Ottův slovník naučný/Albert (osoby)

Ottův slovník naučný
Albert	Albert (osoby)	Alberta

Údaje o textu
Titulek:	Albert
Autor:	Vojtěch Jaromír Nováček, Alfons Jaromír Žák, Vavřinec Josef Dušek, Arnošt Vilém Kraus, Jindřich Šercl, Jan Herzer, Karel Teige
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 710–715. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Albrecht Aleš ze Šternberka
Související články ve Wikipedii: Albert Sasko-Kobursko-Gothajský, Eduard VII., Albert I. Saský, Eduard Albert, Joseph Albert, Eugene Francis Charles d'Albert

Albert, skrác. z Adalbert, něm. křestní jméno. 1) A. sv., lat. patriarcha v Jerusalemě, * ok. 1150 v Parmě, býval pro svou moudrost brán za prostředníka mezi pap. Klimentem III. a cís. Friedrichem Barbarossou, jehož nástupce, Jindřich VI., povýšil jej mezi říšská hrabata. Také papež Coelestin III. a Innocenc III. svěřovali mu rozličná diplomatická poslání. Jsa biskupem v Bobbiu byl r. 1204 zvolen patriarchou křesťanů palestinských, ale sídlil v m. Akkoně, neboť Jerusalem byl tehdá ještě v rukou Saracenův. Touž dobou sestavil zákony pro řeholi karmelitánskou, ale tak přísné, že papež Innocenc IV. byl nucen je zmírniti. A. byl r. 1214 zavražděn při veřejném průvodu od muže, jejž káral z mnohých přečinů. Karmelitáni ctí jej za svatého.

2) A., biskup litomyšlský, pocházel z rodu Šternberků moravských a držel okolo r. 1358 s bratrem svým Zdeňkem panství Šternberk na Moravě, jsa toho času děkanem kostela olomouckého; roku 1358 stal se biskupem ve Zvěříně, zdržoval se však nejvíce při dvoře Karla IV., k jehož nejdůvěrnějším rádcům náležel. V srpnu roku 1364 stal se biskupem v Litomyšli, r. 1368 arcibiskupem v Magdeburce. Zde měl mnohé neshody s kanovníky, kteří ho žalovali, jako by církevní statky byl promarnil, a proto snažil se způsobem záměny opět do Litomyšle se dostati, což se mu podařilo r. 1372. Petr Jelito, nástupce jeho na stolci litomyšlském, přesazen do Magdeburka a Albert odstěhoval se opět do Litomyšle, kdež † 14. ledna 1380. Nk.

3) A. nebo Wojciech (* kolem r. 1360 – † 1436), erbu Jastrzębiec, arcibiskup hnězdenský a primas království polského. Pocházeje z chudých rodičů v Lubnici v Sandoměřsku, oblíbil si duchovní stav a záhy dosáhl značných hierarchických hodností. Stal se sekretářem královny Jadvigy, získal si důvěru Vladislava Jagiełła, a r. 1399 byl jmenován biskupem poznaňským. Odtud začal kouti pikle proti krakovskému bisk. Višovi a dosáhl toho, že r. 1412 byl Viš přesazen do Poznaně a A-ovi připadlo důležité a bohaté biskupství krakovské. Již před tím stal se kancléřem král. polského a též r. 1410 účastnil se sporů s něm. křižáky. Když r. 1416 chtěl Vladislav Jagiełło svého pastorka Granowského, syna třetí své choti Elišky Pilecké, dříve za Granowského provdané, povýšiti na hodnost hraběcí, odepřel A. přiložiti na diplom státní pečeť a málem nepozbyl královské přízně. R. 1419 překazil vydání země spišské Sigmundovi Lucemburskému, v čemž pány polskými vydatně byl podporován. Roku 1423 stav se arcibiskupem hnězdenským odevzdal biskupství krak. proslulému Zbigniewu Oleśnickému. Korunoval r. 1424 Zofii, čtvrtou ženu Vladislava Jagiełła, a též (r. 1434) křtil kraleviče Vladislava. S řádem křižáků, kteří Polsko i Litvu neustále ohrožovali, A. učinil v Płonsku úmluvy, jejichž zmar vyvolal válku r. 1433. Dvě léta potom za jeho prostřednictví byl s křižáky uzavřen mír. A. svolal dvě círk. synody do Łęczyce r. 1425 a 1435. Stál v čele strany, která se přičiňovala o sblížení s Čechy. Polské duchovenstvo bylo na něho nemálo rozjítřeno, že dopustil českým husitům meškati v Krakově, a vytýkalo mu lhostejnost ve věcech církevních. Polští kronikáři líčí A-a jako člověka ctižádostivého a zištného. Długosz vypravuje, že za svého pobytu v Poznani zmocnil se pokladů, uložených od knížat a králů polských v kathedrále pro případ nepředvídaných státních potřeb. Zpráva ta jest bez podstaty, ale tolik jisto, že po A-ově smrti spřízněné s ním rody Zborowských a Rytwianských zdědily veliké jmění, jež bylo základem pozdějšího jejich zmohutnění. A. založil m. Jastrzębie u Ilže a několik zámků, a vystavěl v Benszowé r. 1407 zděný kostel.

4) A. z Buxhövdenu (rod. jm. z Appeldernu), třetí biskup livonský († 1229), muž nábožensky horlivý a nadšený pro rozšíření a upevnění křesťanství v Livonsku. Stav se r. 1199 biskupem a nemaje vykázaného biskupského sídla založil r. 1201 pomocí pap. Innocence III. město Rigu při ústí Dviny, jež přičiněním jeho i v obchodě záhy nabylo velmi důležitého postavení. Úkol missionářský svěřil přísnému řádu cisterciáckému a chtěje učiniti konec vpádům pohanským do krajin řídkého dosud obyv. křesťanského, zal. r. 1202 řád bratří mečových dle řehole cisterciáků. Též pohnul Innocence III., že vyzval r. 1204 křižáky k výpravě do Livonska. Hlavním pomocníkem, průvodcem a rádcem A-ovým byl mnich cisterciák, Dětřich, obratný diplomat († 1219). Jemu svěřoval A. nejdůležitější poselství k okolním knížatům i do Říma k papeži, a r. 1205 založiv klášter Dünamünde učinil jej prvým jeho opatem a r. 1211 biskupem nově založeného biskupství estonského. Potřebuje stále nových sil neustal A. volati o pomoc jak na sněmu lateranském, jehož se s biskupem Dětřichem účastnil (1215), tak i na dvoře císařském a r. 1218 v Dánsku, kam se byl osobně odebral. R. 1219 k rozkazu Honoria III. založil nové biskupství v pokořených krajích lotyšských a semgalských a učinil zde prvým bisk. přítele svého, Bernarda hraběte z Lippe, opata dünamündského. Založil ještě biskupství v Lealu (1219) a na ostrově Ezelu, jehož dobyto teprve r. 1227. AŽ.

5) A. I. (Albrecht), arcib. magdeburský (* ok. r. 1170 – † 1232), pocházel ze vznešeného durynského rodu hrabat z Kevernburgu, studoval v Paříži a Bologni a stal se nejprve proboštem v Mohuči, r. 1205 arcib. magdeburským a povýšen později na hodnost kardinála. Po zavraždění krále Filipa Švábského (r. 1208) přidržel se Otty IV. a provázel ho r. 1209 do Říma; ale později odpadl od něho a stal se stoupencem Bedřicha II., o jehož zvolení 1212 horlivě pracoval. R. 1222 byl s Bedřichem II. v Italii a byl jmenován hrabětem v Romagni a zástupcem císařovým v horní Italii, kde setrval několik let a zasazoval se o udržení míru mezi císařem a papežem. V Magdeburce založil na místě starého, požárem zničeného kathedrálního chrámu chrám nový, který patří k největším středověkým památkám stavitelským. Nk.

6) A. Saubeer († 1272), též Sauberer, Suerbeer, pátý biskup a později první arcibiskup rižský v Livonsku, rodem z Kolína nad Rýnem Po smrti Alberta I. vznikl mezi kapitulou bremskou a rižskou spor při volbě nástupce. Arcibiskup bremský jmenoval biskupem A-a, avšak rižská kapitula zvolila Mikuláše z Magdeburka hájíc na základě privilegia papeže Innocence III. svou samostatnost. Rozhodnutí stalo se ve prospěch Rigy, A. pak byl jmenován arcibiskupem armaghským v Ulsteru a primasem Irska. R. 1245 účastnil se oekum. koncilu v Lyoně, kde vynikl jako horlivý přívrženec římské stolice a získav si plnou důvěru i přízeň papeže Innocence IV. byl jmenován arcibiskupem Prus a Livonska, ač bez vlastní diécése. Proto po smrti bisk. Mikuláše r. 1253 kapitula v Rize, aby v něm získala mocnou oporu proti řádu něm. křižáků, zvolila A-a za biskupa. Innocenc IV. potvrdil jej tamtéž za metropolitu a za papežského legáta ve všech severních zemích. Jeho vládou Riga zmohutněla stavši se sídlem arcibiskupství. S křižáky žil A. stále v neshodách a také v jejich sporech s Litvou a Žmudí činně vystupoval.

7) A., král polský, viz Jan Albert.

8) A. Francis Charles Augustus Emmanuel, princ. manžel (prince-consort) angl. královny Viktorie. *26. srp. 1819 v Rosenavě, †14. pros. 1861 v Londýně. Jako druhý syn vévody sasko-koburk-gothského a princezny sasko-gotha-altenburské náležel ke starší větvi král. rodiny saské. která přijavši náboženství reformované musila království mladší větvi postoupiti. V mládí dostalo se mu pečlivého vychování, načež za příčinou dalších studií odebral se do Bonnu, kde na universitě přednášeli Fichte, Schlegel a Perthes. Mimo přírodní vědy, národní hospodářství a filosofii pěstoval také hudbu, poesii a malířství. R. 1836 navštívil se svým otcem Anglii, kde prvně spatřil budoucí družku svého života, avšak teprve 10. ún. 1840 slaven v Londýně jeho sňatek s královnou Viktorií. Několik dní před tím povolil mu parlament 30.000 liber št. ročních příjmů (vláda žádala 50.000) a učinil jej rytířem řádu podvazkového, polním maršálkem atd. Postavení jeho jako prince-manžela bylo čestné i obtížné, neboť, ač parlament téhož roku ustanovil jej pro případ úmrtí královny Viktorie a nezletilosti nástupce trůnu regentem Anglie, nesměl přece přímým způsobem zasahovati do státních záležitostí. Významna byla v tom ohledu parlamentní schůze (na počátku krymské války), na níž byl obviněn ze zahraničných pletek, což však jeho listy a paměti později uveřejněné naprosto vyvrátily. A. vrhl se tím usilovněji na obor práce věnované obecnému dobru a pokroku, zvláště pak hleděl průmysl obohatiti vymoženostmi věd a umění. Pojal myšlénku světové výstavy v Londýně, kterou r. 1851 tak skvěle provedl. Od té pak doby nebylo podobného podniku, který by v něm nebyl nalezl horlivého podporovatele. Přednášky, které míval na přípravných schůzích, svědčí o širokém rozhledu a neobyčejném jeho důmyslu. Velikou píli věnoval i správě svých statků, a překrásné parky v Balmoralu a Osbornu jsou zařízeny dle jeho nákresů. Anglický národ poznávaje šlechetnou jeho povahu a život blahu země posvěcený zapomínal na svou dřívější nedůvěru a počal jej zasypávati projevy přízně a lásky, když v nejlepších létech náhle zemřel: skonal horečkou nastudiv se na cestě ze schůze, jíž se byl jako člen výboru mezinárodní výstavy účastnil. Vděčný národ postavil »dobrému princi« v Londýně nádherný pomník (za 110 tisíc lib. št.) a královna skvostný náhrobek ve Frogmoreu, kde tělo jeho odpočívá. Srv. Early years of H. R. H. the Prince-Consort (Mladá léta J. kr. Výs. prince A-a), jež na zvláštní přání královny r. 1867 vydal gen. Grey; Principal speeches and addresses of Prince A. (Hlavní řeči prince A-a), 1862. Mimo to sepsali jeho život Walford, Johnson, Wilson, nejobšírněji Theodore Martin v 5 sv. (1874–1880).

9) A. Edward, princ Waleský, dědic britského trůnu, * 9. list. 1841 v Buckinghamském paláci v Londýně jako nejstarší syn, avšak druhé dítě královny Viktorie a prince Alberta, jest kromě vévody Cornwalského, earla Dublinského atd. kancléřem cambridgeské university, polním maršálkem a velitelem tří pluků. Studoval na universitě edinburské, pak v Bonně, Oxfordě a Cambridgei. R. 1860 navštívil Kanadu a Spojené Obce americké, r. 1862 Egypt a Palestinu; r. 1863 oženil se s princeznou Alexandrou, nejstarší dcerou Kristiána IX., krále dánského; r. 1871 byl zachvácen horečkou, z níž se k veliké radosti všeho obyvatelstva šťastně vyléčil. Aby poznal rozsáhlost indické državy, podnikl r. 1875 v průvodu vévody Sutherlandského a jiných šlechticů cestu po Indii, kterouž znamenitý žurnalista Howard Russel obšírně popsal a v Londýně r. 1877 tiskem vydal. A. sídlí buď v Londýně (Marlborough House), buď na některém z četných zámků venkovských. Z pěti jeho dítek, dvou princů a tří princezen, narodil se starší syn 8. ledna 1864 v zámku frogmoreském u Windsoru.

10) A. Honoré-Charles, děd. princ monacký, * 1848. Jest syn prince Karla III., vévody z Valentinois a špan. granda první třídy. R. 1869 zasnoubil se s dcerou vévody z Hamiltonu, Marií Viktorií, s níž měl syna Ludvíka (* 1870). Ve válce r. 1870 a 1871 sloužil u loďstva franc. a po ukončení jejím odebral se na cesty. R. 1876 měl nastoupiti z usnesení rady rodinné vládu za churavého svého otce, ale projekt ten neuskutečněn. R. 1879 prohlásil papež k žádosti Marie Viktorie manželství A-ovo za neplatné a souhlasně s rozhodnutím papežovým prohlásila ordonnance knížecí svazek manželský za zrušený. Marie Viktorie uváděla za důvod své žádosti, že si nevzala A-a dobrovolně, ale z přinucení ochránce svého, Napoleona III. Princ A. věnoval se na palubě galetty »l'Hirondelle« zajímavým výzkumům o směru velikého proudu golfového; výsledky prací svých sdělil v zeměp. spol. pařížské r. 1886.

11) A. Friedrich August, král saský, * 23. dubna 1828 jako syn krále Jana († 1873) a bavorské princezny Amalie. A. účastnil se r. 1849 výpravy šlesvickoholštýnské, r. 1866 pod vrchním velením hraběte Clam-Gallasa vedl vojsko saské a bojoval u Jičína a Hradce Králové, načež až do říj. 1866 bydlel v Schönbrunnu u Vídně. Ve válce německofrancouzské r. 1870 vynikajícím způsobem měl účastenství v bitvě u Sedanu a při obležení Paříže, po ukončení války stal se maršálkem a inspektorem 1. armádního sboru. Roku 1873, 29. října uvázal se ve vládu. Chotí jeho je od r. 1853 Karolina (Carola), dcera prince Gustava Wasy a vnučka švédského krále, Gustava IV. Adolfa. Manželství jejich je bezdětné.

12) A. princ sasko-altenburský, vévoda saský, generál à la suite cara ruského a kommandér 3. brigády 2. divise gardové jízdy ve Varšavě. Nar. v Mnichově r. 1848, byl ustanoven k pruské vojenské službě, stal se r. 1863 poručíkem u düsseldorfských hulánů. R. 1865 vstoupil do ruských služeb, ve kterých bojoval v Kavkáze, v Tiflisu a Piatigorsku. Účastnil se s vyznamenáním jako plukovník ruskoturecké války, r. 1871 něm.-franc. ve štábu prince Albrechta pruského. R. 1885 zasnoubil se s princeznou Marií pruskou, mladou vdovou po princi Jindřichu nizozemském.

13) A. (Albrecht) z Kaménka Mikuláš viz Kaménka A. M.

14) A. Eduard, vynikající český spisov. lék., * 20. ledna 1841 v Žamberku z rodičů chudých. Stud. gymn. v Rychnově a v Hradci Králové, lékařství ve Vídni. R. 1867 byv na doktora lékařství promovován vstoupil do nemocnice ve Vídni jako sekundární lékař, avšak už téhož roku přijat byl do operatérského ústavu při universitě vídeňské. R. 1869 stal se assistentem při klinice barona Dumreichera. R. 1872 habilitoval se na universitě vídeňské pro veškerou chirurgii. R. 1873 jmenován řád. prof. chirurgie a ředitelem chirurgické kliniky na universitě inšprucké. R. 1874 byla mu nabídnuta stolice chirurgie na universitě luttišské v Belgii, které nepřijal. R. 1881 jmenován prof. chirurgie, ředitelem I. chirurg. kliniky a operatérského ústavu na universitě vídeňské, kdež posud účinkuje, přednášeje před posluchačstvem až 500 hlav silným, v němž bývají studující a lékařové ze všech dílů světa. R. 1886 povolán byl co řádný člen do nejvyšší zdravotní rady říšské a v pros. r. 1887 jmenován dvorním radou. A. odkryl v anatomii některé zvláštnosti pochev šlachových na těle lidském, popsal mikroskopickou strukturu vaků tíhových a bádal v oboru pathologie experimentální o horečce. V oboru fysiologie vyšetřil některé poměry teploty zvířecí, ale hlavně pracoval v oboru mechaniky kloubů; v tomto ohledu byl prvým, kterému se podařilo změřiti prostorové exkurse hlavních kloubů těla lidského a graficky je znázorniti. A. též měřil prvý na člověku živoucím tlak tepenní pomocí tak zv. kymografia. V chirurgii byl prvým, který podal nauku vědeckou o kýle zanícené; prvým, který pozoroval a popsal kysty praelacrymální, bolestivý papillom regionis foliatae na jazyku a zvl. formu skoliosy. V ohledu operativním byl prvým, který provedl transplantaci nervu na člověku; do praxe chirurgické uvedl operace zvláštní, jím vymyšlené, t. zv. arthrodese. Mimo to jest předním pěstitelem gastrostomie a vysokého řezu při kameni měchýřovém a resekcí nervových, ve kterémž oboru udal některé nové methody. – A. patří k prvním a nejhorlivějším zastavatelům a šiřitelům léčení antiseptického, které v Inšpruce už r. 1875 zavedl a všestranně pěstuje, poslední doby obzvláště vzhledem k chirurgii válečné. A. též pilně zanášel se dějinami chirurgie a vydal vedlé jiných monografií z tohoto oboru i jedno dílo slovutného Petra Franca, chirurga z XVI. věku, kteréž dílo se nalézalo v jediném toliko exempláři v knihovně university vídeňské. Mimo to sepsal: Handbuch der Chirurgie, 4 svazky (do tisku se chystá vydání 4.); Vorlesungen über die Diagnostik der chirurgischen Krankheiten (též 4. vydání). Obě tato díla jsou přeložena i do jazyků cizích. Beiträge zur Geschichte der Chirurgie; Beiträge zur operativen Chirurgie; Jan Dominik Larrey (v Ottově Sbírce předn. a rozprav. 1886). Mimo to uveřejnil přečetná pojednání v »Medicinische Jahrbücher«, v »Innsbrucker Berichte«, v lékařských časop. vídeňských, v.»Archivu f. Geschichte der Medicin«, v »Časopise českých lékařů«, v »Osvětě«, v »Květech« a ve »Slovníku naučném«.

15) A., od r. 1305 rychtář krakovský, stál v čele měšťanů něm. původu při králi českém a knížeti krakovském. Po smrti Václava III., krále českého a polského, přešel na stranu kníž. Vladislava Lokietka, který mu napřed udělil mnohé výsady a přednosti. A. provozoval velikou moc, vládl jako nějaký údělný kníže něm. Krakovem, pod jehož ochranu opět utíkali se všickni Němci osedlí v Malopolsku. Poněvadž Lokietek nezaváděl řádů německých, jak si toho A. přál, nýbrž toliko polské, vešel tento v dorozumění s biskupem krakovským, Janem Muskatou, a hleděl je zvrátiti. Na jeho vyzvání vypuklo r. 1311 povstání v území krakovském, v němž účastenství měla nejen šlechta, nýbrž i bohaté kláštery Němci osazené. A. pozval na knížecí stolec Boleslava Opolského a slavně uvedl jej do města. Lokietek sotva uchránil se s brannou družinou na hradě krakovském. Vyváznuv odtud shromáždil kolem sebe menší šlechtu polskou, roztrhl vzbouřence nesvárem v ně puštěným, dobyl menších jejich osad a r. 1312 i sámého Krakova. A. i Boleslav Opolský ještě v čas nalezli spásu v útěku. Vzpoura byla krvavě potlačena, moc Němců v Polsku zlomena, město Krakov zbaveno některých svých privilejí a rychtáři městští své soudní pravomoci. A. meškal některý čas na dvoře kníž. Opolského, pak odebral se do Čech, kde vzal smutný konec. – Miscelanea Cracoviensia a. 1815. Bobrzyński M., Dzieje Polski w zarysie I. 186 sl. Dšk.

16) A. neb Olbracht († před r. 1362), kancléř dobrzyňský a prelát bocheňský, proslulý diplomat polský za krále Kazimíra Velikého. R. 1339 byl členem soudu, který měl rozhodnouti spor vzniklý mezi pol. králem a křižáky. Také reform Kazimíra Vel. a sporů jeho s krak. biskupem Bodzantym činně se účastnil. Když vyslanec biskupův Martin Baryczka, vikář krak. kathedrály, prohlašuje na krále círk. kletbu užil proti němu urážlivých a neslušných výrazů, dal jej Kazimír utopiti ve Visle r. 1349. Duchovenstvo podrážděné již před tím berněmi, jež král uložil na četné jeho statky, činem tím bylo rozjitřeno ještě více. I vyslal král A-a r. 1352 do Avignonu k papeži Klementovi VI., aby mu pro smrť Baryczkowu získal rozhřešení a též jiné církevní záležitosti urovnal, především to, aby biskupství vratislavské nebylo odloučeno od metropole hnězdenské a přiděleno k pražské. Poslání A-ovo potkalo se s úplným zdarem, a také toho dosaženo, aby král ze statků polského duchovenstva směl vybírati desátek na rozmnožení vojska proti nájezdům litevským a tatarským. Po r. 1362 není o A-ovi již žádných zpráv.

17) A. (též Adalbert neb Heribald), opat, rodem Němec († 1208), vstoupil do kláštera v Steinfeldu (v Porýnsku), přeložen do Prahy na Strahov a r. 1144 jmenován prvním proboštem klášt. praemonstrátek v Doksanech, kde vystavěl znamenité hrobky, v nichž uloženy za jeho správy ostatky král. Gertrudy, která s manž. svým Vladislavem II. byla založila Strahov a tam dříve odpočívala. Stav se r. 1176 opatem (třetím) na Strahově přičinil mnoho ke zvelebení proslulé školy klášterní, v níž i někteří Přemyslovci byli vychováni (na př. Vojtěch, arcib. salcpurský, a kníže-biskup Jindřich Břetislav). A. požíval veliké vážnosti u dvora, neboť jeho jméno nalézá se na několika listinách státních a mezi pány, kteří r. 1189 byli svoláni k poradám o novém zákonníku knížete Konráda Otty.

18) A. z Possemünsteru viz Albertus Bohemus. – 19) A. Veliký viz Albertus Magnus.

20) A. ze Stade, letopisec XIII. stol., od r. 1232–40 opat benediktinského kláštera ve Stade, vstoupil pro neshody s mnichy do řádu františkánského. Jeho kronika, sahající až po rok 1256, je kompilace z různých pramenů, které částečně se nám nedochovaly; proto, jakož i zvláště že nám podává děje Brém z doby, ku které kronika Adama Brémského již nesahá, mají letopisy jeho cenu pro nás. Vydání: Mon. Germ. t. XVI. (Annales stadenses auctore A.). Pokračování od roku 1256 až 1324 podal neznámý autor (vyd. v Kodani 1720).

21) A. Heinrich (* 1604 – † 1651), skladatel a básník něm. Důležitým stal se pro literaturu hlavně vydáním světských a duchovních písní Arien oder Melodien (8 sv. 1646–1648). Mimo to vydal ještě Musikalische Kürbshütte (1641) a několik zvláště vytištěných básní. A. nar. v Lobensteině, cestoval r. 1627 do Polska, kdež byl zajat, neví se, zda od Švédů nebo od Poláků, stal se r. 1631 varhaníkem v Královci, kdež i zemřel. Básně z jeho Arien vydal L. H. Fischer v novotisku: Gedichte des Königsberger Dichterkreises (Halle 1883–84); v přídavku jest též řada melodií A-ových. Ks.

22) A. Alexandre Martin, socialista francouzský. Nar. r. 1815 v Bury v departem. Oise z rodiny rolnické a stal se mechanikem. Účastnil se revoluce r. 1830, jakož i pozdějších vzpour za červencového království. Vzdělav se politicky, vydával v Lyoně republikánský časopis: »La Glaneuse«, jehož vydávání zastavil po vypuknutí a potlačení vzpoury lyonské. Od r. 1840 vydával »L'Atelier«, časopis pro dělníky určený a jimi též psaný. Účastniv se r. 1848 únorové revoluce a znám jsa s Blancem stal se sekretářem prozatímní vlády, později předsedou kommisse pro zřízení národních dílen a konečně členem exekutivního komitétu. Rovněž zvolen byl za zástupce departementu seineského v Národním shromáždění. Účastniv se však vzpoury radikálův a socialistů 15. kv. byl zatknut a deportován i vězněn v Doublersu, na Belle-Isle, ve Vannes a v Toursu, a konečně r. 1859 následkem amnestie Napoleonem III. udělené na svobodu propuštěn. Od doby té nevystoupil již do popředí; jakkoli r. 1870 se stal členem kommisse barrikádové, propadl přece při volbách r. 1871 a nevynikl ani při povstání uspořádaném komunou pařížskou.

23) A. Josef, král. dvorní fotograf v Mnichově, nar. 5. března 1825 tamže, věnoval se s počátku stavitelství na polytechnice a akademii, později fotografii. Roku 1858 závod svůj, který r. 1850 v Augšpurce založil, přenesl do Mnichova a obratností a vytrvalostí svou nemálo jej zvelebil. Zejména vynikl v reprodukci kreseb umělcův a měditisků pomocí fotografie ve velkých rozměrech (na př. kreseb Kaulbachových, Pilotyových, Kirchnerových, Rambergových a j.). A. získal si vedlé jiných podniků, k reprodukci olejových obrazů směřujících, nemálo zásluh o zdokonalení fotografie tím, že vynalezl nový způsob fotografické reprodukce, tak zvaný světlotisk, který dle něho slove alberttypie neb albertotypie (v. t.). Zemřel r. 1886. Šcl.

24) A. Paul, liter. historik franc. (* 14. pros. 1827 v Thionville, † v Paříži 20. čna 1880). Ukončiv studia na École normale supérieure v Paříži, byl prof. rhétoriky v Dijonu, v Paříži, pak na fakultě poitierské. Povolán byv do Paříže na École norm. sup. byl předním zakladatelem velmi oblíbených přednášek z různých oborů pro dospělé dívky při Sorbonně (Enseignement secondaire des jeunes filles). Roku 1878 svěřena mu stolice moderní literatury a jazyka franc. na Collège de France, kde přednášky jeho pro krásnou formu spojenou s důkladností věcnou velmi četně byly navštěvovány od veškerého vzdělaného obecenstva. Byl muž charakteru pevného, prost všech předsudků, a poněvadž mu pravda šla nade vše, byla kritika jeho vždy objektivní, prostá vší nesnášelivosti. Hlavním jeho dílem jsou dějiny lit. francouzské (La lit. franc. des origines au XVII. siècle, v Paříži 1872; La lit. franc. au XVII. siècle, 1873; La lit. franc. au XVIII. siècle, 1874), kteréž zůstaly nedokončeny. La lit. franc. au XIX. siècle (vydaná r. 1882 a 1885 z pozůstalosti synem A-ovým Mauricem) obsahuje jen studie A-ovy o původu a rozkvětu romantismu franc. Stať tuto doplňují A-ovy studie o jednotlivých spisovatelích XIX. století (Poètes et poésies, 1881). K těmto dílům jako práce přípravné čestně se řadí La poésie (v Paříži 1868), též překlad ruský) a La prose (t. 1869). Mimo to napsal A. dvě díla cenou Akademie poctěná: St. Jean Chrysostôme, orateur populaire (t. 1858), a Histoire de la lit. romaine (t. 1871). Hrz.

25) d'A. Eugen, souvěký pianista a skladatel, nar. 10. dubna 1864 v Glasgowě jako syn francouzského hudebníka. Prvním počátkům umění hudebního přiučil se doma u otce, načež další studia konal v Londýně u Arn. Pauera. Roku 1880 vzal jej s sebou za příčinou dalšího vzdělání známý dirigent Hanuš Richter do Vídně, násl. pak roku přijal mladého d'A-a sám Liszt mezi své žáky. V tomtéž ještě roce vystoupil d'A. s ohromným úspěchem ve Vídni, Výmaru, Berlíně a Lipsku, a od té doby na uměleckých cestách svých vzbuzuje všude sensační úžas nevšední svojí technikou. V Praze byl až dosud čtyřikráte a osvědčil se tu vždy upřímným přítelem české hudby. Roku 1882 jmenován výmarským velkov. dvorním pianistou. A. jest také nadějným skladatelem, jak dokazují všechny jeho dosud vydané skladby, zejména: Klavírní svita, Klavírní koncert z H-moll, Deset písní, Symfonie z F-dur, Osm klavírních skladeb, Valčíky pro piano na čtyri ruce, Smyčcové kvartetto z A-moll a Ouvertura ke Grillparzerovu dramatu »Esther«. KTe.