Ottův slovník naučný/Agaricini

Ottův slovník naučný
Agaricin	Agaricini	Agaricus

Údaje o textu
Titulek:	Agaricini
Autor:	Ladislav František Čelakovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 183. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Agaricini, bedlovité, čeleď hub, náležející k rouškatým (Hymenomycetes). Vyznačují se tím, že mají roušku (hymenium) rozestřenou na povrchu zvláštních plátků neb lupenů, které z pravidla vynikají kolmo ze zpodní strany plodnice kloboukovité neb deštníkovitě rozevřené, obyčejně stopkaté (třeněm n. hloubkem podepřené), a jsou paprskovitě sestaveny. Lupeny bývají buď nízké, řáskovité, někdy skoro žílovité, aneb dosti vysoké, ploché; v posledním případě mohou býti klínovité na způsob nože, aneb tenké, papírovité, všude stejně silné. Ve všech těchto případech bývají lupeny opět jednoduché neb řídčeji ode třeně k obvodu klobouku vidličnatě se dělící aneb konečně síťovitě se spojující. Kraj lupenů při obrubě klobouku zove se koncem předním, kraj ke středu směřující zadním. Rouška lupeny povlékající skládá se z basidií po většině čtyři výtrusy vytvořujících.

Bedlovité rozdělujeme nejlépe dle povahy pletiva na dvě skupiny, z nichž jedna vyznačuje se plodnicí kožovitou, až korkovitou, houževnatou a vlivům povětrnosti a zejména hnití nesnadno podléhající; druhá naproti tomu zahrnuje rody s plodnicí masitou, často dužnatou, až i kožovitou, která však rychle pomíjí a přesnadno uhnívá. Do první skupiny s pletivem resistentním náležejí předně Marasmii, špičky, houby to z pravidla malé, sotva kdy prostřední velikosti dosahující, často hromadně rostoucí, kteréž před jinými bedlami mají stonek chrupavkovitý, houževnatě vláknitý neb rohovitý a tuhý. Jsouce přezralé toliko svadnou a scvrknou, ale dostatečnou vlahou opět se vztyčí a vrásky vyrovnají. To jest také příčinou, proč po náhlém dešti celá hejna jich v lese se objevují, ačkoli nedávno ještě byly zraku unikly. Některé špičky vyznačují se také kořenitým zápachem, jako špička česneková (Marasmius scorodonius Fr.) neb špička polní (M. oreades Fr.), kteréž také do polévek pro jemnou příchuť se dávají. Vytrvalým pletivem svým vynikají pak ještě rody obecně méně známé, jichž charaktery jen zběžně vytkneme.

Rod Lenzites Fr. jest význačný suchým, korkovitým kloboukem, jenž nesedí na zvláštní stopce, nýbrž po straně ke dřevu přisedá, a jehož lupeny s ostřím celokrajným spojují se na zadním konci na způsob síti, tak že tím povstávají otevřené, váčkovité komůrky. Podobné plodnice bez třeně, po straně přisedlé, má také příbuzné Schizophyllum Fries, česky též olšovka zvané, jenom že na rozdíl od předešlého lupeny se vzájemně nepojí, nýbrž volně probíhají, ale za to památným způsobem jsou po délce rozdvojeny (ne však až ku zpodu) a obě poloviny ohrnují se od sebe a kornoutí se na obě strany na způsob papírových svitků. Neméně charakteristické tvarem svých lupenů jsou následující rody k předešlým úzce se řadící. Především Lentinus Fries, jehož lamelly jsou pěkně zubaté neb pilovité. Tvoří plodnice střední velikosti, masitě kožovité, houževnaté, uprostřed stopkaté, kteréž rostou na starém dřevě a jsou nejedlé. Jemu blíží se Panus Fries, lupeny jeho jsou celokrajné, břitké. Podobně Xerotus Fries má lupeny s ostřím hladkým, klínovité, tupé, ale řáskovité a ve dvé se dělící (dichotomické). Xerotus a rody Trogia Fries s lupeny nízkými, řáskovitými, po kraji kadeřavě vlnitými, jakož i Arrhenia Fries s lupeny skrácenými až na málo vyniklé, jednoduché žíly: tvoří přechod k liškám, jimiž počínáme druhé skupení bedlovitých, těch totiž, které mají pletivo klobouku i třeně měkké, masité, skoro dužnaté a což hlavní, pomíjivé.

Lišky (Cantharelli Adans.), houby u nás velmi obecné, vyznačují se nápadně lupeny tlustými povahy masitě voskovité, spíše řáskovitými, s krajem tupě zaokrouhleným. Krom toho podobně jako u rodu Xerotus větví se lamelly vidličnatě a sbíhají po třeni dolů. Klobouk má rozmanitý tvar, začasté nálevkovitý a v obrysu neforemný, vlnitý a bývá buď právě uprostřed aneb též po straně blíže kraje třeněm podepřen (zřídka také přisedá bez třeně). Druhy sem náležející mají barvu rozmanitých odstínů žlutých, ale vyprašují na podložený papír spory čili výtrusy čistě bílé. Za pokrm oblíbena jest liška jedlá (Cantharellus cibarius Fr.). Svými nízkými lupeny řadí se k liškám též pěkný rod Nyctalis, jen že lamelly nesbíhají jako tam po třeni dolů, nýbrž jsou k němu toliko přichyceny (adnexae), pak také nejsou voskovité, nýbrž tlusté, masité a šťavnaté a nad to, v čemž podstatný jest rozdíl, nerozvětvují se, nýbrž jednoduše probíhají. Jsou to malé, velmi úhledné houby, rostoucí saprofyticky na shnilých houbách větších aneb řídčeji na jiném substrátu (půdě neb dřevě).

Vedlé těchto vytknutých dvou rodů jest však ještě celý zástup bedlovitých, které mají plodnici pomíjivou a lupeny vyvinuté, tenké, listovité. Hned z předu uveďme pamětihodný a snadno od jiných se různící Coprinus Pers., ponejvíce na výkalech a mrvě rostoucí, jenž po dozrání a úplném svém vývoji celý se rozplyne v černou, inkoustovitou šťávu, ve které plovou černé výtrusy. Velmi podobný k němu Bolbitius Fr. má lupeny ukrápějící tekutinu nikoli černou, nýbrž sporami rezavě zbarvenou, ale k rozplynutí se lamell, dokonce i klobouku neb třeně nedochází: úplný rozklad nastává toliko hnitím, jakž to u následujících rodů pravidlem. Tak se chovají mléčníky č. ryzce (Lactarii Fries), obsahující ve svých lamellách a často i v klobouku a třeni mléčnou šťávu, která po každém poranění, na př. nalomení, vytéká. Ryzce mívají plodnice velké, pravidelného tvaru, klobouk uprostřed trochu vtisklý a na kraji ohrnutý, s lupeny na zpodní straně přirostlými neb poněkud sbíhajícími, Některé z mléčníků, jako na př. ryzec pravý a syrovinka, hodí se za chutný pokrm, jiné však jsou podezřelé neb aspoň odporné svou ostrou chutí a pronikavou palčivostí. Ryzcům velmi se podobají holubinky (Russulae Pers.), avšak mléko jim úplně schází. Také lamelly nejsou kožovitě voskovité, nýbrž tuhé a křehké, lámavé. Jsou to houby pěkného vzezření a rozmanitých, intensivních barev, některé z nich jedlé, jiné prudce jedovaté. K nim druží se Cortinarius Fries, význačný kloboukem, jenž jest obemknut svrchu pavučinovitým závojem; dále Paxillus Fr. s lupeny lehce od klobouku se oddělujícími; Hygrophorus Fr. s lupeny skoro voskovitými, šťavnatými a výtrusy kulatými; Gomphidius Fries s lupeny pryžově rosolovitými a výtrusy vřetenovitými; a posléze Agaricus L. čili bedla, kteréž přísluší lupeny kožovité, měkké, snadno uprostřed ve dvě blány se poltící. l. č.