Ottův slovník naučný/Absoluce

Ottův slovník naučný
Absolon z Ledské	Absoluce	Absolutio ab instantia

Údaje o textu
Titulek:	Absoluce
Autor:	Jan Ladislav Sýkora
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha : J. Otto, 1888. S. 93. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Absoluce

Absoluce (z lat.) zproštění, propuštění: 1) Viz Rozhřešení. — 2) A. generální či všeobecná (apoštolské požehnání umírajícímu) jest požehnání spojené s plnomocnými odpustky, které umírajícím uděluje papež aneb kněz od něho zplnomocněný. Požehnání to dávali již za starodávna papežové obyčejné skrze své legáty umírajícím věřícím, jmenovitě těm, kteří o církev byli zasloužilí. Později zplnomocňovali k tomu biskupy, když za to žádali, ale vždy jen na tři roky a s podmínkou, že je budou udělovati sami neb skrze svétici biskupy své; jediné v nutné potřebě, pro dobu noční a vždy pro každý jednotlivý případ zvlášť mohli tu moc přenésti na některého kněze. R. 1747 ustanovil Benedikt XIV. v konst. »Pia Mater«, že každý biskup, žádá-li za to, může na celou dobu svého úřadování obdržeti moc udělovati a-ci, že tu moc může přenésti na kterékoli světské neb řeholní kněze, i že moc ta byvši jednou udělena nepřestává smrtí papeže, který ji udělil, ani smrtí biskupa který ji na některého kněze přenesl. Nyní dostává každý biskup plnomocenství to hned při nastupování svého úřadu a určuje také hned kněze, na které je přenáší. V našich diécésich udělují biskupové plnomocenství to všem oprávněným zpovědníkům své diécése. Generální a. uděluje se všem těžce nemocným údům církve, kterým můe uděliti se svátostné rozhřešení a poslední pomazání. Aby však nemocný plnomocných odpustků vskutku nabyl, žádá církev, aby byl ve stavu milosti (a proto má dříve řádně se zpovídati a nejsv. svátost oltářní přijati, aneb, nemůže-li to již, dokonale svých hříchů litovati), alespoň ve svém nitru jméno Ježíš nábožné vzýval, nesnáze a bolesti trpělivě snášel jakožto pokání za minulý život a byl hotov oddaně vše přijati, co se Bohu bude líbiti. — 3) A. nad mrtvolou neb nad tumbou jest prostřednická modlitba, kterou kněz stoje u nohou mrtvoly neb mezi oltářem a tumbou koná za zemřelého, aby Bůh mu odpustil a jej do slávy věčné přijal, při čemž rakev neb tumbu kropí svěcenou vodou a ji okuřuje. Sa.