Omladina a pokrokové hnutí/Nové Proudy

Omladina a pokrokové hnutí Antonín Pravoslav Veselý
Rozhledy	Nové Proudy	Vnitřní poměry

Údaje o textu
Titulek:	Nové Proudy
Autor:	Antonín Pravoslav Veselý
Zdroj:	VESELÝ, A. Pravoslav. Omladina a pokrokové hnutí Online na Internet Archive
Vydáno:	Vlastním nákladem 1902. s. 133 – 142.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Omladina

Starší studentská generace odcizila se znenáhla ovzduší výhradně studentskému a vrhla se buď do politiky, založivši »Neodvislost«, aneb do literatury, založivši »Nové Proudy«. V Jungmannově třídě ve II. poschodí vyhledána vhodná místnost, kde umístěna nejen redakce »Nových Proudů«, ale i »Vzdělavací bibliotéka« s »Bibliotékou sociálních nauk« a »Epištolami lidu«. které tyto po starém vydavatelstvu »Časopisu českého studentstva« přejaly. Redakce skládala se pouze z jediného, jako klášterní cela zamlklého pokojíku, a z nepatrné komůrky s předsíní. V tomto pokojíku byla v roce 1893 pravá tepna pokrokového ruchu. Studentstvo i dělnictvo scházelo se za různými účely v jeho hostinných zdech: ten, aby si koupil časopis, onen brožuru, jiný opět se šel potěšit a pobavit,. nebo se na něco vyptat. Zvědavců a povalečů ovšem nescházelo.

V »Nových Proudech« konaly se téměř veškeré schůze výkonných výborů pokrokové strany, tam měly své sídlo nejen »Pokrokové Listy«, orgán socialistické mládeže, ale i »Časopis pokrokového studentstva«. Chtěl-li někdo něco vyříditi, šel do »Nových Proudů«, kam i mnohý literát zabloudil se zásilkou rukopisnou. Takový byl ruch a šum v jejich místnostech. Upřímný, milý a domácký. »Nové Proudy«. redigované J. Škábou a vydávané K. St. Sokolem. zabývaly se však ponejvíce literaturou a uměním; do politiky zasahovaly již méně, ačkoliv i z nich vane duch nepokojné a nevykvašené doby, ve které nalezly své početí. V čísle I., dne 1. února 1893 vyšlém, vyloženo je jejich kredo:

»Nové Proudy tu nejsou ode dneška, mají už svou krátkou minulost, ale k svému mládí dosti dlouhou. Ty myšlenky v nás už žily, které budou dávati Novým Proudům směr a jsou to tyže myšlenky, jež byly duchem časopisu českého studentstva... Chceme směr svůj rozšířiti na všecky obory myšlenkového života. Doposud mohli jsme ho šířit v úzkých mezích na dvou na třech polích, zde jest příčina. proč jsme v časopise učinili změnu. Provésti celou myšlenkovou soustavu v jednotném duchu je úkolem strany, která chce zapustiti své kořeny až do srdce společnosti, doposavad jsme tak učiniti nemohli. Snad teď k tomu byl položen základ.« Volají po boji ideí, životu myšlenek v literatuře a umění, po zachycení denního života lidu uměleckou rukou. »Ten hlouček mladých duší« (které v těchto šlépějích kráčejí) »chceme sblížiti. Nové Proudy mají býti společným zápasištěm. Budeme si dodávati odvahy, na obranu jednoho budeme státi všichni... V Nových Proudech nechceme býti — praví redakce dále — nesnášenliví; na jejich listech bude vždy místo pro dobrou duševní práci, byť i nebyla pravověrného směru. Směr nebude pánovitým rozhodčím — tím bude vnitřní cena a duševní svěžest práce. Nový směr nemůže býti jenom jeden, nových směrů může býti tolik, kolik je nových činitelů. Mějte si každý své vyznání umělecké, vědecké i literární, v důsledcích se všichni sejdete, kteří jste nové doby. Všichni neco chcete, co je nejhlouběji uloženo ve vašich srdcích a co dává každé vaší práci podnět i směr — z čeho myšlenka tryskne a kam i letí. Štěstí lidstva, skutečný zdravý život společnosti a ne mrzácké živoření nedochůdčete... Pravda životní je jenom jedna a ta zní: každému musí býti dovolen úplně svůj život těla i duše. Opakujeme s důrazem: svůj život. Té pravdě chceme hleděti ve tvář, ozářenou plným světlem. A budeme státi proti všemu, co tuto pravdu zahaluje. Proti bázlivému uznávání poměrů a proti předsudkům... Předsudek ukazuje na minulost — přítomnost se zatím hlásí k svým právům. Předsudkům už ubylo mnoho na síle, mnohé z nich nejsou chráněny státní mocí — i ty, které měly po boku ozbrojenou moc. Obzvlášť předsudky ve vědě jsou překonaným bodem vývoje a dnes každý z nás může říci: »A přece se točí!« Předsudky bují však ještě ve vnitřním a společenském životě a mají ve svých službách lež, reklamu, pokrytectví, neupřímnost, myšlenkovou ošumělost. Proti nim voláme každého, koho tíží... Aby nenastaly pochybnosti : Nové Proudy nechtějí jenom referovati — a byť i byly přístupny všem směrům, přece žádají pro sebe i právo svého stanoviska. Tím stanoviskem je ve všech otázkách pokrokovost a mimo to ještě v krásné původní tvorbě ještě uměleckost... Dle stanoviska pokrokového bude v literatuře a umění směr, jenž se obyčejně jmenuje realistický a ve vědě moderně vědecké v nejširších rysech naznačeno naše nazírání vyslovené větami: V sociální otázce rovnost — zda na základě kolektivismu či anarchismu — o tom nechceme rozhodovati. S tím spojená úplná emancipace žen. V politickém uspořádání lidový stát, pro české poměry zvláště stát český.«

Analysi programu »Nových Proudů«, z něhož pouze nejdůležitější část vyjímám, ponechávám literárním kritikům. Pokud je mi známo, byly oň spory hlavně s realisty. Mimo program přinášelo prvé číslo nejen práce starých spolupracovníků »Časopisu českého studentstva« jako: Al. Rašína, J. Třebického. Ant. Hajna, J. Škáby, Ant. Čížka, Em. rytíře z Čenkova, ale i část J. S. Macharovy »Magdaleny«, která vzbudila v mladočeských oficielních kruzích ohromné »morální rozhořčení« a teprve později vydána byla v samostatné knize. Z nových spolupracovníků shledáváme v prvém čísle: G. Jaroše, skrývajícího se za pseudonym Fr. Švehla, O. Viglice, dále překlad A. Garborgovy »Mládeže« od H. Kosterky atd. Do čísel dalších psali: F. V. Krejčí, K. St. Sokol, A. Sova, F. Vl. Lorenc, K. Červinka, Jiří Karásek, R. Chaloupka atd. Arnošt Procházka otiskl tam překlad Maeterlinckovy »Vetřelkyně«. Vidíme tedy v »Nových Proudech« i ty mladé literární síly, které později s celou vehemencí a nebývalou bezohledností vystoupily s novými hesly a s novými postuláty: zlomek družiny »Moderní revue«.

Po vyjití několika čísel »Nových Proudů« přinesl »Čas« z péra prof. Masaryka obsáhlý posudek, v němž ukazoval: 1. na rozpor, když »Nové Proudy« urážlivě mluví o »hloupé mase« a současně chtějí hájit stanovisko lidové; 2. na jejich neucelenost, jevící se v krátkodechých a úsečných pracech; za 3. na jejich stanovisko vůči manželství (kladoucí proti němu volnou lásku; viz článek J. Škáby pod pseudonymem Leokad o »Manželství«). Prof. Masaryk viděl v »Nových Proudech« materialistu; přání jejich »provésti celou myšlenkovou soustavu v jednotném duchu« pokládal za nesrovnatelné, když na druhé straně zároveň volají: »Mějte si každý své vyznání umělecké, vědecké i literární, v důsledcích se všichni sejdete, kteří jste doby nové.« Redakce »Nových Proudů« obhajovala se ve všech těchto předhozených výtkách vůči prof. Masarykovi, »jehož si mládež našeho táboru tak váží«, jak podotýkala. K jmenovaným výtkám dokládala: »Jsme zároveň orgánem pokrokovým a zároveň listem nových směrů — vedeme boj na dvě strany. Pokrokovým přesvědčením jsme povinni sobě a zároveň ostatním proudům nového směru nesmíme se uzavřít, protože jsme jediným listem, jenž je otevřen výbojným směrům novým.«

Sociální demokracii zazlívaly »Nové Proudy« strnulost a jednostrannost. Stavěla se prý mimo ostatní národní společnost, zůstávala pouze theoretickou. Vytkla si úzký cíl: vymanění práce z područí kapitálu a ostatní pomíjela. Program její prý utkvěl a s ním i strana na mrtvém bodě. Strana vyhýbala se politickému zápasu atd. Ve článku »Nové proudy v českém socialismu« v čísle 2. pisatel jeho J. Škába mimo jiné praví:

»Socialism musí přibírati nové myšlénky, vyplývající ze současných potřeb a s novými myšlenkami bude přibírati i nové síly... Socialism musí se, smířiti s politickým zápasem a musí kráčeti s těmi politickými stranami, jež jsou mu nejblíže. To jsou strany lidové, jež v podstatě chtějí totéž jako socialisté: politickou rovnost tříd a rovnost národů, a určitěji vyslovenou samostatnost národů. Obzvláště u nás musí býti dosavadní socialistický program zreformován. Je to program, jenž byl přijat jednotně pro všechny národy jako program mezinárodní — a nedbal rozdílu v jednotlivých poměrech národů. Tyto rozdíly tu jsou a musí se zvláště potřeby každého národa značiti v každé straně. V tom směru musí býti sociální program zreformován a může se tak státi bez bázně, že by tím byla porušena zásada mezinárodnosti. Ve svém duchu a podstatě může býti mezinárodní (a také je), avšak v podrobnostech musí býti národní. Mládež socialistická nastoupila tím (na Kladně 12. února r. 1893) správnou cestu, když se prohlásila pro doplnění programu novými myšlenkami; celá strana sociálně-demokratická tím získá. jestliže ji nastoupí také.«

V čísle 3. ve článku »Poznámky k socialistické debatě v říšském sněmě německém« J. Škába míní, že socialistická strana v Německu ztratila vývojem bojovnost a ohnivost a že by mohla dělati se svou mocí a se svým významem více, »Jen na příklad pro stát socialistický mohla více činiti.« Měla by prý načrtati úplně a otevřeně svůj obraz systému státního. I praktickými návrhy dala by se připravovati pro něj půda: »Proč by nemohli ku příkladu navrhnouti sestátnění všech továren, sestátnění pozemků, když už je příklad na státní poště, státních drahách, monopolu tabákovém, monopolu solním a t. d. V tomtéž čísle pod titulem »Reforma socialismu« odpovídají »Nové Proudy« časopisům »Sociální Demokrat« a »Rovnost«:

»S největší radostí přivítali jsme socialismus, jenž najednou směle v českém národě vztýčil svůj prapor. My jediní v českém národě jsme věc socialismu přijali za svou, v něm viděli jsme živý pramen všeho pokroku — o něm jsme věděli, že připravuje půdu budoucnosti. Zájem socialismu byl také zájmem naším a proto jsme ho chtěli míti nejdokonalejším. Je pravda, že naše cesta k socialismu byla docela jiná. než cesta sociální demokracie. Sociální demokracie je stranou dělnictva a to naučil socialismu vlastní jeho zájem. Těm otevřeným hlavám z dělnictva, jež cítily své ponížení a hledaly cestu k nápravě — nabídl se socialism dovésti je k cíli. Bezmyšlenkovitě trpícím a tupě snášejícím osud jako něco nutného otevřel oči a řekl jim, že bída není ve světě nutnosti a že i oni mohou býti rovnocennými členy společnosti lidské jako ostatní třídy. A dělnictvo uvěřilo, vždyť člověk tak rád věří lepší budoucnosti. My jsme k socialismu došli opačnou cestou. Cítili jsme, že národ nemůže býti šťasten tím. co se mu doposavad podávalo — protože jsme v tom národě viděli třídy, jež jako pariové stály hluboko pod obecnou úrovní, viděli jsme je trpět — a tam, kde trpí tak ohromná část národa, tam jsme nemohli národ celý pokládati za šťastný. Štěstí národa musí býti štěstím všech jeho vrstev a stavů. Viděli jsme v národě rozpor mezi třídami, který se bude musiti stupňovati v boj, až ponížení budou chtíti se povýšiti. Ten boj musí nastati a jeho následky by mohly býti zhoubné také pro celý národ, bojující za svou samostatnost. Cit pro spravedlnost a neméně mocný cit pro národ nás přinutil ohlížeti se po prostředcích, kterými by se všecky třídy v národě staly sobě rovnými. Došli jsme toho přesvědčení, že tak může učiniti jenom socialismus. Tak jsme se stali socialisty. Zde máte také příčinu, proč jsme nevstoupili oběma nohama do socialistické strany a proč jsme vytvořili stranu pokrokovou. Oba jsme chtěli témuž — ale východiska byla jiná. My jako inteligence jsme přistupovali k řešení otázky se širšího stanoviska a dělnictvo se stanoviska svého vlastního zájmu. Tato dvě stanoviska jsou docela oprávněna a jedno nevylučuje druhé — naposledy se ve svých výsledcích sejdou. — — — Nejsme jenom socialisty, chceme pokroku ve všech směrech. Proto jsme vytvořili celý systém myšlenkový (poznámka: v úvodu v čísle 1. se praví, že »doposavad nebylo možno provésti celou soustavu myšlenkovou v jednotném duchu«), úplně odpovídající celému národu a všem jeho třídám. Je to pokrokový program, který považujeme dle svého nejlepšího vědomí za schopný života a provedení jeho v budoucnosti. Chce řešiti všecky otázky a zasáhnouti do života národa ve všech jeho směrech. Každá otázka je tak mnohými svazky sloučena s druhou otázkou, že není možno řešiti jednu, aby se nepohnulo druhou. Řešíce otázku sociální, pohneme také politickou, — a řešíce politickou, dotkneme se ihned národní. Proto není možno vytrhnouti z celé soustavy jednu otázku a tou se chtíti zabývati, nýbrž nutno chopiti se celé sousta vy.« Pisatel přimlouvá se z té příčiny za společný postup stran ve společných jim zásadách. Dodatečně, na dotaz »Rovnosti«, proč se pokroková strana bez výhrady jako mladá inteligence jiných národů, nepřiklonila k sociální demokracii, odpovídá:

»My pojímáme úkol inteligence jinak, nežli dánské a německé studentstvo, jež úplně se socialisty splynulo. My sebe pokládáme za pojítko mezi dělnictvem a ostatním národem. My chceme býti předvojem socialism v národě, a myslíme, že tim socialismu prospějeme daleko více. Od nás přijmou socialismus nedělnické vrstvy daleko spíše než od dělnictva, proti němuž jsou zaujaty. My chceme provésti rovnost mezi třídami a proto chceme býti stejně blízko všem třídám — a ačkoliv to neupíráme. že jsme k socialistické straně nejblíže. Že chceme prováděti na stranu vliv je divné? Nedivte se — přejeme-li vašemu směru, jistě budeme si přáti, aby si počínal co nejlépe.« Časopisu »Sociální Demokrat«. který srovnával české pokrokáře v sociální otázce s rusínskými, a nalézal při nich v této věci menší radikálnost. Škába odpovídá: »Neví redakce ničeho o druhém slovanském sjezdě ve Vídni, kde se česká sekce postavila na stejně radikální stanovisko, jako ostatní národy slovanské? My si přejeme upřímně součinnost se sociální demokracií, bude-li se takto k nám stavěti, budeme ovšem musit jíti svou cestou, ale to nám nebude vaditi, abychom svým způsobem zasazovali se o reformu socialismu, jak jsme ji rozvinuli v druhém čísle.« S tímto prohlášením J. Škáby, redaktora, souhlasil i K. St. Sokol, vydavatel.

Pozornost způsobil v té době článek »Sociální aristokracie«, jehož nezažitými myšlenkami zdobili se později mnozí, kteří se nechtěli přikloniti k sociální demokracii, článek, z péra J. Škáby vyšitý, vykládá učení sociálního aristokratismu a končí: »Opravdová aristokracie ducha a práce najde své místo i v sociálně-demokratickém státě; silný si dovede vybojovat příslušné místo všude — a zde se tak nebude díti na úkor slabšího, jako by se dělo v sociální aristokracii..." Článek ten zavdal podnět k mnohým debatám. Byli však i tací, kteří schovávajíce se zaň, spustili hrubou střelbu na sociální demokracii, jsouce rádi, že se mohou o něco opříti, něčeho chytiti. Kus článku tohoto byl zabaven. Celkem propadly »Nové Proudy«, ačkoliv byly obsahu značně mírumilovného, z devíti čísel čtyřikráte konfiskaci!... I pojednání K. St. Sokola »Historické či přirozené«, plaidující pro historické státní právo a svědčící o různorodosti pokrokářských názorů v této otázce, neušlo smutnému tomuto osudu. Bylo zabaveno dokonce pro velezrádu!...