Ottův slovník naučný/Aias

Ottův slovník naučný
Aiantidés	Aias	Aibek-Azad-ud-din

Údaje o textu
Titulek:	Aias
Autor:	Albert Dohnal, Hynek Vysoký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 518–520. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Aias (Αἴας), lat. Aiax, jméno dvou bohatýrů řeckých, proslavivších se ve válce trojské. Byli to: 1) A. salaminský, zv. též Větším, syn krále Telamóna a Periboie, vnuk Aiakův a tedy potomek boha Zeva. Byl jedním z nápadníků Heleniných a účastnil se též měrou vynikající války trójské, k níž dostavil se s lidem salaminským na dvanácti lodích. Jsa tu po Achilleovi bojovníkem nejpřednějším, stejně vynikal postavou mohutnou, jako srdcem chrabrým a myslí přímou i ušlechtilou, ač nejemnou i drsnou, jakož vysvítá zejména z mistrného líčení Iliady, kdež naproti rychlonohému, směle v před se ženoucímu bojovníku Achilleovi jeví se nám A. jakožto vzor málo hybného, houževnatě neústupného těžkooděnce. Po všechnu dobu hněvu Achilleova A. kryje sebe i druhy ohromným svým štítem přední byl záštitou Řeků; sám chrabrý Hektór, s nímž A. také v souboji se utkal, uveden jím nejednou v nebezpečí; také při zápase o mrtvolu Patroklovu A. nad jiné rekovně si vedl, jakož také k osvobození padlého Achillea z rukou nepřátelských valně přispěl. Podniknuv kdysi od Troje nájezd do Frygie ukořistil tu s četným jiným lupem též královskou dceru Tekméssu, jež porodila mu syna Eurysaka. Když Achilleova matka Thetis zbraně mrtvého syna svého ustanovila za odměnu nejzasloužilejšímu obránci mrtvoly Achilleovy a A. i Odysseus spor o ně vedli, rozhodnut tento ve prospěch Odysseův. Nepříznivý tento rozsudek v zápětí měl (dle obyč. pověsti) sebevraždu Aiantovu, již dle některých, poměrně pozdějších udání, předcházelo sešílení jeho, v jehožto návalu (dle podání hlavně Sofokleova) A. vrhl se u vražedné zuřivosti na stáda v táboře řeckém, pokládaje je v šílenství svém za nepřátelské sobě Řeky. Poznav pak A. omyl svůj, z hanby nad skutkem svým se zavraždil a na místě, kde spočinula mrtvola jeho, vykvetl prý červený hyacint, jehožto lístky znamenány jsou počátečnými písmeny Aiantova jména. Rov jeho byl u Rhoiteia na pobřeží helléspontském; v místa tato zaneslo prý moře Achilleovu zbroj, když nepravý její dědic, Odysseus, vraceje se s ní k domovu, na moři utrpěl pohromu. Když kdysi v době císařů římských na břehu Helléspontu, vlnami rozemletém, objevena kostra obrovských rozměrů, vznikla domněnka, že to jsou kosti A-antovy, načež císař Hadrianus kostru nově dal pochovati. O místě posmrtného jeho pobytu pověsti se rozcházejí: kdežto dle jedné obývá na ostrově blažených (Leuce) pospolu s Achilleem i jinými stíny zemřelých bohatýrů, vykazují mu pověsti jiné pobyt v podsvětí, kdež (dle vypravování Odysseie) v plném ještě pocitu doznané křivdy hněvivě odvrací se od někdejšího soka svého Odyssea, kdežto (jak Platón effektně dí) A. ještě v podsvětí pln jsa záští k lidstvu, jež tolik mu ublížilo, raději zvolil si tělo lví za stánek svůj. — Tragický los bohatýrského A-anta poskytl Sofokleovi látky k tragédii stejnojmenné; vůbec pak z okruhu mythu aiantovského četní čerpali básníci starověcí, při čemž, hlavně v poesii tragické, původní ryzí i bezúhonný, ač drsný charakter A-antův, jakýž zřejmý jest z Iliady, podstatných doznával změn. A. Telamónovec ctěn jako národní hérós zvl. na ostrově Salamině, kdež zasvěcena mu byla mimo svatyni i sochu též roční slavnost, zv. Aianteia (v. t.); také v Athénách a to hlavně po zabrání Salaminy, požíval božského uctění, maje tam jakožto hérós epónymos i sochu svou; jedna z tamějších fyl pojmenována prý po něm Aiantis, jakož Athéňané vůbec A-anta rádi sobě přivlastňovali, odůvodňujíce takto též nároky své na Salaminu. Proslulá svatyně A-antova se sochou jeho stála též na mysu Rhoiteii. Dnl.

Z cyklu bájí k bohatýru tomuto se odnášejících byly některé poměrně záhy v umění řeckém zobrazeny. Odchod A-antův a Teukrův od stařičkého Telamóna a Periboie zobrazen jest na jedné apulské amfoře (Overbeck: Heroische Gallerie, str. 276.), odchod A-antův a Menestheův od Lyka na vase Kodrově (Braun: Die Schale des Kodros), A. hrající v kostky s Achilleem zobrazen jest na amfoře Exekiově a jiných vasách (Overbeck str. 308—314.); souboj A-antův s Hektorem zobrazen jest na vase Duridově chované v Louvru (Klein: Vasen mit Meistersignaturen, 2. vyd., str. 160.); boj A-antův u lodí řeckých zobrazen jest na vasách, reliefech a gemmách (Overbeck, str. 422–424.). Pod. č. vybr. 113. podána zde gemma publikovaná Millinem-Toelkenem: Mythologische Gallerie, tab. CLVIII, č. 575. A. představen zde úplně nahý, ozbrojený štítem a přílbou, jak mohutným kamenem chrání loď proti útoku nepřátel. Za ním viděti jsou dvě kopí do lodi zabodnutá. Dále představen bývá A. v boji o mrtvolu Patroklovu (na př. na vase berlínského antiquaria č. 2264. a jiných ještě vasách a gemmách; Overbeck, str. 425. nn.): o mrtvolu Achilleovu (Overbeck, str. 540. nn.). A. nese mrtvolu Achilleovu na vase Klitiově a Ergotimově, chované ve Florencii. Spor o zbraně Achilleovy, šílenství a smrť A-antova zobrazeny jsou též na velkém množství památek uměleckých (Overbeck, str. 561–569.): spor o zbraně Achilleovy představen jest na červených vasách přesného stylu, na př. na vase Duridově, chované v rakouském museu vídeňském, na sarkofagu z Ostie a na kresbě stříbrné jedné číše. A. sedící smutně mezi zabitými stády zobrazen jest na gemmách, A. vrhající se na meč zobrazen jest na vase chované v majetku barona Beugnota v Paříži (Monum. dell'Inst. II., 8.). — Srov. H. Brunn v Paulyho Realencyklopädie der class. Alterthumswissenschaft, I., 1., str. 628. (2. vyd.), Roscherův Ausführl. Lex. d. griech. u. röm. Myth. s. v. Aias, Baumeister: Denkmäler des klass. Altertums, str. 28—30. Vý.

2) A. Iokerský, zvaný též Menším, syn krále Oilea a Eriópidy (nebo nymfy Rhény). Také on byl v mládí svém jedním z nápadníků Heleniných; za války trojské pak v čele lehkooděných svých Lokrů s velikým počtem lodí vydal se ke Tróji; tu pak, ač postavy byl malé a měl jen lehké odění, nad ostatní vynikal v boji oštěpem i byl po Achilleovi nejhbitějším z Řeků; sám také nabídl se k souboji s Hektorem. V bojích obyčejně jsa sdružen s Aiantem Telamónovcem, s nímž nezřídka nepřátely ve krutou tíseň uvedl, vyznamenal se obzvláště v zápase o mrtvolu Patroklovu. Jinak byl povahy zpupné a když po dobytí Tróje Řekové vnikli do města, tuť prý (dle pověsti pozd.) Kassandru, hledající ochrany u obrazu bohyně Athény, násilně odtud odtrhl (dle některých i zneuctil) a tím též obraz bohynin k zemi povalil. Krutý hněv této stíhal odtud Řeky a zvláště samého vinníka, jenž na zpáteční cestě k domovu, když loďstvo řecké v moři se stroskotalo, bídně spolu s jinými zahynul. Lokrové vzývali A-anta Oileovce jakožto kmenovního héróa svého, slavíce na počest jeho též závodní hry (Aianteia, v. t.); v šiku bitevním jedno z předních míst nechávali vždy prázdné pro A-anta, v jehož přispění pevně věřili. Také posílali každého roku po dvou dívkách losem. vyvolených do Ilia za chrámové služebnice Athéniny, prý na usmíření bohyně, uražené někdejším pychem A-antovým. Různé etymologie i výklady jména Aias viz v důkladném článku Fleischerově, o Aiantech jednajícím, v Roscherově Ausf. Lexikon der griech. u. röm. Mythol. s. v. Dnl.