Aldobrandinská svatba (viz vyobr. č. 153.) jest název malby nástěnné, která r. 1606 byla nalezena v Římě na Esquilinu, ve zříceninách zahrad Maecenatových. Název její odtud pochází, že nalezena byvši na Cinziu, pozemku náležejícím kardinálu Aldobrandinimu,[red 1] chována bylo dlouho v jeho ville. Šťastnou náhodou přítomen byl vykopání obrazu malíř Federigo Zuccaro, pod jehož dozorem byla čásť stěny s malbou onou odříznuta; on sám také malbu očistil a podal podrobný popis o stavu, v jakém byla nalezena. Dle této zprávy byly barvy tak čerstvé, jako by býval obraz nedávno malován. Na malbě samé, jež časem byla poškozena. provedeny některé opravy, které však V. Nelli po r. 1812 odstranil. Roku 1818 zakoupena A. s. za 14.000 scudů pro sbírku vatikánskou, kde chována jest v poboční síni knihovny tamější. Malba sama jest skoro 4 stopy vys. a bez mála 8 stop dlouhá, jednotlivé osoby na malbě zobrazené (celkem 10) nejsou úplně 2 stopy vysoké. Předmět obrazu našeho, jehož ráz vlysový na první pohled jest patrný, tvoří idealisovaná scéna svatební: Afrodité připravuje nevěstu ku přijetí ženicha. Na malbě samé možno rozeznávati tři skupiny. Uprostřed komnaty dvěma pilastry označené sedí na lůžku svatebním nevěsta zahalená širokým pláštěm a závojem, s hlavou cudně skloněnou. Vedlé ní sedí Afrodité (nebo Peithó) poloobnažená, s věncem na hlavě; bohyně ovíjejíc levé rámě okolo hrdla nevěstina domlouvá jí, aby ženicha k sobě povolala. V levo (od diváka) stojí poloobnažená dívka, jež opírajíc se o nízký sloup vylévá z malé lahvičky olej do misky, aby jím nevěstu natřela. V pravo na nízké estradě, jež patrně označuje práh komnaty svatební, sedí ženich, mladistvá, svalovitá postava. Hlavu maje ověnčenu břečtanem a listím révovým a pouze přes zpodní čásť těla maje přehozený plášť sedí zde, obraceje hlavu pozorně ke komnatě svatební; z napjetí celého těla, postavení nohou a z opření pravé ruky o estradu patrna jeho nedočkavost a touha. Tyto čtyři osoby tvoří skupinu prostřední. Na levé straně malby viděti jest v zadní komnatě vysokou postavu ženskou, jež s dvěma družkami připravuje lázeň; na pravé pak straně v přední komnatě skupinu tří žen, z nichž jedna hraje na formingu, druhá zpívá píseň svatební, třetí přináší oběť za požehnání novomanželům. – A. s. jest patrně dílem římské doby císařské; malována jest však zajisté dle znamenitého nějakého originálu řeckého. Mínění často pronesené, že A. s. jest kopií obrazuAëtiónova (v. t.), vyvrátil Förster (Archaeol. Ztg. 1875, str. 80–92), jenž právem soudí, že originál A-ké s-by spadá do doby před Aëtiónem. Komposice malby přes veškerou průhlednost svou a přes jednoduchost pozadí působí – jmenovitě pozorujeme-li malbu z mírné dálky – pro zaokrouhlenost a živost svou kouzlem neodolatelným (srv. na př. úsudek Rubensův: Guhl, Künstlerbriefe II., 174–175.). Zvláštního půvabu dodává malbě cudnost, jíž celá komposice jest prodchnuta; ač látka, již umělec volil, dosti jest choulostiva, nejeví se nikde ani nejmenší stopy smyslnosti. Pozorujeme-li A-kou s-bu z blízka, nečiní ovšem dojmu tak hlubokého; jsou zajisté barvy již valně vybledlé a technika malířská jeví se velmi chatrnou. Co se výkladu malby samé týká, soudilo se dříve, že svatba na obraze představená vzata jest z báje bohatýrské. Winckelmann soudil, že zobrazen zde sňatek Pélea a Thetidy, Böttiger, že jest to sňatek Dionysův s Ariadnou (!). Naproti tomu soudí Welcker, že máme zde výjev svatební, ze života prostého vzatý, beze všech příměsků mythologických. Zdá se však, že přece třeba uznati zde aspoň jednu bytost božskou, že totiž žena ovíjející nevěstu jest Afrodité. – Srv.: Böttiger a Meyer, Die Aldobrandinische Hochzeit (Drážďany 1810); Jenaische Allg. Literaturzeitung 1811, str. 185. až 196.; Welcker, Alte Denkmäler IV., str. 218–219.; Stahr, Gesammelte Werke XIII., XIV., str. 151–155.; Baumeister, Denkmäler des Altertums, str. 696 a 872. Vý.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
↑Podle Oprav na konci I. dílu: 758 str., 1. sl., 10. řád. shora, má zníti: byvši na pozemku náležejícím kardinálu Aldobrandinimu. (dostupné online)