Ottův slovník naučný/Čechy/Dějiny jazyka českého

Ottův slovník naučný/Čechy
Praehistorie česká	Dějiny jazyka českého	Úvod o významu literatury české

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny jazyka českého
Autor:	Jan Václav Novák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 274–280. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Jazyk český, v nynějším rozsahu svém v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, v části Dolních Rakous a na Slovensku pozorovaný, netvoří jednolitého, stejnotvárného celku, nýbrž béře podstatu svou ze mnohých nářečí. Nářečí tato od nepaměti tu více, tu méně, jak totiž plemenná individualita nebo vnější okolnosti k tomu vedly, vespolek se různila a dosud různí: za vzájemné mezi nimi pojítko již za dávných časů přijata byla působením rozmanitých vlivů, zejména však účinkem moci politické v X. stol. sjednocené vlastní čeština, t. j. nářečí panujícího plemene českého; tato stala se v určitých potřebách jazykem společným a při vzniku produkce literární jazykem spisovným.

V češtině nynější rozeznává A. Šembera (Základové dialektologie československé 1864) nářečí a) české, jež se dělí v podřečí: 1. západní (s různořečím domažlickým a lužnickým), 2. střední a 3. východní (s různořečím krkonošským); — b) moravské, jež se dělí v podřečí: 1. západní (s různořečím podhorským, horským, dolským a hanáckým) a 2. východní (s různořečím dolnobečevským, hornobečevským, oderským a opavskoostravickým); c) slovenské, jež se dělí v podřečí západní, střední a východní.

Nářečí moravská důkladněji prozkoumal Fr. Bartoš (Dialektologie moravská. Díl I. Nářečí slov., dolské, valašské a lašské 1886) a dělí je v nářečí: 1. slovenské (s různořečím zlínským, záhorským, pomoravským a několika uherskoslovenskými); 2. dolské; 3. valašské (s různořečím valašským, hranickým, starojickým, keleckým); 4. lašské (s různořečím lašským a severoopavským); 5. hanácké; 6. horácké a 7. české.

Čeština spisovná (J. Gebauer, Mluvnice česká. II. str. 216.) je také jenom nářečí, a to nářečí původně ze skutečného života vzaté, z těch krajin totiž, ze kterých první spisovatelé čeští pocházeli. Ježto pak duševní život český od pradávna se soustřeďuje v Praze, tedy bezpochyby také počátkové písemnictví českého do krajiny pražské připadají a tedy dále jazyk jejich je bezpochyby nářečí pražské čili „české“, t. j. nářečí toho plemene slovanského, které v krajině pražské sídlilo a Čechy se nazývalo, jak nahoře poznamenáno, a jehož jméno potom na všecko obyvatelstvo v Čechách se rozšířilo. Toto české nářečí z krajiny pražské, byvši povzneseno na jazyk spisovný, nezůstávalo beze vlivu nářečí jiných; spisovatelé, kteří pocházeli z nářečí jiných, ovšem si je osvojovali, ale také ze svých nářečí ledacos přidávali. Kromě toho pak totéž nářečí spisovné jednak uchovávalo se změn, jimž nářečí obecná podléhala, jednak bylo uměle pěstováno a vzděláváno více, nežli táž nářečí obecná. A tím vším stalo se, že nynější spisovný jazyk český se žádným obecným nářečím úplné nesouhlasí, nýbrž naproti všem jim jako jazyk z jejich středu vyrostlý, ale při tom uměle vypěstovaný se jeví.

Pokud a jakým směrem jazyk český vyvíjel se v prvních stoletích po příchodu Čechů v země české, říci nám nelze, protože přímých písemných památek z té doby nemáme. Nejstarší slova česká naskytují se v cizích kronikách ze stol. IX., ze stol. X. máme již i mince domácí, ovšem s názvy latinskými, a dosti hojná česká slova v pozdějších listinách latinských. Vlastní záznamy české počínají se teprvé XII. stoletím; cožkoli z doby před tím se uvádí, jest buď na sporu neb uchováno jen v pozdějších přepisech. Od 2. pol. XIII. stol. jest již řada památek četnější a spojitější. Až do té doby známe tedy rozvoj češtiny poměrně kuse a nedokonale; přece však i z uchovaných pozůstatků lze nám konstatovati především v hláskosloví některé změny důležité, které pak v dalších českých památkách nalézáme pospolu: náhradu starosl. nosovek ą a ę čistými hláskami (u a a) klademe v XI. stol,, záměnu staršího g pozdějším h ve XII. stol., zaniknutí čistého lokálu (v ás, Dolás — v Dolanech, Topolás — v Topolanech atd.) ve XII. stol., záměnu starš. r pozdějším vřískavým ř ve XIII. stol. Změny ty v památkách staročes. již provedeny, poslední však na Slovensku nepronikla.

Od doby nejstarších písemných památek českých až po dobu naši rozeznávati lze tři hlavní období vývoje jazyka českého: 1. dobu prvního rozkvětu ke konci stol. XIV.; 2. dobu ustálení jazyka spisovného a úpadek jeho po válce třicetileté; 3. obnovu jeho novočeskou. V prvním období počíná se v nářečích západních již v památkách nejstarších rozmáhati zákon, který koncem stol. XIV. nabyl rozsahu největšího a způsobil nejvíce známek výhradně českých, t. j. zákon o pronikání jotace a s tím spojeném přehlasování samohlásek. Velmi záhy (již ve stol. XII.—XIII.) vyskytuje se u hl. a (přehlas. v ě), tak že i nejstarší památky mají zřetelné toho příklady, Také t. zv. přehláska zpětná čili assimilace provádí se již v nejstarších památkách důsledně (čas — čěsi, žasnu — žěsneš, slušal — slušěli); jazyk pozdější zavedl tu ovšem tvary jednotné. Při této hlásce pak rozšířilo se přehlasování (ovšem v pozdější pokleslé e) i tam, kde k tomu ani podnětu nebylo, t. j. analogicky dle slabik měkkých ve spojení s hl. j (m. nechaj — nechej; najlepší — nejlepší; od tehda komp. tehdajší — pozd. tehdejší, pýcha rozvedeno v paycha, pak peycha); tyto tvary však vznikly teprve tehdá, když přehláska a v ě (e) dávno již byla provedena, t. j. ve stol. XVI. Nářečí východní této přehlásky nemají důsledně ani v kmenech ani v ohýbání slov. — Vedlé praslovanského střídání hlásky o — e (ženo — duše) v stč. jeví se také nedůsledná přehláska o v ě (oráčěvi, otcěvo, skopcěvina, tancěvati, R. Hrad.), která se nikdy úplně neujala a od níž jazyk opět se vrátil k o (oráčovi, otcovo atd., ale ovšem králevic). — Samohl. u zůstávala nepřehlášena nejdéle, totiž ještě v 1. třetině XIV. stol. Pak teprve i tu přehláska provedla se důsledně (z čiúti — číti, ščiuka — ščika, tešiúc — tešíc; tak i kmenotvorná přípona sloves tř. VI. praciji, povyšiji, koncem stol. XIV., kde u zase vráceno). Tvar nepřehlášený vedlé toho zůstal v některých nářečích, vzniknuv vypadnutím proniklé jotace, jak patrno u nářečí východních, kde nabyl i převahy nad tvarem přehlášeným.

Při hl. é (e) nastalo úžení, následek to pohodlného vyslovování (řéci — říci, po malý chvíli, v zemi řecký již stč.), jímž čeština novější od staré velmi značně se liší. Počátky změny té sahají již ve stol. XIV., hlavní rozvoj její náleží však teprve době střední (stol. XV. a XVI.). Obecná čeština tu postoupila ještě mnohem dále než jazyk spisovný. — Ve slabikách tvrdých takovéto í z é vzniklé rozvádělo se v ay a podléhalo pak týmž změnám jako ý; ke konci stol. XIV. rovněž v ay rozváděné, totiž přehlasování analog. v ey, a to dialekticky důsledně, kdežto jazyk spisovný podržel tu většinou ý, proti zúženému í pak zavedl opět é (všecky krále tatarský, -ay, -ey, ale v jazyce spis. pův. é; ovšem i jazyk ten má: pes — pejsek, vozík — vozejček). — Podobnému rozvádění podlehlo v době stč. ó, rozvedené v uo nejprve po retnicích, a to i v náslovných slabikách po předložkách ne-slabičných (v uočí, k uotci), ale brzy potom v té dvojhlásce u nabylo převahy a toto dlouhé u dle původu svého Blahoslavem značeno ů; v nářečích východních ó částečně zachováno, jinde (ve slov.) některá nářečí utkvěla na stupni 2. (uo). — Ke konci doby stč. také třetí dlouhá samohl. ú rozváděna v au, změněné v XV. stol. v ou; ale v pravopise udržovalo se au až po naše století. Na východě ú většinou zůstalo, k němuž se i nová čeština spisovatelů v násloví vrátila.

Veliká úchylka češtiny staré proti pozdější jeví se v dvojhl. ě (dlouhé ie), která buď poklesla v e (é) nebo se zúžila v í (stč. kniežě — kníže, čiešě — číše a pod.). Počátek těchto změn sahá již v doby nejstarší; způsob náš v pravopise ustálen v XVI. století. Tato dvojhláska ě (ie) byla střídnicí za stslov. a, ê, ę (též ve stažen.). Klesání její bylo nenáhlé; po l nezachovala se leč ojediněle, jinak do pol. XIV. stol. klesává jě, dě, tě, ně — v je, ďe, ťe, ňe, v 2. pol. XIV. stol. žě, šě, čě — v že, še, če, na sklonku XIV. a poč. XV. věku řě, zě, sě, cě přešlo v ře, ze, se, ce; ě zachováno jen po retnicích. Dialekticky (ve slov.) vymizelo i zde. L a r ve formě čr, žr, čl, žl, původně slabikotvorné, přijímá již v stč. hlásku průvodnou (e); tl a dl již ve XII. a XIII. stol. Také skup. pl má příkl. staré.

Hlásek měla stč. více nežli pozdější; mnohé z nich při rozvoji jazyka zanikají. Tak v středočeském nář. rozdíl mezi i a y mizí již počátkem XV. století (dle svědectví Husova), v téže době (dle téhož svědka) rozdíl mezi l a ł, tak i některé jiné hlásky; i dlouhé l a r z češtiny vymizelo (stč. tvŕžeti, tvŕščěti) a zachováno jen ve slovenštině.

Změny v souhláskách vůbec jsou mnohem řidší; hlavní jest rušení sykavek, kdekoli dvě se stýkaly (stč. ščít — štít, čřešně — třešně, řceš — rceš); v nářečích východních leckde skupiny ty zachovány hlavně působením polštiny.

Přízvuk staročeský byl vždy jednomístný, na slabice prvé, jako v západní slovanštině jest vůbec jednomístný; některé z toho výjimky pozbyly platnosti v době historické.

Změny v quantitě slabik jsou od dob starších velmi značny, ač čeština stará již měla dosti délek přízvukových, od nichž se později upustilo a zavedly se jiné; hbitější celkem nebyla stč. než nová; naproti tomu některá nářečí východní (slezské a sousední) délky úplně pozbyla; ve slovenštině ze dvou po sobě jdoucích slabik dlouhých jedna se krátí.

Ve skloňování hlavní změny jeví se při kmenech mužských, menší při ženských a středních. Rozdíl mezi životnými a neživotnými o-kmeny mužsk. proveden po většině již i v stč., ale jména živočišná řídila se neživotnými až do století XVI., tak že v době starší stojí vlastně proti sobě sklonění jmen osobných a neosobných (akk. chlapa, ale vedlé toho býk, vuol). Také v době starší vůbec o skloňování jména více rozhodovala koncovka nežli rod, kdežto nyní tomu naopak (súdcě stč. zcela dle róžě, sluha dle žena atd.) a tím řídilo se obyčejně i attribut. adjektivum. Většina změn ve skloňování vznikla ovšem analogicky pomícháním kmenů: gen. sing. syna (j. hada), m. synu (dle u-kmenů), plur. zase hadóv dle synóv (m. původního hadъ). Týmž způsobem v jazyce lidovém koncovka fem. mi (duál ma) převzata i do sklonění mužského. I celá sklonění se časem změnila, nehledíc ani k mocnému vlivu rodu; tak jména, utvořená kmenotvorn. přípon. -jan, -in (j. zeměnín, měščěnín), při nichž stč. plurál měl toliko příp. -jan, analogií změnila se tak, že obě ty přípony buď se podržovaly nebo v obou číslech vynechávaly. Jména v -tel stčesky v sing. a duálu skláněla se měkce, v plur. tvrdě, novočeština sklání je vesměs dle vzorů měkkých.

Duál stč. vyskytuje se ještě důsledně při jménech, mnohem méně u sloves, ale také u jmen poklesá ke konci doby stč., nejvíce však ve stol. XV.

Analogie působila také při adjektivech, kde sklonění jmenné se vytrácí již v stč. a převahy nabývají tvary složené (pilen — pilný), zvláště ve tvarech stupňovaných, jichž ani stč. již všude neužívá pravidelně.

V časování vývoj nejhlavnější jeví se v tom, že mizejí již od doby stč. a posléze vymizely jednoduché minulé tvary slovesné; ovšem aorist bezpříznakový u sloves kořenových nejeví se ani v stč. ve tvarech všech, ale ve stol. XIV. počíná mizeti a v XV. stol. mizí také aorist příznakový a imperfektum (onen tvořen od kmene infin., toto pravidelně od km. praesentního); za ně nabývají vrchu tvary složené. V 1. pol. XVI. stol. grammatikáŕ V. Philomathes pokládá tvar bíše již za takový archaismus, že jej chce z písemného jazyka vůbec vymýtiti. Avšak také některé tvary složené stč. vymizely, ač byly dosti husté: budu činil, když byl učinil (později opět obyčejné). Z tvarů jmenných vymizelo particip. praes. passivi, ovšem i v stč. vyskytující se jen jednotlivě a od pravidelné tvorby nejednou se uchylujíc; jinak je tu zajímavou změnou proti nč. okolnost, že stč. neutrum particip. řídilo se mužským rodem, kdežto nyní řídí se ženským (stč. dítě vida, běhajě — nč. vidouc, běhajíc). V 1. os. singul. indik. praes. m od km. bezesponových rozšířilo se tak, že nabylo převahy nad původním u; 1. os. védě, v stč. obyčejná, vymizela. Také některé tvary sloves kořenových (tř. I.) počínají ustupovati slovesům tř. II. (sahu — sáhnu, vladu — vládnu, padu — padnu; pod. skytu, přahu, sahu, vrhu a j.).

Ve skladbě z částí větných přívlastek změnil se nejvíce. Jazyky slovanské mají totiž obecnou náklonnost větné části rozvíjecí, které náležejí ke jménům, vyjadřovati tvarem adjektivným; odtud vazby, jako: syn Albrechtóv, řečeného Nedvěd; z králova Herodova města; po břěhovém přěplutí; ljudový dávcě (oppressor populi). Vazby takové později namnoze zanikly, ač v stč. vyskytují se pravidelně i v doslovných překladech (bibli Olomúcké, Žaltářích, Passionale); moc cizí patrně tehda neměla ještě převahy, jako později, hlavně působením humanismu. S tím souvisí také povědomost, že adjektivum samo o sobě nehodí se za substantivum, a proto stč. dávala mu častěji tvar substantivný nežli jazyk pozdější; tak z moudrý — mudřec, z chudý — chuďas a j.; jen v některých významech adjektivum samo bývalo v obyčeji, kde substant. snadno se doplňovalo; tak u jmen místních (Benešov, Chrudim, Jaroměř, Sadová a j.), úřadů (mýtný, důchodní, vrátná) a poplatků (památné, chomútné, cestné a j.); jinak doplňovalo se k adjektivu v stč. příhodné substantivum: věc, jmění, člověk atd.

Z pádů nejvíce změn shledáváme u genetivu, nebo dle předmětu akkusat. též leckterá slovesa genetivná přiklonila se k akkusativu. Také genetiv záporný z novější češtiny většinou se vytrácel. Vazby participiálné, v stč. tak hojné a pro větnou vazbu význačné, skoro vesměs vymizely; tak na př. vazby: jest ny tak s tobú radě, jenžto mi byl věrně slúžě (Alx.) a j. Za ně nastoupila vazba infinitivná neb opsaná.

Ve vazbě větné ukazuje se všude převaha souřadí nad podřadím později vyvinutým; z toho vývoje vznikly také případy pouhých pokusů přeměny vazby souřadné v podřadnou, zvláště při řeči nepřímé: praví Kristus, že trpím (m. trpí) nepokoj (Ráj d.), sv. Pavel vece Antoniovi, že ten havran mně (m. mu) na každý den chleba nosí (Pass.). Také v pořádku slov nastaly značné změny, nehledíc ani k nesprávnému slovosledu působením německým a latinským vzniklému; úsloví, jako: vidí mi se; sebe miesto; toho dle; byl bych toho nečinil a pod. v češtině pozdější se nevyskytují. — V negacích veliká změna vznikla z toho, že stč. spokojovala se vedlé zmnožení také negací pouze jedinou a mohla jí vyjádřiti plný zápor; na př. stč. každý nevie, nikto vie — nč. žádný neví; vše nebylo ztraceno (Alan) — nic nebylo ztraceno; ve všěch zemiech není tajno (N. Rada) — v žádné zemi není tajno; pod. nic protivného bude trpěti (Alb.) — nebude trpěti.

V kmenosloví zastarávala koncovka -yni (bohyni, hospodyni), též koncovka adjektivná -ujúcí, -ějúcí, kdysi hojně rozšířená, také staročeská jména národů v -in (Srbin, Rusin) jsou později vzácná; naproti tomu nepoměrně rozmohla se iterativa verba ve -vati proti dřívější hojné tř. VI.

Že také po stránce lexikální v jazyku nastaly přemnohé proměny, rozumí se samo sebou; jmenujeme tu některé výrazy zaniklé: zělo (velmi), cierkev, ľubiti, obih (prospěch); a tak i vazby slovesné: péci sě kým, smiech váleti kým. Že mnohá slova i význam změnila, souvisí s tímto mizením starých slov.

Veliká čásť těchto změn vykonala se do konce stol. XIV. a jimi nastal v celku stav nynějšímu podobný. Těmi také změnami vyvinuly se hlavní rozdíly mezi nářečím západním a východními. Ze stol. XIV. a částečně i z konce stol. XIII. zachovala se písemných památek českých řada velmi značná, některé pak jsou značně rozsáhlé (sborníky Štítenské), tak že možno nám tehdejší fasi jazyka znáti dosti podrobně; a mnohé ty spisy ukazují velmi patrně na značnou jeho dokonalost a rozvoj potěšitelný. Jedna toliko věc vadí poněkud znalosti úplné: neustálený pravopis, ač shledává se při něm zvláště v některých spisech patrná snaha po dokonalosti. Čeština totiž dle způsobu církve latinské, která velmi záhy v zemi nabyla převahy nad slovanskou, užívala také písma latinského, abecedou svojí pro značný počet hlásek staročeských naprosto nedostatečného; vyplniti nedostatek ten hledělo se různě; v latinských spisech, kde jména česká se vyskytují, nezřídka též písmeno značí hlásky různé (c = c, k), ve spisech českých dvě nebo více písmen spojovalo se k označení hlásky od lat. odchylné (cz, chz = č), což nazýváme pravopisem spřežkovým. Teprve koncem stol. XIV. v několika rukopisech počínají se jeviti pokusy znaménky nad písmeny položenými označiti hlásky, jichž latina neměla. Jeden takový pokus v soustavu uvedl M. Jan Hus, první theoretický znalec jazyka českého; navrhl totiž, aby nad písmeny, značící souhlásky od lat. odchylné (měkké i tvrdé), pro upozornění čtoucího dělala se odlišovací tečka, samohlásky dlouhé pak aby značily se čárkou; písmě složené zůstati mělo pouze pro ch. Důmyslná ta soustava dle zásady své zvána pravopisem diakritickým. Kromě toho však Hus přispěl také značnou měrou k ustálení jazyka spisovného. Káže i píše pro široké vrstvy lidu obecného nucen byl mluviti a psáti jazykem pokud možná nejvíce srozumitelným, čímž asi spisovná čeština tehdá nebyla, podržujíc nejednou formy již mizející nebo provádějíc nejedno pravidlo do lidu nevniklé. Proto Hus odchýliv se leckde od něho učinil základem svého jazyka spisovného mluvu lidu, hlavně okolí pražského, kde nejvíce žil. Ostatně již Štítný před ním proti obecnému zvyku theologů tehdejších o předmětech náboženských pojednával jazykem českým, což mu od duchovenstva i ve zlé vykládáno, ale jinak přidržoval se jazyka ve spisování tehdá obyčejného; Hus však vzdal se ve svých dílech také mnohých starších forem, jichž lid jako zastaralých již neužíval, a obrátil se k formám běžným. Při tom však nehověl chybám v jazyk se vluzujícím, nýbrž přidržuje se tvarů i hlásek správných, učí jich též užívati (na př. šetřiti rozdílu mezi l a ł, i a y, od Pražanů tehdá již zanedbávaného) a vybízí ku pěstování jazyka domácího. Tím Hus provedl obrození českého jaz. spisovného, kde hlavní změny jak hláskoslovné tak tvaroslovné byly již provedeny. Bohužel jako výborný pravopis jeho nebyl hned přijat, tak ani myšlénky jeho o jazyce spisovném nedošly plného a obecného souhlasu, nýbrž provedli je teprve podporovatelé a šiřitelé pravopisu Husova, Bratří čeští, ač se hned po době Husově vyskytl výborný spisovatel, který psal způsobem zcela podobným, totiž Petr Chelčický. Bohužel nastalé potom války a nadšení náboženské nebylo rozvoji jazykovému, jakož ani literárnímu příznivo, koncem pak stol. XV. počíná v jazyk český mocně působiti ruch cizí, známý pode jménem humanismu, který také u nás mysli zachvátiv zjevil se pro rozvoj písemnictví blahodárným, ale na rozvoj jazyka nepůsobil stejně prospěšně. Jest to vliv soustavný a trvalý, v nejedné příčině ještě mocnější při větší pokročilosti duchův u nás než starší moc němčiny, důležitá již od prvních styků s našimi sousedy západními, jíž lze přičítati leckterou svrchu vypočtenou změnu (v hláskosl. změnu ú v au, ý v ay, přehl. a — ě, ztrátu ł, y a j., v kmenosl. cizí přípony, na př. -ar, -er: rejthar, maléř a j.; ve skladbě přívlastky genetivné m. adjekt., akkus. po záporu, slov. museti, vazby: na čem dosti míti, větší než on a j.; ve slovníku: špic, šorc) a nejedno slovo s křesťanstvím k nám přišlé. Ani pozdější překládání Písem sv. a jiných knih theologických vedlé stálého styku s Němci a nepřetržitého užívání latiny v kruzích vzdělaných jako jazyka theologického a diplomatického nezůstalo bez významu a působení. Avšak soustavného „zdokonalování“ jazyka českého na základě latiny ujali se teprve humanisté; první z nich k účelu tomu pracovali Ř. Hrubý z Jelení, Vikt. Kornel ze Všehrd, Mik. Konáč z Hodíštkova. Však v překladech jejich jevilo se otrocké následování originálu, duchu jazyka namnoze odporné. Ovšem vedlé latiny ani němčina, která již ve XIII. stol. u vyšších stavů těšila se značné oblibě, jak dokazují hrady dle vzorů německých stavěné a německými názvy opatřované, němečtí básníci při českých dvorech královských a panských vítaní, svědectví kronikářů českých atd., nepozbyla této své moci, ač v městech po válkách husitských ustoupiti musila namnoze češtině. 0 tom svědčí hlavně hojnost německých cizomluvů v češtině, i v době největšího rozkvětu humanismu a také u Bratří (i Komenského) obyčejných; byloť zvykem již před Husem i po něm slovy německými kořeniti český jazyk spisovný. Takové působení cizoty nemohlo ani pro rozvoj jazyka býti bez významu, jak jsme toho příklady uvedli, odůvodňujíce je také okolností, že nářečí východní většinu starších tvarů v oněch případech podrželo. I z latiny přešla v době humanistické a pozdější nejedna vazba do češtiny, na př. infinitiv s akkusativem m. českého dativu a j.

Humanisté měli upřímný úmysl a snahu jazyk český běhy válečnými XV. věku pokleslý opraviti a rozhojniti, ale povedlo se jim to jen znenáhla a částečně, proto že rázu svého u nich pozbyl měrou značnou. Více užitku vzešlo nejen písemnictví, ale i jazyku spisovnému z působení Br. Lukáše v Jednotě bratrské, která pak přičiněním jeho a nástupců počala se účastniti ruchu literárního a zde ve stol. XVI. a XVII. provedla díla ceny trvalé, nad jiné souvěké plody literární netoliko po stránce obsahové, ale i formální nemálo vynikající. Přední místo mezí nimi náleží vzorným překladům Písem sv., pořízeným na základě skutečné theorie překladatelské. Kdežto totiž první humanisté překládali příliš doslovně, pozdější příliš volně, podávajíce spíše jen parafrase textů latinských, než skutečné překlady, zvláště děl básnických, Bratří záhy jali se zkoumati, pokud při tom převádění sluší šetřiti ducha jazyka domácího, aby smysl a význam originálu se neporušil, v čem duch jazyka záleží, jak se jeví atd. Při tom vyskytly se jim přirozeně také otázky, sluší-li ve spisech přidržovati se slov zastaralých, z mluvy lidové vymizelých, či rozhoduje-li v jazyce zvyk atd. A dávajíce si takové otázky předběžné Bratří stali se pravými následovníky J. Husi, jehož myšlénkám o jazyku spisovném i opravám pravopisným zjednali platnost. Ovšem Jednota v té době ku provedení toho úkolu byla nejzpůsobilejší, majíc při sborech školy, kde vzdělávala především češtinu, latiny méně dbajíc, při hájení pak učení svého nucena jsouc všímati si stránky jazykové. Vrcholu snaha o správnost překládání dostoupila jedním z předních členů Jednoty, Br. J. Blahoslavem, od něhož pochází též nejpřednější spis té doby o povaze jazyka českého, t. zv. Grammatika česká, ve skutečnosti a našem smysle spíše brus jazyka českého. V tom Blah. za předchůdce měl Ben. Optáta z Telče a Petra Gzela z Prahy, kteří r. 1530 v Náměští (Mor.) překládali Nový zákon a snesli se tu na určitém způsobu překládání a psaní, pokud totiž užívati budou tvarů starších nebo pokud říditi se budou zvykem, o čemž vydali r. 1533 spisek „Orthografia“, k němuž připojil mínění svá o překládání z latiny Václ. Philomathes s názvem „Etymologia“. Blahoslavovi dostaly se oba ty spisky do ruky, posoudil je, opatřil poznámkami a připojil své vlastní názory o překládání z latiny a řečtiny, založené na dlouholetém studiu všech překladů starších. Dle toho studia vydal i vlastní překlad Nového zákona, který brzy potom stal se základem velikolepého díla, Bible Kralické. V této bibli, jejímž dílem 6. byl onen překlad Nov. zák. Blahoslavův Bratří podali dílo po stránce jazykové výborné a pro budoucnost důležité, protože jím hlavně přispěli k ustálení jazyka spisovného. Blahoslav i jeho předchůdci jmenují také některé staromilce, kteří chtěli udržeti formy starší, jako Br. Lukáše, Jana Roha, Šimona Hájka, vydavatele jakéhosi brusu jaz. česk,, z čehož patrny jsou dva proudy, držeti se konservativně tvarů vymizelých nebo v obnově spis. češtiny opět následovati Husa, jako se to stalo v pravopise. Ovšem bratrský pravopis značí částečné zhoršení soustavy Husovy, nebo po c, s, z psali všude y, také spojku i psali y, v násloví místo u psali v, dlouhé i psali j (místo í) a za to ve dvojhláskách místo j psali y. Že Bratří rozhodli se pro formy „nejzvyklejší“, to souviselo s jejich poměry a lidovým rázem jejich církve, určené především pro široké vrstvy skutečných „bratří a sester“, ale vedli si při tom opatrně, vystříhajíce se zároveň slov nových, zbytečně tvořených; ovšem pak dle Blahoslavova mínění duch jazyka nejeví se ve tvarech a slovech, nýbrž ve skladbě, a v ní jsou Bratří značně konservativní a opatrní, přidržujíce se dobrých uznaných vazeb, zavrhujíce překládání doslovné. Proto překlady jejich měrou značnou hoví duchu jazyka českého.

Vedle Bratří k ustálení jazyka spisovného přispěla prosa historická, dříve již připravovaná domorodým a čistě původním jazykem právnickým, který má již ve stol. XIV. památky vynikající originálností a dodával prose histor. mnoho materiálu. Ovšem že i ve slohu historickém vyskytují se zhusta zvláštnosti době té namnoze společné, zejména hojně citátů, sentencí a míst ze spisů latinských, jež byly vítaným zdrojem učenosti. Avšak při tom třeba připomenouti, že kromě práv o vědecké prose v té době u nás mluviti nelze, jako ani v zemích sousedních, nebo vědy a vůbec nauky, jakož i většinou básnictví (veršování) pěstovány latině, a veškero české písemnictví bylo prostonárodní. Že tedy mimo písně duchovní ani o českém jazyku básnickém nelze mluviti, rozumí se při povaze tehdejšího českého veršování na př. Š. Lomnického) samo sebou. Působením Bratří, prosy historické a humanistů jazyk český spis. pokládati lze ve 2. pol. stol. XVI. za ustálený, a grammatika česká Vavř. Benedikta z Nudožer (z r. 1603) podává nejprve celou jeho theorii, a to způsobem dosti přehledným. Snahy o zvelebení češtiny nebyly marny. Již stol. XVI. mělo řadu mužů, kteří prosou českou vládli bezvadně, jak i sám zástupce té doby, Dan. Adam z Veleslavína. Pokrok pak znamenáme ještě u Karla St. z Žerotína a Jana Am. Komenského, u nichž snahy bratrské a humanistické takřka splynuly. Oba užívají češtiny velmi dobré, u Žerotína pak vidíme i snahu, rhetorickou stránkou slohu vyrovnati se vzorům starořímským. Že ovšem duchu jazyka bylo při tom nejednou poddati se této snaze, nemůžeme neuznávati; ale také lahoda jazyka Komenského a péče o jeho dokonalost svědčí o tom, že velikán tento znal češtinu dokonale. Ztrátou jeho „Pokladu jaz. českého“ vznikla tedy nenahraditelná škoda našemu jazyku. Bohužel ani v těchto slavných dobách před válkou třicítiletou jazyk náš netěšil se obecnému uznání v zemích českých, bývaje i od Čechů zanedbáván, že k tomu bylo třeba nejen častých domluv spisovatelů, ale i nálezů sněmovních, aby se ho dbalo. Značnou vinu v tom mělo i utraquistické a katolické (jesuit.) školství tehdejší, které jazyk český ze síní školských skoro úplně vymýtilo. I stálé styky Čechů s nekatolíky německými nedopouštěly zapomínati jazyka sousedů západních. Že pak ve válce 30leté a po ní při neblahých poměrech politických a smutném stavu vzdělanosti vůbec ani češtině spisovné valně se nedařilo, je přirozeno. Nejlepší znalci byli mezi nekatolíky, a ti vypovězeni byvše zahynuli v cizině, následovníků pak při pokleslém školství bylo málo. Čím dále i povědomost ústrojnosti jaz. č. klesala, přijímány v češtinu spisovnou vulgarismy a tvořena slova nová, nezřídka nesprávná. Také některé změny nové připadají v tuto dobu; tak poklesnutí infinitivu z -ti v -t, zúžení provedeno i při lé — a v kmenech (lupének — lupínek, kamínek), také místo třmi ujalo se třemi. Úpadek jazyka jeví se již v mluvnici V. Rosy (Čechořečnosti, vyd. 1672), vrstevníka Komenského, jenž přijímá formy nesprávné a zvláště tvoří slova neústrojná, ač o dobré jeho vůli a smýšlení poctivém nelze pochybovati. Také vrstevník Rosův, jesuita Mat. Šteyr, ač starších spisů Bratří českých znalý, připouští již nejeden vulgarismus, jichž v jazyku spis. pak čím dále tím více přibývá. V pol. stol. XVIII. porušenost tato dostupuje vrcholu v pověstné grammatice J. V. Pohla (vyd. r. 1756), jenž „bezzákladný običeje někdejších českomor. bratru a krajinohubnych žižčanu“ (!) za nic nepokládaje, tvořil slova po své vůli a nanesl do češtiny spousty nesmyslných tvarů. I náboženské spisy, v té době hlavně od jesuitů pro lid český vydávané, jsou žalostným důkazem úpadku tehdejšího česk. jazyka spisovného, jenž v podobě namnoze ryzí zachoval se jen v chatách veských. Že pak porušenost a chudoba tehdejší spisovné češtiny byla úplnou protivou jaře zkvétající literatury a jazyka německého, stavové vyšší a kruhy vzdělané úplně se odvrátili od ní a obrátili se k němčině.

Ale právě tato porušenost a pokleslost vedla mnohé muže vlasti a jazyku milovné ke snaze povznésti jazyk český k novému rozvoji, když byl již i ze škol vykazován a takto prohlašován za jazyk mrtvý. Znaliť dobu starší, formou vynikající, a ovšem tedy pokládali za svůj úkol vzkřísiti povědomost jazykovou a ukázati, jak dobrá čeština vypadala. Přípravou k tomu byla již mluvnice Slováka Pavla Doležala (vyd. 1746), správností svou i lepší než Rosova, připravující také vědecké rozdělení českých sloves, a mluvnice K. J. Thama, hlavně však práce zakladatele slavistiky Jos. Dobrovského, jehož mluvnice (vyd. r. 1809) vždy zůstane pevným základem správnosti jazyka českého; kromě toho přispívalo ke znalosti češtiny čítání a opětné vydávání dobrých spisů starších. První zásluhu tu má Fr. F. Procházka, který povzbuzen jsa od Fort. Duricha jazykem pozměněným vydával dobrá díla staročeská a postaral se též o nové vydání české bible, k čemuž s Durichem použili i Bible Kralické. Po něm starší spisy pro lid dobrým jazykem vydával a také nové dobré spisoval V. M. Kramerius, jehož správná dikce obecně byla proslulá. To však byly teprve přípravy, jak svědčí prvé pokusy básnické, které jevily více dobré vůle než skutečného nadání. Pravou cestou k cíli vzkříšení jazyka česk. dal se teprve Jos. Jungmann, ukázav jak v básnictví, tak v některých oborech prosy vědecké, jak třeba jazyk spisovný povznášeti, aby byl schopným nástrojem k vyjadřování různých pomyslů novověkých. Jazyk básnický totiž v dobách nejstarších jeví ovšem značnou dokonalost, pokud hledíme k ryzosti a bohatství výrazů i ke stránce formální, ale již ve XIV. stol. chýlil se k úpadku a ve střední době kromě básnictví duchovního nemůže se honositi vynikajícími pěstovateli, kteří by podobně geniům jinonárodním jej byli povznesli; ježto však doba nejstarší, i nám jen zlomkovitě známá, byla počátkem tohoto století takřka zcela nepřístupna, proto nezbývalo než chudičký a zanedbaný jazyk způsobem rozumným a správným rozhojňovati, aby stačil i ku překládání básní z přebohaté obrazivosti básnické vyšlých, jako byla Châteaubriandova Atala a Miltonův Ztracený ráj, o něž se Jungmann pokusil a v nich ohromné obtíže v cestu se stavějící překonal, jsa v pravém smyslu šťastný „novator verborum“, čerpající hlavně odtud, odkud bylo nejpřiměřeněji, z nářečí a příbuzných jazyků slovanských. Již v těchto dobách pokusů překladatelských Jungmann také umínil si pokusiti se o sebrání v celek veškerého slovného pokladu jazyka česk., aby spisovatelům byl na snadě při jich pracích, a z té snahy vznikl po 30 létech jeho slovník. Kromě jazyka básnického však Jungmann usiloval též o zdokonalování prosy české a o založení nové prosy vědecké. V dobách úpadku jazyka česk. totiž stal se ve vědách pokrok ohromný; mnohé nově vznikaly a téměř všecky počínaly se již v polov. XVIII. stol. pěstovati jazyky domácími. Protože však v době starší písemnictví české nebylo vědecké, než určeno potřebám hlavně širších vrstev čtenářstva, nezbývalo než prosu vědeckou teprve utvořiti, kromě snad oboru historického a zvl. právnického, jež honosily se slohem pokročilejším i podrobnou terminologií domácí. Také názory vědecké se od XVI. a XVII. věku velmi změnily, jak o tom svědčí pěstování literatur staroklassických, dříve vítaných to studnic pěkných a vtipných myšlének, nyní vzorů dokonalosti formálné, již bylo jednak domácími jazyky napodobovati, jednak umělými překlady vystihovati. V jiných vědách soustava logická teprve vznikala, a jako činili jiní jazykové kulturní, že z latiny vše převáděli a pro potřebu domácí nové tvořili výrazy, tak nezbývalo než jednati také našim křisitelům. Jestliže tedy odpůrci Jungmannovi a staromilci (Jan Nejedlý a jeho přátelé) žádali, aby nová čeština v ničem se neuchylovala od vzorů z doby Veleslavínské, požadavek ten nebyl správný, aniž mohla na tom základě vzniknouti nová, lepší doba jazyku českému. Naproti tomu snahu Jungmannovu o nové pěstování a rozhojňování spisovné češtiny právem pokládáme za nezbytný požadavek pokroku a rozvoje živého jazyka. Jungmann určil i prameny, odkud by se toto rozhojňování bezpečně mohlo díti (na př. ve spise Beleuchtung der Streitfrage über die böhm. Orthographie, 1829, str. 65): a) z nejstarších památek jaz. česk., kde ukazuje se nejstarší jeho tvářnost; b) ze spisů stol. XIV. a XV., kdy forma stará měnila se v novou; c) ze spisů stol. XVI. a XVII., podávajících nový tvar češtiny v podobě čisté; d) z krajinných zvláštností češtiny, zvl. na Moravě a na Slovensku; e) ze spisů novočeských; f) z příbuzných jazyků slov.; g) z vnitřní tvořivosti skládáním a odvozováním; h) doslovnými překlady z jaz. cizích. Na tom základě zdokonalila se němčina, dovoleno tedy užívati ho i pro češtinu. Slova pak bráti jest nejprve ze spisů domácích a to současných, pak teprve starších a nejstarších, z jiných jaz. slov. raději z bližších než vzdálenějších; ovšem pak slova ta bylo třeba přizpůsobiti češtině. Názvosloví vědecké bylo vybírati odkudkoli, nebo tu nebylo ještě nic vykonáno a neprávem tedy se vytýkalo, že spisovatelé užívali příliš slov neznámých; nezbývaloť než tak jednati, jen byl-li pramen čist a slovo neodporovalo tvořivosti jazykové. Hlavní zásluhu tu vedle Jungmanna, jenž ve „Slovesnosti“ zavedl hlavně české výrazy slovesné, měl Jan Sv. Presl pro názvosloví přírodních věd, Fr. Palacký a A. Marek pro názvosloví filosofické. Upříti ovšem nelze, že všecky názvy na poprvé se nepovedly, že mnohdy přestřeleno a proto později od názvů těch se upustilo, jak ukazují slova: umnice (logika), libomudrctví (filosofie), souputník a j.; avšak při prvních pokusích jinak nebývá. O ustálení vědeckého názvosloví pak pracoval P. J. Šafařík.

Také jazyk básnický po Jungmannových počátcích brzy velmi zdokonalen prvními skutečnými básníky novočeskými, J. Kollarem a Fr. L. Čelakovským, kteří způsoby většinou šťastnými rozhojňovali češtinu novými případnými obrazy; po nich pokoušeli se o to i jiní básníci doby vlastenecké. Že při tom bráněno libovůli a nebylo volno komukoli samostatně a po své hlavě pokoušeti se o zdokonalování a zvelebování spisovné češtiny, seznáváme z článku Jungm. „0 různění českého písemného jazyka“ (v ČČM. 1832, str. 165), kde stěžuje si do zbytečného drobení češtiny. Slova jeho týkají se filologisování J. Kollara, jenž ve vyd. „Slávy Dcery“ z r. 1832 chtěl uskutečniti myšlénky „o libozvučnosti řeči českoslov.“, rozhojňuje slova na nepravých místech vokalisací (sluza m. slza) a jazyk novými formami (inf. perf. strávivšeti) a utvořiv tak novou, dle mínění svého ideální češtinu. Jeho příkladu následovali hned někteří spisovatelé zejména na Moravě a tvořili si jazyk i formy, jak jim vkus jejich to velel, k nemalé ovšem škodě věci české. Hráze tomu tvoření libovolnému položeny vydáním velikého Jungm. Slovníku (1835—1839), kde doklady hojnými dokázáno, které slovo je historicky oprávněno, které pak utvořeno nedávno a jak; normy té při tehdejším nedostatku v užívání spisovné češtiny bylo velmi potřebí, protože v knihách bylo ještě dosti vad jazykových, spisovatelé vyučili se na němčině a češtinu pěstovali jen z lásky a sebezapření; proto bylo jim třeba podkladu správného na jazyku starším, tedy znalosti historického vývoje češtiny. Již Dobrovský (1779) a po něm Jungmann prohlašují historický slovník a mluvnici za nejdůležitější základ správnosti jazyka spisovného. Historická mluvnice obsahuje popis forem jazykových v jednotlivých dobách literárních, slovník pak podává rozvoj významu slov od té doby, kdy se vyskytují v písmě, až po dobu nejnovější nebo po ten čas, kdy slovo mizí. Jungmann úkol slovníku z velké části provedl, jak na dobu jeho bylo možno, pokus pak první mluvnice staročeské pochází od P. J. Šafaříka („Počátkové stč. mluvnice“, úvod do I. dílu „Výboru z liter. české“). Šafařík neobsáhl tu výkladem veškerého bohatství forem stčeských, zejména skladby povšiml si velmi málo; ale přece povedlo se mu vysvětliti nejednu formu potud nejasnou (lok. v -ás, aor. silný a j.). V té právě době dokonány také poslední opravy v pravopise bratrském, většinou navrácením k soustavě Husově: Jos. Dobrovský navrhl t. zv. změnu analogickou, aby totiž po c psávalo se vždy i, po s a z pak y jen tehdá, kde analogie toho žádá. Odpor novotě té činili stoupenci J. Nejedlého, ale koncem let dvacátých tohoto století přičiněním hlavně Jungmannovým přece provedena. V létech čtyřicátých začalo se psáti m. j — í, m. v v násloví u, konečně m. w — v, m. au — ou, čímž pravopis novější ustálen. Dobu nejnovější spisovného jaz. českého lze charakterisovati takto: vysoký rozvoj básnického jazyka, rozhojnění prosy vědecké případnějším názvoslovím, též vzdělání krásné prosy prospívající belletrií. Při tom zvláště v posledních dvacíti létech snaha o správnost způsobila hojné broušení jazyka, v mnohých věcech oprávněné, ale mající své výstřelky v neméně častém přebroušení a pabroušení. Poznání starších fasí jazyka staví se na stanovisko čistě vědecké a dospělo v nejedné příčině výsledků velmi důležitých, zprvu hlavně badáním prof. M. Hattaly a pak zejména soustavnou prací prof. J. Gebaura. (Viz ostatně Dějiny literatury.) Nové změny jazyka jsou hlavně tyto: restaurace správných vazeb přechodníkových, obnova supina, některých vazeb slovesných (záporného genet. a předložkového), záslovného ť, ď a j. JNk.