Druhá řada otcovských radostí pana Motejzlíka

Údaje o textu
Titulek:	Druhá řada otcovských radostí pana Motejzlíka
Autor:	Jaroslav Hašek
Zdroj:	Humoristické listy, roč. 55, č. 37. str. 444 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	30. 08. 1912
Licence:	PD old 70
Viz též: Otcovské radosti pana Motejzlíka

Stane-li se kdo šťastným otcem, jest tu celá řada drobných radostí. Tak na příklad otvíráte stále skříň s dětským prádýlkem a každému, kdo vás přijde navštívit a vám gratulovat, s velkou chloubou ukazujete košilky, plenky, čepečky, živůtky, chlubíte se, že umíte již převinovat své děťátko a naplňuje vás jistě radostnou pýchou, když můžete své hosty uvésti do kuchyně, kde jako natažená pavučina křižují se z jednoho konce na druhý natažené šňůry, na nichž se suší velkotucet plen, ušlechtilé to dílo vašeho potomka, který nejen že nese vaše jméno, nýbrž začíná stejně působit ve veřejném životě jako vy v nejútlejším věku.

A jaká radost vlévá hřejivé teplo do vašeho nitra, když svého kluka můžete vlastnoručně vážit. S jakou radostí znamenáte do zápisníku každý ten gram, o který pomalu, ale jistě dle neúprosných zákonů přírody vašemu potomku přibývá na váze. A opět nová radost, kluk chce pít. Odnesete ho k matce a vrátíte se k hostům, vytáhnete ze skříně láhev koňaku a zatím co vedle váš potomek pije, pije i otec a hosté na jeho zdraví. Nálada se stává bujnější, najednou vás napadne, že jste hostům ještě neukázali, jak se umí vaše první dítě koupat. Nalejete do dětské vany teplou vodu, zkoumáte její teplotu na teploměru, a krokem trochu potácivým jdete statečně do ložnice pro svoje dítě. Z toho velký rámus, domácím lidem podaří se vyrvat vám vašeho syna z rukou a ukrýt někde v bezpečí před vaší ohromnou láskou otcovskou, která, jak se zdá, nezná překážek. Neboť vy uražen v otcovské pýše, když vám tchyně zavře před nosem, počnete kopat do dveří a křičet: „Dejte mi moje dítě, páni si přejí vidět mého chlapečka.“ Je to ale marné. Ze zavřeného pokoje slyšet ostrý hlas babičky: „Nebuďte impertinentní a jděte raději na procházku.“ Zajisté že by to mezi čtyřma očima dopadlo hůř, ale vy máte u sebe hosty, kteří se šli podívat na vašeho potomka, a proto ten mírný tón, který se ozývá z pokoje. Vypijete tedy s přáteli ještě jednu láhev koňaku a opustíte slavnostně s nimi šťastnou domácnost.

Všechno to tak právě prožíval pan Motejzlík. Byly to těžké boje po celých těch prvních čtrnáct dní, v okolí se vypravovalo, že pan Motejzlík z radosti pije se svými přáteli dokonce i sprostý rum. Pak následovala jistá stagnace. Jednalo se o to, jak se má synáček jmenovat. Pan Motejzlík vrátil se právě v růžové náladě od svých přátel a bouřlivě žádal, aby jeho synáčkovi bylo dáno jméno Hektor. V tomto jménu viděl nejen stělesněnou allegorii síly, nýbrž i přívětivou vzpomínku na Homérovu Illiadu z dob gymnasiálních studií. Samo sebou se rozumí, že po tomto prohlášení všichni se na něho vrhli. Tchán jak obvykle rozšafným způsobem dosti obsáhle, ale výstižně rozebral jméno Hektor, dokazuje, že takové jméno mohlo by být pro budoucnost jeho vnuka kamenem úrazu. Začal tedy se školou: Předně dítě, když začíná chodit do školy, jest velice citlivé a rádo rozumuje. Jak by to tedy vypadalo, kdyby se na ně volalo Hektor, a současně by přiběhl nějaký velký řeznický pes. Děti se rády baví. Zajisté by takového potupného jména využitkovali jeho spolužáci, čímž by dítě nesmírně trpělo, stranilo se svých druhů, stalo se zádumčivým samotářem a nemyslilo o samotě na nic jiného než na nějaké neplechy. Tento rys povahy by s ním rostl, škola by ho netěšila, kde by byl ku posměchu, jeho intelligence by zakrněla a nedočkali by se jistě na něm žádné radosti. Stal by se z něho nevzdělaný zlomyslník. A ukončil to zcela stručně slovy: „Zkrátka a dobře vy nemáte do toho co mluvit, to je naší věcí!

Pan Motejzlik skromně podotkl, že by snad bylo přece jen na místě, kdyby uznali aspoň jen částečné jeho otcovské právo. Dali se všichni do jízlivého smíchu a řekli mu, že je pěkný otec, spíš ničema než otec, a že udělá nejlepší po všem tom, co kdy provedl, když nebude mluvit do věcí, kterým nerozumí.

To pana Motejzlíka urazilo a on odešel z domova pln lítosti, že nemůže pro syna ani to jméno prosadit. Vrátil se celý rozechvělý až druhého dne odpůldne. Byl neobyčejně skromný, když vstupoval do dveří, a velmi uctivý. Asi padesátkrát opakoval: „Ruku líbám, odpusťte, ale já byl na schůzi v Kladně.“ Pak koktal, že v Kladně je plno sazí, že celé Kladno je poddolováno a že je to hrozné. Bylo mu odpověděno: „Ba, je to hrozné!“ Dále si ho ani nevšímali, zavřeli se v pokoji a když pan Motejzlík zkroušeným hlasem ozval se u dveří: „Mohl bych, prosím, vidět svého synáčka,“ dostal za odpověï: „Až vystřízlivíte.“ „Ruku líbám," volal pan Motejzlík, „já dnes doopravdy nejsem opilý, přál bych si snažně vidět krev mé krve, milostivá paní matinko.“ Milostivá paní matinka na to neodpověděla a počala hvízdat árii z Hugenotů, když počínají vraždit Hugenoty.

Panu Motejzlikovi nezbývalo nic jiného, nežli sednout si k psacímu stolu, probírat se došlými dopisy, ve kterých někteří jeho přátelé teprve teď po čtrnácti dnech mu gratulují k jeho otcovskému štěstí. Ta věta mu zhořkla. Vytáhl z kapsy pět krabiček cukroví, které vyhrál pro svého syna, a díval se bolestně na ty červené a bilé škatulky, uznával, že je naprosto nepochopen a že všechno jeho podnikání, kterým chce dokázat, že si váží narození svého prvního syna, není chápáno jako radostný projev, nýbrž jen jako orgie, zlotřilost a sprosťáctví. A v té nesmírné melancholii ozvalo se zaklepání a vstoupil tchán, který poklepal mu na rameno a řekl: „Tak, to jsem rád, že konečně jste jednou v pořádku doma a že pracujete. Spěchám a zde vám dávám sto padesát korun na kočárek. Právě o tom jsme mluvili včera, když jste odešel, že se vám musí také něco povolit. Vyberete podle svého pěkný kočárek, no vždyť bude zas všechno v pořádku. No a teď se podívám na vnoučátko.“

Pan Motejzlík pln neblahé předtuchy, dříve ještě nežli tchán došel ke dceřím, vzal klobouk a už byl ze dveří, po schodech dolů, na ulici a do kolem jedoucího vozu elektrické tramwaye. Když seděl ve voze, můžeme říct, že tam seděl s čistým nevinným srdcem. Jeho radost nelze popsat, konečně samostatně mohl jednat pro blaho svého syna. Již viděl před sebou, jaký krásný kočárek mu koupí, z krajek záclon u kočárku viděl vyhlížet baculatého cvalíka, který hrabe růžovýma ručičkama po peřince. Zdálo se mu, že elektrika jede pomalu. Den se mu zdál takový světlý, rozjasněný, pan Motejzlik by nejraději zhubičkoval celý svět. Uznal také, než dojel na Václavské náměstí, že koupit kočárek pro své první dítě jest velkolepým novým vstupem do nového života. A že vybírání kočárku musí se dít systematicky, prohlédnout cenníky, nejraději napřed obejít všechny krámy a požádat o vzorníky, pak někde v klidu kavárny se usnést definitivně na nějakém nejlepším, vkusném exempláři. Také tak učinil a celý rozjasněný s balíkem cenníků vstoupil do své denní kavárny. Pak v rohu poručiv si černou kávu probíral se s rozkoši různými vzory, líbily se mu všechny, takže poznovu probíral ještě jednou tlusté svazky cenníků a shledal, že opravdu každý kočárek bude jeho chlapečkovi slušet. Když vyšel na ulici, shledal ke svému úžasu, že je již osm hodin a že jsou již krámy zavřeny. Na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice stál chvilku bezradně a díval se na kostky chodníku. Jeho radost jaksi náhle zmizela. Představoval si, jak to bude doma, až se tam vrátí. Zatím tchán už ví všechno, v jeho duši počínalo býti tak nějak divně pusto, že uznal za dobré vrátit se, až tchán už jistě bude pryč. Říkal sice, že spěchá, ale v takovémto případě si počká až bůh ví do kolika hodin. Zmocnila se ho touha po rozptýlení myšlenek štvaného člověka veselým rozhovorem s věrnými přáteli, s kterými denně, když se mu podařilo zmizet z domova, sedával v restauraci „U Zvěřinů“ v Košířích. Tam rozptyloval své truchlivé myšlenky při dobrém pivě, ale nebylo to ještě to pravé, něco mu stále scházelo, nějaké takové rozčilení, při kterém by zapomněl na svůj smutný osud. Dnes se zde nic nehrálo ani nerecitovalo, až konečně jeden z jeho přátel navrhl, aby šli hrát karty do jedné noční kavárny. Tam že se hraje „boží požehnání“. Jaká to byla kavárna a kde to bylo, se pan Motejzlík nepamatuje, dokonce také neví, proč tam také šel, proč se dal strhnout k takové hazardní hře, ve dvě hodiny v noci musel měnit stokorunovou bankovku, v půl třetí zbylo mu dvacet korun. Vypravuje se, že vykřikl: „Všechno pro synáčka,“ a těch dvacet korun že vsadil na poslední kartu… a s velkou slávou za chvíli shrábl 500 korun.

*

Bylo to druhého dne k desáté hodině ranní, když pan Motejzlík vrátil se domů k rodině. Ale v jakém stavu! Před sebou strkal jeden krásný kočárek, za sebou táhl druhý a za ním vážně posluha nesl druhý pár krásných nových kočárků, a to jeden do pokoje, druhý na procházku, třetí do zahrady a čtvrtý do deště, tak jak mu to v obchodě doporučili.