| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Čaroději |
| Autor: |
Jan Hanuš Máchal |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. S. 861–862. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Čarodějnictví |
Čaroději (staroslověn. чародъй, чародъіати) nazývají se lidé, kteří pomocí rozmanitých čar a kouzel konají věci nadpřirozené, jiným smrtelníkům nemožné. Původ čarodějství třeba klásti do nejstarší doby člověčenstva, kdy bylo v úzkém spojení s náboženskými výkony. Dějiny starého věku učí, že čarodějství v dobách pohanských spojeno bylo s kněžstvím; kněží indičtí, perští, chaldejští, egyptští a jiní byli zároveň č.: chodili vzduchem, zaháněli krupobití a bouřku, vyluzovali jiskry z hvězd, hojili nemoci, věštili budoucnost a p. U Řekův obmezovala se čarodějná moc kněží hlavně na věštění a předpovídání budoucnosti, za to u Římanů bylo čarodějství záhy zakořeněno, bezpochyby vlivem Etruskův a Sabinů; svědčí o tom zvláště zákon římský, t. zv. desíti tabulí, který zapovídá dělati bouřky a krupobití, přeháněti obilí s cizího pole na vlastní a jiná kouzla. Také pohanští Němci a Slované, pokud se u nich zvláštní stav kněžský vyvinul, připisovali kněžím svým moc čarodějnou. Národ židovský pokládal čarodějství za dílo zlého ducha, a tento názor přijalo též křesťanství. Křesťanství pak majíc všecky pohanské bohy za běsy, t. j. zlé duchy, prohlašovalo také vyznavače jejich za služebníky běsovy čili č-je. Tím způsobem se stalo, že i jednotlivé bohoslužebné obřady pohanské, pokud se jejich památka v lidu zachovala, klesly na pouhé pověry, tvoříce podstatnou čásť pozdějšího čarodějství. K vývoji čarodějství ve středověku přispělo také nedokonalé poznání vědecké. Učenci přírodními vědami se zabývající považováni byli za lidi vyšší, mocí obdařené, a mnozí z nich nevědomý lid úmyslně v domnění tom utvrzovali, tak že si učence středověkého o přírodě badajícího sotva bez kouzelných příznaků mysliti můžeme. Mystický středověk byl vůbec čarodějství v té míře přízniv, že v něm netušeného rozšíření došlo. Pozdější theologové rozeznávali celou řadu jednotlivých druhů č-jů. Český spisovatel Matouš Konečný († 1622) jmenuje ve svém spise »Theatrum divinum« tyto druhy č-jů: věštce, kteří z nadšení ďáblova tajné nebo budoucí věci předpovídají; planetáře, kteří z planet o budoucích osudech věští; čarodějníky, kteří rozmanitých figur, čar a slov i z písma svatého užívajíce, nadpřirozené věci tvoří; kouzelníky, kteří obzvláště zrak lidský mámí; losníky, kteří losů při kouzlech užívají; zaklinače, kteří služeb satanových k čarování užívají; hadače, kteří z rozmanitých zjevův o osudu hádají; černokněžníky, kteří duchy z hrobů vyvolávají a pomocí jejich divy tvoří. — Vedlé č-jů vyskytují se ve středověku u větší ještě míře čarodějnice, které považovány byly za milenky ďáblovy. Církev katolická vystoupila se vší přísností proti čarodějství a začala domnělé č-je a zvláště pak čarodějnice krutě pronásledovati; nejvyššího stupně dosáhlo pronásledování toto v XV. a XVI. stol. Soudy nad čarodějnicemi, mučení a pálení jich náleží k nejsmutnějším zjevům poblouzení ducha lidského. Nejvíce čarodějnic upáleno bylo v Německu a v zemích románských, méně v zemích slovanských; v Čechách vzmohlo se teprve po bitvě bělohorské a zákonitě zrušeno bylo v Rakousku z části za Marie Terezie (1768), úplně pak za císaře Josefa II. (Více o tom viz: Oběti pověry. O čarodějství a pronásledování jeho v zemích křesťanských. Matice lidu, 1871, roč. V. č. 6.) — Vedlé obvyklých slov čaroděj, čarodějník, čarovník, téměř všem Slovanům známých, zajímavy jsou některé názvy prostonárodní, které se u Slovanů č-jům přikládají a z nichž jednotlivé stránky jejich činnosti poznati můžeme. U Rusů známo jest jméno koldun, souvisící bezpochyby s vlastním jménem Chaldej; kromě toho vyskytuje se kudes, kudesnik, dial. též okudnik, což se na staroslov. коудити, srb. kuditi (= haněti, tupiti) vztahovati zdá. Se slovem влъснѪти (= breptati) souvisí staroslovanské влъхвъ (věštec), rus. volchv, volchit, chorv. vuhvec, vuhovec; od slovesa bajati (= čarovati, srv. čes. bájiti) odvozuje se název staroslovanský баіальникъ, slovin. bajalec, srb. bajač. Poněvadž č-j dle názoru lidu obdařen jest věděním větším než člověk obyčejný. sluje bulh. a srb. vještac, sloven. vedomec, rus. vědьmak, vědun, věščun, čes. věď; od slova znáti odvozena jsou jména ruská a maloruská znachar, znachor. Ježto znají tajemnou moc bylin, říká se jim rus. travovědi, od slovesa vražati (= věštiti, rus. vorožitь, vorožbitь, pol. wrožyć) odvozeny jsou názvy chorv. vraž, rus. vorožbitъ, pol. wrožbit; ze slova šeptati (tajemná slova) vykládá se ruský název šeptun. Z cizích slov vytknouti sluší sloven. strigón (z ital. strega, čarodějka), chorv. maćionik (z ital. magia), slovin. coprnik (z něm. Zauberer) a j.
Ml.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Čarodějnictví