Ottův slovník naučný/Alfieri

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Alfieri
Autor: Jaroslav Vrchlický, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 834–835. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Vittorio Alfieri

Alfieri: 1) Vittorio, hrabě, slav. básník ital. (* 17. led. 1749 v Asti z rodiny staré a vážené – † 8. říj. 1803 ve Florencii). Vychování dostalo se mu velmi nedbalého, tak že později nasytiv se dráhy vojenské a cest po Evropě sám začal horlivě studovati filologii, dějiny a filosofii. Roku 1775 vydal první svou tragédii Cleopatru, již později sám zavrhl shledav, že nevládne čistou spisovnou italštinou. I odebral se r. 1777 do Sienny a do Florencie, by se (jak humoristicky v jednom sonetu líčí) od lidu přiučil živému jazyku. Spolu pohroužil se horlivě do studia starých, zvláště Danta a Macchiavelliho, a přilnul celým ohněm své povahy nezdolné a hrdé ke straně republikánské. S nadšením přivítal revoluci francouzskou a pozdravil dobytí bastilly plamennou hymnou. Brzy ovšem ochladlo jeho nadšení, zvláště když jmění jeho v Paříži, kde poslední léta s milenkou svou, hraběnkou Albanyovou, vdovou po angl. pretendentovi Charl. Edwardu Stuartovi, žil, konventem bylo konfiskováno. Hněvu svému a záští na Francouze ulehčil ve žhavé satiře Misogallo, která však vyšla až 10 let po jeho smrti. Přílišná horlivost v pěstování studií klassických a neobyčejná produkce literární schvátily jeho dlouhými cestami podryté zdraví. Pochován byl v Santa Croce, kde mu od přítelkyně jeho postaven nádherný náhrobek (dílo Canovovo). Hlavní význam A-ho jest v obnově tragédie italské. Zde pln síly antické vykonal věci velikolepé, bohužel dnešnímu vkusu úplně cizí a vzdálené. Jeho hry jsou při veškeré stručnosti provedení přece jen více rhetorické a málo divadelní. Velké mravní rozhorlení, síla a jakási trpkost výrazu charakterisují všech 20 tragédií, jejichž většinou mythické látky jsou rouchem ideí vlasteneckých a svobodomyslných. Řeč jeho jest čistá, koncisní, ale místy drsná a násilná. Z tragédií za nejlepší se pokládají Saul a Filip, pak lyrické melodrama Abel. Komédie jeho jsou tendencí výhradně politické a dnes úplně zastaralé. Nevadnoucí cenu však mají jeho drobné básně, epigrammy, sonety a satiry a jeho upřímná, místy až naivností dýšící autobiografie. Úplné vydání jeho děl vyšlo v Pise v l. 1805 až 1815 v 22 sv. Mimo to vyšla jednotlivá díla, jako tragédie, životopis, básně atd. v různých četných vydáních samostatně. O jeho životě a významu hojně se psalo, zvláště Centofantim, Tezou, o jeho poměru k hrab. Albanyové, Reumontem a Chiarinim. Některé sonety do češtiny přel. Jar. Vrchlický. –cký.

2) A. Cesare, marchese di Sostegno, státník italský (* 1799 – † 1869). Narodiv se 13. srpna 1799 v Turině vstoupil záhy do vojska, než po krátkém čase přešel na dráhu diplomatickou, byl přidělen vyslanectvům v Petrohradě, potom v Berlíně a Florencii, r. 1825 stal se legačním sekretářem v Paříži, kde otec jeho Carlo Emanuele A. byl vyslancem. Král Karel Albert povolal jej po svém nastoupení na trůn r. 1831 ke dvoru svému do Turina. A. vstoupil do Associazione agraria, Cavourem založené, jejímž předsedou později se stal. Byv králem jmenován předsedou kommisse pro reformy, zjednal si nemálo zásluh o zlepšení stavu universit v Sardinii zřizováním nových stolic pro dějiny práva, právo mezinárodní, správní vědu a národní hospodářství. A. byl jedním z vlastenců, kteří na krále nejdříve naléhali, aby národu svému udělil konstituci. Jemu svěřeno vypracování nové ústavy pro Sardinii. Po porážce u Custozzy v létě 1848 postavil jej král v čelo ministerstva, ve kterémžto úřadě však A. dlouho se neudržel, neboť byl záhy nucen ustoupiti politickému svému odpůrci Giobertimu. A. stal se nyní místopresidentem, r. 1856 presidentem senátu a setrval v úřadě tom do r. 1860. Zemřel ve Florencii 16. dubna 1869; v tamním chrámu Sta. Croce zřízena mu r. 1877 pamětní deska.

3) A. Carlo, marchese di Sostegno, syn Cesara A-ho, politik ital.; nar. 1827 v Turině. Po důkladných studiích přípravných oddal se životu politickému, sotva 20letý uveřejnil studii Riforma e rivoluzione, byl spolupracovníkem a redaktorem několika časopisův a záhy získal si zvučné jméno, tak že r. 1857 zvolen byl do sněmovny. Tu činně podporoval Cavoura, jehož neteř pojal za manželku. Po smrti otcově (r. 1869) stal se členem senátu a hájil zde stanovisko smířlivého srovnání s řády církevními. R. 1872 uveřejnil L' Italia liberale, sbírku politických svých článků, brošur a řečí, srovnav je tak, že složen v nich programm jeho. Zásluhou A-ho zřízena ve Florencii škola věd sociálních (Scuola di scienze sociali), jejíž jest ředitelem, a v níž se mládeži dostává přiměřeného povšechného a odborného vzdělání pro dráhu politickou a administrativní.