Ottův slovník naučný/Aigaión

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Aigaión
Autor: Albert Dohnal
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 522–523. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Aigaión (Αἰγαίων), lat. Aegaeon, v myth. řec.: 1) A. příjmí mořského boha Poseidóna (»vlnobitný«). — 2) A. příjmí slunečního boha Hélia (»mořský«); srv. lat. Sol marinus. — 3) A. jeden ze tří, silou i velikostí tělesnou vynikajících obrů, padesátihlavých i storukých, již společným jménem nazývali se Hekatoncheirové (lat. Centimani, »Storucí«) a byli synové Uranovi a Gaiini. A., důležitější obou svých bratrů (Gya a Kotta), jmenoval se též Briareós (»Silák«), a to (dle Homéra) v řeči bohů, kdežto Aigaiónem nazývali ho lidé (při čemž snad původní dvě bytosti mythické, významem sobě příbuzné, splynuly takto v jedno. (O této dvojakosti jména viz ostatně článek Kvíčalův »O řeči lidské i božské«, Listy filol., IV. 1. a n.) — Mythus vypravuje, že Uranos, hroze se obrovské síly vlastních zplozenců, z nichž zvl. A. větší byl nadán silou než sám otec jeho, uzavřel je do útrob země, chtěje je takto učiniti neškodnými. To však těžce nesla matka jejich Gaia i spojila se proto s jinými syny svými, Titany, z nichž nejmladší, Kronos, vyčíhav příhodný okamžik, pomstu nad otcem svým vykonal. Hekatoncheirové takto sice osvobozeni, však po čase pro divou nezkrocenost svou uvězněni znova, až je konečně vysvobodil Zeus povolav je k radě Gaiině za spojence bohův olympských v boji proti Titanům. V zápase s těmito Hekatoncheirové vrhajíce vždy po třech stech balvanech najednou odpůrce své srazili do hlubin Tartara, kdež ustanoveni Zevem za strážce jejich. V Iliadě Homérově vypravuje se opět, když jednou Héra, Poseidón a Athéna Zeva chtěli spoutati, že příznivá mu Thetis přivolala na pomoc A-a, kterýž usednuv po bok ohroženého boha zabránil násilí. (O poměru tohoto mythu k báji o účasti Hekatoncheirů v Titanomachii viz duchaplný výklad ve Welckerově Griech. Götterlehre I. 288. n.; fysikální výklad hom. mythu o A-ově přispění Zevovi podal Schwenck, Jahns Jahrb. 1854, sv. 69., str. 682.; Welcker pokládá mythus ten za pouhou básnickou fikci: Gr. Götterl. III. 156 n.) Četny jsou pověsti, jež A-a uvádějí ve spojení s mořem a božskými bytostmi mořskými. Tak jmenuje se někdy synem mořského boha Poseidóna, kterýžto sám mívá někdy příjmí Aigaión a dle domnění Welckerova (Griech. Götterl. III. 156.) jest dokonce původně s obrem A-em totožný; jindy jest A. aspoň zetěm Poseidónovým i obývá spolu s bratry svými v hlubině Ókeana svíraje tu (jak básník Ovidius dí) hřbety velryb obrovskými rameny svými. Zvláště pak s mořem Aigajským báje ráda jej spojuje, k čemuž přispělo hlavně asi jeho jméno. Rozličné pověsti, jak se zdá, nasvědčují tomu, že A. původně představuje moře, ovšem moře rozpoutané a divě řádící, o němž na př. bájili staří, že hněv jeho bývá příčinou zemětřesení; s domněním tím shoduje se též etymologie A-ova jména o níž viz Preller, Griech. Mythol. 3. vyd., 1, 466). V pozdější představě A-a, tak jako Hekatoncheirů vůbec hlavně ovšem vyniká idea obra, a původní vztah k moři ustupuje znenáhla do pozadí. Takto A. rád přirovnával se ku pravzoru obrovské síly tělesné Hérakleovi, tak jako Hekatoncheirové vůbec směšováni pak s obry Giganty. O A-ovi viz Roscher, Ausf. Lexikon d. griech. u. röm. Mythol. s. v. Dnl.