Ottův slovník naučný/Cúda

Ottův slovník naučný
Cucuta	Cúda	Cúdař

Údaje o textu
Titulek:	Cúda
Autor:	Jaromír Čelakovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. s. 757. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Cúda, starodávný slovanský název soudu, kterému náleželo vykonávati pravidelnou moc soudní na základě podané žaloby ve věcech civilních i trestních a to za šetření pevných norem processuálních, zvláště té, že pohnaný má před vynesením nálezu býti připuštěn k odvodu své neviny čili k očistě. Byl-li obžalovaný při skutku dopaden, nebo na útěku postižen a před soud předveden, nebylo takovéhoto pravidelného řízení soudního třeba; náhlý soud, kterým byl odsouzen, zván popravou. Ve starších dobách u nás poprava a cúda nalézaly se asi dosti dlouho v jedněch rukách; během času však soudní tyto pravomoci oddělily se. Původně moc cúdní a popravní nad celou zemí příslušela u nás knížeti českému a nad obyvatelstvem obvodů hradských hradním starostům neb županům, kteří jménem knížete moc tu na hradech vykonávali; během XII. stol. moc popravní nad zemí přešla na kastelána hradu Pražského a v krajích na kastelány hradské; pravidelné pak konání soudní moci nad celou zemí přešlo na soud dvorský a sněmovní, později zemský, v krajích na zvláštní soudce hradské, kteří kastelána na soudě zastupovali. Následkem toho cúdou nazýval se jednak soud zemský (judicium terrae), jednak soud hradský nebo krajský (judicium castri čili j. provinciale) a cúdařem nazýván dlouho napotom jednak sudí zemský (cudarius terrae), jednak soudce hradský nebo krajský (cudarius, judex provincialis). V přeneseném smyslu slova zval se cúdou též obvod, ve kterém soudu hradskému příslušelo soudní moc vykonávati. O proměnách, které ve zřízení cúdním během času nastaly, srov. Dějiny právní ve čl. Čechy. JČ.