Ottův slovník naučný/Čechy/Myslivost

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Myslivost
Autor: Josef Zenker
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 130–132. Dostupné online.
Licence: PD old 70
III. Myslivost

česká proslavena jest i v dálné cizině, a lesnaté království České od pradávna oživeno jest četnou různou zvěří, mezi níž bývalo i hojně zvěře dravé. Proto také Čechové jednak obranou proti dravcům, jednak častým lovem zvěře skýtající maso a kožešiny záhy stali se obratnými myslivci. S počátku každý lovil kde se mu líbilo, i dosti daleko od svého domova; když však později pozemky staly se majetkem jednotlivců, provozoval myslivost každý majitel na svých pozemcích. Kdo lovil na honbišti cizím, byl trestán. Avšak usmrcování dravců, lidem i dobytku nebezpečných, nebylo obmezováno. Pronásledování této zvěře konala se i společně, a osadníci z několika vesnic spolčovali se k velkým honbám. I panovníci a panstvo, obklíčeni myslivci a poddanými, strojili často lovecké výpravy na vlky a jiné šelmy. Tak konečně vyhubena v Čechách nebezpečná zvěř dravá, z níž nejdéle udržel se medvěd. Posledním útočištěm jeho byly pomezní hvozdy. V Krkonoších zastřelen byl poslední medvěd r. 1726, v Šumavě r. 1860. Vlků bývalo v Čechách mnoho. Ve starých zprávách nacházejí se časté zmínky o velkých škodách vlky způsobených na zvěři i dobytku. Kosmasovi pokračovatelé zaznamenali, že r. 1236 »...mnoho vlků před branami hradu Pražského velkými hlasy vyli, čímž zlé příhody národu českému zvěstovali...« a že r. 1268 král Otakar kázal dělati v každé vsi jámy k chytání vlků. Vzrůst obyvatelstva a zakládání nových hradů, měst a vesnic, pomáhalo pak k vyhubení vlků, kteří před třicetiletou válkou již jen v hlubokých lesích se zdržovali. Po ní opět velmi se rozmnožili a sotva tomu sto let, co úplně vymizeli. Též rysové a divoké kočky bývali hojně v českých lesích. Zmíniti se sluší též o četných druhdy osadách bobřích v Budějovicku, bohatém na rybníky.

Z vynikajících lovců českých uvádí se již v mythické době Bivoj, jenž »...divokú sviniu za uši jal...« a na Vyšehrad přinesl. Dále kroniky často zaznamenávají zprávy o honech panovníků českých. Na honbě nalezl Bořivoj sv. Ivana, Oldřich sv. Prokopa a spanilou Boženu; na honbě kníže Jaromír úkladně přepaden od Vršovců, Břetislav II. vraceje se z honby zákeřně zabit Lorkem. Přemysl Otakar II. ulovil sám 8 medvědů, 4 vlky a mnoho jelenů i černé zvěře na jediné honbě mezi Prahou a Mníškem. Král Václav II. v lese oko si vypíchl a Karel IV. na honě nalezl Karlovy Vary. Mezi úřadníky župními též lovčí jmenován býval. Královský lovčí čítán byl vždy mezi první hodnostáře.

Když nastalo poddanství a z původních zemanů staly se vrchnosti, přivlastnili si vladařové a šlechta právo myslivosti, jež dosud vykonávali majitelé pozemků, a vladařové udělovali je šlechtě za léno. Myslivci, nadáni mnohými právy a výsadami, utvořili zvláštní stav. Tak stala se myslivost zábavou pouze vladařů a šlechty a výhradným zaměstnáním stavu mysliveckého, který pak spojil se s lesnickým. Velmožové pro své vyražení hájili zvěře ve svých lesích a oborách. Nejednou ujímali se myslivosti i sněmové zemští. Dříve i lesní hospodářství řídilo se zájmy a potřebami myslivosti; o tom svědčí královská instrukce z r. 1599 Janu z Vřesovic, »správci úřadu nejvyššího jegrmistrství v království Českém«, v níž se mu nařizuje, že »má také s fořstmistry a fořsty lesův a fořstův a těch míst, kde zvěř své stanoviště má, bedlivě šetřiti, aby bezpotřebným mejcením a pálením dříví v nich, skrze což se také zvěř ze svých stanovišť vypuzuje a vyhání, k zaplašení nepřicházela«. Z instrukce této lze také poznati dokonalost zřízení a způsobů tehdejší myslivosti, jakož i péči o zvelebení lesního hospodářství. Právo myslivosti české šlechty zakládalo se na zřízení království Českého z r. 1500 a na obnoveném zřízení zemském z r. 1627. Na sněmě českém r. 1573 všickni tři stavové se usnesli, »aby žádný ze všech tří stavův království tohoto, nižádnému bez povolení toho, čí gruntové jsou, na grunty jeho v sněhy, úpady, s chrty, síťmi, přivlačemi, s rukávníky a všelijakými vazbami nejezdil, nechodil, přátel, myslivcův, služebníkův, poddaných svých nevysílal a nicméně jarním časem ptákův a vší pernaté zvěřiny, jež se k hnízdům vrací, čižbami, sítěmi a lepem, pletkami nehubil a hubiti žádnému nedopouštěl«. R. 1575 stala se důležitá usnesení všech tří stavů: »...vnad na koroptvy, podvražce při trninách, při mezech, bahninách a vinicích, též všelijakých vazeb a tenátek na koroptvy a bažanty, aby žádný na gruntech cizích v nižádných místech nelícel a jich neužíval... Item jam slepých na vysokou zvěř a zajíce, po vinicích a štěpnicích a zahradách, též i na lesích, v polích, ani nikdež aby žádný nedělal, ani na gruntech svých dělati nedopouštěl, též také vlačcem zajícův nepřivlačoval, ani stupic, kos, ručnic, hákovnic, kuší na velkou ani malou zvěř nekladl a jich neužíval, kromě jam, které se na vlky a lišky dělají, na kteréžto jámy se husy neb kačice sázejí... Item klad, jinak tluček, též struněných neb žíněných vok, lís a jiných všelijakých líček, kterýmiž se všelijaká pernatá i čtvernohá zvěř hubí, krom pletek v lese na dříví, aby též žádný nedělal a neužíval, ani poddaným svým (krom myslivcův, na gruntech svých) užívati a líceti nedopouštěl«. Nápravníkům, dědiníkům, svobodníkům zakázáno provozovati myslivost. »Item stav panský, rytířský, městský, duchovní lidé, preláti, opatové, proboštové, kollegiati, aby poddaným svým na podsed, na shony, ani jináč s tenaty všelijak honiti nedopouštěli. Též listů jim, aby s dlouhými ručnicemi ani s kušemi po jaké myslivosti choditi měli, nedávali mimo myslivce...« Na sněmě r. 1602 usneseno, »...aby žádný z obyvatelů království tohoto jak v lesích svých vlastních, tak ani nikde jinde žádných laní stříleti, ani žádným vymyšleným způsobem bíti nedal«. R. 1656 ustanovil sněm, »aby žádný, nechť jest ten kdokoliv, skrz Jeho cís. a král, Milosti náležící a obzvláštně pražské revíry a lesy s chrty neb ohaříky a honnými ptáky nejezdil, jest-li by pak kdo buď na koni neb pěšky se psy neb ptáky v dotčeném lese postížen byl, takoví jemu pobráni a k myslivosti Jeho Milosti cís. a král. k propadení býti mají«.

Za války třicetileté značně se rozplemenila všeliká zvěř, i vlci a medvědi. Vycházela četně z lesů na pozemky poddaných a veliké škody působila. Prosby za náhradu byly oslyšány. Majitelům ani nedovoleno plotem ohrazovati polnosti své a myslivci bránili zvěř vyháněti z pozemků poddaných. Též myslivecké roboty toho času značně se rozmnožily a pytláctví ukrutně se trestalo. Trest smrti za pytláctví byl ještě v minulém století obyčejem. Teprve řádem o myslivosti ze dne 28. ún. r. 1786 uvolněno poddaným v stísněných jejich poměrech. Jmenovitě dostalo se jim zákonité ochrany plodin rolních a zdělávání pozemků. Nejvýhodnější ustanovení tohoto řádu byla následující: (§ 3.) Černá zvěř smí chována býti pouze v dobře ohražených oborách. Zastihne-li se kus černé zvěře mimo oboru, je každému dovoleno jej jako vlky, lišky nebo jinou škodnou zvěř zastřeliti nebo jiným způsobem lapiti. Krajští úřadové (dle § 11.) mají povinnost k tomu přihlížeti, aby majitelé myslivosti zvěře na škodu všeobecné rostby (Kultur) přílišně nehájili, a mají je bez shovívavosti přidržovati k poměrnému zmenšení stavu zvěře. Všecky škody, které zvěř na polní úrodě, ve vinicích, štěpnicích a j. udělá, mají se (dle § 16.) poddaným hned na hotově (in natura) nebo penězi nahraditi atd. Tento dobrý řád minul se namnoze s výsledkem, a zvláště krajští úřadové nepřihlíželi všude k poměrnému počtu zvěře a k nahrazování škod zvěří způsobených. Avšak kde byli svědomití úředníci a myslivci vrchnostenští, neměli poddaní příčiny stěžovati si. Dle zákona trestního ze dne 3. září r. 1803 trestala se krádež zvěře buď jako zločin tuhým žalářem šestiměsíčním až pětiletým nebo jako těžký policejní přestupek vězením po čas jednoho týdne až tří měsíců, přituženým dle okolností těžkou prací, postem a bitím. – Dekretem dvorní kanceláře ze dne 15. prosince r. 1808 a 27. srpna r. 1812 zapovězeno bylo honění zvěře v den nedělní a sváteční. – Cís. patentem ze dne 7. března r. 1849 zrušeny jsou roboty honební a povoleno bylo majitelům pozemků souvislých ve výměře nejméně 200 jiter (115 ha) provozovati myslivost na této vlastní půdě; obcím uděleno právo myslivost v obvodu svých pozemností buď nerozdílně pronajímati nebo ji dáti vykonávat znalci k tomu zvláště ustanovenými. Tím zaveden opět pořádek v provozování myslivosti a zřízením c. k. četnictva stala se přítrž pytláctví. Konečně časovým poměrům přizpůsobený zákon vydán byl dne 1. čvna r. 1866, který jest dosud v platnosti.

Ačkoli byla myslivost až do časů novějších výhradným právem vrchností a v českých lesích vždy hojnost zvěře, přece zřizovali si panovníci a šlechta již v dávných dobách obory pro zvěř vysokou, černou i jinou. U samé Prahy bývala královská obora ovenecká, v níž bylo množství jelenů, a pak obora Hvězda. Jinou oboru zřídili v příkopech a valech pod okny královského hradu v Praze a naplnili ji jeleny a daňky. Jakou rozsáhlost mívaly někdy obory pánů českých, o tom Václav Březan vypravuje, že »Krčín dal u Laptače dělati obůrku pro králíky a velikú oboru, kteréž rovné v Čechách není, jenž bezmála v okolku dvě míle drží, plotem dřevěným ohraditi«. Snahu zřizovati obory sami králové příkladem svým podporovali, tak že sotva se našlo některé královské panství v Čechách nemající obory. O těch píše Balbín: »V Praze za hradem nebyla obora sice největší, byla však Rudolfovi vším právem nejmilejší pro řeku Vltavu, ostrovy, stromy a jiné pohodlí, jež zvěř miluje. Zde choval plachou zvěř všeho druhu, jako: jeleny, daňky; pak cizí, jako: buvoly, asijské ovce a jiné vzácnosti a divy zvěře. Hrad Kunětický měl císařskou oboru všemi druhy zvěře naplněnou. Nyní spatříš u Pardubic v nejkrásnějších místech velké obory na kance, jeleny a daňky. Tu je velmi mnoho bahnišť a rybníků (tyto ku koupání se jelenů, ona pro válení kňourů), pak v sobě zahrnují duby pro žír, háje a křoví pro chlad. Mimo tyto bylo ještě velké množství obor a sice: na Kladně Žďárském, v Teplici, která měla též hrad (Doubravská hora), Trčkova obora velišská u Jičína, v níž uprostřed velmi pevný hrad stával, nesmírné velikosti obora smiřická, nádherně zřízená i vydržovaná; obora týnská; královská obora, jež všechny obory v Čechách předčí; na Hrádku u sv. Prokopa, na Supí Hoře, na Orlíku, ve Vlašimi překrásná, vodou zásobená a zdí obehnaná. Obora jičínská jest znamenita, ostatním větším ničeho nezadá. Mimo to jsou ještě obory: jedna královská v Poděbradech, tři v Praze. U Jindř. Hradce vystavěli oboru, která dosáhla veliké nádhery. U Kutné Hory mají krásnou oboru, jíž v okolí není rovně. V Častolovicích zřídili velmi bohatou oboru. Chlumecká obora je znamenitá pro krásu a příjemnost. Pak jsou ještě znamenité obory jako: v Kosmonosích, v Sobotce, v Blatné plna starých košatých stromů. Též znamenitá je obora cerhenická. A kdo dovede všechny obory v tak hojném počtu po Čechách roztroušené vypočísti?«

Záhy též bažantnictví nalezlo v Čechách obliby. U Králova Dvora (u Berouna) byla již ve XIII. stol. bažantnice královská, a bažantnictví dosáhlo v Čechách již za dávných časů veliké dokonalosti. Česká šlechta nikterak nešetřila nákladu na bažantnice, o čemž svědčí na př. »obora bažantí r. 1579 u Roudnice zdělaná od kamene, k níž ve třech skalách kamení lámáno«. O hojnosti českých bažantů napsal Balbín: »Bažanty lze viděti semotam po hájích a luzích se procházeti a na lukách seděti v tak velkém počtu, že se nyní obchodem stalo, co jindy bylo pro zábavu. Vím, že z Čech do Vídně knížatům a na dvůr císařský dopravováni, že byli velmi draze prodáváni, nezřídka i za šest zlatých.« Týž vypočítává také mnoho nejznamenitějších bažantnic v Čechách, na prvém místě »nejpříjemnější a vším pohodlím pro bažanty opatřenou bažantnici v Třeboni od Viléma z Rožmberka r. 1565 zařízenou«. V novější době není v Čechách již tak mnoho obor ani bažantnic, protože jich vydržování spojeno bylo se značnými výlohami. Bažanti od té doby namnoze v lesích zdomácněli a není již třeba odchovávati je ve zvláštních bažantnicích.

Honby české šlechty ode dávna pořádaly se s velkou nádherou a okázalostí, a ku poctě četných hostí provozovány zábavy a kratochvíle, jako závodění chrtů, štvaní medvědů aj. Honba se sokoly nebo jestřáby, ve středověku tak oblíbená, udržela se až do XVII. stol. jako panská zábava. Lovívali se tímto způsobem koroptve, divoké kachny, husy, volavky a j. Toho času byl sokolník na hradech osobou vynikající; na sokolnictví a vycvičené sokoly vynakládáno často mnoho peněz. Zvláště lov volavek se sokoly byl velmi oblíben. Nebyla-li volavka od sokolů velmi poškozena, dali jí stříbrný kroužek na krk a pustili na svobodu. Čeští sokolové bývali k honbě nad jiné způsobilí, jak Balbína ujišťoval jakýsi Burgunďan, který u Řípu co rok chytal orly, sokoly, jestřáby a p. Vypravoval, že dříve otec jeho na tom místě měl čihadla a že bratr jeho u města Loun provozuje též čihařství.

Též v XVIII. stol. bylo obyčejem pořádati skvělé honby, zejména zachovaly se zprávy o znamenitých honbách hraběte Fr. A. Sporka. Tento na slovo vzatý myslivec a lidomil založil také řád sv. Huberta (patrona myslivců), jehož udělení vyžádal si hrdý císař Karel VI. při honbě v lesích komorního panství brandýsského v září 1723. I jiní panovníci přijati byli do tohoto řádu, zejména ruská carová Alžběta, králové polský a pruský, volenci mohučský, kolínský, trevírský a j.

Za nynější doby provozuje se myslivost v Čechách racionálně, vyjmouc honbiště některých vesnických obcí, kde při zákonitém uvolnění zvěř se honí, aniž dbá se pravidel mysliveckých. V ohledu národohospodářském jest myslivost pro Č., které bohatstvím zvěře mezi zeměmi rakouskými zaujímají přední místo, dosti důležita, jakož dokazují následující data statistická. Odstřelenoť r. 1889 (dle výpočtu K. Holfelda) 2886 kusů zvěře vysoké, 2204 dančí, 11.795 srnčí, 939 černé zvěře, 471.799 zajícův a 26.762 kralíků, tedy úhrnem vší užitečné zvěře srstnaté 516.385 kusů; dále 1170 tetřevů, 4824 tetřívků, 60.210 bažantů, 558 jeřábků, 499.220 koroptví, 11.187 křepelek, 202 husy, 13.870 kachen, 3313 sluk, úhrnem 594.554 kusův užitečné zvěře pernaté; pak 2488 lišek, 2626 kun, 12.607 tchořů, 229 jezevců, 306 vyder a 1899 lasiček, úhrnem 20.155 kusů škodné zvěře srstnaté; konečně 22 výrů, 37.909 dravých ptáků, 9498 kusů různého škodného ptactva, úhrnem 47.429 kusů škodné zvěře pernaté. Celkem tedy odstřeleno 1,110.939 kusů zvěře užitečné a 67.584 kusy zvěře škodné v úhrnné ceně 1,031.000 zl., což činí více nežli polovici úhrnného výtěžku myslivosti ve všech zemích rakouských. črn.