| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Baal |
| Autor: |
Rudolf Dvořák |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 3–4. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
Baal, slovo semitské, značící tolik co pán; v rodině užíváno ho o manželu, mimo rodinu o bohu jako pánu κατ’ εξοχήν. Ve smysle druhém setkáváme se se slovem tím opětně ve Starém zákoně, a sice se členem, ve smyslu prvém posud v arabštině. Vedle platnosti appellativné setkáváme se však záhy se slovem B. jako jménem vlastním. V ohledu tom nalézáme je jako synonym hebr. ílu = bůh, Jahve (Jehova). V tomto smysle jest B. nejvyšším bohem starých Semitů, který ovšem u různých kmenů byl různý. Odtud mluví se v bibli o baalím v plurálu. Tento smysl převládal časem úplně i užíváno slova B. výhradně o kultu modloslužebném, kdežto v dobách starších jako titul i Jehovovi náleželo (srov. jméno syna Saulova Éš-baal). Z různosti kmenů, již B-a za svého nejvyššího boha považovali, vyplývá ovšem i různé ponětí o něm. Nicméně možno stanoviti boha toho v přírodním kultu jako personifikaci slunce a jeho moci osvětlující a oteplující a tím vešken život v přírodě přivodící. Tím stává se pak B. bohem plodící síly přírodní a v jednotlivých formách svého kultu patronem nejhrubší smyslnosti a přímo i systematické prostituce, jemuž po bok stavěna a současně s ním ctěna jako ženský princip přírodní bohyně Baaltis (= Militta, Astarta). K blahodárnému vlivu slunce přidružil se však zvláště u Kananejcův i zhoubný vliv vedra slunečného (bůh Moloch) jako bůh ničící, jejž krvavými obětmi bylo třeba usmiřovati. Obě protivy splynuly pak v jedno v bytosti B-a týrského, totiž Melkarta. K tomuto povšechnému základnímu významu B-a přistoupil speciální význam B-a u jednotlivých národů, zvláště u Babylóňanův a Foiničanů. Babylónský B. nebyl jen bohem slunce, nýbrž v kosmogonii babylónské i stvořitel všeho světa, nebes i země, lidí i tvorů, jakož i světel nebeských, jakkoliv se strany druhé B. i jako titul nižších božstev se vyskytují, pokud náhodou v té neb oné krajině jako B. (nejvyšší bůh) ctěna. Naproti bab. B-ovi stojí tu foinický B., častěji B. Šamaim = B. nebeský zvaný, jako pouhá síla přírodní, nejvyšší z těles nebeských, leč povstalé stejně jako tato z chaosu prvotného. Hlavní sídlo kultu foinického B-a byl Tyrus, odkud rozšířil se do všech osad foinických, hlavně do Karthaginy, a zanesen i týrskou princeznou Isebelou, chotí krále Achába, ku Hebreům (dříve stalo se tak již jednou před Samuelem), kde proroci proti nemravnému kultu jeho horlili. Za dob nejstarších znázorňován B. pouhými obelisky na výšinách (šammáním) a ctěn kultem přírodním; časem však stavěny mu i nákladné chrámy, z nichž nejslavnější byl týrský, v nichž ctěn s okázalou nádherou a hřmotným, z části nestoudným kultem, maje své zástupy kněží a prorokův, ovšem i zde pod symbolem sloupů, jak dovídáme se o nich na př. z chrámu týrského, kde měl jeden zlatý, druhý smaragdový. Bel babylonský znázorňován v podobě lidské, v královském šatě a tiaře, s rohy býčími. Ctěn i pod obrazem býka jako symbolu plodnosti, a býci byli mu zasvěceni. Identifikace s bohy řeckými jest většinou libovolná. Jako nejvyšší bůh překládán Ζεύς nebo Juppiter, jako bůh slunce Héraklés. Často identifikován i se Saturnem. Již v nejstarší době přinášeny mu oběti lidské (Jer. 19., 5.), které později (1. Kr. 18., 28.) nahrazovány zmrzačením sebe, ježto kněží kol oltářů tance provozujíce noži se poraňovali. I hubičky mu posílány. Dle místa, kde ctěn, jakož i významu, jaký mu přikládán, měl B. i svá různá jména, na př. B. Chácór = B. jako ochranný bůh města, B. Zebúb (= B. much) jako ochránce proti škodlivému hmyzu (srovn. Ζεύς άπόμυιος) a j. v. Vyskytuje se i ve složeninách měst, na příklad Beón, skrácené z B.-Meón, a vlastních jmen, na př. Hanníbaal = Hannibal. Dk.
PD old 70