Ottův slovník naučný/Agaricus

Ottův slovník naučný
Agaricini	Agaricus	Agaricus albus

Údaje o textu
Titulek:	Agaricus
Autor:	Ladislav František Čelakovský, František Sitenský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 426–427. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Agaricus L., bedla, houba, kteráž před jinými bedlovitými vyznačuje se lupeny kožovitými, měkkými, snadno uprostřed ve dvě blány se poltícími. Obsahuje veliký počet, asi 1200 evropských druhů. Nejhlavnější znaky, podlé kterých si můžeme celou tu spoustu druhů v jakýsi soustavný přehled uvésti, spočívají jednak v barvě výtrusů, kterak se jeví, když byly na bílý papír vypadly; pak v postavení třeně čili hloubku, zdali jest excentrický neb centrálně umístěný; v povaze lupenů na zpodní straně klobouku: jsou-li od stonku oddáleny (remotae) aneb toliko přichyceny (adnexae), t. j. vynikají-li v úhlu mezi kloboukem a třeněm; jsou-li přirostlé (adnatae) neb po stonku dolů sbíhající (decurrentes) atd. Velmi důležitý a nápadný znak však záleží v přítomnosti neb nedostatku plachetky (velum universale), která mladou houbu úplně uzavírá, tak že vychází nad zem v podobě hlízy nějaké, a teprve tehdy klobouk houby s lamellami se objeví, když při dalším vývoji plachetka nemohouc tak rychle růsti nahoře se roztrhne aneb na četných místech rozpuká. Vynikne-li houba úplně a vyroste z plachetky ven, zbývá tato pak na dolejšku třeně v podobě cárů, kteréž mohou po případě průběhem vývoje úplně vymizeti, aneb tvoří tam souvislou pochvu dosti resistentní. Může se však státi, jak to u muchomůrky spatřujeme, že se plachetka roztrhá v jednotlivá políčka, kteráž pak na povrchu klobouku zbývají v podobě flíčků, šupinek, bradavek atd. Bedly plachetkou význačné slovou katmanky (Amanita). Katmanka nám veleznámá jest muchomůrka červená (Amanita muscaria) s kloboukem mírně vypouklým, po kraji útle proužkovaným, cihlovým do ruda, posléze se odbarvujícím, na jehož povrchu nalézají se četné bílé bradavky, zbytky to plachetkové; lupeny mají barvu bílou, nejdelší sahají až ke třeni, kdež od každého z nich jde dolů bledá stopa. Třeň jest bílý a často dutý; pod kloboukem opásán jest bílým obojkem a na zpodu hlízovitě napuchlém sedí šupiny v kruhu postavené, pozůstalé z plachetky. Maso pod lepkavou pokožkou klobouku jest žlutavé. Jest prudce jedovata.

K muchomůrce druží se císařka (Amanita caesarea Pers., der Kaiserling). Má klobouk pomerančový, na kraji pruhovaný, s lupeny čistě žlutými. Třeň nese pod kloboukem svislý bělavý kroužek a na zpodu vězí ve volné, svráskalé, plachetkové pochvě. Maso jest žlutavé. Klobouk bývá pokryt často (ale ne vždy) urvanými kusy plachetky. Houba jedlá.

Sem také kromě četných jiných náleží muchomůrka tygrovaná (Amanita pantherina Krombh.) a m. načervenalá (A. rubescens Pers.), obě jedovaté. Zmínili jsme se též u katmanek o obojku čili prstenu (annulus) na třeni sedícím. Vznik jeho jest velmi zajímavý, neboť zprvu představuje nám blánu přikrývající úplně mladé lupeny a souvisící jednak pevně se třeněm, jednak s okrajem klobouku. Když pak klobouk z plachetky vybavený silně roste a se rozpíná, povolí blána při okraji klobouku a zůstane viseti na třeni jako kroužek. Houby, které nejsou katmankami, a mají tento kroužek, zahrnují se do většího shluku vlastních bedel a pečárek (A. annulatus). Jednotlivé druhy rozeznáváme nejlépe dle barvy lupenův a výtrusů, pak též povahou třeně, je-li totiž hladký, vláknitě třepenitý aneb šupinami posázený. Pečárky s hnědými výtrusy a s lupeny ode třeně hladkého oddělenými zovou se též úhelky (Psalliota). Sem náleží světoznámý žampion (A. campestris L., der Champignon) mezi lidem českým též jménem pečárky, úhelky neb zemanky známý. Na třeni plném, bílém, objatém nahoře bílým obojkem, spočívá klobouk zprvu polokulatý, pak mírně vypouklý, na povrchu hedvábově třísnitý neb jemně šupinatý (bělavý neb nahnědlý). Lupeny volné mají barvu narůžovělou, pak temnohnědou a bílé pletivo na průřezu zčervená.

Žampion jest houba nejen obecně jedlá, nýbrž i za lahůdku platící, a tudíž hledaná zvláště ve větších městech, kde ji pěstují zahradníci v pařištích, ve sklepích, ve sklennících, ve stájích, ba v Paříži i v bývalých podzemních lomech. Někde, na př. v Brusselu, pěstují je ve zvláštních, k tomu účelu vystavěných sklepních místnostech. Pěstují se na záhonech obedněných, v nichž jest zvýší 20–30 cm vrstva koňské mrvy, zakrývaných víky, rohožemi anebo košatinami. Na mrvu tu, když se byla na 16° až 20°C ochladila, roztrousí se starší mrva prostoupená bělavým myceliem a temnými výtrusy žampionů. Násada tato, již ze semenářských závodů lze si opatřiti, přitiskne se k mrvě zpodní, načež se opět záhony přikryjí. Asi po 8 dnech, když se mrva ochladila na 12°–14°C, počíná mycelium nasazovati plodnice. Tu nasype se na povrch záhonů vrstva asi 6–8 cm nepříliš lehké, přiměřeně vlhké půdy a záhony se opět přikryjí. Po 4–6 nedělích objeví se již množství žampionův a to trvá asi 3 měsíce. Nejdůležitější při kultuře žampionů jest, aby se teplota místa, kde se pěstují, příliš neměnila, pod 12°C neklesala, aby povrch záhonův úplně nevyschl (kropí se teplou vodou, když již toho jest třeba), a dále třeba, aby byla mrva dobrá, příhodná. Takovou jest hnůj koňský a oslí (méně kravský a ovčí po suché píci, hlavně po krmení ovsem). Hnůj musí býti slámy prost, a proto se přetáčí na sítech. Bylo-li toho dbáno, jest pěstování žampionů v krajině, kde jest na houby ty dobrý odbyt, velmi výnosné, o čemž svědčí výsledky pěstování hub těchto v Paříži, v Belgii, v Anglii. Jménem »kamenů žampionových« prodávají se v novější době cihlovité kusy sušeného hnoje, obsahující násadu tuto. Podobný druh obecnější a méně hledaný jest pečárka ovčí (A. arvensis, Schaeffer).

Obecně též velmi známa jest václavka, která náleží k pečárkám, s výtrusy bílými, se třeněm hladkým a s lupeny ke třeni přirostlými, zkrátka do sekce čili podrodu Armillaria. Václavka (A. melleus Vahl.) má klobouk zprvu polokulatý, pak rozestřený, barvy medově žlutohnědé, po kraji pruhovaný a na povrchu šupinatý. Lupeny bledavé, později skvrnité, zoubkem po třeni sbíhající, jenž jest uvnitř dírkovaně houbovitý, obyč. pleťové barvy neb nahnědlý a vláknitě šupinatý, nahoře pak opásán odstávajícím bělavým obojkem. Maso jest bílé, jedlé. K bedlám s výtrusy hnědými, se třeněm šupinatým a s lupeny k němu přirostlými (Pholiota) náležejí opeňky (A. mutabilis Fr.) kolem starých pňů rostoucí a jedlé Ze sekce Lepiota s výtrusy bílými, třeněm šupinatým a lupeny ode třeně volnými jest nad jiné zajímavá, skoro bizarrní houba bedla čili prašivka vysoká (A. procerus, Leop., der Parasolpilz), kteráž dosahuje značných rozměrův a má třeň nápadně vysoký, asi 20 cm až i 30 cm vysoký, tak že na pohled slunečníku se podobá. Z ostatních sekcí rodu A. stůjž zde toliko odkaz ku příslušné literatuře: Fries, Hymenomycetes Europaei; Luerssen, Medicinisch-pharmaceutische Botanik (Leipzig 1879); Winter, Die Pilze Deutschlands, Oesterreichs und der Schweiz (druhé přepracované vydání Rabenhorstovy »Kryptogamenflora«) 1884; Leunisova Synopsis, třetí přepracované vydání od Franka (1886). Věrnými obrazy hub doporoučí se Lorinserova sbírka hub, jakož též Krombholzovo dílo: Naturgetreue Abbildungen und Beschreibungen der Schwämme. l. č. Sit.