Ottův slovník naučný/B

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: B
Autor: Emanuel Kovář, Václav Novotný, Otakar Feistmantel, Max Švagrovský, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 1–2. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: B
Č. 388. Iniciálka B z „Biblia sacra“ (fol. 2.', vzácného a skvostného díla ze XIII. stol., kteréž chová císařská knihovna pražská pod sig. XIV. C. I.

B jest jasnou retnicí (media), t. j. hlasivky při jeho článkování jsou nastrojeny ke znění, čímž liší se od temného p. Podlé článkování rozeznává se dvojí b a p: buď se článkuji pouze mezi rty (labiolabialis) nebo mezi dolním rtem a hořeními zuby (labiodentalis), kterýchž posledních se jen málo užívá (dialekticky v němčině). Článkují se na uvedených místech náhlým otevřením z úplného zavření. To platí o obyčejném b. Jiný druh b vzniká, když hlasivky nejsou nastrojeny ke znění, a liší se od p pouze menší intensivností ve článkování. Jest to temné b, jež slýcháme ve středním a jižním Německu a v Porýnsku. V jazycích indoevropských bylo b původně po řídku, hojnější bylo aspir. bh, kterémuž naše slov. b z pravidla odpovídá (srov. starobulh. berą, sanskr. bharámi, řec. φέρω). Písmě b jest druhým v abecedě a vzniklo z řec. β (béta), tato zase z foinického beth, což značí dům (podlé starší podoby hieroglyfské). Kř.

B, v hudbě značka pro jedenáctý tón chromatického zvukořadu; o půl stupně snížené H. Ve starší praxi gregoriánského zpěvu platilo B jako značka tónu H; když však utvoření tetrachordu pro třetí tón církevní — od f počínaje — přinutilo H ku snížení v B, nebylo to považováno za nový tón, nýbrž jako B molle, měkké, na rozdíl od onoho — našeho H — jako B durum, tvrdé. Ono bylo označováno malým b, toto pak velkým B, či ♮, b quadratum, čtyřhranné. — b, bémol, b flat, jako b rotundum, znaménko snižovací ♭, značí, že nota, před níž stojí, jest snížena o pů1 stupně: e v es, d v des, a v as, g v ges atd. — b ve spojení s písmenem naznačuje též tóninu mollovou, měkkou; ab = a-moll, db = d-moll. V počíslovaném basu udává, že nad basovou notou, nad níž stojí, má zníti akkord s malou tercií; ať stojí před číslem či za číslem, má týž význam jako před notou. bb, dvojité Be, double bémol; double flat; snižovací znaménko, jež notu, před níž stojí, dvojnásobně snižuje, tedy o celý tón. B. c. = zkrácenina pro Basso continuo (v. t.). B cancellatum, mřežované B, či křížek ♯. B-dur, franc. si bémol, tvrdá tónina, jež stojí na základě B s dvěma známkami pohyblivými b a es. — B fa, bmi, při solmisaci: b quadratum, ♮ a b rotundum. — B-moll, též Hes-moll, mollová, měkká tónina, jež stojí na základě B s pěti známkami pohyblivými: b, es, as, des, ges. — B uadratum ♮ = odrážka, signum restitutionis, franc. b écarré, jest znaménko, jímž chromatická změna tónů jest opět uvedena na bývalé místo zvukové. Ný.

B v geologii znamená v Čechách dle rozdělení J. Barrandea druhý stupeň (od zpodu) vrstev azoických, útvaru silurského. Jan Krejčí s Lipoldem nazvali tyto horniny pásmem břidlic příbramských, později plzeňských. Nyní čítá se pásmo toto spasmem A (v. t.) k souvrství krystalinických břidlic neboli k huronu; neboť vlastní, zpodní silur leží na těchto starých břidlicích v poloze odchylné. Břidlice ty jsou slídnaté, chloritické nebo drobovité i felsitické, hlavně však celistvě hlinitoživcovité, barvy černošedé, šedé atd. Od pásma A nedají se obyčejně přesně odděliti, tedy větší čásť toho, co pověděno u A vzhledem k rozšíření hornin akcessorických a j., platí též zde. Z rudních žil uvésti dlužno hlavně žíly rudní příbramské, jež z těchto vrstev zasahují do nejblíže vyšších, do slepenců třemošenských. Ve svrchních polohách toho pásma vyvinuty jsou také zvláštní slepence (na př. v rokli modřanské, u Dobříše a j.), které však od slepenců třemošenských hmotně se liší. U Prahy máme to pásmo na př. u Davle s porfyry, nebo podél Vltavy od Roztok až ke Kralupům. U Libšic proráží břidlice ty porfyr, a vloženy jsou břidlice grafitové, jež v novější době vzbudily mylnou domněnku, že ve vrstvách těch nalézá se uhlí. Fl.

B v logice značí přísudek, když A podmět znamená. Písmenem B začínají pak všechna jména těch modů syllogismu tří posledních figur, jež převésti lze na modus Barbara figury první.

B v právním smysle značí list závad.

Jako číslo v řeckém a hebrejském βʹ a ב‎ = 2; ˌβ a = 2000; v lat. platí B = 300, B = 3000. B znamená na římských mincích Balbus, v nápisech křesťanských beatus, beata. Na penězích nových B naznačuje: na mincích rakouských Kremnici, na starších mincích pruských v l. 1750–1822 Vratislav, na nových říšských mincích něm. Hannover od roku 1866. Také jest B někdy počáteční písmě místa, kde jest mincovna, na př. na italských penězích B = Bologna. Na cenných papírech znamená B druhou emissi. V chemii značí B bór a v hudbě vyrozumívá se jím basso.

B v námořnictví jest počátečním znamením všech návěstních soustav vlajkových. Jedině rakouská vojenská návěstní soustava vlajková počíná znamením A, jež má podobu vedlejší. B v návěstní vlajkové soustavě americké, dánské, švédské, portugalské a mezinárodní všeobecné má stejnou podobu. Naproti tomu různá jest podoba jeho v soustavě:

pruské rakouské ruské.

B v návěstní soustavě užívané při signalisování na velké vzdálenosti, kde barvu i kroj vlajky není lze rozeznati, znázorňuje se skupinou koule, korouhvičky (trojhranné) a vlajky (čtvercové). Objeví-li se B na stěžni lodi válečné jako návěstní vlajka sama o sobě, značí, že prachárna jest otevřena, a zakazuje se tímto znamením přiblížení jakéhokoliv ohně v jistém obvodu kolem lodi. B plechové, umístěné na velitelském můstku válečné lodi, značí povel k obrácení kormidla v levo. Písmeno S za stejných okolností značí v pravo. B v meteorologickém denníku na lodích námořních značí déšť. Číslice před B naznačuje čas trvání deště v hodinách, množství deště označuje se pak čarami pod B. Na př. drobný déšť po 3½  hodiny trvavší označuje se v denníku: 3½B. Hojný déšť trvavší po 5 hodin: 5B. Šg.

B. jest skratkou pro Bachelor, bakalář ve spisech a listinách anglických.