánem a dovršené Konstantinem Vel. příslušelo zákonodárství výhradně a neobmezeně císaři samému. Po nějakou dobu bylo užito jako dříve hlavně formy reskriptův a dekretův, ale počínajíc Konstantinem Vel. byla platnost reskriptův a dekretů v mnohém obmezena. Za to staly se pravidelným pramenem práva všeobecné zákony císařské (c–nes generales, leges edictales), které byly vydávány a vyhlašovány ve dvou formách. Císařský zákon byl totiž zaslán jednomu z obou říšských senátův a v jeho sedění přečten, anebo byl vydán ve formě ediktu, svědčícího přímo poddaným nebo nejvyšším úředníkům říšským, obyčejně praefektu praetorio, a veřejně vyvěšen. Reskripta a zákony, vydané od císaře jedné říšské polovice měly původně platnost i v druhé polovici, což mělo za následek, že každá c. p. byla vydána jménem obou císařův a jejich spoluvladařů. Ale dle pozdějšího práva platily c-nes pouze od jednoho císaře vydané jen tenkráte též v druhém říšském území, když byly úředně sděleny s jeho vladařem a od tohoto pro ně veřejné vyhlášeny.

Jakési počátky sbírek konstitucí císařských jsou nám známy z II. stol. po Kr. Ale teprve za absolutní monarchie, kdy potřeba jejich stala se naléhavější následkem nepřehledného množství reskriptů Diokletiánových, došlo k úplným a authentickým sbírkám, jakož jsou codex Gregorianus, Hermogenianus, Theodosianus a Justinianeus. Ve sbírkách těchto zachovaly se nám c-nes p. velkým počtem. Jiným způsobem nás došlé konstituce jsou sestaveny v »Corpus legum ab imperatoribus Romanis latarum«, collegit G. Haenel (1857). C–nes zachované nápisy jsou otištěny v Brunsových »Fontes iuris rom. antiqui«, vyd. V. str. 222. Hý.