Ottův slovník naučný/Čechy/Dějepis politický

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Čechy: Dějiny, dějepis politický
Autor: Josef Kalousek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 208–209. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: České dějiny

Výměr. Dějinami českými rozumíme dějepis státu českého a obyvatelstva jeho čili politického národu českého. Hlavní součástkou státu českého byla země Česká a vedlé ní země Moravská; také sice celé Slezsko a Lužice Horní i Dolní dlouhou dobu náležely ke státu českému, nepřilnuly však k němu nikdy tou měrou, jako Morava, poněvadž jednak prvotní obyvatelstvo jejich nebylo české, než polské a srbské, jednak a nejhlavněji proto, že ty země byly již převahou zněmčeny, když ve XIV. stol. dostaly se pod správu králů českých. Drobné odvislosti koruny České v sousedních krajinách německých, totiž rozmanité hrady se statky, města a krajiny, které dílem bývaly v přímém držení králů českých, více však stávaly toliko pod jejich vrchním lenním panstvím, nikdy nepadaly valně na váhu, vyjmouc Chebsko, které konečně se sjednotilo se zemí Českou. — Obyvatelstvo státu českého, hledíc k Čechám a Moravě, bylo prvotně jenom české neboli českoslovanské; tento národní živel jest zakladatelem státu českého, dal mu první dynastii, a také později za panství rodů cizího původu zůstal vždy nosičem myšlénky státu českého, kterýž tudy s národností českou zároveň se povznášel i upadal. Avšak obsahem dějin českých, jakož František Palacký s oprávněným důrazem vytknul, jest s velkou čásť vzájemné stýkání se živlu českého s německým, které se dálo způsoby mírnými i válečnými; konkurrence tichá i zápasy hlučné mezi těmi národními živly vedly se s měnivým štěstím, úhrnný výsledek však jest, že živel německý nabyl mnoho půdy v zemích českých. Slované v Čechách a na Moravě po celou dobu toho zápasu národního, jenž trvá již tisíc let, stále, ač někdy zvolna, jindy rychle, přijímali od západních sousedů svých způsoby, zvyky, kroje, řády společenské, zákony a práva, vypůjčujíce je sobě nebo je napodobujíce; kromě toho Němci z krajin cizích stěhovali se do zemí českých, v prvních stoletích sice jen po různu nebo jednotlivě, ale od počátku XII. věku valně, usazujíce se mezi Čechy; tento příliv obyvatelstva německého a následující z něho němčení se mnohých Čechů zastavily se sice válkou husitskou v XV. stol., obnovily se však již o sto let později účinkem lutheranismu a dynastickým spojením zemí českých s rakouskými, pak obzvláště převratem bělohorským. Mezi tím mnozí Němci i zněmčilí Čechové zase přijali jazyk český, a není jisto, zdali v Čechách a na Moravě se poněmčilo Více Čechů nebo počeštilo-li se více Němců; celkem však nynější výsledek tisíciletého pronikání se těch dvou živlů jest ten, že obyvatelstvo jest se dvě třetiny české a s jednu třetinu německé. Následovně politický národ český, jehož minulé osudy vypravuje dějepis český, jest národem dvoujazyčným; jinými slovy: dějepis český vypravuje o minulosti státu českého a obyvatelstva jeho českého i německého.

Ježto o Moravě i o ostatních bývalých součástkách státu českého jedná se pod jinými záhlavími, budeme v tomto článku přihlížeti skoro jen k minulosti země České a obyvatelstva jejího, a to jen ku příběhům politickým, ponechávajíce dějiny zřízení státního a společenského, církve, jazyka a literatury, umění a j. článkům jiným. Nad to i při vypravování příběhů politických musíme se obmeziti, tak sice, že budeme stručně vytýkati jen nejdůležitější z nich, pokud toho žádá příčinná souvislost mezi nimi a spojitost celých pásem dějinných; výklad této souvislosti jest zde hlavním účelem. Podrobnosti mnohé zde pominuté najde čtenář pod záhlavími panovníkův a všelikých jiných vynikajících osob, dílem i měst a míst, k nimž zde obecně odkazujeme.

Rozvrh. Dějiny české bývají rozdělovány rozmanitě; každé rozvržení může býti hájeno některými důvody, a rovněž proti každému rozvrhu mohou se uváděti námitky; pokračovalť vývoj z pravidla znenáhla, zřídka skokem patrným; události válečné, které někdy rázem proměnily stav věcí, mívaly také své nenáhlé přípravy a příčiny v minulosti a své následky teprve v budoucnosti. Zjevné epochy neboli rozhraní mezi dvěma rozdílnými dobami jsou dvě: vypuknutí války husitské při smrti krále Václava IV. r. 1419 a bitva bělohorská r. 1620; dvoustoletá doba mezi těmito dvěma událostmi slušně nazývá se středním věkem v dějinách českých. Co předchází před bouří husitskou, jest věk starý, co po bitvě bělohorské následuje, jest věk nový. Každý z těchto tří věků může se děliti dále v menší oddíly. Ve starém věku rozeznáme snadno: a) Dobu předslovanskou, jdoucí od časů nepamětných až asi do r. 500 po Kr., kdež Č. a sousední země obývány byly národy dílem zcela neznámými, dílem málo známými. b) Doba pohansko-slovanská, skončivší se křtem knížete Bořivoje okolo r. 880, též jen málo zprávami historickými osvětlená. c) Doba prvních knížat křesťanských do smrti Boleslava II. (999) vykazuje se nadějným vývojem státotvorným; ač poplatnost k říši Německé, počatá v době pohanské, upevnila a rozmnožila se závislostí církevní, přece moc knížecí znamenitě se povznesla jak odstraněním soupeřící moci vévod kmenových v zemi České, tak i výbojem v sousedních zemích slovanských. d) Doba knížat a prvních králů mezi l. 999—1197 vyznamenává se velkým kolísáním vývoje státního mezi zdárným pokračováním ve snahách přejatých z doby předešlé a mezi úpadkem přivoděným nejvíce různicemi o trůn; závislost na Německu dosáhla v této době svého vrcholu. e) V době králů z rodu Přemyslova (1197—1306) stát český zmohutněl dosaženou velkou samostatností naproti Německu a současným přestáním různic o trůn; zároveň však položen zárodek k budoucímu úpadku státu českého přivoláváním hojných osadníků německých do země. f) V době 1306—1419 království České, hlavně zásluhou Karla IV., dosáhlo moci, slávy a blahobytu hmotného i duševního, jakého na starých zděděných základech jen schopno bylo; také národnost česká začínala se vzmáhati naproti německé. g) V době husitské 1419—1526 národ český dobyl si slávy válečné a zatlačil doma živel německý do pozadí; zároveň však nastalý rozpor náboženský a zostřený rozpor národní přiváděl stát český do krajního nebezpečenství v přítomnosti, a za slabých Jagellovců přílišným vzmožením se šlechty a porobou uvalenou na lid obecný položeny jsou nové zárodky k budoucímu úpadku a pádu státu i národa českého. h) V době prvních králů z rodu rakouského 1526—1620 nevázanost šlechty a nekatolické náboženství většiny obyvatelstva nestačily odolávati opačným snahám nové dynastie, jejíž moc zakládala se také na držebnostech mimočeských; na místě žádoucí vzájemné důvěry a lásky mezi poddanými a panovníkem vedl se skrytý a chystal se zjevný boj na život a na smrť mezi aristokratickou anarchií a absolutismem, mezi protestantismem a katolicismem. Boj ten rozhodl se bitvou bělohorskou ve prospěch absolutismu a katolicismu. i) V době pobělohorské 1620 až 1745 vítězný absolutismus doprovázen byl bídou hmotnou a pokleslostí duševní, a ztrnulostí svých obyčejů vládních znemožňoval všelikou nápravu; koruna Česká i v této době na zevnějšek trvala jakožto zvláštní stát, národnost česká však bez rozsudku samým návalem skutkův odsouzena, jak se podobalo, k zahynutí. Brzo po ztrátě Slezska r. 1745 Marie Terezie zahájila dobu reforem, které směřovaly k povznesení moci státní jednak nápravou nesnesitelného postavení lidu selského, jednak však také slitím zemí českých s rakouskými a jinými ve stát jeden, a v dalším pokračování měly také zubožené zbytky národnosti české školami převésti k národu německému; opravdu však všemi těmi reformami nastalo nové vzpružení živlu českého, které v našem století vedlo k vývoji dříve netušenému.