Ottův slovník naučný/Allium

Ottův slovník naučný
Alliterace	Allium	Allix

Údaje o textu
Titulek:	Allium
Autor:	Josef Velenovský, František Sitenský, Ferdinand Pečírka
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 923–924. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Česnek
Související články ve Wikipedii: cibule kuchyňská, česnek kuchyňský, pór zahradní , pažitka pobřežní, cibule zimní, cibule šalotka, allium ophioscorodon^(WD), česnek medvědí, česnek hadí, česnek zlatožlutý

Allium L., česnek, rod z řádu lilijovitých (Liliaceae). Druhy sem náležející jsou vesměs byliny šťavnaté s podzemní cibulí, která se skládá z většího neb menšího počtu masitých šupin. Listy jsou čárkovitě prodloužené, buď ploché, žlabovité neb i oblé a uvnitř duté. Mezi listy vyniká jednoduchá, rozličně vysoká, oblá lodyha, jež se ukončuje okolíkem kulovitým, obyčejně z četných stopkatých květů složeným, který jest v mládí obalen toulcem listenovým, často vybíhajícím v prodloužené špičky. Mezi květy vyvinují se u mnohých druhů malé cibulky šťavnaté, které jsou vlastně květy pupenovitě přeměněnými. Proto se mnohdy stává, že se téměř žádné květy v květenství nevyvinují, nýbrž jen samé cibulky, které pak vypadávají a snadno v nové rostliny vyspívají berouce na se úplně úkol semen. Květ sám skládá se z okvětí šestilupenného, otevřeného a rozličně zbarveného, 6 tyčinek umístěných za lístky okvětními a jednoho trojpouzdrého semenníku. Plod jest tobolka trojpouzdrá, vícesemenná, chlopnitě se otvírající.

A. čítá asi 200 druhů, jež jsou kromě tropického pásma po celé zemi rozšířeny. Odolávají tuhým svým životem i na pustých skalách a písčinách všem nepohodám podnebí a snadno. zvláště malými cibulkami, po okolí se rozmnožují. Mnohé druhy od nepamětných dob slouží co kulturní rostliny za pokrm, a jiných i v lékařství hojně se upotřebuje. V Cechách roste divoce a pěstuje se celkem 17 druhů.

A. Cepa L., cibule obecná neb hlavatá. Lodyha skoro 1 m vysoká, silná, dutá, pod prostředkem poněkud nafouklá.Listy oblé, duté. Okolík kulovitý, z přečetných květů složený a často bez cibulek. Toulec kratší okolíku, obyčejně 2—4dílný. Kvítky zelenavě bílé. Kvete od června do srpna. Cibule podzemní jest vejčitě kulovitá, až jako pěsť veliká, z četných šťavnatých šupin složená a zevně červenavými, blánitými šupinami obalená. Cibulí těchto lze jako pokrmu požívati, za kterýmžto účelem nejen nyní po celé zemi, ale již od pradávných dob se pěstuje. U nás užívá se cibule hlavně jen co přídavku k jiným pokrmům, na jihu (ve Středozemí, Egyptě a j.) bývá výborným a denním pokrmem nejen ve stavu syrovém, ale i různě upravená. Také na jihu mnohem lépe se daří a většího vzrůstu nabývá než u nás. Cibuli pěstovali již nejstarší národové, a také dnes již ani nevíme, kde rostla neb posud roste snad ve stavu divokém. Známo, že i byla oblíbeným pokrmem Egypťanův a Židů, kteří dlíce v poušti arabské zasteskli si po výtečné cibuli a česneku krajin egyptských (4 Mojž. 11, 5.). A posud jest cibule i česnek národním pamlskem židů. Také Římané a Řekové pěstovali hojně cibuli (cepa neb unio; cepinae, cibulové zahrady; ceparius, zahradník v cibulových polích). Chuti jest cibule zasládlé, příostré, dosti lahodné. Cibule čerstvě rozřezaná vydává ostrý, čpavý, ale ne nepříjemný zápach, jenž nutí k slzám. Toho příčinou jest sirnatý těkavý olej (sirnatý allyl), jenž sliznice i kůži dráždí a silici hořčicové účinkem i tvarem chemickým se podobá. Cibulí rostlin A. cepa (cibule) i A. sativum (česnek) užíváno bývalo druhdy v lékařství a dosud co lék prostonárodní v nálevech vnitřně při kurdějích, katarrhech průdušek a j., zevně pak při rheumatických chorobách i při hlístech co klysmata se podávají. Cibule klade se rozříznutá v pokoji, aby se čistil vzduch. Zevní blánité slupky se o velikonocích vaří a barví se jimi vejce. Cibule obecná pěstuje se ode dávna, a daří se nejlépe v polohách teplých, půdách kyprých, lehčích, nejraději hlinitopísčitých, před rokem řádně hnojených. Odrůd cibule pěstuje se mnoho; jedny jsou kulaté, jinéploskokulaté, až sploštělé, opět jiné, méně rozšířené, hruškovité. Nejznámější jsou bledočervená a žlutá erfurtská, stříbrobílá a krvavě červená hollandská, černočervená brunšvická, dále cibule žitavská, James, a obrovská cibule Bellegard a Madeira. Přednost sluší dáti cibulím tužšího pletiva a tužší blány povrchné před odrůdami bělavými, měkčími cibulemi, které těžko uchovati přes zimu, poněvadž v době té nejsnáze podléhají hnilobě působené plísní Botrytis cinerea, která někdy úžasně na skládce cibulí řádí. V Čechách vyniká kraj okolo Všetat výtečnou cibulí.

A. sativum L., česnek obecný. Lodyha někdy až 1 m vysoká, oblá, až do prostředka listnatá, před kvetením na konci stočená. Listy prodloužené, žlabovité. Okolík mezi květy cibulkonosný., Toulec velmi dlouze zobanitý. Okvětí zvonkovité, bělavé. Tyčinky delší okvětí, tři z nich na nitkách s 2 vláskovitě prodlouženými přívěsky. Kvete od června do srpna. Podzemní cibule jest vejčitá, z více menších, podlouhlých a zevně bílými slupkami obalených cibulek (stroužků) složená. Česnek pěstuje se všeobecně ve všech zemích, a již od pravěku. Vlastí jeho jest bezpochyby step kirgizská, odkudž rozšířilo se pěstování jeho do celého Orientu a zemí středomořských. Orientálští obyvatelé dosud česnek v různé podobě s oblibou jedí. Staří Egypťané již jej pěstovali, a vypravuje se, že byl dělníkům na pyramidách denně rozdáván (šummin). Kněžím Isidiným bylo však jedení česneku zapověděno. Římané a Řekové pěstovali česnek (σκόροδον) ve značné míře. Římané dávali vojákům česneku domnívajíce se, že povzbuzuje k udatnosti; odtud pochodí také úsloví: Allia ne comedas, allium in retibus. Posud krmí Angličané česnekem své kohouty zápasné, aby prý se k boji rozohnili. Česnek obsahuje podobný těkavý olej jako cibule, ale ten jest zápachu jiného a velmi pronikavého. Proto jest také česnek chuti rozdílné. Po značném požití česneku dlouho zůstává nepříjemný zápach při vydychování. Česneku užívá se co domácího prostředku proti hlístům; k témuž účelu slouží vytlačená šťáva z česneku (succus allii sativi). Daří se zvláště v teplé, živné, poněkud kypré, písčité půdě, hnojené nejvhodněji koňskou mrvou.

A. Porrum L., por zahradní. Cibule zakulatělá, bělavá, o málo tlustší lodyhy 60 cm až 100 cm vysoké, oblé, až do polovice listnaté. Listy ploché, z dlouhých pošev vynikající. Toulec dlouze zobanitý. Okvětí zvonkovité, růžové. Nitky tyčinek s delšími postranními zoubky. Kvete v červnu a v červenci. Por pěstuje se všeobecně co zelenina v zahradách. Již za dob Homérových byl oblíbenou zeleninou (porrinae, πρασαί). Původní vlastí jeho jest jižní Evropa.

A. Schoenoprasum L., pažitka, luček, šnitlík, patří k druhům menším. Roste v hustých trsech. Lodyha jen 10—20 cm vysoká, tenká, dole chudolistá, dutá. Listy niťovitě čárkovité, prodloužené, duté. Okolík z několika květů složený, bez cibulek. Toulec blánitý, sotva zdélí okolíku. Okvětí zvonkovité, lilákovitě růžové. Tyčinky bezzubé, kratší okvětí. Kvete v létě. Roste divoce na vlhkých lukách, písčitých březích řek a potoků po celé téměř Evropě. Velmi podobný druh A. sibiricum L. roste na horách. Pažitka pěstuje se v zahradách a zelništích co oblíbená a známá zelenina.

A. fistulosum L., cibule neb ošlejch zimní, dosti statná rostlina s lodyhou a listy trubkovitě nafouklými. Okolík s přečetnými zelenavými kvítky a krátkým, blánitým toulcem. Kvete v létě. Jest domácí v altajské Sibiři, odkudž ve středověku přinesena přes Rusko do Evropy. Pěstuje se co zelenina v zahradách a má před cibulí tu přednost, že se snadno rozmnožuje a v zimě pod šírým nebem nepomrzá.

A. Ascalonicum L., ošlejch, ořechovec, šalotka, podobá se velikostí a celým zjevem pažitce, ale má 3 tyčinky dvouzubé a stejně dlouhé jako okvětí. U nás v zahradách zřídka kvete. Jmenuje se po městě Askalonu v Palaestině, odkudž jej přinesli křižáci do Evropy. Dnes již nezná se jeho původní vlasť; bylť již za starých dob všeobecně co zelenina pěstován, a snad jest jen odrodkem z cibule obecné vypěstěným. Pěstuje se od dob křižáckého tazení, avšak méně než cibule obecná. Vyznačuje se jemnější chutí a tím, že možno jeho cibule déle uchovati (byly-li dobře usušeny). Ale cibule jeho jsou menší než cibule obecné.

A. Ophioscordon Don. (viz vyobr. č. 169) česnek, u Francouzů rocambolle zvaný, jenž od česneku obecného nevalně se liší. Pěstuje se v zahradách jako česnek obecný a pochází prý z Egypta.

A. ursinum L., česnek planý, medvědí, vlčí neb psí. Cibule tenká, podlouhlá, listy namnoze jen dva, stopkaté, ploché, kopinaté. Lodyha bezlistá. Okolík složený z květů hvězdovitě rozložených, bílých. Roste divoce ve stinných lesích. Poláci, Rusové a Tataři jedí druh tento jako zeleninu. Celá rostlina páchne silně po česneku.

A. Victorialis L., česnek hadí, devatero odění. Kyjovitá cibule vyniká z dlouhého, tvrdého oddenku a jest tuhými, síťnatými šupinami obalena. Listy řapíkaté, dlouze kopinaté, počtem 2—4. Lodyha do polovice pošvitá. Okolík kulovitý, hojnokvětý, bez cibulek. Okvětí zelenavě bílé. Roste divoce na horách Evropy střední a jižní. V Čechách jest v Krkonoších. Kvete v červenci a v srpnu. Dříve přičítali cibuli tohoto druhu mocné účinky domnívajíce se, že chrání před poraněním a přináší vítězství. Také v lékařství se jí užívalo proti hlístům a ke hnaní na moč (radix victorialis longae).

A. Moly L., česnek ryzí. Cibule skládá se z několika menších cibulek. Listy dva, stopkaté, podlouhle kopinaté, ploché. Lodyha až 40 cm dlouhá, mnohokvětým okolíkem okončená. Kvítky žlutavé. Roste na horách Evropy jižní. Také tomuto česneku přičítány čarodějné účinky. Zdá se, že jest to Homérova rostlina μῶλυ, o níž vypravuje, že sejí Odysseus chránil proti úkladům čarodějnice Kirky, když byla tato druhy jeho proměnila ve vepře.

Ještě jiné druhy divokých česneků sloužívaly k čarám.

Vský., Sit., Peč.