Ainové (ainu, aino, člověk, ainotar, lidé), jméno malého ale povšimnutí hodného kmene, obývajícího na ostrově Jeso, v jižní polovici ostrova Sachalina a na ostrovech Kurilských. Jmenují se proto také Kurilci. V ethnografii nemají A. určitého místa. Někteří čítají je do skupiny Hyperborejců, Quatrefages pokládá je za Kavkázany a Vivien de St. Martin vřadil je společně s některými plemeny vých. Asie a Polynesie mezi plémě okeánské, mnohými znaky kavkázskému podobné. Podlé nejnovější theorie Schrenckovy, jenž konal o nich na místě důkladná studia anthropologická, jsou A. zbytkem plemen prvotných, jež ustupujíce kdysi před nátiskem plemen silnějších octla se až na samém kraji dávných sídel svých a zachovavše si jazyk a jiné vlastnosti, tvoří dnes nevelký, ale samostatný celek ethnický (jako na př. Baskové v jihozáp. a Normannové v severozáp. koutě Francie, Gallové ve Walesu, Arnauti na Balkáně a Laponci). První zprávy A-nech přinesl do Evropy portug. jesuita L. Froes, a jména Aino poprvé užil Elind Nikolai v popise cesty do Záp. a Vých. Indie. A. jsou postavy malé, mezi 160—172 cm, těla silného а k namáhavým pracím způsobilého. Hlava (dlouhá) je v poměru k celému tělu patrně velká, krk krátký, hrudník vyvinutý. Ženy mají zvláště malé nohy a ruce. Fysiognomie A-nů podobá se více evropské než mongolské ; nejpřípadněji možno je přirovnati k Rusům. Obličej je pravidelný, rty příjemně tlustý, nos široký. Nejnápadněji různí se od okolních hladkokožných kmenů velikou chlupatostí. Vlasy jsou rovné, tuhé a hrubé, obyčejně černé; muži je přistřihují nad čelem krátce, nechávajíce je v zadu volně růsti; ženy jich vůbec nestříhají. Obočí jsou velmi hustá a obyčejně srostlá. Muži nosí dlouhé, až na prsa sahající brady barvy kaštanové nebo rudé. Pleť je špinavě měděná, ačkoli se vyskytují různé odstíny. Zmínky hoden je zvyk černiti si rty, jakož i tetování předloktí a horního rtu u ženských. Nejčetněji žijí A. na Jesu, kde jich je 60—100.000. Na Sachalině (viz vyobr. č. 124.) čítá se jich asi 2000. Bezpochyby že A. přitáhli na Jeso v XV. stol. a pomalu s Japanci se míchali. Nynější náboženství jejich vyvinulo se dle Dobrotvorského z hrubého fetišismu. A. ctí nesmírné množství neviditelných bytostí dobrých i zlých, mimo to četné bohy strážné, na různých místech různé. Předměty, kterým božskou poctu prokazují, jmenují A. »kamuj«. Ze zvířat jsou jim posvátnými medvěd, mrož a tuleň. A. věří také v nesmrtelnou duši a přinášejí obětí. Nejobyčejnější a zároveň nejcharakterističtější oběť je inau, hůl 9—300 cm dlouhá, na níž jest kůra oloupána a spletena v rozmanité pletence. Jsou to symboly, jež se přinášejí v oběť. Dobrotvorskij je pokládá za zbytky původních lidských obětí. Šamáni jsou u nich obětními kněžími, kouzelníky a lékaři zároveň. — A. bydlí v chatrčích z prken a kůry vystavěných. Na straně před větrem nejvíce chráněné vede do chatrče nízká, tmavá chodba, v níž se zdržují psi a jsou uschovány sítě, saně, dříví, potrava pro psy atd. Uprostřed chaty je jedno nebo dvě ohniště, z nichž vychází kouř dvěma klapkama dvojitou střechou. V zimě bydlí A. v jamách nebo v pevnějších obydlích v lese, jež jim celkem poskytují málo ochrany proti zimě. Ale A. v nich spávají nazí, schouleni v klubko, pokryti kusem psí kůže při zimě 20° R. Oděv jejich jest jednoduchý: košile, sahající po kolena z mandžurtských, japanských nebo ruských látek, přes ni hrubý artuš, jejž vyrábějí na Sachalině z kůry stromové. Ženy místo něho nosí volné 544 roucho z rybí nebo tulení kůže. Mimo to nosí A., ač zřídka, kalhoty, punčochy a boty z kůže a střevíce z rýžové slámy nebo dřeváky. Jsou opásáni pásem, ve kterém trčí dva nože, pytlík s hubkou a křesadlem a dřevěné pouzdro na dýmku a lžíci. A. jídají mnoho a často, 4—8krát denně. Pokrmy připravují v mořské vodě. Domácím zvířetem jest jediný pes. On slouží A-nům za potravu, k honbě na soby,
Č. 124. Ainů na ostrově Sachalině.
v zimě tahá malé sáňky (narty). A. milují náramně kořalku, zvl. rýžovou. Celkem jsou národ skromný, mírný a pohostinný. Nejvýznamnějších událostí lidsk. života, narození, svatby a úmrtí neslaví. Nápadným je zvyk, že se u lože umírajícího shromáždí všichni příbuzní a známí, aby se na umírajícího dívali. Obyčejně mají A. po jedné ženě, aspoň na Sachalině. Bohatší drží si jich více. Krevní příbuzenstvo není překážkou manželství, jež se uzavírá bez obřadů, podobně jako děje se pohřeb. Dobrotvorskij vydal ruskoainský slovník (Kazaň 1876), dle něhož chová v sobě řeč A-nů mnoho slov japanských a giljackých, v podstatě je však samostatná a původní. Jazyk AA-nův, dělící se na několik nářečí, jest jazykem částic a má jen tu a tam náběhy k ohýbání. Grammat. vztahy vyjadřuje skoro výhradně jen slůvky pomocnými. Podobá se jednak japanštině, jednak nářečím tunguským. Je to jazyk mnohoslabičný, tvoření slov děje se příponami. Jinak jsou slova z pravidla bez formy. Jen někdy označuje se příponou -ki plurál, příponou -te přechodný význam slovesa. A. nevyslovují žádného l, místo něhož říkají n nebo r. Literatura o A-nech je veliká. Nejlepší je práce Anučinova »Plemja Ainov« v »Izvěst.imper. obščestva ljubitelej jestestvoznanjia, antr. a etnol.« (svaz. XX., Moskva 1876), jenž cituje také celou jemu známou literaturu o nich až do r. 1876; zajímava také práce J. Kopernického »Czaszki (lebky) Ainów wedlugnowych materyjalów v »Pamietniku akad. umiej. v Krakowie« (1886). Kromě toho uvésti sluší práce Pfizmayerovy, Schrenckovy a Dobrotvorského Ainskorusskij slovar v »Izvěst. i Učených zap. kazaň. Univers.« (1875). Č.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ainuové 
