Ottův slovník naučný/Agamemnón

Ottův slovník naučný
Agamédés	Agamemnón	Agami

Údaje o textu
Titulek:	Agamemnón
Autor:	Albert Dohnal, Hynek Vysoký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 420–422. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Agamemnón

Agamemnón, syn mykénského krále Atrea (dle jiných Pleisthena) a Aéropy. Když Thyestés a Aigisthos, zahubivše Atrea, uchvátili říši jeho, A. a bratr jeho Menelaos prchli do Sparty, kdež král Tyndareós dal jim dcery své v manželství, A-ovi Klytaimnéstru a Menelaovi Helenu. Oba bratří vypudili potom Thyesta i Aigistha z Mykén, načež A. stal se vládcem v říši otcově, ač panovnické sídlo jeho různě se udává (v homérské Iliadě jmenují se jím brzy Mykény, brzy Argos, jehožto vládu A. prý po Thyestovi zdědil, a kolísání to potrvalo u spisovatelů pozdějších, kteří uvádějí ještě Amyklai). A., jenž dle pověsti dobyl též Sikyóna, znenáhla stal se nejmocnějším i nejbohatším z knížat řeckých. Když Menelaovi unesena Paridem choť jeho, vybídl A. s bratrem svým knížata řecká k odvetné výpravě proti Tróji. A. sám zvolen v Argu vrchním vojevůdcem spojených Řeků. Ve přístavě aulidském shromáždilo se jejich loďstvo počtem 1200 lodí, avšak pro nastalé bezvětří dlouho nemohlo vyplouti, až konečně hněv bohyně Artemidy usmířen obětováním Ífigeneie, dcery A-ovy. V bojích před Trójí, jak ze stkvělého líčení Iliady poznáváme, mocně vynikala velebná jeho postava bohatýrská. Vystupujeť tu, statnou postavou vynikaje nad jiné, jako svrchovaný vojevůdce, v plné velebě královské, hrdý i sebevědomý, avšak též jako rek nad jiné chrabrý, ač ne tak neodolatelný, jako na př. Achilleus; svolává vůdce řecké na porady, koná potřebné obřady, řídí vyjednávání s nepřítelem a vodí vojsko do boje. Když na desátý rok již trvalo obléhání Tróje, tu A. příkrým činem libovůle těžce urazil Achillea, pročež tento straní se na dále boje, jehožto byl dosud účastníkem nejzdatnějším a jenž od té chvíle nabývá tvářnosti Řekům svrchovaně nepříznivé. Nic nespomohly již pravé ty divy udatnosti A-a, jenž Trójany daleko vpřed postoupivší zatlačil zpět až k samým zdem obleženého města. S jinými ještě reky jsa raněn opustil bojiště, a davy Trójanů, vedené neodolatelným Hektorem, valily se k lodím řeckým, z nichž přední zplanula již také svitem požáru. Nyní teprve nastal obrat ve smýšlení Achilleově a tím i změna válečného štěstí. – Po konečném dobytí Tróje A., jemuž z kořisti připadla Kassandra, dcera Priamova, zakusiv na cestě ještě útrap některých vrátil se v rodný kraj, kdež za oběť padl zločinu, jehožto původcem mravním i pachatelem skutečným dle homérské Odysseje jest Aigisthos. Tento, za nepřítomnosti A-ovy úlisnými slovy dobyl sobě srdce Klytaimnéstřina, a najatým špehem zpraven byv o návratě A-ově pozval jej k sobě a úkladně ho usmrtil, zatím co Klytaimnéstra zavraždila Kassandru. Jak přirozeno, tragický tento skon bohatýrského A-a, jak líčí jej poesie homérská, stal se základem, na němž básníci pozdější, lyričtí i tragičtí, pilně budovali dále, zaujímajíce též v ethickém posuzování děsného toho skutku namnoze stanovisko od homérského podstatně odchylné. Tak zejména Klytaimnéstra jest u básníků těchto netoliko již spoluvinnicí vraždy na A-ovi spáchané, ale přímo vražednicí jeho, ač hrozný její čin počíná se nyní též motivovati. – Dětmi A-ovými u Homéra jmenují se mimo syna Oresta, potomního mstitele otcova, ještě dcery Chrysothemis, Ífianassa a pak Láodiké, místo níž tragikové mají Élektru; u básníků kyklických i tragických vyskýtá se nad to ještě jméno Ifigeneia. – A. ctěn na mnohých místech jako hérós, ač vzývaný ve Spartě Zeus Agamemnón původně jest asi bůh Zeus příjmím Agamemnón (srv. hom. epitheton Zevovo: άπερμενής) a ne naopak; naproti tomu srv. výklad Prellerův, Griech. Myth.3 II. 455. Hrob jeho, stará to svatyně, ukazován v Mykénách, jiný v Amyklách. Dnl.

A. v umění býval velmi často a velmi záhy zobrazován ve scénách vzatých z bájí k slavnému tomuto králi se odnášejících. A. bývá z pravidla představován jako muž vousatý, velebného, v pravdě královského vzezření, obyčejně se žezlem v ruce. Z památek uměleckých nám zachovaných zasluhuje zmínky starý jeden relief mramorový, nalezený r. 1790 na ostrově Samothraké a chovaný nyní v Louvru, na němž představen jest A. velebně trůnící, za ním stojí hlasatel jeho Talthybios s berlou hlasatelskou a Epeios. – Obětování Ífigeneie A-em bylo předmětem slavného obrazu Timantheova, na němž A. zobrazen byl s obličejem zahaleným, poněvadž prý umělec nedůvěřoval si bol v obličeji otcově se zračící vystihnouti štětcem svým, a tak také představen jest A. na známém jednom obraze pompejském. Z vas řeckých V. stol. př. Kr. připomenouti sluší dvě vásy Hierónovy: jednu chovanou v petrohradské ermitaži pod č. 830., na níž představen jest A., jak se třemi soudruhy svými utišuje svár vzniklý mezi Diomédem a Odysseem o palladion; druhou chovanou v Louvru, na níž zobrazen jest A. oděný brněním a chitónem, ozbrojený mečem a kopím, jak sám odvádí Briseovnu. Svár A-ův s Achilleem zobrazen jest na pompejské jedné malbě nástěnné, na pozdějších některých sarkofazích a na známé tabula Iliaca. Usmrcení A-ovo Aigisthem a zrádnou jeho chotí shledáváme na čtyřech etruských urnách. A. buď odpočívaje na lůžku nebo uchýliv se k oltáři přepadán jest s jedné strany Aigisthem, s druhé Klytaimnéstrou, je jíž zběsilost umělec tím charakterisoval, že vrhá se s podnožkou v ruce na svého chotě. Týž předmět shledávají někteří na váse červeného stylu (viz vyobr. č. 96.), publikované Millinem: Pemtures de vases antiques, díl I., tab. LVIII. Klytaimnéstra vrhá se se sekerou, kterou oběma rukama do výše pozvedá, na A-a, jenž klesnuv na kolena štítem snaží se krýti před ranami nevěrné ženy. Sloup v zadu se vypínající označuje, že scéna ta odehrává se ve vnitřku paláce. Avšak A. představen jest na této vase proti všeobecnému obyčeji v typu tak mladistvém, že se asi scéna zde odehrávající nemůže vykládati na zavraždění A-ovo, jak to učinil též Overbeck (Gallerie heroischer Bildwerke, str. 680). Výklad jistý dosud nebyl podán, neboť domněnka Tölkenova, že zobrazeno zde zavraždění Aipyta Meropou, též neuspokojuje. – Srov. Baumeister: Denkmäler des klass. Altertums, str. 20–22; Furtwängler v Roscherově Ausführl. Lexikon der griech. u. röm. Mythologie, str. 96–97; Brunn: I rilievi delle urne Etrusche, str. 90–93. Vý.