Ottův slovník naučný/Aksakov

Ottův slovník naučný
Ak-sakal-barbi	Aksakov	Aksamít

Údaje o textu
Titulek:	Aksakov
Autor:	Josef Jakub Toužimský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 652–658. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Aksakov, dříve Oksakov, stará šlechtická rodina ruská, pochodící od varjažského náčelníka Simona Afrikanoviče, který r. 1027 usadil se s družinou v Kijevě a pochován tam v chrámě P. Marie, jejž v kijevopečerské lavře byl vystavěl. Potomci jeho syna Jurije Simonoviče, bojarina při velkoknížeti Vsevolodu Jaroslaviči, byli zakladateli rodů nynějších knížat Voroncovů, Bašmakovů, Islenevů a zvláště Veljaminovů. z nichž Ivan Fedorovič Veljaminov, zvaný Oksak, založil zvláštní větev rodu Veljaminovů, t. j. rod A-ů. Členové rodu toho nevynikli nikdy ani ve službě státní, ani jako válečníci, nýbrž zastávali většinou jen menší úřady, nebo byli poměščiky (statkáři); teprve v XIX. stol. nabylo jméno jejich lesku a slávy na poli literárním i politickém několika muži, z nichž někteří dosáhli pověsti i po vší Evropě. Nejvíce vynikli:

1) A. Sergěj Timofejevič, spisov., nar. 20. září 1791 v Ufě. Zvláštní péči vychování jeho věnovala jeho matka, dcera úředníka ZuJova, paní vysoce vzdělaná a jemnocitná. Již r. 1805 jako čtrnáctiletý jinoch vstoupil na universitu v Kazani. V dvojím směru vyvinula se u něho zvláštní záliba: v lovectví ve všech jeho oborech a v divadle, záliba, jež neostala bez účinku na jeho činnost literární. Záliba v lovectví byla i vlastní příčinou, že stal se vynikajícím spisovatelem. Nejen že úspěch jeho loveckých knih vedl ho k tomu, že napsal nejznamenitější svůj spis Semejnaja chronika, ale i proto, že obcování s přírodou vnuklo mu onu nehledanost, prostotu i svěžest citu i slohu, které čelní jeho díla učinily tak oblíbenými. Za to spíše opačný účinek měla na něho záliba v divadle, kde veškeré práce a snahy jeho ostaly marnými a odvracely ho od činnosti plodnější. Roku 1807 ukončil studia universitní a se svou rodinou odebral se do Moskvy a odtud do Petrohradu, kde vstoupil do státní služby a stal se překladatelem v kommissi pro sestavování zákonů. Avšak již r. 1811 vzdal se státní služby a r. 1812 usadil se v Moskvě, kde žil v kruhu tehdejších spisovatelův a divadelních herců a veškeru píli věnoval deklamaci a divadlu.

R. 1816 oženil se s dcerou gnerála Zaplatina, jejíž matkou byla zajatá Turkyně Igel Sum. Původu tomu přičítá se neobyčejná energie jeho obou synů, Konstantina a Ivana, jížto nápadně lišili se nejen od otce, ale vůbec od dobrodušného, klidného rodu Aksakovů. Čtyři léta po sňatku svém strávil na svých statcích a r. 1826 trvale usadil se v Moskvě. Vstoupiv zde opět do státní služby přijal roku 1827 úřad censorský, jejž zastával do r. 1834, načež do r. 1839 byl školním inspektorem. Smrtí jeho matky r. 1833 a jeho otce r. 1837 připadlo mu značné jmění, tak že vzdal se pak naprosto veškeré úřední činnosti a žil až do své smrti jako soukromník.

Psáti počal A. již v patnáctém roce věku, a brzo také vycházely práce jeho tiskem. Avšak verše, stati i překlady jeho neměly valné ceny. Jsou to práce oné staré školy, která nepohybovala se na půdě skutečného života a řídíc se dle cizích vzorů považovala své spisovatelské zábavy za klassičnost. A. zprvu náležel také k odpůrcům onoho směru, jenž v létech třicátých počal si raziti cestu v kruhu učitelů a studentů moskevských. Proti Polevému, předchůdci Bělinského, byl zaujat až k nepřátelství. Teprve obcování s Gogolem způsobilo obrat v jeho směru spisovatelském a uvedlo ho ze lžiklassicismu na půdu opravdovosti a skutečnosti. Obcování to bylo tak důvěrné, že Gogol předčítával A-u své nové práce a tento opět jemu svá díla. V domě Aksakovů shromažďovala se i mladá literární společnost ruská a později slavjanofilská.

První jeho prací nového směru byl náčrtek Buran, v němž líčil zimní bouři a nebezpečné vánice orenburské stepi. Po stepním tomto obrázku následovaly jednotlivosti z líčení jeho mládí, z nichžto vzniklo pak jeho hlavní dílo. r. 1847 vyšlo jeho líčení rybolovecké Zapisky ob uženě ryby, dále r. 1852. Zapiski ružéjnago ochotnika orenburgskoj guberniji a r. 1855 Razskazy i vospominanija ochotnika. Pochvala kritiky byla mu povzbuzením, aby pokračoval ve směru tom. Sám Turgeněv s nemalým uznáním se vyslovil o živém a věrném líčení a smysle i citu pro přírodu, jež ze spisů těch dýše, ba ani na Gogola neostaly bez účinku. Byly to literární události té doby. Posléze r. 1856 objevila se jeho Semejnaja chronika a Vospominanija. Úspěch, s kterým dílo se setkalo, předstihl všechno očekávání spisovatelovo. Jsou to věrné obrazy cítění, smýšlení, konání a života ruského s nesetřeným pelem původnosti. Kritika uznala je za chloubu ruské slovesnosti, za jednu z prací národních, které každý ruský vzdělanec musí znáti.

R. 1847 počal A. churavěti a neduh oční nutil jej tráviti dny v temném pokoji. Posléze přišel i o jedno oko. Přes to neopouštěla ho bodrost a svěžest mysli. Na jaře r. 1858 choroba jeho značně se horšila. Následující léto trávil v zátiší u Moskvy, kde ve chvílích úlevy diktoval nový svůj spis, jenž ničím nepřipomíná, v jak bouřných chvílích povstal. Jest to přírodní líčení Sobiranije baboček, jež vyšlo tiskem po jeho smrti ve sborníku »Bratčině«. Následující zimu trávil opět v Moskvě a přes to, že trpěl těžké bolesti, ostával literárně činným; zejména sepsal ještě stati: Zimněje utro, Vstrěča s Martinistami a povídku Nataša. Zemřel dne 30. dubna 1859. Spisy jeho vyšly mnohokráte po různu o sobě. První úplné vydání sebraných spisů A-a vyšlo koncem roku 1886 v 6 dílech. Do češtiny přeložena jeho Rodinná kronika (Sem. ch.) od J. Sl. Tomíčka (1864), pak menší práce: Buran (Budeč. Zahr. 1883), Dvě cesty (Slov. Sbor. 1884),. Slavjanofil Šiškov (Zl. Praha 1884), Služby boží, Večer (Světozor 1884), Chovejme se k mládeži čestně (Čas 1887). Tký.

2) A. Konstantin Sergějevič, nejstarší syn předešlého, hlavní pěstitel a zakladatel nauky slavjanofilské, nar. 29. března 1817 v Aksakově, strávil léta dětství svého v idyllických poměrech statku otcovského. Patriarchální mrav, klid a spokojenost nevolnických rolníků v úrodné končině orenburské, širošírá step neostaly bez účinku na vnímavého hocha. Důvěrným obcováním s nevolníky osvojil si mnohé názory, jimiž později odůvodňoval své vývody. Ruský lid ve své prostotě tkvěl mu po celý život jako vzor na mysli a jako žádoucí protiva »zvrhlé, vzdělané třídy« a »zvrhlého západu«. Neobmezenou láskou lnul k otci svému, od něhož se nikdy neuchyloval. R. 1826 přesídlil se s ním do Moskvy, kde otec přijal místo censora, a od té doby po celý téměř život nevzdaloval se z města toho. Sám otec řídil zde jeho vychování, byl mu učitelem a vůdcem v životě, což podporovalo sice jeho mravní opravdovost, ale nikoliv samostatnost. Již r. 1832 vstoupil A. na slovesnou fakultu moskevské university, která tehdy ociťovala se na počátku nové doby a úplného převratu sboru professorského i studentstva. Lžiklassicism bral za své a učitelstvo i studentstvo oddávalo se s vroucností vědě a hledání pravdy. Rozhodný vliv na dobu a vývoj jejích názorů měla filosofie Schellingova a Hegelova. Professoři Pavlov, Nadeždin, zakladatel nové ruské kritiky, mladý nadšenec Sevyrev, horlivý Pogodin – všichni ti vnesli nového ducha ve vysoké učení.

Však i mimo přednášky ujal se čilý život v kruzích studentských. Byla to doba, která dala Rusi celou řadu vynikajících spisovatelův a myslitelů známých pod jménem »mužů let čtyřicátých«, kteří i po studiích universitních ostali spojeni v kruhu zvaném dle Stankeviče, horlitele pro filosofii Hegelovu. V kruhu tom ocitl se i A. společně s básníky Satinem, Krasovem a Kijušnikovem, s Ketčerem, Koršem, Pasekem, Bělinským a jinými. Později přibyli v kruh ten Granovskij, Turgeněv, Kolcov, Vas. Botkin, Katkov, Hercen a j. Již však tehda vyvíjely se v něm protivy a tvořily dva různé póly. Na jedné straně A., jenž zrakem idealisty posuzoval veškerý svět kolem a vytvořil si své ideály, pro něž ze skutečnosti vybíral si doklady, na druhé straně Bělinskij, Hercen, Granovskij, Turgeněv, kteří opírali své názory o skutečnost a neuznávali svět kolem sebe ani za dobrý, ani za přístojný, těžce pociťovali zvůli byrokracie, porobu nevolného lidu a všemoc policejní. K roztržce došlo však teprve r. 1840 a 1842. Byla to roztržka mezi idealismem a realismem, mezi slavjanofilstvím a západnictvím.

Po čtyřech létech ukončil A. svá studia a r. 1838 odebral se do Berlína poslouchat u pramene německé filosofie; avšak již po půl létě vrátil se do domu otcovského. Shoda A-a s odpůrci jeho byla tím nesnadnější, že A. šel až do krajních důsledků své nauky. Proto rozpadl se nejprve s Hercenem a Bělinským, tuhými realisty, a potom s Granovským. Od té doby žil A. ještě uzavřeněji v domě otcovském a jeho nauky stávaly se při vší vřelosti vlastenecké tím jednostrannějšími. Již v kruhu Stankevičově mluveno o vyžilosti a úpadku světa západního a Hegelovy nauky o národnosti a epochách národů vykládány v ten rozum, že Slovanstvo jest povoláno, aby oživilo a vzkřísilo svět novými ideami. Nyní prý přichází řada na Slovanstvo. A. nauky ty vedl do krajnosti. Rusko zdálo se mu spasitelem shnilé Evropy a zdrojem všech blahodárných počinů. V ten rozum jsou i jeho básně, z nichž první předčítal na universitě a uveřejňoval v »Teleskopu«, »MoskNabijudateli« a jiných listech.

První spis, který vzbudil pozornost a pro který utkal se s Bělinským v polemice, byla kritika o »Mrtvých duších« Gogolových (1842). Přikládal jim význam díla monumentálního a Gogola stavěl hned vedlé Shakespeara, čemuž Bělinskij odporoval. Větších i menších statí kritického obsahu vyšlo od něho ještě více v různých listech, jako odpověď Bělinskému v »Moskvitjaninu« (1842), o sebraných spisech Žukovského v »Molvě« (1857) a j.

Hlavní jeho spisy jsou však obsahu historického a historickojazykozpytného. V souhvězdí slavjanofilském (v němž Ivan Kirějevskij byl filosofem, bratr jeho Petr sběratelem národních písní, Chomjakov bohoslovcem, Samarin národním hospodářem), stkvěl se A. jako dějepisec a bratr jeho Ivan jako publicista. A. nebyl filolog ve vlastním slova smyslu ani dějepisec. Práce jeho jsou většinou náčrtky neb stati obsahující mnoho blesků myšlénkových a úvah filosofických, nikoli však přesné studium na základě pramenů. Nebyly mu také účelem, nýbrž prostředkem k nauce jeho slovanské. Základní myšlénka jeho děl jest láska k lidu obecnému a demokracie ruská. O lidu mluví s unesením, důstojnost jeho zdá se mu povznesenou nad dvořanstvo a podrývačnou činnost západnických románopiscův a básníků, s nimiž býval dříve v jednom kruhu. V Obozrěniji sovremennoj literatury (1857) dokazoval u všech tehdejších básníků úpadek ruské poesie a veškerou ruskou slovesnost po Gogolovi se všemi jejími Turgeněvy, Tolstými, Gončarovy, Pisemskými a Někrasovy označoval za prázdnou a lživou.

Jazykozpytem zanášel se po celý život. Prvním jeho dílem v tom oboru byl dissertační spis Lomonosov v istoriji russkoj literatury i russkago jazyka (1842–43). Nedokončená jeho ruská grammatika a pojednání o ruském časoslovu jsou díla bez podkladu vědeckého.

Z dějepisných prací vyniká zejména O drevnem bytě u Slavjan voobšče i u russkich v osobennosti (1852). Dle jeho vývodů nebylo nejstarší zřízení slovanské rodové, nýbrž základem jeho byly obecné sbory. Vystoupil tu proti platným názorům Solovjeva, Kalacova a j., že prý dali se svésti naukou německou. Odvolávaje se na byzantská a jiná svědectví o východních Slovanech dokazuje, že nejstarší řády byly demokratické, že rodiny neutonuly v rodu, nad nímž by byl měl neobmezenou vládu starešina, nýbrž podržely svou platnost. Odvolává se při tom i na »Libušin soud«, kde nevystupuje zřízení rodové, ale rodina a sbor obecní, tolikéž na staroruské letopisy Nestorovy a zákonník velikého knížete Jaroslava »Russkaja pravda«. Prosté a věrné líčení Nestorovo, kterak povolán byl z vůle veškerého lidu ruského cizí Varjag za vládce ruského, svědčí prý také o vysokém stupni politického života u starých Rusův, o mocné demokracii a svobodně se radících sborech. Nejstarší toto zřízení ruské oživlo prý později jako »věče«, sbor obecní a městský, jako duma bojarská a jako zemský sněm (zemskij sobor), který velcí knížata a carové moskevští svolávali k poradám a usnášením o důležitých říšských věcech. Vědecká oprávněnost vývodů těch také později uznána. Téhož směru jsou i dvě jeho stati: Ob osnovnych načalach russkoj istoriji (1849 a 1850, kde vytýká rozdíl mezi demokratickým pojmem zemlja (země) a gosudarstvem (státem), z ciziny přineseným, které. aniž se vzájemně potlačily, vešly spolu ve smlouvu proti zahraničnému i domácímu nepříteli. Zemlja jest lid, v ní jest tepna života národního, gosudarstvo jest vláda, jež pečuje pouze o zachování zevního pořádku. A. vidí v tom dvě rozdílné cesty, jimiž národové vůbec jíti mohou, aby konali svůj mravní úkol. Jest to cesta »vniterní božské pravdy« a cesta »zevního pravidla a pořádku«. První cestou kráčel ruský národ, druhou národové západní. Veškeré evropské státy založeny výbojem, jejich základní zásadou jest násilí a otroctví. Ruský stát však jest mu dílem svobodného povolání. Ruská vláda upevněna byla souhlasem lidu. Národ a vláda nesplývají,-ale spojují se u vzájemné důvěře. Tak vyvíjelo se Rusko až do Petra I., tu však nastal záhubný obrat. Opravy Petrovy nazývá A. násilnictvím a zradou na ruském lidu. »Stát« za Petra porušil smlouvu se »zemí«, jižto sobě porobil. Nové sídlo Petrovo nemá s Ruskem nic společného; s vyššími a vzdělanými vrstvami propadl jhu západu. Na jeho stranu přidali se i služebníci státní. Jedině prostý lid ostal věren starobylosti. Když Napoleon I. vpádem svým uvedl Rusko ve zmatek, obrátil se »stát« k »zemi« o pomoc, a Moskva, stará »hlava země«, zachránila »stát« i sebe. Čím pochybenější zdají se mu poměry od Petra I., tím ideálně půvabnější jeví se mu ruská starobylost, již líčí s nadšenou vroucností v pojednáních svých, jmenovitě O bogatyrjach vremen Vladimira po russkim pěsnjam; O sostojaniji krestjan v davnej Rusi; Scmisotlětije Moskvy; O jazyčestvě u drevnich Slavjan a j. Dovozuje, že v dávné Rusi nebylo šlechty. ženy a dívky byly stejně svobodny jako mužové, nevolnictvo bylo neznámo a zaneseno na Rus ze západu, již za dob pohanských byli ruští Slované vyspělí a způsobilí přijmouti nejkrásnější jeho ctnosti. K dávnověkým těm vzorům měla by se dle jeho nauky Rus vrátiti, a nikoli napodobiti západ. Ze své nauky činil i praktické důsledky. I zevnějškem chtěl se svými soudruhy blížiti se lidu, a když v druhé polovici čtyřicátých let na Rusi ovládl volnější duch, přijali i kroj lidu selského a nechávali si růsti dlouhé vousy a vlasy po způsobu mužíků; tomu však r. 1848 policie učinila přítrž shledávajíc v tom revolučního ducha.

Příčinu všelikých útrap přítomnosti viděl A. v západnictví a věřil, že po době zkoušek a utrpení zvítězí pravé Rusko a Moskva. Vhodná chvíle zdála se mu nadcházeti, když r. 1855 na trůn nastoupil Alexander II. Skrze ministra vnitra předložil novému mocnáři spis o vnitřním stavu Ruska. Jako syn k otci mluví tu k caru: »Hosudare ! Ty vstoupil jsi na trůn. První tyto chvíle jsou drahocenné a důležité nejen pro tebe, ale i pro tvé poddané.« Dále poukazuje na své rozdíly mezi státem a zemí, na dávnou Rus, a na základě tom shrnul v 15 článcích své důsledky, jež vrcholí v tom: aby vládě ponechána byla neobmezená moc vládní, národu pak úplná svoboda mravní, svoboda života a ducha; vládě právo konání a zákona, národu právo mínění a slova. Žádal za úplnou svobodu slova vždy a všude, a k tomu cíli i za zemský sněm, na němž bv národ mohl pronášeti své mínění. Zde došel praktického výrazu program slavjanofilské strany o vnitřním zřízení ruském. Byť jeho ideály neměly oné podstaty, kterou jim přikládal, a vývody jeho o západnictvu postrádaly vědeckého odůvodnění, přece nauka A-a měla i má dosud svůj význam na Rusi. Přední zásluhou jeho bylo, že upozornil na lid v nevolnictví odstrčený a učinil jej ideálem oproti ideálům z ciziny do Ruska vnášeným. Konservativní jeho názory docházely také povšimnutí v kruzích nejvyšších, a nové zákonodárství ruské, jež následovalo, jmenovitě osvobození rolnictva, zřízení svobodných obcí a samosprávy okresu i gubernie se zemstvy, zavedení poroty a p. bylo vydatně podporováno snahami těmi.

A. dokončil život svůj dne 7. pros. 1860 na ostrově Zakynthu, na němž hledal zotavení. Smrť jeho otce v dubnu 1859 měla na něho tak mocný účinek, že počal chřadnouti, až podlehl úbytím. Byl idealistou nejen ve spisech svých a veřejné činnosti, ale i v životě soukromém. Po celý život svůj ostal panicem. Sebraných jeho spisů vvdal bratr jeho Ivan tři díly v Moskvě, z nichž první, obsahující práce historické a filologické, vyšel r. 1861, druhý r. 1875 a třetí (práce filologické, kritické a různé jiné) r. 1880. Vydání čtvrtého a pátého dílu bylo odloženo pro poměry censurní. Tký.

3) A. Ivan Sergějevič, mladší bratr Konstantinův, nar. 26. září 1823 ve vsi Nadeždině ufimské gubernie. Čím starší jeho bratr theorii slovanské nauky na Rusi, tím byl Ivan praktickému jejímu provádění. Konstantin byl horlivý, neunavný pracovník v zátiší domu otcovského, Ivan byl hlasatelem slavjanofilství pérem i slovem ve veřejnosti. Konstantin zemřel téměř nepovšimnut jako Kirějevští a Chomjakov, ačkoliv byli tvůrcové ideí těch. Ivan A. slaven byl nejen po Rusku, ale znám v celé Evropě, kde ze slov jeho se soudilo na stav věcí a poměry ruské. Sotva čtyřletý přišel s rodinou svou do Moskvy. Školy však navštěvoval v Petrohradě, jmenovitě ústav právnický. V době prázdnin konal mnohé cesty, Německo prošel s Bodenstädtem pěšky. Dokončiv 1842 studia vstoupil do moskevského senátu. Obor trestního soudnictví, v němž byl zaměstnán, učinil na něho dojem tak odporný, že potom ve veřejné své činnosti vší mocí domáhal se opravy a soudu národního, t. j. porotního. A. pokládal tento pobyt svůj v úřadě za nejtrapnější dobu svého života a r. 1848 dal se přesaditi v obor ministeria vnitra, kde stal se úřadníkem zvláštních příkazů. Zde naskytovala se mu příležitost podrobně seznámiti se s ruským lidem. Mezi jiným byl vyslán do Bessarabie, aby vyšetřil tam církevní rozkol, potom do jaroslavské gubernie, aby přehlédl městskou správu, zavedl jednotu ve víře a vyšetřil záhady sekty »běhounů«. Dospěl však k poznání. že přes uznanou jeho horlivost a svědomitost státní služba vůbec se pro něho nehodí. Zevní příčinu, že vzdal se služby, zavdala jeho báseň Brodjaga, pro kterou od gubernátora byl podezříván, a ačkoliv v ní neshledáno nic podezřelého, přece bylo mu vytknuto, kterak jsa úředníkem ministerským, může učiniti hrdinou básně člověka »bezpasportného«, t. j. bez průvodního listu, a že básnění málo se hodí člověku, jenž má se těšiti důvěře vlády.

R. 1852 opustiv tedy státní službu oddal se činnosti veřejné. Prvním skutkem jeho samostatné činnosti byl Moskovskij sbornik. Ivan A. byl jeho redaktorem, bratr Konstantin, Chomjakov a jiní slavjanofilové spolupracovníky. První díl 1852 šťastně prošel censurou, nicméně svými novými myšlénkami obrátil na sebe širší pozornost, jmenovitě i ministra vyučování Širinského Šichmatova, který však jej málo příznivě posoudil. Pokládalť »předpojatost« a »jednostranné i bezvýminečné pěstování myšlénky národnostní« za státu škodlivé, a vskutku druhý díl byl také ihned zakázán. Těžké provinění shledáno zejména v tom, že povídky a básně Chomjakova mluví o »nebývalém na Rusi pořádku«, Konst. A. v starobylých zpěvech že nechává spílati velikým knížatům, že ze starých skládání a pověstí činí závěrky o svobodné obci, demokracii a pod. Na tom však nebylo dosti. »Mosk. sbor.« byl vůbec zakázán, a to »nejen proto, co v něm obsaženo, ale i proto, co v něm se tají«, hlavním spolupracovníkům, bratřím A-ům, Chomjakovu, kn. Čerkasskému, Kirějevským, zakázáno uveřejňovati cokoliv vyjmouc prostřednictvím hlavní censury v Petrohradě, a ke všemu postaveni všichni pod policejní dozor. Mimo to Ivan A. jako největší vinník zbaven na vždy práva redigovati neb vydávati časopis. Velmi vhod přišel mu té doby úkol od zeměpisné společnosti na něho vznesený, aby prostudoval obchod na trzích ukrajinských. Koncem 1853 vydal se do Maloruska a s vlastní mu horlivostí oddal se úloze své seznamuje se nejenom s národem, ale i s ruským obchodem vůbec. Výsledek studia toho bylo objemné dílo Izslědovanije o torgovlě na Ukrainskich jarmarkach (1859), jež přijato bylo s velkým uznáním. Zem. spol. vyznamenala je Konstantinovskou medaillí a akademie nauk polovicí Demidovské ceny. Práce na díle tom přerušena však byla téměř dvouletou činností na poli válečném. Roku 1855 A. ničím nedal se zdržeti, aby neměl též činného podílu v obraně vlasti. Jako velitel oddílu serpuchovské národní obrany táhl do Bessarabie. Bojoval vlastně v dvojím směru, ostřím zbraně proti nepříteli zevnímu a pérem i slovem proti zhoubci domácímu, který i v době nejosudnější obohacoval se z peněz státních, t. j. proti intendantstvu. Účty od Ivana A-a sestavené ostaly nepotvrzeny proto, že svou mírností a poctivostí byly těžkou obžalobou ostatních.

V březnu 1856 uzavřeno příměří a A. vrátil se do Moskvy, hnedle však byl povolán zase od kn. Vasilčikova zpět na Krym, aby súčastnil se kommisse k vyšetření intendantských podniků pověstných dodavatelů Satlera a sp. Pracoval v kommissi mnoho měsíců, vida však, že všeliké vyšetřování ostane bez výsledku, vrátil se v pros. r. 1856 do Moskvy. R. 1858 vydával i redigoval Russkou besědu, jež vycházela dle jména redakcí Košeleva. Posléze r. 1859 vymohl si přece právo vydávati list, a sice Parus; již však po prvním čísle byl časopis zakázán. Závadným shledáno takřka vše, jmenovitě i článek Pogodinův, v němž litoval, že na Balkánském poloostrově na úkor Ruska šíří se vliv anglický a francouzský. I myšlénka vývoje národů slovanských byla proti mysli censorů. Zákaz budil velkou nevoli a s nejedné vynikající strany činěny pokusy u vlády, aby zákaz byl odvolán. Tu vláda sice dovolila, aby vycházel nový list Parochod, avšak s podmínkou, že vyloučí ze svého programu: »myšlénku o právu samobytnosti vývoje národností slovanských i jiných«. S tím však Ivan A. nesouhlasil, a takž upuštěno od vydávání nového listu.

Zatím byl zemřel otec A-a, a bratr Konstantin A. zachvácen těžkou chorobou. Ivan provodil bratra na ostrov Zakynthos a ostal při něm až do jeho smrti. Odtud nastoupil pak cestu po jižních a západních zemích slovanských. Mocné hnutí jevilo se tehdá v Evropě. Italie se sjednocovala, Rakousko bylo oslabeno válkou s Francií a Viktorem Emanuelem, na Balkánském poloostrově chystal se nový obrat, jehož střediskem byl Bělehrad. Sem spěchali Bulhaři i Bosňáci, aby připravovali se k povstání. V Moskvě zařízen tou dobou slovanský spolek dobročinný. Činnost jeho byla sice velice tichá a neměla s oním evropským hnutím nic společného, nicméně byl to zárodek příští organisace slavjanofilské strany na Rusi. Od prvopočátku Iv. A. byl jeho tajemníkem a osnoval i přátelské spojení v jiných středištích slovanských. V Bělehradě vydal hotové provolání, v němž vyzýval Jihoslovany ke společnému boji za svobodu a sjednocení a k založení velké jihoslovanské jednoty. Před tím meškal v Dubrovníku, Zadru a Záhřebu, potom v Pešti, Vídni, Praze, Drážďanech, Krakově, Lvově a ve Varšavě. Navrátiv se v čci 1861 s mnohými zkušenostmi o národech slovanských do Moskvy, vymohl si dovolení k vydávání týdenníku Deň, jež mu uděleno s podmínkou, že nebude míti zvláštní politické rubriky. Směr listu byl ve smysle pamětního spisu jeho bratra caru Alexandrovi II., rozhodně hájil práv lidu nevolnictví zbaveného a slynul svými dopisy a výklady v té příčině, bojoval za opravy ve smysle národním, ve všech oborech státní správy a soudnictví, a do počátku r. 1863 přinášel i listy z kruhů polských. Teprve prodlením povstání polského změnil své stanovisko vůči Polákům. Zároveň s nemalou znalostí a výmluvností hájil ostatních národů slovanských a obracel k nim pozornost ruské veřejnosti. S censurou měl poměrně menší boje; některé články byly sice zakázány a pro stati o zlořádech v baltických krajích bylo mu na čas složiti redaktorství, které za něho převzal Jiří Samarin, ale jinak prošel bez úrazu.

»Deň« vydáván v době, kdy prováděny veliké opravy státní, jež postavily Rusko na nové základy, a kdy zdálo se, že nadchází dávno očekávaná doba vnitřního utužení a uvolnění. Opravy však nedocházely žádoucího porozumění; na jedné straně stavěla se nepřátelsky proti nim byrokracie a na druhé straně vedly k přemrštěným theoriím a požadavkům Černyševského a mladého pokolení ruských socialistů. Za takových okolností, zejména od útoku Korakasova na život carův, nabývala vrchu reakce, jížto zakusil i nový denní list Moskva, jejž A. vydával od počátku r. 1867. Toho času slavjanofilská strana slavila první velký úspěch svůj. Na květen 1867 ustanovena národopisná výstava ruská v Moskvě, a příčiněním A-a zavdala podnět ke sjezdu slovanskému. Účastníci ze všech končin slovanských byli vítáni všude na cestě své Ruskem až do Petrohradu, kdež car uvítal je jako »rodné slovanské bratry na rodné slovanské zemi«, zvláště pak v Moskvě. Zde v slavnostní hostině měl A. jednu ze svých úchvatných řečí, jež vrcholila ve výroku: »Vyhledávejme především bratrství, ostatní se dostaví.« Snahy A-a vítězily, za to však časopis jeho od ledna 1867 do 21. října 1868 třikráte byl zastaven; jednou na 3, pak na 4, posléze na 6 měsíců. V době té nahrazován byl Moskvičem, kterýž též A. redigoval, ač pod jiným jménem. Zastavení dála se pro útoky proti vládě v příčině germanisace baltických krajů, pro chabou politiku vůči Polákům, pro utajení hladu v severních guberniích a pro neupřímnost byrokracie, která jednou rukou zavádí samosprávné a blahodárné opravy, druhou rukou však činí vše, aby je zmařila.

Poslední zastavení bylo spojeno se zákazem listu vůbec. Zakročování A-a bylo marné. Oddal se pak zcela jen slovanskému komitétu a přijal místo předsedy správní rady kupeckého banku moskevského. Té doby oženil se se sl. Annou Fedorovnou Tjutčevou. Jeho řeči o Slovanech a ve prospěch Slovanů, jeho pozdrav prohlasu carskému r. 1871, že Rusko necítí se více vázáno pařížskou smlouvou z r. 1856, pokud se týče Černého moře, a jiné jeho projevy činily tím větší dojem na Rusi i mimo Rus, čím vzácnější byly zde zjevy takové. Činnost jeho však vrcholila v l. 1875 až 1878. Ze pozornost ruské společnosti obrácena byla tak velkou měrou již k povstání v Hercegovině, bylo nemalou jeho zásluhou. Ve velkých rozměrech sbíraly se na Rusi příspěvky pro rodiny povstalců, pro Srbsko a Černou Horu. Potom r. 1876 vysíláni i dobrovolníci ruští, důstojníci i poddůstojníci. Střediskem ruchu toho byl slovanský spolek v Moskvě, a zde opět hlavním činitelem byl A. Proto v Evropě každému slovu jeho přikládána váha jako slovu čelného státníka. I za války ruské r. 1877–78 A. měl vliv na události v Srbsku a na Černé Hoře a účastenství států těch ve válce.

Nejproslulejší jeho řeč jest, kterou pronesl 4. července 1878. Kongress v Berlíně končil již své práce, smlouva však nebyla dosud úředně ohlášena. A tu A. pozvedl se vší horoucí výmluvností a zápalem svého hlasu proti smlouvě té: »Nechať jakékolivěk štědré ústupky na úkor Ruska a na prospěch nepřátel učiní ruští diplomaté, zdali Rusko v osobě svého vrchního zástupce proneslo své poslední slovo ? Nevěříme, že by všechna ta štědrost na účet ruské krve a ruské cti byla schválena vyšší mocí.« Dále za souhlasu přítomných v slavnostní hromadě slov. spolku vyzýval cara, aby »vysoko, mohutně a čestně pravicí vztyčil prapor ruský«, že Rus zvítězí a vyprostí se pohany. Alexander II. nechtěl však vydati Rusko a dílo osvobození na Balkáně nebezpečí, aby pustil se do války snad s celou Evropou, a byl se již rozhodl přijmouti smlouvu berlínskou. Řeč A-a nesměla býti vytištěna (teprve později byla vydána), slovanský spolek moskevský byl rozpuštěn a A. musil opustit Moskvu. Odebral se do Varvarinu ve vladimirské gubernii. Zde v zátiší jal se psáti zápisky o válce proti Turecku od počátku povstání hercegovského do konce války ruské. Sem do Varvarina zavítala k němu bulharská deputace nabízejíc mu jménem bulharských volebních komitétů volbu za knížete bulharského. A. hledě k poměrům státním trůnu nabízeného nepřijal, nicméně svědčí okolnost ta, jaké obliby požíval mezi Jihoslovany.

Vyhnanství jeho netrvalo dlouho; již v prosinci r. 1878 dovoleno mu navrátiti se. Připravoval se k vydávání nového týdenníku Rus, k němuž obdržel dovolení během jediného dne. První číslo vyšlo v listop. r. 1880. »Rus« věnovala opět všestrannou pozornost domácím poměrům hospodářským, jmenovitě selského lidu, starému programu Konstantina A-a z roku 1856, slovanským národům přinášela hojně zajímavých pamětí a zápisků Konstantina A-a a jiných starších slavjanofilů.

Navzdor železnému zdraví svému počal A. pociťovati chorobu srdeční. Proto z jara r. 1885 odebral se na Krym do zátiší a v podzimu zotaven se navrátil. Avšak choroba dostavovala se znova. Posledním jeho činem byl tuhý boj, jejž svedl s censurou pro ruskou diplomacii. Měl vůbec nepříznivé mínění o ruské diplomacii a v ostrém článku koncem r. 1885 napsal o ruských státnících, že nemají »ani rozumu, ani srdce, ani svědomí, ani cti«. Za to obdržel výstrahu, již otiskl, avšak v následujícím čísle uveřejnil příkrou stať svědčící ministeriu vnitra o tom, co se musí pokládati za skutečné vlastenectví. Hájil nejen svých dřívějších výroků, ale činil i nové výtky vládě. Avšak krátce na to ulehl a již nepovstal. Zemřel chorobou srdeční 8. ún. (27. ledna st.) 1886. Nesmírné účastenství ve všech vrstvách společnosti ruské svědčilo o významu, který na Rusi měl. Carevna s carem, velcí knížata, kníže černohorský, srbský metropolita Michael, Pobědonoscev, ministři, akademie a jiní zaslali vdově telegrammy soustrasti a přes 100.000 truchlících provázelo jeho tělesné ostatky k poslednímu odpočinku. S ním odešel jeden z největších činitelů novověkého Ruska, jenž nejen na mysli lidu, ale i na dějiny své vlasti značný měl vliv. Tký.