Ottův slovník naučný/Alimentační povinnost

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Alimentační povinnost
Autor: František Kropsbauer
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 873–874. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Výživné

Alimentační povinnost, povinnost někoho živiti, zakládá se jednak na skutečnostech zákonem stanovených, neb na obapolné smlouvě, aneb konečně na pořízení pro případ smrti. Ze zákona samého vyplývá především a. p. z poměru rodinného, tak povinnost rodičů živiti své potomky (děti) a závazek potomků živiti rodiče (dle práva pruského též vzájemná a. p. sourozenců). Dle předpisův u nás platných jest předem na otci, by nesl stavu svému přiměřený náklad na výživu děcka svého, dokud toto není samo s to, aby se obživilo; nelze-li mu této povinnosti dostáti, spadá a. p. na matku, pak na děda a bábu a to nejprve se strany otcovy, pak matčiny. Povinnost tato nejsouc obmezena na určité stáří dítěte a zakládajíc se v přirozené slabosti člověka, který se o sebe starati nemůže, obživne, když dítě, byť i bylo již z výživy svých rodičů vyšlo, opět se v takovém stavu ocitne, který mu brání, aby samo o výživu svou pečovalo. Okolnost pak, zdali dítě nemožnost tuto vyvolalo vinou svou, aneb nastala-li náhodou, bude míti zajisté značný vliv na objem závazku živitelů. Povinnost výše uvedená jest obapolná, neboť děti jsou opět povinny rodiče v chudobu upadlé slušně živiti. Tak předpisuje v hlavních rysech i právo římské. Povinnost živitelů dle názorů zákonodárství moderního nevztahuje se pouze ke stravě a ošetření tělesnému, nýbrž i k poskytnutí přiměřeného vzdělání a působí ještě po smrti povinného v tom směru, že zaručuje oprávněnému neodňatelné právo nutné výživy ze jmění pozůstalostního (§. 795. ob. obč. zák. rak. a l 5. §. 17. Dig. 34., 1). Dle zákona, a sice z poměru manželského, jest dále zavázán muž poskytovati své ženě výživy v takovém rozsahu jako otec dítěti (§. 91. ob. obč. zák.), a rovněž i žena má skýtati manželovi nemajetnému obživu i podporu (§. 44.). Závazek tento není obmezen na dobu, po kterou manželé pospolu žijí, on trvá dále, leč by manželka muže bez důvodné příčiny opustila, v kterémžto případě jí výživa nepřisluší, ba tento závazek trvá i tehdy, když manželské spolužití jest rozvodem přerušeno, neboť rozvod v tom směru pouze ten účinek jeví, že jest pravidelně objem alimentace smlouvou stran napřed stanoven. Dokonce ani v případě rozloučení manželství u nekatolíků nepozbývá bezvinný manžel zákonného nároku na výživu (§§. 1263–66.). Alimentační právo jednoho manžela lpí též v jakémsi směru na jmění po druhém manželu pozůstalém; on sice nemá nároku na díl povinný, avšak může žádati slušnou výživu, pokud se mu jí nedostává. Vdova má dle zákona po šest neděl od úmrtí mužova nárok na takou výživu z pozůstalosti, jaké se jí dostávalo za života manželova, leda by byla tímto jinak na případ smrti obdařena, a právo to trvá, je-li vdova těhotná, ještě 6 neděl po slehnutí (§§. 1243–44.). Konečně vzniká a. p. ze zákona následkem poměru nemanželského otcovství, majícího ráz quasikontraktní; dále též na př. tím, že někdo usmrtí neb zbaví svobody živitele rodiny (§. 1327.). Na smlouvě a. p. zřídka kdy se zakládá; jsou to hlavně případy vzetí dítka na vychování (u nalezenců srov. §. 186.) aneb výjimečné formy výměnku (na př. jídla u společného stolu). Častěji se stává, že místo poskytování celé výživy plní se jen jakési z předu stanovené dávky v plodinách anebo stálý, z předu určený plat, jak na př. při smlouvě o doživotnou rentu a o plat vdovský, z něhož si oprávněný obživu sám pořizuje; avšak případy tyto nejsou vlastně alimentací, ač ji namnoze zastupují a jméno její nesou. V mnohých případech odvozujeme právo výživy z posledního pořízení a sice z odkazu. Tu se řídí rozměr dávek domnělou nebo projevenou vůlí zůstavitelovou, kterouž lze shledati hlavně ve způsobu dosavadního vychování dítěte (§§. 672–3.), jinak platí zde tytéž zásady jako o výživě zakládající se na poměrech rodinných neb na smlouvě. Společné vlastnosti alimentačního oprávnění lze shledávati v tom, že se vždy týče opětujících se dávek, potřeb životních, jež osoba jiná oprávněnému poskytuje; odevzdá-li se někomu věc jakási jednou pro vždy, aby z jejích požitků se živil, není to alimentací. Všechny tyto jednotlivé dávky jsou však výronem jediného právního poměru nebo jediné smlouvy. Z povahy jejich plyne, že mají sloužiti oprávněnému k tomu, aby se živil; pročež předpisuje zákon, že se mají plniti vždy napřed, což platí též o stálých peněžních dávkách alimenty zastupujících, kteréž má povinný plniti předem ve lhůtách měsíčních (při platu vdovském stanoví naše právo lhůty čtvrtletní). Jak již z hořejšího vysvítá a jak s pojmem výživy nutně souvisí, nelze objem jednotlivých dávek alimentačních zpředu číselně vymeziti, měníť se převraty v poměrech osobních, místních a časových; pročež tvoří dávky na penězích, určitě a nezměnitelně stanovené, vždy jen náhradu za skutečnou alimentaci a nikoli tuto, byť i zákon a panující theorie za dávky alimentační je pokládaly. Vzhledem k tomu, že člověk své životní potřeby předvídati nemůže, má tedy narovnání o alimentaci vždy cosi odvážného do sebe a měl by soud ohledně nezletilců, hlavně pokud se týče dětí nemanželských, je připustiti jen potud, pokud se jím upravují poměry týkající se způsobu poskytování výživného, nikoli však, pokud se obmezují práva dítěte na event. budoucí zvětšení téhož (§. 170. o ob. z.), čehož praxe hrubě nešetří. Dle řím. práva bylo vůbec každé narovnání o alimentech odkázaných bez rozdílu vázáno svolením soudcovým, jemuž bylo zkoumati, zdali snad nechová toto v sobě takových ustanovení, kterými by se zmařila vůle zůstavitelova (l 7. §. 2, l 8. Dig. 3.40). Co do pramenů srov. dále Dig. 25.3. a Cod. 5.25., pak literaturu: Buenger, Zur Theorie und Praxis der Alimentationspflicht, Lip. 1879. Kr.