Ottův slovník naučný/Adam

Ottův slovník naučný
Adalwin	Adam	Adam Václav

Údaje o textu
Titulek:	Adam
Autor:	Alois Jirák, Rudolf Dvořák, Martin Hattala
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 160–162. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Adam

Adam (vl. Ádám, t. j. dle výkladu bible ze země stvořený), příjmí prvního člověka a zároveň souborné jméno pro člověčenstvo vůbec, protože prvý člověk tvoří reální jednotu celého pokolení, jež ve svých jedincích jest pouhým toliko rozvojem oné jednoty. Neboť jest to článek víry katolické, že od A-a, jenž od Boha i dle těla i dle duše bezprostředně byl stvořen, a to tak, že tělo učinil Bůh ze země a vdechl mu duši, a od Evy, čili že z jediného páru lidského všichni lidé pocházejí. A tento článek víry jest základem a stěžejnou pravdou křesťanství, neboť jenom na tomto základě fysické jednoty pokolení lidského možno vysvětliti všeobecnost A-ova hříchu prvotního čili dědičného (Řím. 5, 12. I. Kor. 15, 2. Trid. V. 2, 3), možnost všeobecného vykoupení skrze Krista, druhého A-a, rovnost podlé přirozenosti lidské a přikázání o vzájemné lásce všech lidí jakožto bližních; a tak jeví se ona pravda skutečně jako základ veškeré věrouky a mravouky křesťanské, a proto hlavně racionalisté snaží se ji podvrátiti některými důvody z vědy vzatými. Ale jakož věda předpojatá dosud nezvratně nedokázala nemožnosti fysické jednoty lidí, tak ovšem ani věda nepředpojatá vůbec nedovedla dosud dokonale a očividně dokázati, že všichni lidé od A-a pocházejí, ač výzkumy její spíše na prospěch fysické jednoty lidské svědčí než proti ní. Věda pak theologická ve svém učení o fysické jednotě pokolení lidského dovolává se těchto dokladů: a) výroků písma, kde zřejmě A. označuje se jako praotec lidí (Skut. apošt. 17, 26. Moudr. 7, 1; 10, 1. Sir. 17, 1; Tob. 8, 8; Mat. 19, 4) a Eva jako matka všech živých (I. Mojž. 3, 20); b) ústního podání a to téměř všech národů, jichž souhlas v podstatě této věci má zajisté jádro pravdy v sobě; c) výzkumů fysiologických, dle nichž jeví se různí lidé jakožto pouhé toliko odrůdy jednoho a téhož druhu a nikoliv jako zvláštní druhy abstraktního rodu (pokolení); tomu nepříčí se různě obarvená pleť a různý útvar lebky, protože to vše lze vysvětliti z rozličných, pouze zevnějších okolností; d) jazykozpytu, jenž, ač mnoho řečí rozeznává, přece srovnáváním jich stanoví jejich podobnost a souvislost s řečí jednou, původní; konečně některé námitky, jako zeměpisné obtíže přechodu lidí z Asie do Ameriky, zdánlivá statistická nemožnost zalidnění země jedním párem lidí v době poměrně krátké a j., nejsou s to, aby patrně dokázaly nemožnost fysické jednoty lidstva. A proto s touto naukou církve v podstatě souhlasí slovutní přírodozpytci jak staré, tak nové doby, jako Bufton, Cuvier, Geoffroy St. Hilaire, Prichard, Humboldt, Blumenbach, Jan Müller, Owen, Quatrefage, Schubert, A. a R. Wagner a j. A. vyšel z ruky Hospodinovy maje tělo ze země od něho učiněné a vdechnutou duši, která obdařena byla přirozenými, neztratitelnými dary rozumu, svobodné vůle a nesmrtelnosti. Mimo tyto dary dostal od Boha ještě dary nadpřirozené a mimopřirozené, které ku přirozenosti lidské podstatně nepřináležely a tudíž ztratitelny byly. K darům nadpřirozeným náleží, že A. a Eva do stavu svatosti a spravedlnosti byli postaveni; k darům pak mimopřirozeným patří: a) vyšší vědomosti rozumu vlité, b) mravné ctnosti a soulad dokonalý mezi silami vyššími a nižšími, tak že tyto oněm byly podřízeny, c) nesmrtelnost těla, d) panství nad přírodou a e) darům těmto mimopřirozeným přiměřené místo, totiž ráj s celou blažeností. Tyto veliké dary měl A. sobě i potomkům po přestálé zkoušce učiniti majetkem neztratitelným. Avšak A. uposlechl Evy od hada svedené, zhřešil a oloupil sebe i potomky své o tyto dary nadpřirozené a mimopřirozené. (Viz Hřích prvotný.) Proto stihl jej trest, ale i zaslíbení budoucího Vykupitele. A. živ byl 930 let. (Viz A. Lenz, Anthropologie katolická. 1882.) Jrk.

Dle některých učitelů talmúdu stvořen byl A. ve dvojí podobě, totiž mužské a ženské zároveň, tak sice, že z předu měl čelo a tělo mužské, ze zadu čelo a tělo ženské. Teprve později odloučil Bůh obě těla a stvořil muže a ženu zvlášť. Člověk ten měl dle talmúdu 248 údů a 665 nervů, přes něž přetažena kůže, jež naplněna masem a krví. Kabbálisté sledující mystický výklad písmen přikládají hebrejským konsonantům jména A. a (alif), d a m význam: alif-éfer = prach, d-dám = krev a m-márá = žluč. Korán pokládá A-a za prvého proroka, jemuž 10 sahíf (listů) písma bylo zjeveno. Titul jeho prorocký zní safijju-l-láhi (vyvolenec boží). Bůh stvořil ho dle koránu jako svého zástupce na zemi (dříve spravovali ji daemonové) přes odpor andělů, již sebe za hodnější zástupnictví pokládali, a to z povrchu země na místě, kde nyní Ka'ba stojí, vzav hrsť každé barvy, již země obsahovala, a uhnět ji různými vodami. Výtvor tento zdokonalen po té vnitř i vně oživující silou slunce, které na něj 40 let působilo, načež, když i duch k rozkazu božímu proti své vůli (proto i proti své vůli odchází z těla) všecky útroby jeho pronikl a člověk se postavil, přikázáno andělům pokloniti se před A-em. Všickni učinili tak, zvláště když přesvědčili se, že A., jejž Bůh za tím účelem naučil jménům tvorstva, jichž oni neznali, jest moudřejší a úřadu zástupce hodnější než oni. Jediný Iblís (ďábel) vzepřel se poukazuje na svůj původ z ohně, z něhož dle názoru muslimů andělé stvořeni, naproti původu A-ovu ze země. Když potom za to z nebe vyvržen na moře, proklet a povrženým učiněn, slíbil pomstu A-ovi, zatím do ráje donesenému, již uskutečnil tím, že stavě se rádcem upřímným svedl jej a ženu jeho (svůdcem skutečným byl prý páv – dle jiné tradice had, potud tvor po člověku nejkrásnější – který ďábla jako hada pod jazykem vnesl do ráje) pod záminkou, že cestu ke stromu věčnosti jim ukáže, aby jedli ze zapovězeného stromu (pšenice nebo hroznu vinného). Pro přestupek tento vypuzen A. se ženou, když byl prv pozbyl rohovitého, jemného, lesklého a červeného roucha rajského, z něhož zbyla mu na památku jen nepatrná čásť na rukou a nohou (nehty), ač i ta barvy své pozbyvši, z ráje (v sedmém nebi) a svržen zároveň se stromem pšeničným, od té doby na klas se scvrknuvším, jehož plody po celé zemi se roztrousily, na zemi. A. dopadl na hoře Serendíb na Ceyloně i zůstal ležeti 100 let na zemi slzy prolévaje, z nichž vyrostly velké stromy indické, jako kokos a j., Eva spadla na zemi u Džiddy v Arabii. Dvě stě let byli odloučeni, načež, když A. přestupku svého litoval a na milost přijat byl – z jeho slz radosti nad tím vyrostly hyacinthy, fialky a j. vonné byliny – dovedl jej anděl Gabriel dříve vzdělávání půdy ho naučiv a velké jeho tělo, jak svědčí posud stopa nohy jeho na hoře Serendíbu, křídly svými sraziv a pro zemi přizpůsobiv, k hoře Arafát (t. j. poznání dle etymologie lidu) u Mekky, kde našel a poznal ženu svoji a která odtud má své jméno. V částečnou náhradu za ztrátu ráje seslal Bůh A-ovi z ráje nebeský dům ze zářících rubínů, který umístil Gabriel na místě, kde stojí nyní Ka'ba, naučiv A-a nynější muslimské obchůzce. Černý kámen Ka'by (v. t.) jest jedním z těchto rubínů, jenž jen dotykem hříšných lidí zčernal. Potom vrátili se oba na Ceylon, kde zemřel A. 1000 let stár. Na zemi naučil se A. modlitbě od Boha, kterou prosil jej za slitování, jehož se mu i dostalo. Slíbenoť mu, že seslán bude prorok s knihou; ti z potomstva A-ova, kteří ho budou následovati, zůstanou bez pohromy a vejdou do ráje, ti však, kdož budou ze lži viniti znamení boží, stanou se na věky druhy ohně pekelného. Hora Serendíb zůstala pro muslimy důležitým místem poutnickým. Na ní ukazuje se ještě stopa nohy A-ovy, hluboko do skály zarytá, zdélí 70 loket, a sice jen jedna, ježto prý nohou druhou již do moře vkročil, ač toto den a noc cesty jest vzdáleno. Denní déšť vymývá tuto stopu. Dk.

Legend o A-ovi vzniklo velmi mnoho veršem i prosou nejen u židův a křesťanův než i u muhammedánův; ale nevyšlo jich podnes aniž kdy vyjde tolik a tak na jevo, kolik a jak bychom jich potřebovali k napsání pragmatické historie jejich. Přes to lze již i nyní aspoň o křesťanských z nich vůbec hodnověrně hlásati, že, čím je která z nich starší, tím bedlivěji šetří vypravování biblického a naopak. Z českých posud známých pak není žádná zcela prosta báječných příměsků, poněvadž už i zbytek nejstarší z nich, psaný ve prvé čtvrti XIV. věku dle jeho nálezce a vydavatele, A. Patery (Čas. mus. 1884 r., str. 238. do 249.), takořka makavě naráží verši 50. a 51.: »I dnes jeho pokolenie jmá na hrdle znamenie« na ohryzek, jak lid náš posud říká výstupku na chřtánu všech osob mužských dle báje, že A-ovi v ráji Evou již ohryzené jablko v hrdle uvázlo. Prosaických legend staroč. o něm zachovalo se podnes i více, než jich vyčetl Patera na právě d. m. a K. J. Erben ve Výboře z literatury české (II. 471.). Loni na př. byl nalezen aspoň kus takové legendy v rukopise stojícím ve zdejší knihovně františkánské pod signaturou A. F. 3. (Krok r. 1887, str. 260.). Mnoho jich vniklo i ve drama, složené dle seznamu zapověděných knih od Mart. Sam. z Dražova, faráře svatohaštalského, latinskými hexametry i českými rýmy a vydané v Praze r. 1613 pod nápisem: Adamus judicatus atd. (Jungmann, hist. lit. čes. 2. vyd. str. 137., č. 161.). Z legend vzniklých prostonárodním básněním česká a moravská, vydané K. J. Erbenem a Fr. Sušilem (Prostonár. čes. písně a říkadla, v Praze 1864, str. 500.; Moravské nár. písně, v Brně 1860, str. 37. a 38.), vynikají s více stran značně nad slovenskou, vydanou J. Kollárem (Národnie zpiewanky, II. v Budíně 1835, str. 65. a 66.). Z ostatních Slovanů nejvíce legend o A-ovi mají a historií jejich nejbedlivěji se obírají Rusové. Dosti hodnověrně svědčí o tom už i Pamjatniki otrečennoj russkoj literatury, vydané N. Tichonravovým v Petrohradě r. 1863. Z prostonárodních legend jejich o A-ovi zvláštní zmínky hoden je Pláč Adamův, vydaný P. Kirějevským (Russkija narodnyja pěsni, č. 1. Moskva 1848, str. 49. a 50.), ze srbských pak prosaická Postanje djavola i jabučice čovečje u grkljanu, ili izgon Adama i Jeve iz raja, kterou Patera na výše d. m. vytisknouti dal k objasnění báje tamže zpomenuté. Strany německých legend o A-ovi přestáváme na odkaze ku Wackernagelově Geschichte der deutschen Litteratur, vydané podruhé E. Marsinem (Basel 1879, 1., 199.). H.