Ottův slovník naučný/Aigina

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Aigina
Autor: Justin Václav Prášek
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 524–525. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Aigina, neveliký, toliko 86 km² plochy pokrývající ostrov se 6300 ob., uprostřed Sarónského zálivu. Ostrov celý jest vlastně témě a úbočí jediné hory, volně k sev.-záp. se svažující, nyní bezlesé a pouze v nižších patrech úrodnou prstí pokryté, kdež daří se fíky, oliva, mandlovník, víno a maličko obilí, zvláště na neveliké nížině, která vroubí západní pobřeží, proti Argolidě položené. Ve složení země převládá slín a vápenec, v jižní části naskytují se útvary trachytové; dosti jest jemné hrnčířské hlíny, z níž vyrábějí se »kannatia«, dvojuché nádoby na studenou vodu, zvl. v Athénách hojně užívané. Nejvyšší bod ostrova jest Oros (ve starověku Panhellénion) v jižní části 531 m vysoký, s jehož temene šíří se překrásná vyhlídka na Sarónský záliv, na athénskou nížinu s Pentelikem v pozadí, na břehy megarské, isthmijské a na Argolidu s četnými jejími ostrovy. Mimo některé strže, jimiž dešťová voda k moři stéká, nemá A. vod proudících; také pramenů mnoho není, za to však shromažďuje se v nich výtečná voda pitná. Dnes tvoří ostrov samostatnou eparchii argolské nomarchie. Poněvadž břehy jsou se strany mořské téměř nepřístupny a mimo to pobřeží jeho vroubí kruh pod mořem ukrytých, nebezpečných skalisk, bylo potřebí umělého přístavu na západní straně, při němž vzniklo město soujmenné, stanice řeckých parolodí, s 3000 obyv., kteří provozují rybářství, loví houby mořské a vedou obchod s plodinami ostrova a s výrobky hliněnými. Jediný patrnější zbytek starověký jest osamělý dórský sloup, téměř 8 m vysoký; dle podání pochází z někdejšího chrámu Afroditina. — Dějiny. Osamělý ostrov tento byl od nepaměti osazen obyvatelstvem původu achajského, které konalo hojné plavby na vodách okolních a bylo členem prastaré námořské amfiktionie (náboženského spolku) kalaurejské. Průběhem VIII. stol. př. Kr. opanovali ostrov Dórové z protějšího Epidaura a zavedli v obyvatelstvu jeho své zvyky a nářečí, tak že považována byla A. za kraj dórský. Příznivá poloha ostrova učinila i z těžkopádných Dórů námořníky, a sice tak dokonalé, že téměř po 100 let byli Aigiňané přední námořskou mocí v evropské Helladě. V postupné řadě států na moři vládnoucích (viz Thalassokratie) měli Aigiňané místo sedmnácté a »panovali na moři« 10 let (498—488). Po dlouhou dobu zůstávali Aigiňané v tuhém svazku s Epidaurem, zvláště za argejského krále Feidóna, který dal na A-ně raziti prvé hellénské mince, stříbrné drachmy se znakem želvy. Brzy velkoobchod námořský soustřeďoval se na skalnaté výspě, jejíž obyvatelé zakládali faktorie na vzdálených pobřežích, jako v Umbrii. Kydónia na Krétě a Aiginétis v Paflagonii byly rovněž osady aiginské. Kolem r. 540 vytrhli se z područí Epidaurských a jali se zakládati panství své v zálivu Sarónském, když pak Athéňané jim v tom překáželi, plenili ve spolku s Boióty břehy jejich. Válka s Athénskými, v níž Aigiňané vítězili, byla zastavena na čas válkami perskými. Když Dareios poslal hlasatele do Hellady, uznali Aigiňané jeho panství, načež Athénští dožadovali se pomoci proti nim ve Spartě. Skutečně Korinthští žárlivi jsouce na obchodní převahu Aigiňanů půjčili Athénským 20 lodí a s Níkodromem, náčelníkem lidu aiginského, toužícího po účastenství ve správě státní, ujednáno tajné společenství. Avšak odboj Níkodromův nepodařil se, 700 účastníků bylo od oligarchů pobito a vítězství spojeného loďstva athénskokorinthského nad loďstvem ostrovským zůstalo bez výsledku (asi r. 505 př. Kr.). Za výpravy Xerxovy přistoupili Aigiňané ku spolku řeckému takovou prokazujíce udatnost, že sám Hérodot jim prvé místo přikládá a při udílení cen vítězných jim dostalo se prvé ceny. Po porážce Peršanův obnovena dávná žárlivost mezi A-nou a Athénami, avšak za poměrů změněných. Athénští vládli po porážce Xerxově největším loďstvem řeckým a opírali se o bohaté důchody svého námořského spolku. Heslo k válce dala Megara, přistoupivši k athénskemu spolku. Tím vidouce se Aigiňané ohroženi. učinili spolek proti Athénám s Epidaurem a Korinthem a počali boj. Avšak Athénští porazili loďstvo jejich ve dvou bitvách i ukořistili 70 lodí. Teď ostrov obklopen a po 9 měs. admirálem athén. Leocharem svírán, až konečně, když všechny vyprošťující pokusy Korinťanův a Thébanů byly zmařeny, hladem přinucen vzdáti se. Vítězové uvalili těžké podmínky na poražené: vydati lodi, zbořiti hradby a zavázati se ku členskému poplatku ve spolku athénském (456 př. Kr.). Tím se končí doba aiginské slávy, za níž dožil se ostrov neobyčejného rozkvětu. Téměř neuvěřitelna jest starověká zpráva o lidnatosti ostrova za tehdejší doby, kde prý čítalo se vedlé obyvatelstva svobodného 470.000 otroků. Avšak i kdybychom s Wallonem (Histoire de l’esclavage I., 281.) číslici tu zmenšili na míru nejmenší, přece zbývalo by více než 300.000 lidí, kteří obývali tehdy na neveliké skalní výspě. Obchod aiginský spojoval všechna středomořská pobřeží, a ve spojení s ním vyvinul se znamenitý domácí průmysl, hlavně v tovarech hliněných a ozdobných. S obchodem rozšířila se spolu i mincovní soustava aiginská, jakož i aiginské míry a váhy po všem Řecku. Bohatství obchodem získané povzbudilo i vývoj domácího umění, jehož nejvzácnější zbytky, slavné sochy ze štítu chrámu Athénina, r. 1811 náhodou nalezené a v Mnichově uložené, zvláštním svým způsobem, na pohled cizokrajným, nemálo pobouřily tehdejší pěstitele historie umění. — Město A. ještě za doby Pausaniovy honosilo se četnými památkami z doby své slávy, jako byly chrám Afroditin, héroon Aiakovo, čtvercový prostor bílým mramorem ohrazeny. uprostřed něhož byl oltář héroův mezi posvátnými olivami, chrámy Apollóna, Artemidy a Dionysia s obrazy starobylé řezbářské práce, pak chrám Hekaty, jíž k poctě mystérie byly konány. Na nejvyšším bodu hory Ora byl oltář Dia Panhellénia, dárce vláhy; chrámu Athénina. Hérodotovi již známého, Pausanias nepřipomíná. Chrámu toho značné zbytky zachovaly se pod jménem Sloupy (εἰς ταῖς κολόνναις) na východní straně ostrova a jsou plavícím se od Athén již z daleka viditelny. Za válek za svobodu byla A. krátký čas sídlem revoluční vlády a presidenta Kapodistrie (roku 1828). Srv. C. O. Müller, Aegineticorum liber, Berlín 1817. Pšk.