Ottův slovník naučný/Aldobrandini

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Aldobrandini
Autor: Josef Svátek, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 756–758. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Aldobrandini, proslulá rodina šlechtická z Toskany, kterou papež Kliment VIII povznesl do stavu knížecího; z rodiny té pošlo mimo řečeného papeže několik kardinálův a učenců. Bohatství rodiny této založil: 1) A. Benci († 1330) obchodem, jejž vedl v Avignonu za papeže Jana XXII. – 2) A. Aldobrandino (1388–1453) a 3) A. Giovanni (1422–81) dosáhli vysokých hodností a byli horlivými stoupenci rodiny Medici, s níž se však rod jejich později znepřátelil.

4) A. Pietro (* 1461 – † 1522) byl od r. 1489–1504 učitelem práv v Pise a napsal dodatky k Summa Rolandina, jež vyd. v Benátkách r. 1546 syn jeho 5) A. Salvestro (* 1499 – † 1558). Týž stal se v Pise doktorem práv r. 1521 a učil tam institucím, vrátil se pak domů a súčastnil se pozdvižení proti rodu Medici, jež se však nezdařilo. Při obležení Florencie Karlem V. a Klimentem VII. (1529) bránil město a uváděl papeže z rodu Medici v posměch ostrými verši. Když pak Florencie padla, odsouzen k smrti, ale přičiněním svého přítele Baccia Valeriho, stranníka Medicejskvch, byl pouze na 3 léta vyhoštěn do Faenze. Po době té odebral se do Říma k Pavlu III. a byl jedním z jeho prokurátorů florenckých. R. 1536 přišel do Fana, kde se stal podestou, a r. 1537 do Bologně, kde byl auditorem civilním, vicelegátem a viceregentem, a když bitva u Montemurla zničila mu naději návratu do vlasti, odebral se r. 1538 do Ferrary k Alfonsovi d'Este, odkud Pavel III. povolav jej do Říma jmenoval jej advokátem konsistoriálním. Napsal několik děl právních, častěji vydaných: Comment. in lib. I. Inst. Iustiniani; Institutiones iur. civ.; Consilia; De usuris. – Nejstarší jeho syn 6) A. Giovanni (* 1525 – † 1573) stal se r. 1554 adv. konsistoriálním, r. 1556 auditorem Roty, r. 1569 biskupem v Immole a r. 1570 kardinálem. Přispěl mnoho k vydání bully, kterou Pius V. zakázal kněžím braní lén, a byl též důkladným spisovatelem právnickým.

7) A. Ippolito, nejmladší syn Salvestrův, nar. r. 1536 v Pise, studoval v Římě, kdež byl vysvěcen na kněžství a rychle v hodnostech církevních postupoval. Na kardinála byv povýšen účastnil se politického i diplomatického jednání a byl od papeže Sixta V. k žádosti císaře Rudolfa II. r. 1588 vyslán jakožto mimořádný nuncius do Polska, aby vymohl vyproštění císařova bratra, arciknížete Maxmiliána, v bitvě u Byčiny zajatého; vítězný vůdce vojska polského, Zamojski, k tomu však nesvolil, dokud by též císař osobní přísahou nestvrdil, že se Maxmilián zříká koruny polské. Za tím účelem přibyl kardinál A. dne 7. pros. 1588 do Prahy, kdež byl od Rudolfa II. a od katolické šlechty s velikou poctou vítán a zejména od nejv. hofmistra Jiřího Popela z Lobkovic okázale hoštěn. Vykonav u císaře poslání své vrátil se po dvanácti dnech z Prahy zase do Polska, kdež s panem Vilémem z Rožmberka arciknížeti Maxmiliánovi svobodu zjednal. Po svém návratu do Říma líčil papeži Sixtovi V. poměry v Čechách a vyslovil se mezi jiným, že by náčelník přísně katolické strany v Čechách, pan Jiří Popel z Lobkovic, zasluhoval býti spíše králem českým než u věcech víry vlažný Rudolf II. Týž náhled projevil v listu svém ke králi polskému Sigmundu Wasovi, který jej sdělil arciknížeti Maxmiliánovi, a ten opět po svém příjezdu do Prahy r. 1589 Rudolfovi II. Císař zahořel odtud hněvem proti Lobkovicovi, a to byla hlavní příčina pozdějšího tragického pádu velmože tohoto. Když se r. 1591 kardinál A. stal papežem pod jménem Klimenta VIII., zaslal mu Lobkovic do Říma vůz míšenských jablek, která mu byla při hostině u Lobkovice nad jiné ovoce zachutnala, načež se papež po zatčení pána tohoto r. 1594 u Rudolfa II., ač marně, za osvobození jeho přimlouval. Seděl na stolici Petrově do března 1605 zanechav dobrou pověsť jakožto horlivý šiřitel kázně v klášteřích a v ji. ných ústavech církevních, jen že za panování svého bral příliš veliký ohled na příbuzné své. Svk.

8) A. Tommaso (* okolo 1540 – † 1572?), rovněž syn Salvestrův. byl sekretářem papeže Pavla V., přel. do latiny a opatřil poznámkami »Životy filosofů« Diogena Laertia, kteréž dílo vydal r. 1594 jeho synovec 9) A. Pietro ml. (* 1571 – † 1621). Tento stal se maje 21 rok věku kardinálem, byl za papežství Klimenta VIII. legátem ve Francii, zprostřed koval lyonský mír mezi Francií a Savojskem a stal se roku 1604 arcibiskupem v Ravenně. Jsa vřelým přítelem a ochráncem věd napsal Apophthegmata de perfecto principe (v Pavii 1600) a Aphorismi politici (ve Frankf. 1614). – 10) A. Giovanni Francesco (* 1546), bratrovec Klimenta VIII., papež. generál, bojoval ve vojště cís. Rudolfa II. proti Turkům, zemř. ve Varaždině r. 1601. – 11) A. Cinzio, syn sestry Ippolita A-ho, přijal jméno A. a stal se kardinálem r. 1610; znám je svým přátelstvím k Tassovi, který mu věnoval svou »Gerusalemme conquistata«. – Posledním mužským členem římské větve rodu toho, z něhož ještě jiní vynikli jako církevní hodnostáři, byl 12) A. Giovanni Georgio, kníže z Roccana v Neapolsku, jehož dcerou Ottavií r. 1681 rod ten vymřel. Statky přešly v ruce rodu Borghesů a Pamfili, jméno nese druhý syn rodu Borghese, nyní Camillo (nar. 1816), jenž byl r. 1848 na krátko pap. ministrem války. Větev florencká vymřela až v nynějším století.