Omladina a pokrokové hnutí/Rozhledy

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Neodvislost	Rozhledy	Nové Proudy

Údaje o textu
Titulek:	Rozhledy
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 125 – 132.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

V současném duševním životě vynikající úlohu zaujímaly »Rozhledy«. Vznik jejich byl následující: V roce 1891 vyzván J. Pelcl, žurnalista dosud málo známý, drem Pipichem, aby přejal v Chrudimi redakci »Hlasů z východních čech«. J. Pelcl souhlasil a odebral se z Prahy do Chrudimi, časopis sám byl ovšem mladočeský. Smýšlení J. Pelcla bylo však již prosáklé novými myšlenkovými světy a zejména realismem. Proto dostával se, nedlouho po svém působení, do zásadových konfliktů s lidmi kolem listu stojícími, což mělo nemilé důsledky hmotné. Prvotní kruh, pracující o udržení »Hlasů z východních Čech«, se rozprchl a jiných lidí. kteří by se starali o rozkvět časopisu, nebylo. Tyto duševní i finanční nesnáze uvedly. J. Pelcla na myšlenku, aby vydával svůj vlastní; ode všech neodvislý list. Myšlenku tu uskutečnil: v lednu 1892 vydal v Chrudimi 1. číslo »Rozhledů«. jako měsíčník. »Hlasy z východních čeeh« odevzdal po několika měsících K. Dubskému, který je přeměnil v »Hlasy«, teprve nedávno zaniklé.

»Rozhledy« uvítány s radostí u všech pokrokových lidí. u realistů, pokrokářů i socialistů, Revue tohoto druhu jsme dosud neměli. »Osvěta« která jedině mimo ni existovala, dávno již nestačila intellektuelním potřebám vzdělanějších kruhů. Byla příliš strnulá, šosácká a neživotná.

Otázky sociální a dělnické pro ni jakoby ani nebylo. Tím staly se právě »Rozhledy" cennými, že se obíraly dosud opomíjenými otázkami národohospodářskými, ba i socialismem. Věnovaly své stránky býlím zarůstajícímu úhoru. Upadly však proto hned od svého zrození do nemilosti městské rady v Chrudimi, která je v bouřlivé schůzi dne 17. ledna 1892 odsoudila jako list podvratný a beznáboženský. Usneseno dokonce, aby starosta Klimeš jel k odvrácení tohoto neštěstí od města do Prahy k místodržiteli!... Za městskou radou přiklusala zemská školní rada v Čechách a zakázala »Rozhledy« žákům středních škol, protože prý se snaží žákům vštípiti nebezpečný jed socialismu!...

»Rozhledy« vycházely vzdor této kocourkovštině vesele dál. Nehlásily se k žádné straně, majíce mezi přispívateli mladočecha vedle realisty, bezbarvého literáta vedle pokrokáře atd. Nestrannost jejich nikterak nepřekážela, aby, zejména později, nebylo na ně pohlíženo jako na revui pokrokářskou. Psali do ní pokrokáři dosti hojně. Číslo 1. na př. začíná kapitolkami Ant. Hajna »O nás pro nás« a sociálním přehledem z jeho pera. Ovšem, vedle těchto prací umístěny články J. Kolouška, prof. J. Ctibora a jiných, kteří s pokrokářstvím neměli nic společného. V čísle 2., mimo příspěvků Ant. Hajna, s nímž se J. Pelcl seznámil v Praze, čteme již také práci F. V. Krejčího. tehdy ještě učitele v Č. Třebové, jenž Pelclovi přispíval již dříve do »Hlasů z východních Čech«. F. V. Krejčí rozebíral »Vliv sociálního hnutí na literaturu«. Dalšími spolupracovníky v prvních třech ročnících hyli pokrokáři: J. Škába, Fr. Vahalík, F. Vl. Lorenc. J. Rozvoda. dr. Al. Rašín, G. Dutka. J. Třebický atd. Mimo nich přispívali svými články do »Rozhledů« i literáti, hlásící se buď k jiným směrům, aneb k žádným jako: V. Hořínek a V. Choc (oba později přešli k pokrokářství), F. X. Šalda, K. Adámek, prof. T. G. Masaryk, dr. Horáček, dr. Ph. C. Nesý atd. Program »Rozhledů« vyznívá již jasně z jejich hlavičky: »národohospodářská, sociální, politická a literární.« Ve všech těchto oborech zaujímaly stanovisko pokrokové v nejširším významu. Vliv jejich proto den ke dni rostl; všímání si otázek sociálních získalo jim nejen značné váhy, ale i obliby nejširších kruhů.

Vedeni mladočeské si z prvu »Rozhledů« mnoho nevšímalo. Idee, jimi propagované, nebyly mu valně po chuti. Nejraději pred nimi provádělo pštrosí politiku. Počalo se jimi obírati teprve tehdy, když je chtělo — zrádcovati. Příčina se našla: F. V. Krejčí, osobními styky s J. Pelclem a A. Hajnem vtaženy do pokrokového hnutí, napsal do »Rozhledů« v dohodě s některými pokrokáři články »Jaká je politická výchova českého lidu« a »Naše politické listy.« (Ročník II., č. l a 2.) Jimi bylo vyraženo útočně proti panujícím stranám a zvláště proti »Národním Listům«. Starým stranám se vytýkalo, že lid nevychovávají, že není proto schopen radikální oposice, že opomíjejí realných potřeb lidu a národa a k jejich znalosti je nevedou, že mu nedávají program. jímž je obsáhnut celý život, že jednostranně pěstí myšlenku státoprávní na úkor jiných našich potřeb, že pro otázku národnostní a státoprávní zapomínají na otázku sociální. Většině denníků i menších časopisů zazlívána jejich plochost, bezzásadnost, osobní způsob boje, strannické jezuitství atd. »Národním Listům« důkazy dokumentována mišmaš v přesvědčení, kontrast mezi články, telegramy a zprávami z Vídně.

Výpad tento vylákal »Národní Listy« z jejich syslí reservy. Dne 3. února vyrazily. Zahájena ostrá polemika, již s jedné strany vedly »Rozhledy« a »Čas«, s druhé strany »Národní Listy«. Snahy nových směrů »Národními Listy« velkopansky zakřikovány a odbývány. Výsledkem byl opětný článek F. V. Krejčího v »Rozhledech« pod názvem »Nové směry«. V něm kladl hlavní důraz na skutečné vzdělání a všestrannou práci. Cítíme potřebu — psal — aby nejen náš politický život, ale i národní vůbec ve smyslu nejširším, tedy i se stránky sociální, kulturní, literární byl obrozen ve směru pokrokovém.« Vedle historického práva akcentováno v něm také význačně přirozené právo; voláno po narýsnutí budoucího českého státu u jiných stran a zobrazováno současně se stanoviska pokrokového a demokratického, jaké zaujímaly mladé směry, zejména pokrokáři. To vše vyrušilo z klidu i dra Julia Grégra, který proti těmto cílům vystoupil dne 4. a 8. března v úvodníku »Národních Listů«. Obhajoval nacionální jednostrannost české politiky, její neurčitost a její slabé stránky. Článku F. V. Krejčího v »Rozhledech« vyčítal, že byl »vyšperkován zásadami, jaké se nalézají v každém socialistickém programu«. Způsob polemiky, jaký se nadále proti novým směrům v »Národních Listech« rozvinul, překvapil každého, kdo si přál věcnou diskusi. Vlastizrádcování, boucharonství, podezřívání, nevěcnost a pohrdavost přišly k platnosti. »Čas« proti tomu energicky vystoupil, ale »Neodvislost«, vázaná osobními i hmotnými poměry, »prozatím mlčela«. Usnesla se na tom redakční schůze... Bylo jí za to v důvěrných dopisech dokazováno, že je avantgardou »Národních Listů« a že finanční ohledy jsou brzdou, pro kterou se nemůže volně rozejeti. Po různých intermezech přijato do »Neodvislosti« aspoň osobní zaslání J. Pelcla a připuštěno, aby Ant. Hajn v článečku »Z minulého týdne.« aspoň vyložil článek »Rozhledů s podmínkou (na návrh Sokolův), že pisatel musí desavuovati »Rozhledy« v tom, kde kladou přirozené právo před historické. Ant. Hajn měl uloženo napsati, že se tu »Neodvislost« s »Rozhledy« neshoduje, ačkoliv právě v tomto bodě nejen on, ale i J. Škába s J. Pelclem souhlasili!... Podrobili se majoritě a nutnosti. Teprve po tomto skutku polemisovala »Neodvislost« ve svých zprávách s »Národními Listy«. Česká pokroková mládež ve Vídni vyslovila však »Národním Listům« v »Nových Proudech« za neslušnou polemiku své politování. Učinila to v zaslání, podepsaném Al. Hajnem.

V kruzích okolo »Rozhledů« soustředěných vyvolalo jednání redakční většiny »Neodvislosti« velikou nelibost. Stěžováno si, že se v Praze pokrokáři. vyjímaje Ant. Hajna, nechovají k pokrokářům z »Rozhledů« tak. jak by měli. Snad byly toho také příčinou jistě protichůdné hospodářské zájmy, které zde působily (J. Pelcl, vydavatel »Rozhledů«, K. St. Sokol, vydavatel »Nových Proudů«). Šarvátka nových směrů se starými měla dozvuky v »Rozhledech« v článku J. Pelcla, jenž polemisoval s »Národními Listy« a Aloise Hajna, jenž v myšlenkách o českém státu kladl přirozené právo před historické. Odmlčením se »Národních Listů« byla debata skončena. »Rozhledy« pracovaly ve svých zásadách dále. Stanovisko pokrokářů, kolem nich seskupených, v mnohém z nich objasňuje dopis jednoho z nejčelnějších spolupracovníků »Rozhledů«, který soudil o pokrokovém hnutí takto:

»Hnutí pokrokové může býti — po mém soudě — proti realismu (který je otcem jeho) pokrokem tehdy, když splyne s lidem. To je, jak myslím. pravý úkol pokrokových. Nemyslím. že by mohli jíti pokrokoví v otázce sociální dále nežli realisté. My nemůžeme prozatím program aktuelní jinak si mysliti než: všeobecné hlasovací právo, úřady zodpovědné lidu, volná škola, bezplatné vyučování, pojištění nemocniční a invalidní, sestátnění advokacie, lékařů a lékáren, svoboda tisku, shromažďovací a spolčovací, jednotné zdanění daní progresivní z příjmů, odstranění militarismu milicí, právo vypovídati válku lidem, zastoupení menšin, stanovení minimální mzdy, maximální doliv pracovní, a státem nařízené i kontrolované dělení se podnikatele o část čistého ročního zisku s dělnictvem, po př. vůbec s pracovníky, spolupracovníky atd. a emancipaci žen. Můžeme dále jíti? Můžeme chtíti více než to, co nyní žijící generace? Myslím, že ne. Jde o evoluci a ne o revoluci. Jsme intellektuelně a především mravně neschopni kollektivismu. Kdyby byl zaveden, zvrhl by se právě tak ve vykořisťování jako liberalism. Náš cíl, k němuž musíme pracovat, jest zvýšiti úroveň životní, intellektuelní a mravní tříd vyděděných a mravní úroveň buržoasie. Nechtějí totéž realisté? Myslím si tedy stranu pokrokovou jako propagační, agitační, exekutivnou. Ona ať u nás slije se s lidem. úplně splyne s ním, ať in concreto jeho potřeby pozná i důkladně zná cestu. na kterou v krok chce postoupit. Ona teprve musí býti opravdu realistickou, mnohem více než realisté, neboť musí býti prakticky realistickou a ne pouze theoreticky.« V dalším pisatel praví: »Chceme odtržení od Rakouska? Já ne. Poněvadž naprosto nevíme, co by s námi se stalo. A skoky na tmavých schodech nebudeme přece dělat. V tom ohledu na dobro rozcházím se s Hajnem. Ale na této půdě rakouské chci právě naši samostatnost a samostatnost jiných národů. Federalism místo centralismu v ústavní monarchii jako na příklad anglické a nelze se toho s dorozuměním s ostatními národnostmi dopracovati? Forma státní, národnosti, náboženství nejsou nám přece cílem, nýbrž jen prostředkem k cíli. Cílem jest nám sociální spravedlnost, lidskost, život šťastný a mravný. l jest se, po mém soudu, vždy tázati po vhodnosti voleného prostředku, a neučiniti si prostředek cílem. Proto mne ani nijak neznepokojuje Rakousko, ani třebas monarchie, když republika jest nedozírna a když ji nelze provésti leč násilím a konečně když i republika — Spojené Státy, Francie — jest právě tak sociálně nespravedliva jako monarchie, čeho nutno dbáti, jest, aby lidé politicky činní byli vždy charaktery, mravně čistí, v přesvědčení i v jednání poctiví.« Uvedl jsem tento názor pokrokáře z »Rozhledů«, aby bylo zřejmo, na jak různé odstíny se pokrokářství dělilo. Ve vlastním nitru chovalo počátky příštích rozporů; jen jedno sráželo všecky jeho šiky: Odboj proti starému!