Ottův slovník naučný/Aequita

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Aequita
Autor: Josef Trakal
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 271–272. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Aequita (lat.) slušnost, přiměřenost (Billigkeit, angl. equity). Ve filosofii práva rozeznáváme ae-tu, jež náleží řádu čistě mravnímu, od té, která jest součástí řádu právního. Podstatný příznak této jest přiměřenost, přizpůsobení se práva k poměrům konkrétním (suum cuique). Pojem tento, jenž dobře lišiti sluší od pojmu spravedlnosti, byl i jest stále týž, avšak poměry slušnosti k právu u různých národů různě se vyvinovaly. Viz aequum et bonum (v Římě), equity (v Anglii). Vliv její na právo celkem jest větší, pokud právo napsáno není, pokud soudnictví vyhrazena jest funkce pravotvorná, pokud právo jest méně formami vázáno. Závažnými činiteli jsou při tom i povaha národní, změny v zájmech společenského života a j. Aristoteles shledával ve slušnosti jemnější druh spravedlnosti k zlepšení příliš všeobecného, neohebného práva. Kant určuje ji jako právo nevynutitelné. U Herbarta jest ona jednou ze sedmi praktických ideí a záleží v odplatě dobrodiní neb křivdy rovným množstvím dobra neb zla. Tento pojem jest však příliš úzký (omezuje se jen na trestní právo) a neudává nám také pravého příznaku slušnosti. Správněji rozlišuje Voigt, který však klade příliš váhu na subjektivní moment v ae-tě.

Ae. značí především: 1) Jisté zjevy, jež jsou částí právního řádu. Právo jest povahou svou všeobecné; platí pro všecky členy určitého společenského svazku neb třídy a pro jejich poměry, ač i osoby ty i poměry jsou v různých případech individuálně různy. Právo předpokládá t. zv. průměrného člověka, průměrnou věc s průměrnými vlastnostmi a obyčejný průběh věcí (bonus pater fam., vir, mercator a j.). Proto mohou nastati neshody práva se slušností a pak mluví se o právu slušnosti se příčícím. Čím všeobecnější jest právní norma, čím více možných případů v sobě pojímá, tím větší tyto neshody. Proto v každém vyvinutějším řádu právním shledáváme vedlé neohebného práva přísného (ius strictum, subtile, rigor iuris) soustavu práva podpůrného, doplňovacího, jehož předpisy vyhovují lépe poměrům konkrétním, jsouce dosti citlivy a pružny pro jemné rozdíly každého jednotlivého případu (srv. v Řecku δίκαιον a εικός, v Římě aequitas a jus, v Anglii equity a common law). V některých řádech právních vyvinuly se dokonce zvláštní orgány slušnosti (praetor, courts of equity). Ae. jeví se v specialisovaní právních předpisů, v jich rozmnožení s větším zřetelem ke zvláštnostem poměrů (srv. specialisace zločinů, trestů, smluv atd.). Ona vede k individualisaci práva, t. j. přizpůsobení právních ústavův a předpisů k individuálním poměrům životním v zákonodárství i v soudnictví. Sem náleží na př. široký obor volné disposice stran při právních jednáních, iura singularia, ohledy na vůli (úmysl) stran in concreto, bonae fidei negotia, iusta causa, diligentia in concreto, případy affekčního interessu, zmírňovací právo soudcovo při náhradě škody; četné zjevy řízení nesporného, soustava arbitrární některých druhů řízení sporného, volné uvažování důkazu; verdikt poroty, t. zv. relativní výměry trestů (maximum a minimum, mezi nimiž soudce může se volně pohybovati), právo zostření, zmírnění nebo změny trestu, úprava soustavy trestů; rozdělování veřejných břemen, poručenství, obhajování z povinnosti úřední, vyznamenání a řádů, koncessí, soustava daní nepřímých (zvláště spotřebních); mezinárodní soudy rozhodčí a jiné četné ústavy mezinár. práva atd. V některých případech sluší orgánům řádu právního rozhodovati dokonce jen dle slušnosti po důkladném uvážení všech konkrétních okolností (arbitrium boni viri, iudicis), a konečně slouží výhradně slušnosti některé instituce právní, jako právo milosti, abolice, restitutio in integrum a j.

2) Ae. značí také měřítko platného práva. Ona klade své požadavky, jimž by měl právní řád a jeho části, pokud toho povaha práva dopouští, vyhovovati (zákonodárná funkce slušnosti). Jest to pak ideál právního řádu dle slušnosti upraveného (často též právem přirozeným neb rozumovým zvaný), jenž stojí nad právem platném, které se mu má přizpůsobiti. Míru slušnosti v právním řádu možnou určuje právní politika. Právní řád, který by nejvíce slušnosti odpovídal, t. j. pro každý případ zvláštní pravidlo měl, jest jednak neprovedný, jednak přestal by býti právním. Přílišné rozrůzňování jest přehlednosti a jednoduchosti práva na újmu, převaha slušnosti nad právem otvírá cestu libovůli a právní nejistotě.

3) Od tohoto na vědeckém základě spočívajícího ideálu právního řádu jest třeba rozeznávati subjektivní city, snahy (též často přirozeným právem zvané), které mezi členy společnosti lidské jsou rozšířeny a ve svém souboru též ae. slovou. Tato ae. jest důležitým činitelem ve vývoji práva, neshoduje se však vždy s předcházející. Právo jen zvolna se přetvořuje (konservatismus práva), i může setkati se v odporu s city pokročilými, všeobecně rozšířenými, s uznanými požadavky slušnosti. Nestane-li se pak v něm přiměřená náprava, nastává často nebezpečné tření sociální, ba i hnutí revoluční (srv. idee revoluce francouzské, nynější otázku sociální a j.).

4) Konečně značí ae. jistou jakost jednání lidského. Lze vykonávati subjektivní právo neslušně a přece ne bezprávně (qui suo iure utitur, neminem laedit). Výkon veliké části obsahu subjektivních práv řídí se in concreto dle pravidel slušnosti a mravnosti vůbec. Quid leges sine moribus! – Bluntschli, Deutsches Staatswörterbuch, »Billigkeit« 2. Bd., 142; A. Exner v. Juristische Blätter 1874, č. 8, 9: M. Voigt, Die Lehre vom ius naturale, aequum et bonum und ius gentium der Römer (Lip. 1856); Wahlberg, Princip der Individualisirung in der Strafrechtspflege (Víd. 1869.). Tkl.