Ottův slovník naučný/Auctoritas

Ottův slovník naučný
Auctoris nominatio	Auctoritas	Aucuba

Údaje o textu
Titulek:	Auctoritas
Autor:	neuveden, František Čáda, František Kropsbauer
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 1011–1012. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Auctoritas(WD)

Auctoritas: 1) A. patrum (odvozeno od augere, schvalovati), stvrzování voleb a zákonů provedených v komitiích centuriátních a v patricijskoplebejských komitiích tributních. Kde schválení také bylo udíleno, jest sporno. Prameny starověké po volbě krále římského připomínají dva akty: lex curiata de imperio a a. p., avšak tak, že někdy oba, někdy jen jeden z aktů výslovně jmenují. Jest tedy otázka, zdali oba akty různé jsou či stejné. Proti identifikování obou, jak činil na př. Niebuhr, lze uvésti toto: 1. že lex de imperio prováděla se v hromadě kuriátní i měla vztah jen k volbě (krále neb úředníků), kdežto a. p. obvyklá byla i při provádění zákonů. 2. V pozdějších dobách udílena a. p. před hlasováním o zákoně navrženém, ale lex curiata de imperio vždy po volbě. Proto také musí badatelé ti, kteří obojí identifikují, uznati, že po zákoně Publiliově a Maeniově rozštěpil se jednotný průvodní akt ve dva. 3. Svědčí proti identifikování obou aktův i slovo auctoritas; uznáme-li, že a. p. dávána byla v komitiích kuriátních, pak výraz ten není vhodný, poněvadž populus iubet aut vetat (srv. Agere cum populo^{[red 1]}). Je-li tedy a. p. akt samostatný a rozdílný od lex curiata de imperio, naskýtá se otázka druhá, kdo jsou tito patres, kteří ji udílejí. Lange (2) myslí, že patres jsou tu patres familias (otcové rodin), i vykládá a. p. takto: Moc královská (regia potestas) zasahuje často do práva rodinného patrum familias, i do práva rodového. Aby král toto omezování práv těch si dovoliti mohl, dávají mu k tomu svolení (a. p.) jednak otcové rodin ve zvláštní hromadě, jednak členové rodů v hromadě po kuriích (lex curiata de imperio). Ale o schůzích takových, v nichž by se jen patres familias za podobným účelem scházeli, nevíme ničeho ze zpráv starověkých. Jiní badatelé (3), jaká Mommsen a Herzog, soudí, že a. p. udílena byla senátem (= patres), jenž z prvu byl výhradně patricijský. Mínění toto dobře vykládá výraz patres, jenž vskutku původně značí senátory, dále mnohá místa Liviova, kde vskutku a. p. na roveň se klade s určitým usnesením senátu (srov. na př. XXVII. 6; XXX. 27, 40; XLV. 35 a j.); posléze pak shoduje se s výrazem auctoritas. Badatelé tito však, zdá se, soudí mylně, že v pozdějších dobách, kdy senát přestal býti výhradně patricijským, dávána tato a. p. jen od patricijské části senátu. Při tomto mínění se předpokládá, že byly buď zvláštní schůze této patricijské části senátu, anebo že někdy hlasovali v senátě jen patriciové; ale o tom obojím nemáme zpráv starověkých. Zdá se tudíž pravdě nejpodobnějším mínění Willemsovo (4), že a. p. udílena byla od senátu, a to i v dobách, když do senátu dostali se také plebejové, od celého senátu (patricijskoplebejského). Mínění toto podporuje také ta věc, že senát měl práva rušiti zákony pro chyby formální a udíleti dispensi od zákonů platných. – Jest arci pochopitelno, že strana demokratická omezení moci hromad centuriátních tím, že mušily zákony i volby v nich provedené dodatečně senátem aristokratickým býti schváleny, nelibě nesla a že hleděla učiniti tuto moc senátu illusorní. R. 339 stanovil zákon Q. Publilia Filona pro zákony centuriátní, a o něco později (Willems klade zákon ten do roku 338, Lange do r. 299) lex Maenia pro volby úředníků, že má býti dávána a. p. před provedením zákona neb volby v komitiích (in incertum comitiorum eventum). Čímž vskutku a. p. stala se formalitou. Srv. Niebuhr, Röm. Gesch. I, 373; Lange, Röm. Staatsalt. I, 305; Mommsen, Röm. Forschungen I, 233 a násl.; Herzog, Gesch. u. System d. r. Staatsalt I. 61 a násl.; 87, 257, 281, 932 a násl.; Heyrovský, Inst. řím. práva I., 26.; Willems, Le sénat de la république romaine II, 33–106, kdež také podrobnější bibliografie se nalezne.

2) A. senatus jest mínění, které senát hlasováním svým projevuje, a jehož úředník, tážící se senátu na radu, může ale nemusí užiti. Původně označuje se taký projev senátu také výrazem senatus consultum; ale později činí se přesný rozdíl mezi a. s. a senatus consultum. A. s. jest usnesení senátu, které se stalo s jistou formální chybou, senatus consultum, usnesení bezvadné. Formální chybou jest na př. nepříslušné místo nebo čas, v němž sedění senátu konáno, nedostatečný počet senátorů, intercesse proti usnesení učiněná a j. Rozdíl tento mezi a. s. a senatus consultum ustálen zvláště lege Iulia de senatu habendo. Úředníci někdy i vědouce, že usneseni senátu bude formálně závadné, nicméně si ho vyžadovali, aby tak zkoumali smýšlení senátu. Willems, Le sénat de la république romaine II, 222 n.; Heyrovský, Instituce řím. práva, I., 43. Ča.

3) A. tutoris, dle římského práva formálné spoluúčinkování poručníkovo při právních jednáních uzavíraných nezletilcem, nejsoucím již dítětem, jež dodávalo úkonu poručencovu takového významu, jako by proveden byl osobou zletilou. Poručník nemohl býti dle nejstaršího práva nucen, aby při jednání právním spoluúčinkoval (auctoritatem interponere), později však mohl jej k tomu magistrát přidržeti z přičiny důležité (ex iusta causa). Kr.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Heslo „Agere cum populo“ Ottův slovník naučný ve svých dílech 1–28 neobsahuje.