Ottův slovník naučný/Albertus Bohemus

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Albertus Bohemus
Autor: Josef Hanuš
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 721–722. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Albertus Bohemus

Albertus Bohemus († 1258) nar. v druhé pol. XII. stol. v již. Čechách, byl r. 1212 kanovníkem pasovským, později děkanem. Od r. 1239 až téměř do své smrti byl hlavním vůdcem boje papežův proti cís. Fridrichovi II. a synu jeho Konrádovi, králi římskému, na něž jakožto papežský index delegatus vrhal všemohoucí blesky klateb. Sám v bojích těch zakoušel mnohonásobných útisků. Již r. 1239 musil hledati útulku u vévody bavorského, pak meškal v Čechách a na Moravě; vrátiv se do Bavor r. 1241 vypuzen od vévody a prchl k příbuzným svým pod Šumavu, avšak nejsa ani tu bezpečen ušel na hrad Cirberk pod ochranu hraběnky Kunhuty od Luku. Zde pře býval asi 1 ½ roku vycházeje do okolí, až do Čech. V klášteře dolnoaltašském málem býval by zabit a jen rychlým útěkem se spasil. Potom přebýval až do r. 1247 na dvoře papežském v Lyoně jsa důvěrným rádcem papežovým. Když konečně vyobcovaný z církve biskup pasovský, Rudiger, s papežem se smířil, měl se podlé úmluvy A. vrátiti na prebendy své, ale nebyl od biskupa ani do města puštěn, musil opět prchati nejprve ku příbuznému hr. Konrádovi, pak opuštěn byv ode všech přívrženců německých, k papeži, kdež zemřel r. 1258 (Schirrmacher, Albert von Possemünster genannt der Böhme. Výmar 1871). A. zanechal dva latinské zápisníky psané nejspíše jeho písařem, v nichž zaznamenány pestré příběhy jeho bouřlivého života i dějiny politické té doby. Jeden z nich známe pouze z výpisků historika Aventina ze XVI. st., druhý zachován ve dvorní knih. mnichovské; historicky důležité částky z něho spolu s výpisky Aventinovými vydal r. 1847 Konst. Höfler v 16. čís. Stuttgartské bibl. pod názvem: Albert von Behaim. Pro čes. literaturu jest zápisník tento velmi důležit českými přípisky, v nichž jazykem nepřátelům nesrozumitelným nejspíše sám A., stále pronásledovaný a po lesích a slujích se skrývající, sobě zaznamenával, kam uložil své jmění. Stářím svým (z prvé pol. XIII. st.) jsou přípisky tyto nad míru cenny, i jazykem, jenž hlásí se k jihočeskému dialektu (kenihami, zelata; srov. Sbor. Mus. I. 12), i pravopisem. Vyd. částečně od Höflera ve vydání zápisníku, úplně s důkladným úvodem od J. Truhláře v Čas. Mus. 1879. Hš.