Ottův slovník naučný/C

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: C
Autor:
Zdroj: Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha: J. Otto, 1892. S. 1. Dostupné online.
Licence: PD old 70
PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: C

C jest třetí písmě v latinské abecedě; vzniklo z řeckého Γ, γ a označovalo v latině hlásky g a k (Cn. = Gnaeius, C. = Gaius). V klassické době se vyslovovalo veskrze jako k (Cicero vysl. Kikero). Později v živé mluvě lidu udržela se výslovnost k jen před a, o, u, před i, e, ae, oe změnila se tatáž v dentální (v alveolární, v cacuminální) affricatu a tato výslovnost udržela se pak v jazycích románských. V italštině c před i, e se vyslovuje jako č, ve frančině jako s, podobně v provençalštině a portugalštině (dial. jako c). Ve španělštině jest před i, e linguodentální fricativou; jazyk totiž položí se mezi zuby a dech se tře mezi ním a hořeními zuby. V rumunštině se vyslovuje jako č, v nářečí (na jihu) jako c. Před a, o, u vyslovuje se všude jako k. Má-li se před nimi vysloviti jako před i, e, píše italština a rumunština cia, cio, ciu, frančina a portugalština ç, provençalština ç, z, ss, španělština z. Má-li se naopak vysloviti k před i, e, píše italština a rumunština ch, ostatní jazyky románské qu. V češtině značí c dentální affricatu ts. Mluvidla totiž nastrojí se na t (temnou okamžitou souhláskou zubnou). Když jazyk od zubů se odtrhne a proud dechu vyrazí, zazní ovšem t; ale jazyk vzdálí se od zubů tak nepatrně, že bezprostředně za zvukem vyraženým následuje zvuk třivý s a oba se pojí v souhlásku jedinou. Jako máme různé druhy t, s (dentální, alveolární, cacuminální), tak máme i různé druhy c. Stará čeština měla dentální c, cacuminální ć palatální č; c, č dosud udržela. Polština má všecky druhy (c, ć, cz), ruština c a č, dial. též ć, podobně bulharština. V chorvátštině a srbštině jest c a ć. České c dvojího jest původu: 1. z k před e, i = pův. ê; na př. rak — plur. raci; ruka — dat. lok. ruce (= *rucê); 2. = tj; na příklad platiti — placen (= *platjen). V pravopise českém značívalo c druhdy po lat. způsobu též k, kterýž význam se dosud udržel v spřežce ch (vlastně kh). .

C značka pro slovo condemno, odsuzuji. Tímto písmenem poznačenou tabulku hlasovací odevzdával římský trestní soudce, jenž hlasoval pro odsouzení obviněného. Srov. A(bsolvo). Čk.

C v právu rakouském jest název třetího listu v knihách pozemkových, listu závad, kamž se zapisují závady na statku váznoucí, pokud knihovní zákon připouští, tedy práva věcná, jakož emfyteuse, superficies, služebnosti, hypothéky; superkondikce; břemena reálná; právo koupě zpátečné, právo předkupní; právo pachtovní a nájemné, pak obmezení vlastníka v nakládání nemovitým statkem (svazek lenní, fideikommissní, obmezení časem, podmínkou a substituce fideikommissární). Tato obmezení mají býti naznačena i v listu vlastnickém (B). Prvá rubrika listu C obsahuje číslo položky, druhá vklad (záznam, poznámku), třetí částku peněžitou (zl., kr.). Srv. §§. 6., 10. zák. z 5. pros. 1874 č. 92. zem. zák. a §. 38—39. nař. min. sprav. z 8. února 1875, č. 13. z. z. Staré závady váznoucí na knihovním tělesu, jež před zakládáním nových knih pozemkových nebylo zapsáno, mají se zanésti na zvláštní list »starých závad« před listem C, upravený jako list C. Hsz.

C v hudbě jest základní tón dnešní soustavy tónové. V prvotinách hud. písma literního (stol. X. ?) odpovídá písmě C našemu e, než záhy posunutím abecedy nabylo významu c Vlaši užívají pro ně názvu do, Francouzi ut, ve staré solmisaci Guidonské (XI. st.) objevuje se jakožto C-faut, c-solfaut a -solfa (viz Solmisace). Nejhlubší v hudební praxi užívané C jest Subcontra C (C₂) varhanní, vznikající 16,16582 kmity za sekundu, nejvyšší C pětičárkované (c⁵) pikoly se 4138,4508 kmity; ve varhanech přichází ještě c⁶ s 8276,9016 kmity. — Od X. stol. užíváno písmena C též jako klíče na počátku příslušné linie, kteráž ve stol. XI.—XIII. označována žlutou barvou, na rozdíl od červené F-linie. Z této písmeny přechodními tvary vyvinul se náš C-klíč (𝄡).Písmě C 𝄴 jest krom toho v hudbě značkou taktovou, udávajíc takt 4/4-ový 𝄴 nebo 2/2-ový (𝄵 Allabreve). Jest zbytkem staré hudby mensurální (od stol. XII počínaje), kdež 𝇋 (polokruh) značilo dvoudobé dělení noty zv. »brevis« (tempus imperfectum), kdežto 𝇈 (kruh celý) značil dělení třídobé (tempus perfectum). — c., zkratka hudební, značí druhdy con, col, colla, colle, na př. con sordini (s dusítky), coll’ arco (smyčcem), col’ legno (smyčcem obráceným), coll’ ottava (v oktávách), colla parte atd; jindy značí cantus, na př. cantus firmus (c. f, stálý, nezměnitelný zpěv), jindy opět capo, na př. da capo (d. c, od začátku) a t. p . Str.

C v námořnictví má v návěstních vlajkových soustavách různou podobu:

C v návěstní soustavě užívané při signalisování na velké vzdálenosti, kde barvy vlajky nelze rozeznati, vyznačuje skupina koule, čtverce a trojhranu. C' v meteorologickém denníku na lodi značí sníh}. Význam čísel u C a čar pod C týž jako u B (v. t.) Šg.

C v geologii znamená v Čechách dle rozdělení Barrandeova třetí stupeň silurského útvaru, který dle obdobných uloženin v Anglii pokládá se teď za útvar kambrický. Původně byly Barrandem nazvány tak břidlice jinecké a skrejské, celistvé, chloritické, barvy temnozelené, slohu často lupenatého neb i kulovitého, které v sobě chovaly první zkameněliny, zvířenu primordiální. Později však byly na. lezeny zkameněliny i ve slepencích pod břidlicemi těmito souhlasně položených, tak že se nyní dělí souvrství C dle návrhu Kušty a Pošepného na C₁α vrstvy žítecké, tmavé slepence bez zkamenělin; C₁β vrstvy bohutínské, tmavé pískovce s první zvířenou v Čechách. Jsou to ramenonožec Orthis Romingeri, trilobiti Conocephalites striatus, Ellipsocephalus Germari, Sao hirsuta a Paradoxides rugulosus. C₁γ vrstvy březohorské, světlé pískovce, jež ze zkamenělin dosud jen Orthis Romingeri poskytly; C vlastní břidlice skrejské a jinecké, ve kterých se objevuje hlavní rozšíření primordiální zvířeny. Nejhojněji se zde vyskytují Agnostus integer, Paradoxides bohemicus a spinosus, Sao hirsuta v rozličných stupních vývoje, Conocephalites striatus a Sulzeri, Elllpsocephalus Hoffi, některé druhy hyolithů, cystoid a ramenonožci Orthis Rominger a Obolus bohemicus. Rozšíření prvních tří oddělení není dosud dobře určeno; spočívají na archaických břidlicích pásma A a B (v. t.), a to v odchylném uložení, tvoří vysočinu brdskou, jakož i výšinu třemošenskou, dle které pojmenovány byly od Krejčího slepenci třemošenskými. Břidlice jinecké a skrejské vystupují jen na dvou místech pod pánví vlastního siluru a sice na jižní straně v údolí Litavky kolem Jince, na severní straně při ústí potoka zbirovského do Berounky poblíže Skrej. Pa.

Ze skratků častěji se vyskytujících uvádíme: C. v římských nápisech, rukopisech a na mincích = Caesar, Caius, Cassius, Claudius nebo Consul, Censor, Comitia, Colonia, Civitas, Centuria, Cohors, Conscriptus, Coniux atd.; dále znamená v řím. číslech centum (sto). — V mincovnictví značí C v Rakousku = Praha, v Německu = Frankfurt n. M., ve Francii = Lille. — V chemii značí C prvek uhlík (lat. Carbonium). — V obchodních knihách C = Capital, Courant, Conto.

C. v přírodopisu jest skratka, jíž značí se Georges Cuvier.