| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Šuvalov |
| Autor: |
Karel Štěpánek |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 842–843. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
Šuvalov, jméno starobylého šlechtického a hraběcího rodu rus., odvozujícího původ svůj z 2. pol. stol. XVI. od statkáře kostromského újezdu Dmitrije Š-a. Vnuk jeho Andrej Semenovič byl r. 1616 vojvodou a přibuzný tohoto Danilo byl povýšen r. 1669 za bojara. Pravnuk Andreje Šemenoviče Ivan Maksimovič, příjmím Starší († 1736) byl za Petra Vel. velitelem ve Vyborgu a pracoval při kommissi, vyměřujíci hranice mezi Švédskem a Ruskem. Účastnil se též sjednání míru Nystadského a byl pak gubernátorem v Archangelsku. Bratr jeho Ivan Maksimovič Mladší byl gardovým kapitánem a těžce raněn při útoku na Očakov. Synové onoho, Aleksandr a Petr, polní maršálek (* 1711 — † 1762), náleželi k horlivým stoupencům Alžběty Petrovny, začež tato povýšila Petra do stavu hraběciho (1746). Za svoji oddanost Petr stal se mimo to velitelem armádní divise, rozložené v okoli Petrohradu, správcem dělostřelecké a zbrojní kanceláře, ano za vlády Alžběty užíval neobmezeně svého vlivu, tak že za jeho spolupůsobení rozhodováno o všech důležitějších otázkách, jmenovitě vojenských a národohospodářských. Jeho přičiněním založeno několik zbrojoven, zrušeny vnitřní celnice a zavedena cla na cizí výrobky. Naléhal také na vydání nového zákoníku, přihlížejícího k právním obyčejům lidu, a na všeobecné vymezení pozemkův. Ale při tom pečoval také o vlastní prospěchy: vymohl si výsadu zahraničního prodeje dříví, tuleňů, sádla atd. — Bratranec jeho Ivan Ivanovič (* 1727 — † 1797) vynikl jako státník. Z mládí osvojil si cizí jazyky a již od r. 1749 počal hráti důležitou úlohu při dvoře Alžběty Petrovny, která ke konci své vlády jmenovala jej gen. pobočníkem a členem tehdejší říšské rady, v níž stal se tlumočníkem carevniných přání. Svou nestranností a nezištností získal si mnoho přátel. Hlavní péči věnoval vzdělání, jmenovitě jeho zásluhou zřízena k návrhu Lomonosova moskevská universita, první v Rusku vůbec, se dvěma gymnasii pro všechny vrstvy společnosti (1755). Jako první kurátor této university pečoval s nevšedním úsilím o vnější i vnitřní rozkvět její, posílaje mladé pracovníky za hranice a povolávaje cizí učence. Založil také universitní tiskárnu a časopis „Moskovskija Vědomosti“. Z jeho popudu vznikla petrohr. akademie umění (1757) a gymnasium kazaňské (1758). Když nastoupila Kateřina II., jeho postavení při dvoře se zhoršilo a Š. odejel za hranice, kde prodlel 14 let, ač i za hranicemi svěřována mu důležitá poslání státní i soukromá. Návrat jeho r. 1777 uvítán byl v tisku velmi radostně, Děržavin věnoval mu zvláštní „poslání“ a Kateřina jmenovala jej vrchním komořím a učinila jej svým společníkem. Byl štědrým podporovatelem Lomonosova, Děržavina, Fonvizina, Bogdanoviče, Cheraskova a j. Jako člověk byl velmi skromný, zřekl se nabízeného mu titulu hraběcího a rozsáhlých statkův, ano odmítl i návrh raziti na jeho počest medailli. Srv. N. Bartěněv, Biografija I. I. Š-a (Petr., 1857). — Andrej Petrovič, syn maršálka Petra Ivanoviče (* 1744 — † 1789) nabyl velmi pečlivého vychování domácího, jež dovršil za hranicemi. Obrátil na sebe pozornost francouzskou ódou na smrť Lomonosova, jehož byl horlivým ctitelem. R. 1767 provázel carevnu na cestách a v l. 1768—83 byl členem kommisse, vydávající spisy Voltaireovy, Bedřicha II. a franc, encyklopaedistů. Byl též členem kommisse pro vydání zápisek o starých dějinách, jmenovitě rus., a sestavil Vypis chronologičeskaja iz istoriji rus., která byla vydána r. 1787. T. r. stal se členem rady Kateřiny II. Jeho přičiněním zřízena centrální úvěrní banka. Byl rovněž ctitelem a podporovatelem umění. Napsal ještě: Épître à Ninon de Lenclos (1773 a 1774, připisováno dlouho Voltaireovi) a Maxime à retenir (1781). Srv. Kobeko, Graf A. P. Š., učenik Voljtěra („Rus. Archiv“, 1881). — Syn jeho Petr (* 1771 — † 1808) byl gen. pobočníkem cara Pavla a druhý syn Pavel (* 1777 — † 1823) byl gen. pobočníkem Alexandra I. a proslul ve válce s Polskem, za italské výpravy Suvorova a ve válce švédské. — Syn Pavla Andrejesiče Andrej Pavlovič (* 1816 — † 1876) byl maršálkem petrohrad. šlechty a působil publicisticky. Náleži mu též několik prací z oboru národohosp. — Petr Andrejevič (* 1827 — † 1889) byl správcem 3. oddělení carské kanceláře, gen. gubernátorem pobalt. kraje a v l. 1866—74 chefem četnictva. Později byl vyslancem v Londýně a působil ke smírnému vyřízení sporů po míru Sv.-štěpánském. Byl také členem kongressu berlínského. Náležel ke straně přísně konservativní a nemohl se spřáteliti s reformami z let 1860tých. — Bratr jeho Pavel (* 1830), gen. pobočník, člen státní rady, účastnil se války krymské, pak byl po 10 let náčelníkem štábu gardových vojsk a petrohr. vojenského okruhu. Za války rusko-tur. r. 1877—78 přičinil se o porážku Sulejmána paši pod Plovdivem. V l. 1885—94 byl mimoř. vyslancem v Berlíně a potom gen. gubernátorem a velitelem vojsk ve Varšavě. R. 1888 stal se dědicem statků kn. Voroncových a z rozkazu carova jméno a erb kn. Voroncových připojeno ke jménu hr. Š-ých. Šnk.
PD old 70