Ottův slovník naučný/Abráhám (jméno)

Ottův slovník naučný
Abraham	Abráhám (jméno)	Abrahámffy

Údaje o textu
Titulek:	Abráhám
Autor:	Arnošt Vilém Kraus, redakce
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 78. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Avraham bar Chija

Abráhám: 1) ben Chijjá, has Sefardí A. († 1105), špan. rabbín, znam. hvězdář a učitel slavného Aben-Ezry, též Násí (kníže) zvaný. Z jeho prací hvězdářských sluší jmenovati Séfer súrat hááres (Kniha tvaru země atd.) o 10 oddílech (Basil. 1546 a s jinými spisy r. 1720), v níž popisuje tvar a strukturu země a světa vůbec a vykládá o živlech, pak rozpravu o geometrii, sférické trigonometrii a hudbě Séfer tišbóret (liber fracturae t. arithmeticae).

2) ben-Dávid A. (nebo ben-Dior) Levita, zvaný Háríšon (»první«), z Toleda, hebr. učenec za vlády krále Alfonsa VIII., zahynul za krutého pronásledování židů toledských r. 1180. jest znám díly histor., filos. a theologickými. K prvým náleží Séfer hakkabbálá (Kniha tradice) obsahující dějiny židovské od Adáma až po dobu A-ovu (1161), v níž A. genealogicky dokazoval nepřetržitost židovské tradice od poč. světa až do své doby proti karaitům špan. K dílu tomu připojena krátká chronologie římských dějin (od založ. Říma až po Muhammeda) a dějiny židovských válek s Římany, které zakládajíce se hlavně na díle Josefa bna-Gorisna kolovaly dlouho pod jménem tohoto. Nejst. vydání »Knihy tradice« i obou přídavků vyšlo v Mantově 1513–14, mimo to r. 1580 v Basil., 1795 v Praze a často. Ve filosofii byl A. rozhodným odpůrcem skeptické filosofie Avicebronovy; snažil se smířiti náboženství s filosofií (hl. s Aristotelovou), nekladl však ani víry nad rozum jako Júdá Halléví, ani vědy nad víru jako Maimonidés, nýbrž víra i věda u něho jdou smírně ruku v ruce. Svůj systém filosofický vykládá prostým a lehkým slohem v knize Eminá hárámá (Víra vznešená), složené pův. arabsky a přel. do hebrejštiny, již poprvé vydal s něm. překl. S. Weit (Frkft. 1852). Z literatury uvádíme Gugenheimerův spis: Die Religions-Philosophie des A. ben David ha Levi (Augšp. 1850).

3) ben Dávid (nebo ben-Dior) Levita, s příjmím Haššéní (»druhý«) na rozdíl od před., pocházel z Pisquery v Castilii, † 1198. Zanechal sbírku právnických výroků, kabbálistické dílo Perúšal séfer Jesirá (kommentář ke knize »Jesírá« = Stvoření s velkou předmluvou kabbálistickou, vyd. 1540 v Mantově), dále výklad některých částí talmúdu (otištěný v Ben. 1530 při talmúdu babylonském) a polemické »Aminadversiones« (Hassdgót) proti Maimonidovi. A. byl výborným znalcem talmúdu a nejznamenitějších spis. hebr., tak že právem pokládán byl za nejlepšího hebr. právníka své doby; jeho výklady byly navštěvovány židovskými učenci i mimošpanělskými a nálezy jeho přijímány ochotně za normu ve všech obcích židovských. red.

4) A. a Sancta Clara (* 1644 – † 1709), vídeňský dvorní kazatel, byl nejpopulárnějším něm. kazatelem katolickým své doby a zván daleko široko, aby pohostinsky kázal. Ve svém postavení zachoval si neohroženou povahu, tak že ostře káral převrácenosti i nejvyšších kruhů, ba i dvora vídeňského samého. Proti šlechtě hájil ubohé sedláky, kněžím vytýkal nepravdomluvnost vůči vznešeným osobám, tepal podplatnost a nesvědomitost úřadnictva, líčil mor a nebezpečí od Turků hrozící jako přísné tresty boží za nepravosti křesťanů a napomínal ku zlepšení mravů. Zvláštnosti A-ova slohu vzaly původ svůj ve snaze vzbuditi všemožně pozornost a napjetí posluchače, proto zhusta užívá obratův, otázek a překvapení, volívá humoristický tón, pohybující se ve všech způsobech žertu, od pouhých slovních hříček, kupení synonym, snášení nejrozličnějších věcí ze všech oborů vědomostí až k výši satiry, v prostředcích málo vybíravé, k nízkosti klesající. Nelze upříti, že A. stal se obětí této své slávy a tohoto vkusu vídeňského, stal se virtuosem a neušel kletbě virtuosů, jednostrannému vyvinutí manýry. Jako spisovatel pokračoval A. ve své činnosti kazatelské knihami mravokárnými a povznášejícími. Po moru r. 1679 líčí ve svém Merks Wien! marnost všeho pozemského před smrtí, která nedbá na ctnost ani na slávu; ve spise Loesch Wien! napomíná k modlitbám k uhašení plamenů v očistci; Auf auf, ihr Christen! (1683) hlásá pokání a poučuje zároveň o dějinách a mravech nepřítele tureckého; Gack, gack, gack, gack à Ga einer seltsamen Hennen vypravuje o zázracích poutnického místa Taxy v Bavorsku, ve kterém byl dříve kázal; nejobjemnější jeho dílo jest Judas der Erzschelm (1686–1695), satiricko-poučný román, vlastně, jak při způsobě A-ově nemohlo jinak býti, řada kázání, navlečená na niť životopisu Jidášova se širokým rozváděním nejrozmanitějších věcí, ku kterým text dal podnět. A. má své předchůdce v kazatelích hlavně dřívějších století. Za jeho doby stálo jinde kazatelství již na jiném stupni; podobnými kapucinádami, jakými on častoval dvůr vídeňský a nejvznešenější společnost, působili kazatelé jinde jen na nejnižší vrstvy lidu. V Rakousku ovšem ještě mnohem později působil A. mocně; žil v památce lidu, a krátce před r. 1848 začali vydávati sebrané spisy jeho. A., vlastně Hans Ulrich Megerlin (Megerle), nar. v Kreenheinstetten v Mösbachu z rodiny robotnické, chodil do školy latinské v tomto městě, pak k jesuitům v Ingolstadtě, dále na benediktinské gymnasium a universitu v Salcpurku; r. 1662 vstoupil do řádu augustiánů-bosákův a sotva vysvěcen byv, poslán za kazatele do Taxy v Bavorsku; odtud byl povolán do Vídně (1668), kdež zůstal kromě pobytu v Štyrském Hradci (1682–89) až do své smrti (1. prosince 1709). Spisy jeho vyšly v Pasově a Lindavě 1835–50 (21 svazek). Srv. Karajan A. a S. C. Wien 1867. Scherer, Vorträge und Aufsätze 147–192. Ks.

5) Jakub A. viz Abramson.

6) Władysław A., souvěký historický badatel polský, docent university krakovské. S Dembińským a St. Smolkou konal archivální badání v Římě v bibliotéce vatikánské. Vydal několik historických i politických rozprav, vyznačujících se kritickou bystrostí. Z nich uvádíme: O justyeyaryuszach w Polsce w XIV. i X wieku (Krak. 1885); Przed rwizya ustaw majowych (Przeglad Polski 1886); Pruska ustawa kościelno-polityczna z dnia 21. maja 1886 (Krak. 1886); Proces inkwizycyjny w ustawach Innocentego III. i we współczesnéj nauce (t. 1887).