Ottův slovník naučný/Arbiter

Ottův slovník naučný
Arbíl	Arbiter	Arbiter bibendi

Údaje o textu
Titulek:	Arbiter
Autor:	František Kropsbauer, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Druhý díl. Praha : J. Otto, 1889. S. 602–603. Dostupné online.
Licence:	PD old 70 PD anon 70

Arbiter (lat.): 1) Rozhodčí ve sporu, dle Koldína smlouvce, tolik co soudce, na němž se strany umluvily. A. byl v řím. právu processuálném k tomu zřízen, aby řešil spory, ve kterých nešlo tak o přesné rozhodnutí právní, jako spíše o spravedlivé a vhodné rozdělení něčeho; tak při žalobách dílčích, a to především ve sporu o rozdělení dědictví (arbitrium familiae herciocundae). Později náleželo rozhodčímu, aby řešil rozepře, ve kterých bylo přihlížeti ke slušným zájmům obchodu (bona fides et aequitas); tu vznikl rozdíl mezi iudicia (spory přísného práva, ve kterých soudil iudex, soudce) a arbitria (rozepře rozhodované a-em), ku kterým náležely hlavně pře ze smluv obligačních: tak z trhu, zmocnění a společnosti (contractus bonae fidei). Kr.

2) A. viz Úmluvce.

3) A. v právě mezinárod. viz Rozhodčí soudy mezinárodní.