Otcovské radosti pana Motejzlíka

Údaje o textu
Titulek:	Otcovské radosti pana Motejzlíka
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Humoristické listy, roč. 55, č. 33. str. 394 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	02. 08. 1912
Licence:	PD old 70
Volné pokračování: Druhá řada otcovských radostí pana Motejzlíka

Pan Motejzlík měl velkou radost, že se stane otcem. Ještě dávno před tím, než se mu narodil synáček, chodil po všech známých a vykládal, že už se mu dítě narodilo.

V mnohých případech styděl se za to, že by se mu mohla narodit dcera, vykládal tedy, že se mu narodil chlapeček. Někde opět, aby se nezdálo, že se příliš chlubí, říkal, že má děvčátko. Asi ve třech, ve čtyřech případech říkal, že neví, co to je. Nakonec si to všecko spletl a když opět přišel ke svým známým, na dáno otázky odpovídal obyčejně opačně. Kde dřív říkal, že má chlapečka, tam říkal, že má dcerušku. A tak to všecko proplítal novou a novou lží, šel dokonce ve své drzosti tak daleko, že mluvil o dvojčatech a v restauraci pana Brejšky vykládal dokonce o nějaké zrůdě, se kterou vydělá strašně peněz. Nakonec sám nevěděl, co se mu narodí. A když konečně přicházel onen okamžik, kdy se měl státi otcem, u přítomnosti tchyně a tchána zmizel do nejbližšího okolí, kdež u uzenáře, u pekaře, v lékárně, ve dvou hostincích, v jedné vinárně říkal, že je to již hotová událost, a opět to šlo tak lživým, prolhaným způsobem, děvčátko, chlapeček — chlapeček, děvčátko — dvojčátka, trojčátka — chlapeček, děvčátko — děvčátko, chlapeček — zkrátka, nechal si zadní vrátka otevřená. A když měl ve vinárně pátou čtvrtku vermoutu v sobě, zvolal: „Ani nevíte, jak jsem šťastnej!“ a šel domů.

A když překročil práh svého bytu, vynadali tchán, tchyně, bába dobrému panu Motejzlíkovi ponejprv surovců. A byl pan Motejzlik takovým, aby zasluhoval této přezdívky? On jen očekával radostnou událost a on se radoval. Byť by byl i vypil kolik vermoutu při té příležitosti a kolik piv, neb příležitost dělá zloděje, v jeho duši panovala světlá radost, že dává světu potomka, že rozmnožil český národ a na konec ta neskonalá blaženost, že se stává pomalu, ale jistě otcem.

Zatím co tchán v kuchyni mluvil dobrému panu Motejzlíkovi do duše, aby nyní pamatoval na všecky své povinnosti, aby, že se stane otcem, nebral tak na lehkou váhu, aby se vzpamatoval, dokud není pozdě, a aby nebylo pozdě, poslal mu pro sodovku. Než však sodovku přinesli, stal se již pan Motejzlik otcem. A když babička přinesla to červené robátko, chytil je pan Motejzlik a už s ním byl na chodbě. Chtěl je ukázat vedle sousedům. Vyrvali mu je a pan Motejzlik křiče v nočním tichu po domě: „Já mám synáčka,“ seběhl dolů, otevřel si klíčem domovní dveře a běžel do protější restaurace. Tam poručil deset piv a řekl, že má synáčka. Poněvadž před tím před půl hodinou vykládal tam, že má dcerušku, nastala z toho hádka, při čemž pan Motejzlik vykřikl: „Já to musím lepší vědět!“ Nějaký občan při tom podotkl, že pan Motejzlík vůbec žádné dítě nemá. I lvice brání své mládě, natož pan Motejzlík! Rozehnal se po pomlouvači, ten se nedal, chytil pana Motejzlíka za nos a za přispění svých přátel vynesl pana Motejzlíka na ulici.

V nočním tichu podepřen jsa o zhaslou svítilnu počal přemýšlet pan Motejzlík o životě. V jeho duši defilovala stará pravda, že když někdo mluví pravdu, že se mu nevěří. Po ní přišla myšlenka na potupu a za ní nakonec zářně zasvítila velká, vznešená rozkoš z otcovství, pýcha otcovská, která dala určit směr krokům páně Motejzlíkovým přes ulici za roh do vinárny.

Tam posadil se za stůl a poklepávaje paní vinárnici na rameno řekl: „Tak mám synáčka.“ „Ale, pane Motejzliku, co to říkáte, vždyť jste právě před třičtvrtě hodinou vyprávěl, že se vám narodila dvojčátka, obě holčičky." Najednou to všecko přišlo panu Motejzlikovi strašně líto. Složil hlavu do dlaní, dal se do tichého pláče. Jaký je lotr. Ještě než se mu jeho první dítě narodilo, už ho přelhal. Pozvedl hlavu a dívaje se uslzenýma očima na paní vinárnici i řekl plačtivým hlasem: „Dejte mně čtvrtku vermoutu.“ „Nestydíte se, to jste otec,“ řekla pani vinárnice, „takhle přebrat, zatím co máte být doma a kdo ví, jest-li máte vůbec nějaké dítě, vždyť mluvíte samé nesmysly.“

„Ale zapřísahám vás, paní vinárniková, mám chlapečka padesát pět centimetrů dlouhého, jemnými chloupky porostlého, úplně červeného, otec je zdráv.“ „Tak nedělejte dlouhé řeči a běžte spát, řekla jsem vám už, že vám nenaleju." „Tak tohle jsem si zasloužil, když mám tak pěkného chlapečka!“ — zvolal lítostně pan Motejzlík a vyšel do tmy. Hořká lítost se ho zmocnila, pozoroval, že mu nikdo nerozumí. Na štěstí si vzpomněl, že v Krokově ulici, nedaleko odtud, bydlí starý jeho známý inženýr Zázvorka. „Musím ho navštívit,“ pomyslil si šťastný otec a bylo to ke druhé hodině noční, když stál před otevřeným přizemním oknem bytu svého přítele a hvízdal do pokoje. Nikdo se neozval, ale co otec pro své dítě neudělá? Beze všech rozpaků vlezl pan Motejzlík oknem do pokoje a jak tak seskočil na podlahu, paní inženýrová, která čekala na svého chotě, rozsvítila elektrickou lampičku a když uviděla pana Motejzlíka, strašně vykřikla. „Milostivá paní,“ zakoktal pan Motejzlík, „přicházím vám oznámit, že se mně právě narodil synáček, pětapadesát centimetrů dlouhý, jemnými chloupky porostlý, úplně červený, otec zdráv.“

Po těch slovech byl již opět na okně a seskočil dolů a zrovna v tom okamžiku, kdy pan inženýr strojil se vlézt do svého bytu, aby nedělal po chodbě rámus. „Nazdar, Zázvorko! Byl jsem ti právě oznámit, že se mně narodil synáček, pětapadesát centimetrů dlouhý, jemnými chloupky porostlý, úplně červený, otec zdráv.“ „To je pitomá výmluva, ničemo!" zařval pan inženýr. Pan Motejzlík se dal na útěk a pan inženýr za ním. Dohonil ho právě před domem, kdy v plném spěchu pokoušel se pan Motejzlík odemknouti dům. Beze slova dal mu dva pohlavky a důstojně se vzdálil. Teprve když byl uprostřed ulice, zvolal: „U soudu si to vyrovnáme.“ Za ním ozýval se prosebný hlas pana Motejzlíka: „Ale opravdu, Zázvorko, narodil se mi chlapeček.“

S těžkým srdcem stoupal pak pan Motejzlík po schodech. Bylo mu tak smutno, jak lidé nechápou jeho otcovské štěstí. Podepřel se dosti hlučně o dveře svého bytu, dveře se tiše otevřely, dvě ruce vtáhly ho do vnitř, byl to tchán, který mu prostě řekl opět jen: „Vy surovče, myslil jsem, že vás aspoň dítě napraví, a to pěkně začínáte. Styďte se!“ Ukázal mu pak na otoman a odešel do pokoje. Pak se objevila porodní babička, spráskla ruce a řekla; „Tohle jste mně neměl dělat, pane Motejzlíku, dostane-li vaše paní horečku, jste tím vinen jenom vy!“ Po ní přišla ještě tchyně, která řekla už jen: „Pfuj tajfl.“

Pan Motejzlik natáhl se na otoman a tiše stkal do deky. Nikdo ani z domácích lidí nerozumí jeho otcovské radosti. Tiše pak po špičkách slezl s otomanu, otevřel dveře pokoje, ztratil rovnováhu, natáhl se přes práh a vykřikl: „Kde pak mám synáčka?“ Tchyně s tchánem odnesli beze slova pana Motejzlíka zpátky na otoman. Už na cestě jim usnul s blaženým výrazem v obličeji.

Tchyně chvíli zachmuřeně se dívala na chrápajícího šťastného otce a pak energickým pohybem stáhla mu z pod hlavy polštář.

Ale pan Motejzlík spal klidně dál a usmíval se ze spaní. Zdálo se mu, že je na táboru lidu a volá k tisícihlavým nadšeným zástupům:

„Právě se mně, velectěné shromáždění, narodil synáček, pětapadesát centimetrů dlouhý, jemnými chloupky porostlý, červený, velectěné shromážděni, otec úplně zdráv!“