Ottův slovník naučný/Alliterace

Ottův slovník naučný
Allison	Alliterace	Allium

Údaje o textu
Titulek:	Alliterace
Autor:	Václav Emanuel Mourek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 922–923. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Aliterace

Alliterace nazývá se rovnozvukost náslovných hlásek ve slabikách přízvučných. Stejný zvuk může býti označen souhláskou, na př.:

Neklan káže vstáti k vojně,
káže kniežeciemi slovy
protiv Vlaslavu.
Vstachu voje, vstachu k vojně,
vstachu na kniežecie slova
protiv Vlaslavu.

Ale též samohláskou, např. Verg. Aen. VI., 680.
Inclusas animas superumque ad lumen ituras lustrabat...

Někdy bývá základ stejnozvuku onomatopoetický (jako ve známém napodobení hlasu křepelčího »pět peněz, pět peněz!«). A-ci sluší pokládati za nedokonalý rým a platnost její jako rýmu hlavně vyniká v poesii; ale oblíbena jest také ve rčeních v určité podobě ztrnulých (na př. kosť a kůže), ve příslovích a v říkadlech přísežných, přacích a pod. (Srv. latinské Quod, felix, faustum fortunatumque eveniat!) Tuto zajisté bývalo místo její původní a úkolem jejím bylo patrně vytknouti sounáležitost slov a dodati jim váhy. A. vyskýtá se ve všech jazykových větvích plemene indoevropského; ale ne všecky jazyky pěstovaly ji stejnou měrou. V některých byla a zůstala nahodilou příkrasou říkadel a veršův; u jiných zasáhla rozhodnou měrou ve všecko umění rhythmické. Nejvíce péče dostalo se jí v latině a jazycích germanských. Jak důležitou byla v latině, viděti na př. z přísežných a obřadních formulí, jichžto hojně dočítáme se v dějinách Liviových (viz na př. Liv I., 24.). Jest tudíž také pravdě podobno, že Římané již ve verši svém prostonárodním, tak řečeném saturnském, důležitá slova vytýkali a-cí. Umělí pak básníci všickni, od Livia Andronika počínajíce, nikterak se jí nevyhýbali, nýbrž rádi a často jí užívali, a později hlavně Vergilius ve své Aeneidě použil jí hojně a důsledně. (Viz o tom dra J. Kvíčaly »Neue Beiträge zur Erklärung der Aeneis«, v Praze r. 1881, str. 203.) Ještě větší důležitost má a. ve staré poesii germanské. Tam jí výhradně připadá úkol spojovati různé části rhythmické v celky. Verš ze staroněmecké písně o Hildebrandu:

»welaga nû, waltant got, wêwurt skihit« dvojnásob a-cí jest vázán: slabiky přízvučné v první polovici »wel..., wal...« stejným náslovným w označeny jsou jako částky jednoho rhythmického celku a druhou polovici zase stejné »wêwurt« pojí k polovici první. Pravidlem bylo, aby v první polovici byly stejnozvuky dva, ve druhé jeden, na př.:

»Hiltibrant enti Hadubrant untar heriun tuêm«, ale postačilo také po jednom stejnozvuku v obou polovicích, jako na př.:

»mit gêru scal man geba infâhan«

a jen vzácněji naskytují se dva i ve druhé části verše, jako ve příkladě prvním. Podobně skládány jsou verše též v poesii anglosaské astaroseverské. (Viz o tom E. Sievers »Zur Rhythmik des germanischen Alliterationsverses«; Paul & Braune, Beiträge zur Gesch. d. deut. Sprache und Liter., X. sv., 1885.) V severské poesii tato rhythmická moc a. udržela se až daleko do středověku. Všude však i v germanských jazycích konečně ustoupila úplnému stejnozvuku, jenž se jeví rýmem, a nyní básníci užívají a. jen jako mimořádné, vítané sice, ale nikoli nutné příkrasy verše, ač ještě porůznu naskýtají se básně důsledně alliterované, jako jsou na př. »Nibelungen« od Viléma Jordana. Také v němčině dosud obvyklá jest a. ve mnohých ztrnulých rčeních, jako »biegen oder brechen, frank und frei; Land und Leute; mit Mann und Maus; über Stock und Stein« a pod. – Ve slovančině a. má jen povahu mimořádné příkrasy verše. V poesii staročeské, hlavně v Ruk. Král. užito jí velmi hojně (srv. Jireček Jos. & Herm., Die Echtheit der Königinhofer Handschrift, str. 88.); u básníků novějších však nevyskýtá se hojněji nežli ostatní ozdoby mluvy poetické. VM.